Radím ti, čtenáři, neber tuto knihu do ruky: máš-li totiž rád příběhy zřetelné, průhledné, zaokrouhlené a ucelené, smysl zjevný a poučení patrné i jednoznačné zároveň. Méně otázek než odpovědí.
Neboť nová kniha ústeckého prozaika Martina Fibigera (1964) taková není. Musí býti jinou už z toho důvodu, že tam, kde by ji druhý rozvinul do podoby románové, si její autor vystačí s dosti komorní novelou. Což se může zdát, uvědomíme-li si, že se próza Anděl odešel vyrovnává s osobními i dějinnými traumaty Sudet, sdělením natolik paradoxním, aby se dožadovalo dalšího vysvětlení.
Tož řekněme raději hned to, co jsme už pravili nad předchozími Fibigerovými opusy (Aussiger, 2004; Kern, 2003) a co jsme pociťovali například nad prózami (momentálně také v Ústí nad Labem žijící) Kateřiny Kováčové: zde si nevystačíme s pouhým horizontálním čtením, jakému jsme uvykli z děl čistě prozaických. Bude zapotřebí zahlédnou také vertikálu: jako v dílech básnických sledovat i refrénovité návraty klíčových motivů (bohatších každým novým návratem o další z možných významů), symbolickou platnost věcí, rytmus řeči. A navíc autorovu metaforiku: míním totiž, že u Fibigera se úhrnný smysl rodí nikoliv jen z rozvíjení fabule či z promluv jednajících postav, ale především ze střídy a vzájemných souvislostí obrazů.
Díky nadobyčej sugestivní Fibigerově metaforice k nám vlastně nakonec promlouvá i ona smutně krásná krajina severozápadního českého úkrají: „A za řekou valy kopců zvedající se k nebe, obrovské hlavy vyrostlé z břehů s řídkými vlasy stromů, kterými prosvítá bílá zem jako kůže, s nádory pískovcových skal na temeni.“ Ač – viděna takto – dýchá a žije, stává se zároveň i textem. Vlastně palimpsestem; zejména novější vrstvy zdají se pokryty samoznaky, které nedávají podstatný smysl, ledaže jejich úkolem je překrýt smysluplné texty předchozí: „Z původního nápisu Gasthaus frohe Aussicht zůstalo zřetelné jen Gast. Na hosta čekalo obvodové zdivo, ostatně všude zbyly jen podezdívky, tu a tam štítová stěna, a uvnitř nikam nevedoucí schodiště, zbytky kleneb, barevné koláže maleb, zpola zasypané sklepy.“ Totéž je, v podobě mnohem expresivnější, vyjádřeno obrazem venkovského hřbitova: „Stínky… Hřbitov beze stromů, bez křovisek. Rozvalené hrobky. Z omšelé hřbitovní zdi vyloupané poslední porcelánové podobenky, bílé oválky, bez nichž náhrobní desky jednou provždy osleply. Křídou napsaná nová slova, vyrytá jména.“
Všimněme si, kterak každý detail hraje s sebou: nic jen zdobného, pouze ornamentalizujícího. A všimněme si také oné potřeby vizualizace: co možná nejpřesnějšího a zároveň nejjímavějšího podání věci (byť tu hrozí nebezpečí konvenčního podání tam, kde autorovi jakoby nestálo zato uvažovat, zda by totéž nebylo možné říci originálněji, a tedy i výmluvněji – namísto literárně klišéovitého: „Díval se do blyštivých zelených očí orámovaných ohnivými vlasy…“).
K rytmování textu přispívají rychlé prostřihy mezi kapitolami (vlastně jakýmisi nestejně dlouhými filmovými záběry). Což nás – spolu s vizuálností Fibigerova podání – přivádí k otázce, zdali by si jeho práce nezasluhovala zpracování filmového: jehož by se ovšem byl sto zhostit spíše režisér talentu Tarkovského než talentu Menzelova. Rytmování textu je ovšemže nejzřetelnější v pásmu postav; přispívá zde k věrojatnosti jich vykreslení: k jejich typizaci skrze stylizaci hovorovosti jednotlivých promluvových aktů (v tomto punktu si povšimněme zejména řeči Katzeho či Josefovy). Tu by jistě náročnější čtenář mohl našemu autorovi vytknout, že jeho postavy sice hovoří krásně a uvěřitelně, nicméně spíše pro sebe a pro druhé než mezi sebou, že se tu jaksi (až na výjimky) mezi jednajícími a promlouvající postavami neodehrává žádný skutečný dialog.
Což když však právě takto, míjením se pamětí řeči, je tu na straně jedné symbolizována nepřenosnost osobní životní zkušenosti (pozůstalého sudetského Němce Emila Katzeho, poúnorového exulanta Josefa, ekonomického emigranta z raných let devadesátých Ehrenfrieda Bynowského i aktivního svědka, hledajícího průvodce Martina), nemožnost plně druhému cosi ze sebe sdělit a plně se s ním sdílet; na druhé straně je pak docela možná právě tímto způsobem zobrazena paralelní existence několika rozličných vrstev sudetské půdy. Půdy, v níž jsou jako dávná tajemství přítomny i popel, suť a krev z dějinných požárů, které ve století právě minulém přišly sklízet úrodu tohoto kraje.
Ne, zdánlivou mimoběžnost promluv jednotlivých postav bych Fibigerově novele nevyčítal: V návratnosti určitých motivů (ale také krajinných a dějinných scenérií) naučme se hledat spojité! Pokud bych už cos vyčítal, tedy fakt, že právě jeden z navracejících se motivů, dokonce sám erbovní motiv celé Fibigerovy knihy, nebyl dostatečně rozvinut a využit ve všech svých možnostech. Tak například anděl – dívka, již potkává Martin, se stránkami knihy jen letmo mihne, aby se do podoby a výkladu motivu podstatněji vepsala. Snad se nebudu mýlit příliš, budu-li za oním andělem hledat především ducha místa – a sem se toho věru vejde hodně: místní dějiny hmotné i nehmotné (jako odraz vnějších velkých dějin), dávná tajemství ožívající novými příběhy, neopakovatelnost individuální lidské existence (včetně jejího hmotného i duchovního ukotvení). A naděje. Tedy vědomí, že mi moje přítomnost na určitém místě, že mi určité místo poskytuje perspektivu. Že mi slibuje, že mé kroky nebudou překryty stále novými nánosy bláta a rumu, ale stanou se součástí tradice, kultury – cesty.
Přestože je takového hledání zejména na čtenáři, bude mu určitým vodítkem jednak názvem knihy inzerovaný a v knize samé pak několikerým způsobem realizovaný andělův odchod (zánik vesnice, návrat do exilu, sebevražda, odchod do města), jednak fakt proměny vypravěče z nikoliv sice vševědoucího, přece však otěže vyprávění pevně a viditelně v rukou držícího vypravěče nonpersonálního ve vypravěče, jenž se ztotožňuje s jednou z postav – Martinem: „Narodil jsem se tu. Teď odcházím. Já také.“ – praví v samotném závěru. Aby se úplně nakonec přesto (nebo možná právě proto) dovolával andělovy reinkarnace: „Ó-rlí-kuuu!“
Jedna z našich nejdůležitějších knih poslední doby, jedna z nejdůležitějších knih vyrovnávající se se sudetskými traumaty. Neboť nementoruje, leč vidí. Dost na to, abys ji do ruky vzal: odpovídáš-li totiž raději na otázky sám.
Ivo Harák
Nové knihy
Jazyk: Čeština
Název: Anděl odešel
Nakladatelství: Weles
Rok: 2008
Přehled vydání:
2008, Weles,
Anděl odešel
Ukázka:
Cestu k Vitínu ani za ten dlouhý čas Josef nezapomněl. Jakmile opustili Hubertus, bez sebemenšího zaváhání vyrazil mezi domy.
Byl slyšet proud vody, narážející na překážky z větví a kamenů, ozýval se i štěkot psů z okolních zahrad. Luční potok, na kterém v dětství stavěl hráze, tu a tam pokrýval ledový škraloup. Právě míjeli budovu školy a Josef řekl:
„Já si pamatuju, když sme tady chodili do školy, tak tu starou bránu do kostela u hřbitova sme malovali, že sme ji kreslili, a bylo nás ve třídě asi vosumnáct a já vyhrál cenu jako nejlepší obrázek a zarámovali to a viselo to v chodbě ve starý škole. Taky si pamatuju, že sme měli takovou soutěž na básničky, na tu trému, kerou sem měl, protože ten, co vyhrál tu soutěž, musel potom recitovat na takovym shromáždění. Ale je to zajímavý, vzpomínat na všecky ty děvčata a kluci. A taky na otce, jak von vždycky se spolehal na toho svýho bratra, učitele, co se týče našeho školení. Náš otec si nikdy nemyslel, že bysme šli s bráškou do gymnázia ani, s náma se počítalo, že až skončíme měšťanku, pudeme do ňákýho řemesla. Ta snad nejvyšší ambice byla, dostat se na poštu, nebo na dráhu. To byl ten strejda, kerej řek, když válka v pětačtyřicátym roce skončila, a vrátili sme se sem, že pudeme dál studovat.“
To už procházeli kolem lesního hřbitova, rozkládajícího se ve svahu proti kostelu. A Josef dál vyprávěl.
„Ve Vitíně byli samí Němci, já byl ten jedinej Čech. Teda tam narozenej. Ale i tady dole sme před válkou byli jediný Češi v ulici. Venku sme s klukama mluvili jenom německy. Já uměl německy dobře. Když sem byl malej, rodiče zrovna neměli čas a dali mě k dědovi, tam se mluvilo pořád německy. Ale mladší bráška pak byl pořád doma, tam se zase mluvilo jenom česky, a tak já mluvil spíš německy a bráška česky. Náš barák byl ten poslední a pak tam bylo asi sto padesát metrů a les.
To tady mezi timhle hřbitovem a začátkem baráků bylo takový místo, kde pěstoval někdo stromky, co se dávaj na hřbitov, ty cedry takový, jako svíčky vypadaly. Von je tu sázel a byly takový, kerý rostly jen na metr, pak ale i dvoumetrový, a ty byly vod sebe tak jen půl metru, a v tom sme si hráli, to byl les pro nás malý kluky, tam sme se honili. Ten, co mu to náleželo, nebydlel blízko, ale docházel někdy a vyháněl nás pryč.
Ale kolem samí Němci, jak řikám. A příjemný lidi. Nebyl mezi nima žádnej jinej. K nám se všecky ty rodiny chovaly slušně.
Babička sem přišla v sedmnácti osmnácti dělat služku do jedný německý rodiny, kde děda pracoval jako mistr, tak se seznámili. Když přišla, německy neuměla, ale protože žila v tý německý rodině, tak se rychle naučila. A děda, ten tu už vyrost, ale esli se tu narodil, anebo sem jeho rodina přišla, když byl eště kluk, to nevim. Ale i von, vod mládí, von pořád jenom německy.“
Jen co se dostali ven z obce, jako by se Josefovi volněji dýchalo, i mluvil rychleji.
„Málo se to tu změnilo, jak já si to pamatuju z dětství,“ řekl a mávl rukou kolem sebe. „Tady tomu se řikalo Pferdestein, Koňskej kámen, támhle to byl Lindenhűbel, Lipovej pahorek, a tady zas Josefsruh, a kousek dál Schweinfang.
A tady, až za tema posledníma domama, byly tůně, ty tu už nejsou, my sme jim řikali malý tůně, ta největší měla asi třicet metrů krát dvacet metrů, a zrovna na ní bejvala taková stará pramice. Nikdo ji nepoužíval, byla přivázaná k jedný vrbě, ale polovina stála už ve vodě. Bylo po válce a já měl pořád jen jedny boty, a to už začal podzim, byla skoro zima, no v létě jsme běhávali buď bosi, anebo nám švec udělal takový sandály ze dřeva, jen pásky na to dřevo dal, v tom sme chodili do školy, ale mimo školu sme běhali bosi, tohle ale bylo už někde v listopadu. A my sme si tady hráli, u tý tůně, a pak tu pramici vytáhli, vodu z ní vylili, a hráli si na válečnou loď. No ale neměli sme pádla, jen takový klacky, bylo to dost mělký, a jak sme se dostali do středu, museli to votočit a nějak se dostat zpátky ke břehu, protože voda do toho postupně sákla a pramice se pomalu nořila. Byl sem v ní s bráškou a eště jeden klouček, kamarád. A nějak sme ty klacky najednou ztratili, nebo zlomili, a nemohli se dostat ke břehu, a tak sme pádlovali rukama, ale voda stoupala, a já měl strach, hlavně že se mi ty boty nasáknou, tak abych je zachránil, sundal sem je a chtěl hodit na břeh, aby zůstaly suchý, a pak hodil, ale nehodil dost daleko a vony padly do vody.
Jak sme se konečně dostali ke břehu, šel sem domu, bosej. A teď já věděl, že to sou ty jediný boty, co sem měl. Seděli sme s bráškou na schodech před barákem, přitom matka byla doma, ale my se báli jít dovnitř, a čekali, až otec příde z práce. Matka pak ale hned viděla, že nemám boty, a ptala se, kde sou, a já řek, že sem je ztratil, a vona, jak můžeš ztratit boty, dyť je máš na noze, a to už křičela.
Ale dneska tomu musim rozumět. Boty prostě tady nebyly k dostání, a co teď dělat. Druhý ráno se mnou otec šel, a já mu ukázal, kde asi sou. Von měl jít do práce, tak byl na to voblečenej, ale nemoh si ty nohavice vytáhnout dost daleko, na to ta voda byla přece jen hluboká, tak si na břehu sundal kalhoty, to bylo už za světla, a ty tůně byly přímo u železnice, co de tady přes ten železnej most, a von ti tam v tech bílejch spodkách, takový krátký bílý spodky měl, se brodil v tůni, chmatal kolem sebe, až ty boty našel, a tak mě zachránil.
No a potom, u nás doma byl velkej koženej kufr, sám vážil takovejch deset dvacet kilo, a ta kůže byla silná. Ten kufr ležel na skříni, nikam se necestovalo, jen tam ležel, no a když se pak ty boty vobnosily, podrážky rozbily, otec se rozhod ten kufr rozřezat. Eště ho vidim, jak má v ruce kudlu vostrou, jak řeže víko, a pak to nese k ševci, aby nám z toho udělal podrážky.
A já mám dodnes rád boty. A já na ně dohlížim. Když si je sundám, tak hned do nich dám ty pérka, aby se udržely a čistim je a všechno.“
To už obcházeli starou hájovnu. Bukovou horu teď měli přímo nad sebou, co chvíli na ni pohlédli a stoupali stále vzhůru, směrem k ní. Josefovi zčervenaly tváře, přestal hovořit. Hlína pod botami byla stále měkká, zem ale postupně tvrdla, ve stínu stromů se bělaly zbytky sněhu. A když je pak cesta zavedla do pastvin, objevili na ní dva dlouhé vlysy, ozdobné pruhy, vytlačené pneumatikami, které se přes ně táhly jak obrovské zipy, na zimu zavírající zem.
Josef náhle lehce vzdychnul, zastavil, obrátil hlavu a namířil zrak směrem do údolí.
„Támhle na tý skále u řeky stávala kamenná socha svatýho Vojtěcha, ochránce plavců. Kutschen tomu řikali, Schutzpatron der Schiffer, podivej, jen podivej, co z něho zbylo. Hlavu mu urazili. Dvě stě padesát let tam stál. Řikali, že v tom místě byly nebezpečný víry, že i blesky tam padaly. Před cestou do Německa mu šífáci házeli mince, aby měli úspěšnou plavbu. A támhle ty skály, Jeptiška a Mnich, to sou ty dva zamilovaný, kerý k sobě přes řeku nemohli, a tak jen na sebe pořád hleděli, až z toho zkameněli, aspoň já tak si na to pamatuju, a zůstali tam jako dvě pískovcový jehly, dvě skály, voddělený touhle naší řekou.“
Voda dole se zdála světlejší, jako by zšedla. Vypadalo to, že je plná dlouhých černých hadů, zvolna odplouvajících směrem do Německa.
Sotva co potom vkročili mezi stromy, pod podrážkami jim zakřupaly loňské žaludy. Dál už kráčeli mlčky, a stále pomaleji, avšak les se nakonec přece otevřel a před nimi se objevil Vitín.
