Nové knihy

Sametově šedohnědé kloboučky stopkovýtrusných & spol. jsou pro zvlněnou českou krajinu stejně podstatné jako pro Nový svět sytě kobaltová modř rozklenutá nad údolími Colorada. Proč tak silné přirovnání? Protože jak připomíná Petr Maděra (1970) na úvod veršovaného atlasu Houbeles pictus, čeká se od nich totéž. Hříbky jsou podle autora „tlusťoučké hřebíky“, k nimž „přibité jsou lesíky“, a přidržují tedy náš svět radši hned u podlahy, aby se neviklal a všelijak nevzpouzel, případně aby si ho nějaký poberta nepřivlastnil. Zároveň slouží jako vábnička pro ty, kdo v něm vyznávají bytostně slovanskou zálibu loznit s hlavou skloněnou v podrostu a pátrají, jak by se s jejich přispěním metafyzicky odšpuntovali a zameditovali si, což je úniková metoda přinejmenším české letoře daleko bližší než americké odhodlání „chtít si o tom promluvit“. Vystudovaný krajinář a básník zdevastovaných západních Sudet (Krevel, Komorní hůrka) však ve svém debutu pro děti vedle potřeby ekologie duše dokládá i prožitek tvůrčího otcovství, jenž mu byl při práci na tomto atlasu pro nejmladší gardu amatérských mykologů vzpruhou. Opět tím potvrzuje, jak je tento stále vzácnější princip pro naši feminizovanou dětskou beletrii v posledním půlstoletí přínosný (Hrubín, Aškenazy, Černík, Goldflam) a nakolik se doširoka otevřené, věci a souvislosti pojmenovávající psaní otců z fungujících rodin odlišuje nejen od soudobých literárních pokusů rozkochaných mamin, ale hlavně od úhlu pohledu mladých mužů, jejichž potomci jsou ještě – na houbách.
Lesní vášeň spojující zástupce tří klukovských generací autorova rodu dovedla Maděru k tomu, že projevil své básnické zájmy v podobě houbařského klíče, odvíjejícího se od kouzel mateřštiny přetavené v říkadla. Souhrn těchto kratičkých útvarů, které dovedou v dětské mysli zanechat mnoho neokázalého i snadno zapamatovatelného, je tudíž řazen – nebo spíš jako obsah košíku volně ložen – podle přirozených, ba utilitárních kritérií, jaké představují chuť, barva, četnost výskytu nebo v poetickém ohledu schopnost dané houby stát se metaforou na základě tvaru či rodového jména, podnítit na tomto základě hádanku. Údaje, jež by v takové přehlídce obrazné „nevědeckosti“ věcně založený sběratel ocenil a postarší didaktik zamračeně vyžadoval, jsou na jednotlivých stránkách shrnuty smajlíky se závěrečnou legendou, rozhodně vzdálenou mentorství. Pouze na obzvlášť případných místech verše obsahují i nabádavé informace, které z vyobrazených druhů neradno požívat, anebo se mají rovnou obejít obloukem (neboť jsou ve skeptickém národním náhledu „jedlé jen jednou“), případně se k nim vážou další čtyřverší osvětlující význam přejatého či slangového termínu, jenž sahá za hranice dětské zkušenosti.
V karnevalovém reji přechází Maděrův atlas plynule až k muchomůrkám bílým, plísním, chorošům a houbám na nádobí, základním houbařským pojmům a zásadám i k dodatkům v podobě kuchyňských receptů či přímo kulinářských epopejí, jejichž prostřednictvím juká na starší děti, aby od knihy plné veršů neodcházely. Někdy k tomu stačí promíchat stávající notoricky známé kódy („Náš táta šel na houby/ jestli on tam zabloudí…“) s ikonografií doby bezdrátové a vytvořit pseudofolklor („… však má s sebou mobila,/ v nejhorším nám zavolá./ Vrátí se nám ještě dneska./ Slyšíš? Přišla esemeska.“), někdy se vyplatí poradit si po kainarovsku celou veršovanou pohádkou. Anebo projevit šrutovský zápal a povznést se – třeba s lysohlávkami – do remízku nonsensu, kde rostou houby viditelné jen v lidské fantazii, zvlášť když se autor může spolehnout na oceňovaného slovenského výtvarníka Miloše Koptáka a litografie prvního c. k. mykologického atlasu Vincence Julia Krombholze (1782–1843), lékaře, filantropa a rektora Karlo-Ferdinandovy univerzity. Vtipně ocitované a doplněné kreace Krombholzova pojednání z let 1831–46 ilustrují rozdíl, jaký vědecky přesná kresba mezitím učinila směrem k rigidnosti, která by dnes toto poetické dílo pohřbila.
Zatímco Koptákův postmoderní výkon se celkem očekávaně právě promítl do výtvarných nominací výročních cen Zlatá stuha, básník sám v kategorii původních textů ostrouhal. To může znít překvapivě, jelikož Petr Maděra v roli otce-poety bezpochyby vymyslel, jak doma nezůstat na ocet, přišel s něčím, čeho je pro malé stále spíš jako šafránu než jako hub po dešti, oslovil je důvěrným jazykem a jménem těch, na něž dost spoléháme, až dojde na generační obměnu v naší dětské literatuře, kterou dnes nad vodou výrazně drží pětašedesátníci. Pokud porotci soutěže nepovažovali za vhodné zahrnout mezi kandidáty prémie i text knihy, může to být podle zdravého rozumu jen tím, že verše jsou v ní občas okousané stejně jako vytoužené úlovky z mechu a kapradí. Překvapivé problémy s prozódií, jíž místy není vlastní úplně hladký rytmus, rým ani vědomí toho, jak v češtině funguje přízvuk a jak by se musel při přednesu zpotvořit („Kolářová s mladou kolodějovou/ síťované punčocháče mají na nohou“), i vyslovené nedbalosti („Na louce u zahrádek/ vyrostl bílý zadek“, případně „Prachu jak po výbuchu,/ co nedolehne k sluchu“ apod.) se vždy nedají vysvětlit poukazem na fieldovskou nebo jinak „magorovskou“ tradici verše pro nejmenší. Básníka pochopitelně neshodí sem tam nějaká asonance či dryáčnická lacinost švu, ale jeho hazard s pravidly žánru, která jsou u říkadel přinejmenším v otázce metriky poměrně pevná a hlavně nejsou v textu odmítána systematičtěji. Střídání sošnosti a nesošnosti, vázanosti a volnosti, které vede k takovým extrémům, však autor nevysvětlil, a tak „volné ložené“ prvky vyznívají v jeho neprospěch.
Škoda, zvlášť když věnoval dílu třikrát víc zápalu a vtipu než matadoři říkadla. Byla-li tedy podle mého soudu jedinou slabinou Maděrovy první prózy Černobílé rty (2007) míra přílišně lyrizovaných pasáží, přehlcených manýristickou veteší, nesdělně kondenzovanými emocemi a přechodníky, pak mám v případě jeho další premiéry – v dětské poezii – dojem paradoxně opačný: pocit nevyváženosti, nedozrálosti verše, jenž měl být základním spojovacím nástrojem této knihy, přičemž nejde o záměrnou trivialitu jako spíš o problém udržet v daném rozsahu kvalitu bez tak očividného rozptylu. V obou případech to vnímám jako jistou necitlivost vůči potřebám aktuálně naplňovaného žánru, která autorovi brání posunout se v krajině české literatury ještě výš – na místo, které si jeho pronikavé oči zaslouží.

Petr Matoušek