Nové knihy

Úvodem této letní, odlehčené recenze-reportáže několik faktů o autorovi: Milan Šedivý se narodil 8. ledna 1977 v severočeských Teplicích. Absolvoval Střední zahradnickou školu v Děčíně a český jazyk a hudební výchovu na Západočeské univerzitě v Plzni. Vydal básnické sbírky Milosti (2001), Po zarostlém chodníčku (2002), Nápisy na hroby II (2003), Sonáta pro vnitřní hlas (2005) a Teplický pobyt (2006). V červenci letošního roku vyšel v nakladatelství Weles výbor z jeho dosavadní tvorby Výběh slov.
Milan Šedivý bývá na mne přečasto nafrknutý. Poznali jsme se v roce 2001 na básnickém minifestivalu v Karlových Varech, kde mi daroval svou prvotinu Milosti. Napsal jsem mu dopis, tehdy ještě e-maily nebyly samozřejmostí, a v tom dopise stálo, že mě nadchly dvě básně. Které to byly konkrétně, to si teď nahonem nevzpomenu. Nicméně při příští příležitosti mi Milan nafrknutě vpálil, že ať se mi to líbí nebo ne, on že není autorem pouhých dvou básní.
A skutečně: Letos na jaře jsem vešel do pražské Kávovarny a tam, sklonění nad papíry, mudrovali Vladimír Novotný, Radim Kopáč a – Milan Šedivý. Ke kamarádům vždycky přisednu rád. Jak jsem záhy zvěděl, mudrování se týkalo budoucí, nyní už jsoucí sbírky, jejíž původní název byl Nezoový vlk.
Kopáč: „Nezoový?“
Šedivý: „Jo.“
Kopáč: „Co je to nezoový?“
Šedivý: „Nezkrocený. Divoký vlk, který není jen exponátem v ZOO.“
Novotný: „V tom případě by podle pravidel mělo být nezooový.“
Kopáč: „To snad aby tu knížku vydal v němčině.“
Novotný: „Možná by stálo za to uvažovat o jiném názvu.“
Šedivý (pokrčí rameny)
Kopáč: „Pojďme zatím dál. Když jsem tu sbírku pročítal, přišlo mi, že i v textu samotném občas tvůj výběr slov –“
Šanda: „Výběh slov!“
Kopáč: „Prosím?“
Šanda: „Co kdyby se ta Milanova sbírka jmenovala Výběh slov? Z čeho jsou básně? Z divokých slov, která vyběhla ze zoo všednodenního jazyka, z klecí klišé a frází. To máš oklikou de facto stejný význam, jako nezooový.“
Kopáč: „Máš recht.“
Novotný: „Kde mám tužku – přepisuji na Výběh slov.“
A tehdy se na mě Milan Šedivý nafrknul znovu.
A nafrkne se zase, až se domákne, co jsem s jeho novou knihou provedl. Vzal jsem ji do zoo. Bylo horké sobotní odpoledne a já jsem stanul u bazénu a užaslému lachtanovi předčítal: „A někdy je báseň zelená / a déšť šedý / a spousty huňaté / a hřmění baňaté // a bouřka double-decker / kolébá se nad ulicemi // A někdy deštníky / jsou přelivy na hlavách žen / a někdy deštníky jsou svatozář / a ženy ikony // A někdy srdce tluče / a někdy je tsunami“. Narozdíl od básně (nazvané V koutě července) nebylo na obloze ani mráčku a vedle bazénu s lachtany stála orientační cedule s mapkou, a protože jsem systematik, vydal jsem se k rorýsům, přečíst jim: „fontány rorýsů dosud tryskají / a voda jejich pokřiku / třísní mé lalůčky v krůpějích“. Následně jsem se odebral do terária k anakondě: „z šedého štítu valila se dolů / bílá anakonda, dusící lavina“.
Problém ovšem nastal při hledání expozice s vranými havrany. Šedivý o nich píše: „Neslyšně tam v dálkách / na grošovaných polích pohazují hřívou / vraní havrani.“ Mám pocit, že obecně poetové ani moc netouží po tom, aby jim bylo rozuměno, to by svá sdělení nešifrovali, na druhou stranu ti skutečně dobří píší o něčem, co před nimi nebylo. Nebylo a co se stane až jejich přičiněním. Třeba oni vraní havrani. Neexistovali, Šedivý je napsal a už jsou. V době, kdy Stvořitel dopustil, že mizí jeden živočišný druh za druhým, stávají se posledními stvořiteli básníci...
(O jednom vyhynulém druhu pojednává Šedivý v básni O kvaze, a jenom na okraj, poslední zvíře tohoto poddruhu zeber pošlo 12. 8. 1883 v amsterdamské zoo, jak jsem zjistil ve Wikipedii.)
Abyste si ale z této recenze proboha neutvořili dojem, že je Výběh slov nějakou zoologickou publikací! Kdepak, zvířata se v ní sice mihnou, ale jde o něco docela jiného. V doslovu, se kterým nezbývá než souhlasit, Vladimír Novotný vzkazuje recenzentům „...i kdybychom ze Šedivého slok po recenzentsku vytrhávali maso i s kostmi: mezi autory náležejícími jeho pokolení, tudíž mezi dnešními třicátníky, jeví se náš teplický rodák v prvé řadě a mimo kdekterou pochybnost co umělec slovesný a napříč romantický“. V sobotu byla jedinečná příležitost prověřit Novotného slova v praxi. V pavilonu šelem jsem z básně Mince pátá hodil tygrovi vytržené: „po výstřelu na zem dopadají / prošoupané škorně Ducha svatého // je doma: / kouří se z chlévů.“ Tygr se jenom oblízl. Chutnalo mu. Obdobně pěkných pasáží je ve sbírce zhusta.
Po řemeslné stránce si Šedivý za svou dosavadní básnickou kariéru vyzkoušel několik poloh, načrtl několik cyklů, které by samy o sobě mohly vydat na samostatnou sbírku, kdyby je autor co do počtu rozhojnil, zvláště pseudohistorické exkurzy v oddílu Básně z rukopisů. Báseň Wolfgang Amadeus sprosťačí je podle mne naprosto úžasná.
A zase bude Milan Šedivý na mne nafrknutý, že kusy jeho veršů krmím šelmy a že pořádná recenze má vypadat pořádněji než tahle atd. V ohradě s okapi jedna pokývala hlavou, aby utrhla list z akátu. Účelově jsem to vzal za souhlas a šel. Dost bylo zoo, uvřískaných děcek, uvřískaných matek, napružených fotrů a předražené Algidy! Cestou na tramvaj jsem to vzal podle vody. V nedalekém Trojském kanálu proplouvala mezi slalomovými brankami Štěpánka Hilgertová a mně se vybavily verše, kterými Šedivého sbírka končí: „Někdy mívám depresi / Někdy mám tak zlaté myšlenky / že nestojí za to ani / trénovat na olympiádu…“

Michal Šanda