Nové knihy

„Nadiktovat literární dílo mi připadá nemožné,“ mínil Truman Capote. „Henry James to musel v poslední třetině života dělat a všimněte si, že je na první pohled poznat, která stránka je nadiktovaná a která napsaná – ty nadiktované jsou nesrovnatelně komplikovanější, zaumnější.“ Názor velikána? Jistě, ale lze i nesouhlasit. Třeba v případě Lustigovy Zpovědi.
Ta měla původně podobu audiovyprávění, na čtyřech CD ji vydal Karel Vágner. Koncem roku 2008 se však dočkala i tištěné podoby. Je to malá knížka; nahrávku upravila a „literárně zpracovala“ Eva Hlavsová. Jde vůbec o další, regulérní Lustigovo dílo, ptáme se. Ale víme, že je. A právě díky „osekanosti“ dosahuje působivosti. Ne sice síly Littellových Laskavých bohyň, ale… Strohá, mistrně vybraná fakta hovoří jednoznačně. Snad až na několik míst.
Zprvu čteme osm kapitol. Stupňuje se v nich hrůza a nakonec je sublimována: Osvětim. To vše prokládá jen strohá poznámka Návraty, jež se odráží od autorova poválečného setkání (1981) s generálem Petrenkem, který otevíral osvětimské brány. Následují kapitoly Útěk a Květnové osvobození Prahy – a nesrovnatelně šťastnější část Lustigova životopisu. Ale ten má už jen pět kapitol; je to tak správně? Ano; kniha věru není příkladem umné fabulační hry s časem, spíš naopak. Onu formu si vynutil život sám: „Z koncentráku si pamatuju každou minutu,“ tvrdí Lustig. Určitá fabulace však zde přece jen je.
Nezdá se to? Zprvu nás má autor vnořené do židovského údělu let třicátých. Následuje válka. Vše se zhoršuje. Nebem jsou první léta po ní a pak – hle, skok do roku 1968, který zastihl Lustigovy v Itálii. Následují osudy nového exulanta a teprve na závěr stručný návrat do let 60., kdy autor „žil deset let ve filmovém ateliéru“. Tím však, protože Lustig nezdůrazňuje svá poválečná studia na Karlově universitě a „zlatá“ šedesátá přesunul až do finále, působí jeho americké probíjení, završené mocným finančním úspěchem (platem nejméně 60 tisíc dolarů měsíčně!), až nepřiměřeně chvástavě, což v případě této knihy je nepochybně spíš záměr než jakási „nepodařená“ skromnost.
Nemám však právo hodnotit Lustigovy reálné osudy, každopádně však zaujmou a samy jsou „hodny filmu“, jak by možná řekli i bossové v Hollywoodu. Jako klíčový zde přitom vnímám autorův vztah k jazyku. Zatímco těsně po osmašedesátém roce se v Izraeli ještě odmítl (byť skrytě) učit hebrejsky – a zdůvodnil si to obavou, že „za každé naučené slovo ztratí jedno české“, v USA už do toho musel jít, aby si udržel místo na univerzitě, ke kterému přišel skutečně jako v pohádce.
Osobně věřím (a jistě právem) všemu, co ve Zpovědi čtu, nicméně jsou tu rovněž momenty, u kterých možná někdo zaváhá. I sám autor ostatně přiznává, že byl-li na útěku z transportu do Dachau „třikrát odsouzen k smrti“, na třetí odsouzení si nepamatuje. Vytěsnil je snad? Prý mu o něm vyprávěl kamarád. A pak jsou tu jiné motivy, které jsou příliš ostré, nechce se jim věřit. Sám důvěřuji, není však sporu, že literát by k hrdinovu (a zde tedy svému) osudu dozajista dokázal „přibalit“ i něco z osudů spolutrpitelů. Šlo by pak o zavrženíhodnou lež? Jistě ne. Sám podobně vnímám příhodu s ocelovou štěpinou v Lustigově oku. Ta příhoda nám názorně předvádí německou lékařku, která samozřejmě odmítne ošetřit Žida, byť je to ještě chlapec. A kdyby přece jen autor/hrdina cosi „přibalil“? Pak snad proto, aby se jeho osud stal ještě modelovějším a aby při cestě peklem zažil ještě víc.
Právě výše zmíněné Littellově vyfabulované próze je vytýkáno, že je v knížce na jedinou osobu až moc příhod. Té Lustigově to rozhodně vytýkat nelze, vždyť podle něj mladí mají dar, že řadu věcí nevidí; ovšem kdyby žil v Osvětimi jako pětadvacetiletý, vnímal by víc. Takto dokázal vytěsňovat a vzpomíná, jak se třeba naučil nevnímat mrtvoly. Právě tu si však trochu odporuje, když na jiném místě píše, kolik nových mrtvol sebevrahů pozoroval vždy ráno na drátech okolo tábora. Peklo – tak nazývá Osvětim. A není divu, jakým opojným nebem se mu stal konec světové války: v životě i v knize. Dosud deptaný, i když po útěku už „jen“ se skrývající hrdina nemohl nic. A najednou může takřka cokoli. Stává se málem bohem. Navždy? Na chvíli. Vyzbrojen průkazkou vstupuje kamkoli. Vkládají mu do ruky zbraň, aby si zastřelil „kolik chce Němců“, což naštěstí odmítá. Začíná studovat a „spolu s Aškenazym jsme se považovali za nesmrtelné“.
Ve Zpovědi Lustig vzpomíná i na dalšího svého učitele, Ladislava Mňačka, zatímco k pozdějšímu Otu Pavlovi, kterého naopak sám získal pro novinařinu, se vrací jen málo; jistě i proto, že zevrubné vzpomínky na něj zanechal už v Okamžicích (2003), které mají 312 stran. Zpověď naopak šetří každým slovem. A právě její skrovný rozsah poukazuje na možná ten nejpodstatnější smysl této „neknihy“, která je nejspíš i výrazem jistého zoufalství autora nad nejmladší generací, která už „tlusté“ knihy či beletrii vůbec nechce, ba ani neumí číst.
A tady bychom mohli svoji úvahu skončit, jenže stojí za zdůraznění ještě několik prvků. Je to jednak autorův přístup k vděčnosti – a nelze se nad ním nezamyslet. Lustig doslova píše: „Šéfredaktor Židovského věstníku mně otiskoval povídky. Byl první. Chtěl jsem se mu odměnit, tak jsem ho na každém svém filmu jmenoval poradcem a Brynychovi řekl, aby s ním zacházeli noblesně, Každé ráno po snídani čekal olivrejovaný šofér v bývalém mercedesu Adolfa Hitlera a pan Iltis otevřel, vstoupil (vysoký 130 centimetrů), odvezli ho, a dokonce nechali zahrát pár štěků a já se cítil dobře, že jsem mohl něco vrátit člověku, který mně otiskl první povídku.“
Tu druhou poznámku učiňme nad exilem. Až právě jeho začátek se totiž tvůrci Zpovědi pokusili (byť jen graficky) udělat předělem knihy. Marně. Zcela negrafický předěl konce války nešlo přebít. Ovšem právě otázka exilu je dalším klíčem k Lustigovu dílu i životu. „Já bych se vrátil,“ řekl roku 1968 v Itálii své izraelské ženě (bývalé vojačce). „To by ses vrátil bez dětí,“ opáčila. Ale právě o dětech Lustig mluví málo. Jistě, je to přirozené, nikoli náhodou se Zpověď končí vzpomínkou na vydání Démantů noci v USA a tamní uvedení stejnojmenného Němcova filmu. „San Francisco Chronicle se rozplýval chválou,“ čteme. „Syn dostal v Americe první oblek. Najali ho trhat lístky u vchodu do kina. Hned ho vyhodili. Neměl kravatu.“
A takhle vzpomíná Lustig na začátky exilu v Izraeli, kde si připadal trochu jako vězeň. Zatímco jeho žena pracovala v kuchyni a živila rodinu, nechali ho psát. Pouštěl si písničky, ale „za šest neděl za mnou přišli. Už jsem si prý vyhrál dost. Psaní za zaměstnání nepokládali. ,Co byste chtěl dělat pořádnýho?‘ Řekl jsem, že tedy přestanu psát a zařadím se do práce. ,Nejradši bych jezdil s těžkým náklaďákem. Až do Elia k Rudému moři. To je tisíc kilometrů. Mezitím bych si promyslel své věci a v pátek a v sobotu, kdy je volno, bych to sepsal.‘ ,Ty ses zbláznil! To auto za prvé stojí sto tisíc dolarů. A za druhé – lidi čekají patnáct let, než dostanou místo šoféra na náklaďáku.‘ Sklapl jsem kufry. ,No dobře, budu nakládat a vykládat, budu závozník.‘ ,No, to nemyslíš vážně! Na to lidi čekají deset let!‘ Tak jsem nic neříkal.“
Poté ujeli se ženou do Jugoslávie, kde chvíli psal film. Pak do Spojených států amerických. Hlavní význam Zpovědi však tkví v první části. Kvůli té je stvořena: „Vyprávím to proto, aby – kdyby k vám někdo přišel, jako tenkrát za námi a řekl, půjdete do tábora, sbalte si svých pět švestek, pokud nepřesáhnou padesát kilo a vejdou se do jednoho kufru, a nastupte do vlaku, odpovíte: Ne!“ Není to návod jak přežít. Je to ale náběh k takovému návodu.

Ivo Fencl