Nové knihy

Dobrá knihovna není jen „skladištěm“ moudrostí, popřípadě působivým estetickým objektem. Pokud se stane ústředním předmětem literárního díla, pak regály knih obvykle oživnou, osamostatní se a působí jako organismus, jenž je, kupodivu, většinou také důvodem k násilnému činu. Nejinak je tomu v knize s příznačným názvem Knihovna; autorem skvělého díla a adeptem na přívlastek prozaik je vědec Jan Bažant (nar. 1950), profesor klasické archeologie na Universitě Karlově v Praze, působící ve Filosofickém ústavu AV ČR a přednášející o dějinách umění studentům prestižních amerických universit.
Základní příběh Knihovny má detektivní zápletku. Na veřejném a frekventovaném místě, mimochodem, v nově vybudovaném prostoru Národní knihovny na pražské Letné, je záhadně a neobvyklým způsobem zavražděn student dějin umění. Začíná klasické policejní vyšetřování. Záhy se čtenář setká nejen s řadou podezřelých, ale také s vrahem, jehož pohnutky postupně vyvstávají, a dokonce jsou pochopitelné, ba co více – sympatické. Klasické rozdělení rolí se přeskupuje, pojmy zločinec či nepřítel dostávají další význam. Tím pádem je jasné, že nejde o nějakou jednoduchou „mordýřskou“ historii. Čtenáře rozechvěje napětí vrstevnaté zápletky, druhý plán podprahové historie, a dokonce snad také vyjevující se konotace, rozvinuté až odkudsi z doby barokní. Zřejmě nebude stačit jenom rozřešení záhady, objevit toho, kdo zabil. Podstatnější je „proč“. Důležitými se stanou motivy a mechanismy spuštěné v minulosti. Záměry a viny, komplexy a nespravedlnosti, ambice i zklamání, jejichž důsledky a zpronevěry ovlivní konečné řešení. V tomto okamžiku převládne románová struktura díla nad kriminalistickou záhadou. Do hry vstupuje vědecké bádání, historie, psychologie i uměnověda.
I když je forma příběhu rozdělena do dvou částí, obsahově se obě prolnou. Ta první je výrazněji detektivní, dynamičtější, jednodušší, klasicky špionážní a mstivá, ve druhé tempo zvolní, dojde na přemítání, následky a pootočení jemného hodinového stroje. Obě části jsou propojeny ústředními postavami či objektem knihovny, ale také třeba osvícenskou ideou vzdělávací instituce, která se může snadno zvrtnout v prostředek sebestředné, velikášské touhy. A také časem, představami a ideály, které přicházejí v nevhodném dějinném nastavení. Vyvstává zde problém náhledu, interpretace a předjímání, zápas smyslu a významu, chtění a uskutečnění. Kdo je vskutku donátor, zachránce a šiřitel hodnot, a kdo jen samozvaný spasitel, jehož projev je bezohledný a manipulativní?
Významnou částí knihy i příběhu je historické intermezzo, tak trochu zcizující prvek a zároveň kódová značka napomáhající k řešení. Jde o pasáže, popisující obtíže a překážky, které provázely budování pražského Belvederu, letohrádku vystavěném jako dominanta a reprezentativní sídlo. Také v jeho případě se míjí pravá pohnutka budovatele, císaře Ferdinanda I. Habsburského, od roku 1526 českého krále, a pozdější pověst, která ovládla a reinterpretovala původní ideu díla. Jedna z postav usiluje o rozkrytí tajemství této architektonické zvláštnosti. Mimo jiné je v tom zakódován odkaz ke skutečnosti, neboť tímto tématem se profesor Bažant zabývá ve své nejnovější odborné publikaci. Knihovna se tak mimochodem stává jakýmsi „průsakem“ inspirace, propojením i odkazem. Reziduem autorovy seriozní vědecké práce je inteligentní zábava. Detektivní román jako oddech, paměťová stopa i hra. Ostatně vždyť odkazy v této oblasti jsou bohaté.
Jestliže na jedné straně spektra je důstojné společenství Ecova Jména růže, detektivního výstřelku i experimentu světoznámého vědce, pak na straně opačné je nedávný ohňostroj komerčního hlavolamu, rozpoutaný díky knize Dana Browna Šifra mistra Leonarda. Bažantův text snese i toto srovnání, neboť dle vykreslení hlavních postav i rozvržení děje nejde o pohodovou „vacátkovskou“ procházku po pražské galérce. Čtenář se nachází v univerzální, globální stáji bondovských všehoschopných a technologiemi vládnoucích zločinců, u nichž, kupodivu, není na prvním místě tělesná síla, ale rozumová průzračnost, s níž stráží své zavilé, komplikované a mnoha podtexty naplněné pasti. Navíc ohrožené či zanikající kulturní dědictví, tradice a konotace k pražskému literárnímu prostředí zde hrají též podstatnou roli. A výsledek? Má promyšlenou linii, výrazné prvky i originální detaily. Ironizuje obvyklé postupy, poodhaluje indicie a nechává prostor pro náhodu. Je napínavý i vtipný.
Bažantova Knihovna je důkazem toho, že i seriozní vědec se může úspěšně vnořit do hlubin populární literatury, že síla inspirace nezná žánrových hranic, ale především, že i beletristická prvotina, pochází-li z nadané ruky, může být perfektním a atraktivním počinem. Je to dobře napsaná kniha, výjimečná i plná odkazů a obvyklostí. Napínavá i střídmá, místy zatížená mnohomluvností a posedlostí vysvětlováním, klasická i moderní, dynamická a uchvacující. Pokud by Jan Bažant někdy pomýšlel na to opustit svůj vědecký post, nestabilní pozice autora detektivek by ho jistě vítala s otevřenou náručí. Jen pokud je Knihovna plodem vědeckého odpočinku, radosti a relaxace, pokud vznikla jako přebytek odborného vzepjetí, pak je autorovi třeba přát mnoho dalších silných podnětů. Máme tak reálnou naději ke vzniku dalšího vzrušujícího románového thrilleru.

Milena M. Marešová

Převzato z: Host 2/2007