Nové knihy

Když mi z Welesu poslali novou básnickou sbírku Petra Hrbáče (1958), vysvobodil jsem ji z bublinkové obálky a vstrčil do náprsní kapsy u bundy. Ona k tomu přímo svádí svým sympatickým formátem o rozměru prkenice. Aniž bych tušil, o čem sbírka je, na druhý den jsem si vyšel na výlet. V Praze je spousta míst, která znám jenom povrchně, a proto je poslední dva roky při pěkném počasí prozkoumávám. Pěkně bylo: mráz, slunce, sobota. Od tramvaje jsem z Podbaby vystoupal nahoru k Matěji, ke kostelíku na hřbitov. Mimochodem, u Matěje je pohřben Petr Kopta, věděli jste to? Já ne. Sáhl jsem do kapsy a přečetl zemřelému básníkovi namátkou vybranou báseň: „Letní motiv / Domů nelži, / kradmá vráno! / Všechny zeleniny zakořeňuj / lodním / vsakováním.“ Potom jsem si všiml, že je v knize báseň Na hřbitově, a tak jsem odrecitoval i tu. Víc ne, zábly mne prsty. V nedalekém hostinci Na Staré faře už jsem sbírku Čekali četl, jak se sluší a patří, pěkně od začátku.
Rovnou řeknu, že se mi líbí. Jenom s tím bych ale coby recenzent nepochodil, recenzenti se musí v knihách prstíkem pošťárat. Inu, do toho. Jak jsem se výše zmínil, že jsem neměl tušení, o čem sbírka je, a intuitivně si ji vzal s sebou na výlet, její podstatnou část tvoří jakési básnické pohlednice, momentky z autorových cest. Letní ulička v Kutné hoře, Veverská Bitýška, Vzpomínka na říjnovou Varšavu, roku 2005 Hrbáč účinkoval na Zarafestu a vzešla z toho báseň Koncem srpna na děčínském nábřeží, dále Chudčice, K tomu ošklivému aneb Nusle a venkoncem i báseň Na hřbitově má dole petitem poznámku, že byla inspirována přechodným pobytem na Zentralfriedhofu ve Vídni. Sbírka končí textem Poklad výletníků a verši „Kdosi na kopci u žahavých skalisek / četl rybízovou knihu“. Co vám budu povídat, já jsem na konci svého sobotního výletu došel nad Šárku a s knihou v ruce jsem si učinil tužkou na předsádku několik poznámek k této recenzi, tam na okraji žahavých skalisek.
Rovněž ostatní básně jsou jakoby zvenčí. Nenajdeme tu žádné Kolářovské maximy. Zaplať pánbůh; na druhou stranu ale ani poznání vytěžené z autorova žití. Přesto to sbírce vůbec není na závadu, poezie je v ní habaděj. Třeba v básni Když jsem šel jarní vesnicí nacházím dokonale přesný postřeh: „A tak páchnoucí potůček / vytékající ze vsi jako / olověný had / má stále dorůstající / hlavu.“ Nebo: „Smutně tě brousím na studený řehot.“ – Není to nádherný verš? Nebo co dovedou dvě slova: „krystalické seno“. Vzhledem k dosud čerstvé reformě českého zdravotnictví mě rozřehtalo a zděsilo zároveň, že „lékaři si prohlížejí stříkačky / a přemýšlejí o dutinách jehel“. Petr Hrbáč o tom musí, jakožto vystudovaný lékař, něco vědět. A na jiném místě sbírky zčistajasna probleskne zdánlivý surrealismus: „Brčální fiala / odejde k ránu sama nakoupit / do krámku přes ulici / a s pošklebkem / se vrátí na levou hýždi / zemřelého / chlapečka.“ Kdyby se nejednalo o důsledek vřící noci na předměstí…
Jak nad tím uvažuji, několik básní vynesených z žití tu možná bude, třeba ta na straně 48. Je známo, že Williamsova Kočka na rozpálené plechové střeše je o něčem jiném, než o čem bývá hrána na divadelních prknech. Právě tak Fuksova Vévodkyně a kuchařka má v sobě zašifrované druhé čtení. Nechci být za úplného recenzentského nekňubu, proto ačkoliv ony básně neumím rozšifrovat, alespoň zmínit je musím.
Po přečtení celé sbírky, aniž bychom to Čekali, čeká na zadním přídeští překvapení v podobě hudebního CD, které obsahuje čtrnáct skladeb složených a nahraných Petrem Hrbáčem na Yamaha Mo-6. Shrnuto a podtrženo: příjemná kniha, příjemná hudba, dobrý nakladatelský počin revue Weles.

Michal Šanda