Nové knihy

Zpočátku to vypadá, že dominantní pro Maděrův text bude příboj asociací, tanec labyrintem představ, podvědomí rozpálené doběla. Prolog sám napovídá, jak nesnadné je uchopit pociťovanou materii a převést ji na papír („Copak je možné sednout si jen tak s prázdnou hlavou ke stolu a napsat ten příběh?“). Ale příběh opřený o konkrétní prostředí a postavy se skutečně zrodí, a to hned ve dvou rovinách, reálné a iracionální, rovinách neodlučitelných od sebe stejně jako podvědomí a vědomí.
V reálném syžetu přichází mladý muž Jiří jako vychovatel do slepeckého internátu na Malé Straně. Jiří je hrdina neznámý; jako by naznačoval, že je nepodstatný, pozorovatel, vypravěč, průvodce, proto se o něm a o jeho minulosti nic nedozvíme. Brzy pochopíme, že stejně důležité jako postavy, jež často hrají více rolí a mají jako kočky více životů, bude podstatný topos staré Prahy, její kamenné domy, šerosvitná tichá krása. Pražské uličky či osamělé pohledy z oken připravují melancholické spočinutí, přízračnost, do níž je příběh usazen jako jeden ze středověkých domů. Dějová linie – milostný vztah vychovatele a neproniknutelné slepé studentky Luisy alias Zuzany – je stejně tajemná jako Zlatá ulička či mýty a legendy (nejen) alchymistické Prahy, s nimiž si autor pohrává; např. originální výklad Golema jako hluchoněmého hromotluka, s nímž se dokázal domluvit jen rabín. Z každého koutu Prahy jako by vystupoval stín zmiňovaného malíře Adriena de Vriese; moderní doba naráží na starobylého ducha, stejně jako to, co se odehrává, se prolíná s tím, co je neviditelné očím vidoucích, s tím, co by mohlo být či se mohlo stát.
Černobílé rty jsou knihou nejen tajemnou díky atmosféře, kterou vytvářejí, díky slepecké barevnosti, díky zosobnění věcí neživých (oživlý dům či kožich), ale i knihou s tajemstvím, jež se vydá všanc jen částečně. Přináší málem detektivní napětí, ale to je omyl: nejde o reálnou detektivku, ale o odhalování nevšedních představ prostřednictvím lidských vztahů, do kterých vtrhává zvíře sexu. Sex má v knize takřka osudovou, temnou příchuť, je spjat s vášní, nelze se mu ubránit. Není něčím váhavým, spíš smyslným, nebezpečným, o němž nevíme, kdy a odkud zaútočí; skutečně zvíře v pravém slova smyslu, zvíře jež ovládá, přemáhá a mění. V tom černobílém ladění je sex jednou z mála sytých barev. Vždyť černobílé jsou i Luisiny fotografie, které pomáhají příběh rozplést a svůj význam má i rozvržení děje do dne a noci, světla a tmy. Černobílé může být naše vnímání a pohled na slepce, kteří se učí vnímat barvy kůží…
Napětí doprovázející děj mají na svědomí i otázky naší nejistoty. Co je pravdivé, jak se v té podivné ženské hře – protože hlavní postavy jsou obě ženského rodu: Luisa a Praha – vyznat? Co ta zvláštní dívka skrývá? Proč má dvě jména? Proč se stává terčem nenávisti okolí? A miluje Jiřího doopravdy?
Napětí se skrývá i v jazyce. Petr Maděra odlišuje dialogy, jejichž hustota je nemalá, od stylu popisného, který chce, na rozdíl od hodnověrných, realistických promluv, unikavých, nedořečených, mít jakýsi vznešenější, poetičtější ráz: někdy se to daří, jindy sklouzne do frázovitosti („sémě lásky“, „hluboká noc“, „láskyplná gesta“) či nepřirozenosti („kročeje“, „poryv času“). Starobylost chce autor pravděpodobně navodit i jazykem, což nepůsobí přesvědčivě. Zde je možná viditelná jistá trhlina psaní, na které autor může napříště pracovat.

Lenka Sedláková