Nové knihy

Dlouhá léta se pouze v nezávislých literárních a výtvarných kruzích vědělo o tvorbě Miroslava Koryčana (1938), můžeme se však pozastavit nad tím, proč ani v devadesátých letech se nenašlo jediné české či moravské (nebo slezské) nakladatelství, které by se odhodlalo autorovy texty – vesměs patřící k poezii řečené experimentální – konečně předložit širší veřejnosti. Nakonec byl Koryčan v tomto smyslu „objeven“ až na samém počátku třetího tisíciletí, když se už přehoupl přes šedesátku. Zato nyní následuje jeden výbor z jeho poezie za druhým – a shodou okolností každý z nich vychází v jiném nakladatelství. Ten první v Torstu (nazvaný Vláda slova) doprovodil svým zamyšlením věrozvěst českého experimentálního básnictví Josef Hiršal, pak vyšly tituly Pršení hlásek v dešti slov (v Chermu) a Středoplk (v Petrovu). A teď je na světě čtvrtý výbor z Koryčanovy tvorby: vydalo ho nakladatelství Kalich pod názvem Zamračené židle, knihu edičně připravil Radim Kopáč a zasvěcený doslov připojil Aleš Haman – škoda přeškoda, že právě na Hamanův doslov v tiráži titulu (nikoli vinou editorovou) úplně zapomněli!
Chybička se však vloudí, spíše se musíme tázat, proč jde znovu o výbor, stejně jako ve všech ostatních knižních edicích? Editor Radim Kopáč argumentuje tím, že nejde o vydání kritické a že některé cykly jsou v rukopise příliš rozsáhlé, proto je možné je představit (nepochybně i s přihlédnutím k rozsahu knížky) pouze v reprezentativních ukázkách. Podobná argumentace by mohla zaznít i nad všemi dříve vydanými výbory, nicméně se jednou snad dočkáme nějakého sebraného spisu poetické múzy Koryčanovy – a určitě tam nebudou chybět ani jeho vizuální texty, z nichž některé jsou zařazeny i do Zamračených židlí jako faksimile.
Co je však nejpodstatnější: Jednotlivé Koryčanovy básně zpravidla nejsou v dosavadních edicích datovány, takže není jisté ani jasné, zda čteme nejprve autorovy texty starší a pak novější. Ovšem v případě Kopáčova výběru tento problém odpadá: Do knihy byly zařazeny verše či svébytné básně v próze, o nichž víme, že vznikly přibližně v letech 1962–1971. Je charakteristické, že nejstarší cyklus má ironické pojmenování Divadlo neopeřených básníků. Za takového „neopeřeného tvůrce“ se krátce po své dvacítce jistěže mohl považovat i sám Miroslav Koryčan – a nejenom kvůli svému věku! Přestože se totiž jeho strofy dají dobře zasadit do dobového kontextu, jedním dechem bychom museli dodat, že jsou o poznání jiné, v mnoha aspektech odlišné, že si autor tehdy musel připadat jako solitér, kráčející stezkami nevyšlapanými.
Aby také ne! Vždyť Koryčan už v dobách svých básnických začátků zjevně tíhl k experimentu nebo k polohám jazykové grotesky, poetické hry – a to řadu let před Ivanem Wernischem, který se teprve chystal ke své nonsensové estetizaci básnického významu. Jenže to nic neznamenalo: Wernischovy texty, znamenající předěl ve vývoji naší poválečné poezie, ještě stačily vyjít v našich předních nakladatelstvích v čase „před Husákem“, zatímco na Koryčanovy texty se už štěstěna neusmála: Spočívaly netknuté v krabicích uložených v Památníku národního písemnictví (na druhé straně se aspoň neztratily ani nerozptýlily!) a knižně tedy vyšly teprve v těchto dnech.
Tím spíše se nevyhneme určitému srovnání: Zdá se, že ve svých juveniliích (o nic jiného v Zamračených židlích nekráčí) jako by umělec mnohem víc dbal na řád své výpovědi, třebaže to byl řád tvorby tíhnoucí k experimentu, k rozrušení převládajícího básnického kánonu (v tomto smyslu by mohl být za Koryčanova pokračovatele pokládán kupříkladu též Andrej Stankovič, obvykle nepřiřazovaný k našim experimentálním básníkům). Mladý Koryčan hledá estetickou oporu v přímějším žánrovém vymezení, i když mu dál leckdy šlo o vymezení se proti konvencím. Proto využívá možností montáže, zkouší napsat metaforické scénky nebo čisté textové experimenty – a jak ve výčtu těchto alternativ zdůrazňuje Aleš Haman, pod vlivem Maxe Benseho píše autor též hravé texty založené na kombinatorice slov, stojící na matematických principech, stejně jako verše, které jsou zřetelně inspirovány happeningovými postupy. A pak nastává fáze „aforistické sevřenosti“ – fáze, která se v pozdějších dílech zralého tvůrce vyskytuje jen výjimečně, potlačená dominantní metodou surfování po možných i nemožných slovních spojeních a po zvláštnostech jejich jedinečného propojování.
A tak je vydání výboru Zamračené židle malým edičním činem, který by mohl rozjasnit kdekterou zamračenou mysl lidí kolem literatury. Jednak díky edici v Kalichu máme mnohem serióznější představu o básnickém vývoji Miroslava Koryčana, jednak se znovu rozšiřují naše poznatky o tom, co všechno se dělo (tj. psalo) v české poezii let šedesátých, resp. na začátku sedmdesátých let: Zdaleka tedy nešlo pouze o inspiraci tvorbou Holanovou anebo o navazování na poetiku tzv. autorů Května. V té době začínali psát mnozí neopeření básníci, a ne všichni vytrvali u poezie. Miroslav Koryčan však ano – a nakonec se po dlouhých desetiletích dočkal i vydání svých zajímavých (a nezamračených!) juvenilií.

Vladimír Novotný