Nové knihy

Když se před několika týdny v Lidových novinách Ondřej Horák podivoval nad tím, proč pražské nakladatelství Fra vydává výbor z poezie “nepříliš známého olomouckého autora” Petra Mikeše, unikla mu zásadní informace: Mikeš možná nenaplňuje Horákova kritéria mediálně známé osoby, ale jeho význam jako překladatele moderních angloamerických spisovatelů je nepominutelný a už řadu let přesahuje hranice hanácké metropole. To samé hodnocení se dá nyní připojit po přečtení zmíněného výboru Jen slova / Just Words k Mikešově vlastní básnické tvorbě.
Byl to právě Mikeš, ročník 1948, který v roce 2002 připravil pro nakladatelství Fra čtyři úvodní knížky, především vynikající antologii poezie Nové Anglie nazvanou Vítr z Narragansettu a soubor básnických textů generace Imagistů – jednoho z nejvlivnějších hnutí v angloamerické literatuře 20. století, mezi které patřili mimo jiné Richard Aldington, David Herbert Lawrence, William Carlos Williams nebo Ezra Pound. Právě Poundovi, tomuto americko-italskému Dante Alighierimu nové doby, se Mikeš věnoval ve své překladatelské práci nejsoustavněji: už v roce 1993 vydal ve Votobii výbor z jeho díla nazvaný Chtěl jsem napsat ráj, o dva roky později pak tamtéž titul Ezra Pound, mistr těch, kteří vědí. Po Poundovi následovaly knižní převody veršů Jacka Kerouaca nebo Jamese Joyce, vloni pak románu Poutníci, který napsala nositelka Nobelovy ceny za literaturu, Jihoafričanka Nadine Gordimerová, a řada dalších knih.
Vlastní básnické tvorbě se Petr Mikeš věnuje od počátku 70. let minulého století. Nejprve publikoval v samizdatu, společně s Jaroslavem Erikem Fričem stál u zrodu edice Texty přátel, jedné z nejdůležitějších undergroundových řad na normalizační Moravě. Po revoluci se podílel na vzniku nakladatelství Votobia a Periplum, pro která pracoval jako redaktor, a jeho verše začaly vycházet oficiálně: v roce 1990 debutoval sbírkou Paměť rány, poté přišly další čtyři svazky. Především z nich, ale i z několika šuplíkových rukopisů autor poskládal nynější česko-anglický výbor Jen slova / Just Words.
Od prvních stránek knížky je zřejmé, že básník Mikeš raději mlčí, než hovoří, že namísto halasného maximalismu kuběnovského typu dává přednost verbálnímu minimalismu a formální preciznosti – žánru pregnantní a pevně klenuté básnické zkratky, která má blízko k východním básnickým formám, především k haiku, a jejímž nejvlastnějším a jednotícím hybatelem je touha zachytit “nejhlubší slovo”. K témuž absolutnímu bodu mířil svojí tvorbou i Mikešův oblíbený básník Pound. Jenže zatímco jeho opulentní citační pásmo Cantos, toto celoživotně rozvíjené a zdokonalované putování labyrintem slovesnosti a kultury napříč stoletími i národy, nadřazuje nadosobní tón subjektivnímu pohledu a empirii vytlačuje rozumovostí, Petr Mikeš zůstává v celém souboru vyhraněně osobní. Stažený do sebe pitvá pouze vlastní “paměť rány”, jež “pálí až do tmy”. Skoro se chce říct, že Mikeš je v otázce “jak to povědět” hymnickému a sošnému Poundovi antipodem. Melodie jeho subtilních veršů doléhá k uchu čtenáře jakoby zdálky nebo z hlubin, básník vstupuje do světa tiše a nevtíravě, obhlíží jej s obdivuhodně autentickou pokorou, která se však záhy mění v úlek, strach a trýzeň a vrcholí sebekritickou výčitkou, jež souborem proplouvá v různých obměnách jako mantra – “kolik slov / jsem řekl / zbytečně / a nadarmo”. V knížce Jen slova / Just Words nejistota výrazně převažuje nad jistotou, sledujeme více to, co bylo, co zmizelo, odumřelo, rozplynulo se - než to, co zbylo, případně to, co bude. Nejisté je z hlediska věčnosti vše, respektive “míjení je mým údělem”, jak píše Mikeš, a jisté jsou jen konec, temnota a spánek čili – znovu citujme autora – “smrt je se mnou / v každé vteřině”.
Co tedy z Mikešova poetického světa navzdory autorově skepsi a pocitu vůkolní i vnitřní nicoty přetrvá? Jistě jeho tvůrčí a bezpochyby i lidská senzitivita, romantická vyhrocenost citů, polarita lásky, tohoto metafyzického přesahu každodennosti, a následného pádu z výšin ideálu do zoufale pusté krajiny s torzy života, mezi kterými se básník prochází a za které drží vigilii. Přetrvá také jiné inspirativní napětí: Schopnost detailně ohledat skutečnost jen několika málo slovy, dar přitáhnout k sobě zrakem to podstatné, to naléhavé a určující, třeba “mráz na dvoře”, který “nehnutě tkví” a který autorovi “představuje věčnost”. Přetrvá ale především leitmotiv Mikešovy poezie, ono wittgensteinovské povzdechnutí nad možnostmi a mezemi slovesného uchopení a zprostředkování světa, v němž žijeme: Paradoxní poznání, jak tvůrce konstatuje v jednom ze svých pozoruhodných textů, že veškeré básnické snažení “jsou jen slova. / Ale ve slovech je vše.”

Radim Kopáč