Nové knihy

Čím jsem starší, tím vehementněji se přikláním k názoru, že padesátiprocentním autorem knihy je sám čtenář. Proto se u svých recenzí snažím uvádět, kde a za jakých okolností jsem recenzovanou knihu četl. Je rozdíl, čtete-li tu samou báseň v čekárně na vlak, venku na peróně sněhová chumelenice, uvnitř sálají musgrávky naládované briketami – anebo v čekárně u zubaře: Zzzzzzzz! Nejde o porozumění, porozumíte jí v obou případech, ale pokaždé vám dá něco jiného. A teď si představte, že do třetice onu hypotetickou báseň čtete na žebříku se srpem v ruce při vyžínání zapleveleného okapu.
Novou sbírku Vladimíra Šrámka (1958) Řeč chce syna jsem si vzal ke přečtení do Výtoňské celnice. Proč zrovna tam? Než se dostanu k meritu věci a samotné recenzi, dovolte drobnou odbočku.
Zbožňuju pečené koleno. Uvařím vám, co si řeknete, ale pečené koleno se mi ne a ne povést. Marinoval jsem je v kde čem, v černém pivu, předpíkal, ale nikdy se mi nepodařilo dosáhnout, aby se masíčko rozsejpalo a krupónek byl vykřupaný, ale ne aby křupal doslova, jako písek mezi zuby, krupónek, o kterém mluvím, musí křupnout a potom povolit a obestřít papily jazyku neskutečnou lahodou. Přesně takové pečené koleno mají ve Výtoňské celnici, a zatímco v jiných srovnatelných restauracích bývá obvykle za 25 Kč deset deka, tady ho v srpnu 2008 měli za 130 Kč sakum perdum. Nemíním tu nikomu dělat reklamu, pouze vysvětluji, co mě pudilo knížku Řeč chce syna, toho nezletilého, čerstvě narozeného synka, vzít s sebou do hospody: mlsota. Nicméně dát na stůl vedle pečeného kolena notebook by bylo pumprdentlich, proto jsem si poznámky začal vpisovat tužkou přímo do knihy.
A další odbočka: zrovna s takovou vášní, s jakou baštím pečená kolena, mám rád knihy poznamenané vpisky na okrajích stránek. To není neúcta, ani svatokrádež, v mých očích je to svědectví, že kniha byla čtena důkladně, a takovou si v antikvariátu obvykle koupím, leckdy jenom kvůli zmíněným poznámkám.
V Šrámkově Řeči jsem si hned na str. 6 zaškrtnul dvojverší „podívej! celá špinavá jsem od něhy / mé vrásky – tvé příběhy“. Pokud sami píšete a vaší manželce je kolem čtyřicítky, musí vám tolik očekávané první sousto pečeného kolena zaskočit v krku.
Vezmu své poznámky popořádku po stránkách. Na str. 7 mám napsáno: pro objasnění názvu sbírky ocitovat celou báseň. Dedikovaná je Vítu Slívovi. „ŘEČ // když už musí rodit muž – pak / ústy / mezi bolestnými stahy rtů / z dělohy srdce – hlavička řeči / zajíká se / jak vše co ke kráse se vzpíná // řeč chce syna“.
Vladimír Šrámek se narodil před půlstoletím v Plzni. O svém rodném městě pojednává na str. 14 v básni PLZEŇ I: „kdysi za milenkami / nyní k hrobům // olše si radostí ruce mnou // naštěstí / nad hroby stojím já / a ne hroby nade mnou…“ K tomu jsem si vepsal na okraj: vtipné, jednoduché, efektní. Recenzenti si s předchozími Šrámkovými sbírkami (celkem jich vydal sedm) moc nevěděli rady. V efektnosti jim některé básně připomenuly Jiřího Žáčka a potom v recenzích více než se Šrámkem fakticky účtovali se Žáčkem.
Str. 18 a ZÁLOŽÁK: „v okopu pro ležícího střelce přes / Venušin pahrbek mířím na / Prsa Matky Boží… / ach ty má Šumavo!“ Od Žáčka odlišuje Šrámka zakončení básně „dál už jen nebe tvých vlasů“. Nehledě na provařenost použitých rekvizit, cítím tu záblesk poezie.
Na str. 20 jsem vetknul: rád bych věděl, proč „nuda se udí v komínech“, ačkoliv je udělaná podle stejného mustru jako na protější str. 21 „klínové řemeny kňučí v klínu“ – proč jedno je dobré, a druhé ne? Chtěl bych tomu porozumět, takhle to jenom cítím intuicí.
Následující báseň jsem zakroužkoval a předkládám ji bez komentáře. Však i čtenáři recenzí jsou spoluautory a mají chytré hlavy: „BROUČCI // jdou ranní tmou / zakouřená lucernička úst poblikává / tak jaká, chlapi? po vodce? bolí hlava? // sesednou se k teplu / a jinovatku krátkých rán / smíchají v kafi / s vodou v Dněpru“.
Str. 24 a další báseň, kterou je třeba ocitovat celou: „KAMARÁDOVI // tlustej pták bez křídel / s půllitrem v drápech / seděl na větvi / zatímco já marně dýchal / do cizího těla // duše donaha! // nech toho / nech toho! – zakrákoral / du nahoru tak jak tak / pro tebe strop / pro mne / podlaha“. Rozšifrováním ztrácí báseň kouzlo, proto jenom zmíním, že v občanském životě je doc. MUDr. Vladimír Šrámek, PhD. přednostou anesteziologicko-resuscitační kliniky ve Fakultní nemocnici U Svaté Anny v Brně.
Když jsem v katalogu Národní knihovny hledal přesné datum jeho narození, narazil jsem na disertační práci Úloha střeva a dalších splanchnických orgánů v patofyziologii multiorgánového selhávání (2002) a šestici nemedicínských titulů: Mamuti (Perseus publishing, 1997), Já tady (Perseus publishing, 1998), …a lidí přespočet (Perseus publishing, 1999), Jednohubky (Petrov, 2002), Nevěsta utržená ze řetězu (Host, 2003), Divoký advent (Masarykova univerzita, 2006).
Str. 29 a PLZEŇ II: „nad Radbuzou mží / oslavy se v Úhlavě topí / za copy tahám lži // hořko v puse / stěhuju se“. Čtu po písmenech, jestli v téhle skrývačce není skrytá i Berounka. Báseň-skrývačka to sice není, nicméně je pěkná. Jak bych se asi já vyrovnával s opouštěním rodného města a přestěhováním se do Brna?
Umějí v Brně vepřové koleno? Bylo by i tam znamenité? Znamenitější než ve Výtoňské celnici? A hořčice kremžská? A křen? Jako břitva? V nose štiplavý?
Pohroužen do těchto existenciálních úvah odložil jsem umaštěný příbor (viz. pozn. na str. 54), do ruky vzal kost a jal se ohlodávat křupky. Poznámka na str. 54 je strohá: i Vladimír Šrámek se přiřadil k autorům, kteří neodolali lacinosti příbor: Příbor – Freud.
Naštěstí v jeho sbírce dobré básně převažují, a proto po dobrém čtení a dobrém jídle jsem si dal na dobré zažití sedm piv a před odchodem, coby kapurkovou, báseň KOUZELNICE: „vykouzlila / podprsenku z rukávu / z ničeho oběd / z manžela milence / z života život // pak zívla a šla unaveně spát…“

Michal Šanda