Nové knihy

Básník, překladatel a editor Petr Mikeš vydal ke svým letošním šedesátinám v olomouckém nakladatelství Periplum drobný a na první pohled sličný svazek veršů Starý dům. Malé nakladatelství v hanácké metropoli kdysi založil a po řadu roků v něm působil. Obdobně jako u předchozích svazků přizval i tentokrát ke spolupráci přítele, anglického básníka a zdatného bohemistu, který některá haiku, jichž je v knize převaha, přebásnil do angličtiny. Dlužno podotknout, že jako vždy i v tomto případě se Matthew Sweney zhostil úkolu prvotřídně.
Pohyb v Mikešových básních, proměny poetiky, jsou sotva postřehnutelné, a přesto existují. Konstantami zůstávají lakoničnost a přesnost, spojované mnohdy s vyjádřením pouhého pocitu, ale někdy i permanentního životního příběhu, který navzdory věčnému básnickému postulátu bezčasí je u tohoto básníka poznamenán časovými vrypy.
Starý dům není Mikešovou bilancující retrospektivou, není účtováním, není projevem člověka, jemuž s narůstající moudrostí přibývá zákonitě také deziluze, možná i zklamání. „Jak vyslovit / to, co mohlo / by žít,“ zazní z jednoho čtyřverší, aniž je na konci úsečné básně otazník. Pokud jsem se dobře díval, v Mikešových „haiku a jiných básních“, jak čteme v podtitulu jeho nové sbírky, je otazník ještě jeden a sice v poněkud máchovském tázání se, zda „je to odněkud někam / nebo odnikud nikam?“
V knize nechybějí haiku ve své čisté podobě a podstatě. Vztahují se, pokud se báseň vůbec může k něčemu vztahovat (nepojednává přece o relacích, nýbrž o baudelairovských „souvztažnostech“, což je zásadní rozdíl) k básníkovu hodolanskému venkovskému obydlí, k zahradě plné myší, komárů, ptáků a ticha, k řinčícímu nádobí v kuchyni, k lípě objímající hrušku ve strhující symbióze, které je schopna „náletová dřevina“ neboli něco bujícího, kvetoucího i vadnoucího bez lidského zásahu, bez jakéhokoliv impulzu, cíle nebo metafyziky.
Je očividné, jak Mikešovo lyrické i myšlenkové paradigma míjí francouzsky racionální kultivovanost a rozchází se s představou symetricky propěstěných zahrad a parků ducha. Vydává se spíš do anglosaské barbarské divočiny. A k obrazům elementárním, jak je ve svém díle zachycuje kupříkladu Mikešem překládaný irský básník Paul Muldoon nebo jeho nepřestajný guru Ezra Pound. Právě jemu věnuje autor hned pětici haiku, ve kterých však evokuje zejména tonoucí benátský svět, mlčenlivost celnice Dogany, Poundův stín postřehlý na zastávce lodí. Mikeš popisuje rovněž dekadentně působivou atmosféru místního ostrova mrtvých, jímž je pověstný hřbitov San Michele, kde je blízko vchodu i Poundův náhrobek spolu s novějším hrobem Josifa Brodského.
Něco benátsky podsvětního, téměř by se chtělo říct, až vergiliovsky temného, vyvře i z jiných stránek Mikešova Starého domu. Třeba v haiku o houpacím křesle, které je tu srovnáváno s Charónovým veslem. V básni starému příteli P. H. zas „kost přání / rozmyje / kouzlo / kaligrafie“, což navozuje pro Mikeše tak příznačnou inklinaci k Východu, kde verše bývají psány na uplývající proud a kde se písmo přeludně zrcadlí a odráží na zrádných hladinách krásy a zániku, jaké jsou k vidění a k „poslechu“ právě v benátské laguně.
Kdo Mikešovo koncentrované dílo četl nebo komu bylo dopřáno osobně básníka potkat, ten ihned pozná, že v útlé knížečce haiku, kde je také jeden sonet, několik variací a několik dedikačních básní, je Petr Mikeš obsažen krystalicky a se vším, co přiléhá k jeho duši. V závěrečném čtyřverší je snad obsažen jemný, stínový náznak bilance, ale je zrovna tak po mikešovsku brilantně uzemněn ironií, nikoli rezignací: „Však udělá Pán / součet ctností a vin. / Mene tekel / ufarsin.“
Puristická, bílá typografie Starého domu, připomínající básníkem zdůrazňovanou nepopsanou stránku, jíž je život, uhlazený oblázek zářící z hlubin jako kvintesence bytí omílaného proudy a přetvářeného/dotvářeného jejich hrou, koresponduje dobře s obsahem tohoto tichého básnického skvostu.

Jan Suk