Nové knihy

Nevím, za co mne to Pán Bůh trestá, že mi jak Karel Švestka v Pohledu z okna, tak i Ladislav Muška v knize právě recenzované schystali podivně pokleslou a místy také smutnou erotiku: tady ji představují prodejné ženštiny, chlípná touha otčímova i (ne)zabitý „buzerant“ Jéňa. Jenomže kurvy jsou nakonec o krapánek poctivější celebrit (roztahujících nohy za obolus poněkud větší), takže se od Mušky dočkáme také tónů společenskokritických.
Novela Nenechám si tě vzít je v mnoha ohledech nicméně jenom slibným náběhem: úzké prostory žánrové nepopřávají dechu nakonec ani oné společenské kritice, spíše konstatované než doložené skrze příběh, ani hlubšímu psychologickému prokreslení postav a motivace jejich chování i jednání. Což bývá na újmu věrojatnosti zejména tam, kde se některý skutek zdá příliš překvapivým, visícím jaksi ve vzduchoprázdnu (náhlá milostná náklonnost Magdy k Bořkovi; její následné ochladnutí je už motivováno lépe). Mnohem slibněji nedopadají ani básnivé pokusy o ozvláštnění krajinného líčení – v lepším případě jde o klišé („Tam, co se jezero odpíchlo od břehu, rozteklo do dálky a rozvalilo do šířky…“), v tom horším dokonce o nasládlý kýč („Voda v jezeře zavoněla vším, co v ní je, až to bolelo. Jako láska.“). Přestože hrozí, že takto dosáhnu pověsti sprosťáka (což ale v uměleckých kruzích není vlastnost pokaždé negativní), opětovně pléduji, aby se věci (ehm, tady je onou věcí dámské přirození) raději nazývaly pravým jménem, než takto: „Tvář se mi ocitla v jejím klíně, ucítil jsem vůni černého zázraku.“ Ani všechny filozofující pasáže mne nepřesvědčily o své skutečné hloubce – jeden příklad za mnohé: „Už jsem si kolikrát všiml, že stmívá se vždycky zdola, rozednívá shora. Tma se plíží při zemi, jako by naše planeta byla zdroj temných sil ve vesmíru a veškerý světlo přicházelo z nebes, kde je Bůh. Je Bůh?“
Proč jsem tedy dílko o citové výchově, odehrávající se na pozadí polistopadového gründerského kapitalismu, hlavního hrdiny a zároveň i vypravěče Bořka četl se zaujetím? V čem je autor silný natolik, že to převáží všechny mnou předešle konstatované nedostatky? „Fantazie ráda posadí svůj příběh na místa, která existují ve skutečnosti,“ můžeme v knize čísti co jakési její předznamenání. A vskutku z ní poznáváme autorovo obeznámení jak s problematikou divadelního provozu (jejž se kdysi dlouhodobě účastnil), tak i s reáliemi severočeskými (tvořícími funkční kulisu celého příběhu). A nesmím zapomenout ani na práci se stupňováním napětí, jak se na „příběh prorostlý kořínky zločinu“ sluší. Obzvláště dobře jsou zvládnuty pasáže, v nichž čtenář už tuší – zatímco vypravěč ještě neví (Jéňova homosexualita, Magdina podivná minulost apod.). Nejzdařilejší částí v knize jsou pro mne ovšem dialogy: životné, plné špílců a ironie, odsýpající. Smysl pro ironii, jazykovou komiku či absurditu se tak stává zdařilou protiváhou sentimentu (rodícího se z Bořkova citového opojení Magdou). Dávám zde k lepšímu alespoň Květuščinu (jde o dětskou průvodkyni obou, o niž se tito starají) povedenou pohádku: „To bylo jedno andělství, a jak tam ty andělé tak zlobili, přišel svatej Petr a povídá: Vy kluci pitomí. A nakopal ty andělé do prdele. A byla to krása nesmírná.“
Přestože je Ladislav Muška autorem nemladým (narozen 1928 v Semilech, v současnosti žije v Ústí nad Labem), přestože „toto je jeho osmadvacátá knížka“ a přes svoji předchozí chválu si dovolím tvrdit, že na skutečně velké dílo tohoto spisovatele, jímž by se podstatně vepsal do české literatury, zatím čekám. Dovolím si navíc dodat, že mne k tomu má zjištění stran recenzované prózy venkoncem opravňují. Možná by stálo za to pokusit se o román…

Ivo Harák