Nové knihy

Básnictví dneska málo koho zajímá. Hovořím o básnictví, ne o poezii. Poezii k životu potřebujeme, protože poezie krmí duši. Po poezii bude hlad vždycky, ale básnictví se jakožto její dominantní nosič přežilo. Napadá mě srovnání s muzikou: přežily se gramodesky, páskové magnetofony, kazeťáky a i ta CD jsou pozvolna nahrazována mp3. Podle mého názoru básnictví přestalo vyhovovat a více poezie je v současnosti ve filmu nebo ve výtvarném umění. A napadá mě věc další: kde se vzal po staletí tradovaný omyl, že poezie musí být v uměnách? Třeba v počítačových hrách je poezie spousta a ve stravitelnější formě, než zašifrovaná v obtížně srozumitelných verších. Nebo ti všichni, kteří si kupují kola, opovrhováni jak intelektuály, tak namakanými borci, vyrážejí na cyklistické víkendy kvůli ujetým kilometrům? Kdepak. Kvůli mlze nad rybníky drandí po hrázích přírodní lyrici. Gourmeti, protože poezie může mít i podobu chuťového zážitku, se dohrkotají kolem Rožmberku až do Třeboně k Bílému koníčku na kapra smaženého v rozmarýnové krustě s kaviárovou omáčkou. Naproti Bílému koníčku na obrubě kašny usazená partička se vášnivě pře, co by se stalo, kdyby se kolo s kaprem setkalo na šicím stole, zda by se stalo sólokaprem nebo věšákem na lahve. To jsou surrealisté!
Konec nejapných žertů, vraťme se k básnictví. Ondřej Hanus je představitelem básnictví suverénního a brilantního, třebaže je mu teprve jednadvacet let, jak jsem se dočetl na záložce jeho knižní prvotiny Stínohrad, kterou v červenci t. r. vydalo nakladatelství Weles. Protože o Ondřeji Hanusovi určitě ještě uslyšíme, je dobré mít po ruce podrobnější biografické údaje. Tady jsou:
Narodil se 5. března 1987 v Písku. Předpokládám, že v okresní porodnici, protože na svém blogu Sonetář webový uvádí, že pochází z malé jihočeské vísky Nemějice. GPS poloha jeho domu je prý 49°19’34.773’’N, 14°21’9.449’’E. Básně píše zhruba od třinácti let. Inspirovala ho k tomu kamarádka a bývalá přítelkyně Beáta Tisucká. „Beátce, lásce a múze mého života“ je ostatně Stínohrad dedikován. V současné době studuje Ondřej Hanus bohemistiku a překladatelství na FF UK v Praze. Účastnil se několika literárních soutěží, časopisecky publikoval v Revolver Revue a Welesu.
Už zmíněný blog Sonetář webový najdete na adrese http://sonety.blog.cz. Doporučuji k prozkoumání. Vlevo nabízí spoustu zajímavých internetových odkazů, třeba na slovník rýmů, Shakespearovy sonety v originále i v překladech Jana Vladislava, na Jana Křesadla (sto sonetů, dva věnce sonetů), Krvavé sonety Pavola Országha Hviezdoslava, kompletní dílo Emily Dickinsonové, abecední seznam sonetistů nebo stránky Formalpoetry (v závorce za odkazem vyzývá Ondřej Hanus k připojení se ke vzpouře proti volnému verši).
A nyní konečně k samotnému Stínohradu. Tvoří ho oddíly Sonety mrtvým, Běžící gazely a Ořechy v listí a v každém z nich autor prokazuje básnickou virtuozitu. Kromě klasických sonetů vetknul do pododdílu Druhé sonety mrtvým učebnicově dokonalý sedmidílný Pohřební věnec sonetů. První verše v Třetích sonetech mrtvým po čtrnácti sonetech vydají na – z nich složený – sonet patnáctý. Běžící gazely jsou pásmem deseti stancí. Ořechy v listí tvoří směs villanell, sonetů a stancí, jimž dominuje typograficky pojednaný Stromový sonet se ztepilým kmenem a košatou korunou.
S předstihem před faktickým vydáním se věnoval sbírce Stínohrad pořad Zelené peří, odvysílaný v Českém rozhlase 24. dubna 2008. Poslechnout si ho můžete z archivu na adrese Českého rozhlasu www.rozhlas.cz. Naprosto souhlasím s Mirkem Kovaříkem, že takto vyhraněný autor se objeví málokdy.
Bohužel v tom všem vycizelovaném básnění zatím chybí to pro mne důležité: poezie. Říkám bohužel a říkám zatím a vlastně ani nevím, jestli autorovi nejde primárně o radost z básnění a poezii si sám pro sebe nenachází jinde – a proč by ne? Na tom venkoncem není nic špatného.
Já osobně, být mlád, ubral bych na vyhraněnosti a naopak se otevřel, militantnost je protimluvem k básnictví, a vzal bych možná na milost i ten volný verš – ale co mám komu do toho kecat.
Tady jsou na závěr dva náhodně vybrané sonety na okoštování z Hanusovy panenské sklizně:
„UMBRA // spálenas, hnědi, obrůstáním / žehem, a sotva pro něj / sníží se k stínu, k cloně / cosi, co vniká dolů za ním // rozvrací rozměr, v nějž tys, hnědi / co v snětí ze svých torturál / (jak já svá slova ponurá) / napnula naděj; v odpovědi // stáčí se nad tvá sžehlá bedra / potom, co bohu kůži zedral / odporný červ, jenž kálí vedra // torturu mění v její pastiš / a ty se škvaříš samou slastí / a, sama červem, hřešíš na stín.
TEN LIST // ten list, jímž v dobách žití smaragd protéká, / jejž zachová ve tvaru obsidián, / jak nemá nepřipomenout mi člověka? / „smrt vysouká tě z ovíjivých lián…“ // proč do pozdního sběru klamat vinaře? / krev rozcákat a tvářit se, žes raněn? / nepoznáš samaritánské dlaně / a nevytropíš ostrou slast, když vina dře; // jsi první z posledních a ti druzí / čas obcházíš a stopuješ ho v kruzích / a hlínu vidíš z blízka: pouto zrnek… // jsi lisován; a viz, kdo drží hrnek: / to Vinař sám a po něm i sám Pijan / tě vysoukali z ovíjivých lián“.

Michal Šanda