Nové knihy

Jde o útvar, který mizí z literatury a publicistiky, jako mizí z politiky slušné chování: krátké, vtipné sloupky o něčem, které by se sice týkaly obyčejných věcí, přitom by však tyto věci přesahovaly směrem k něčemu obecnějšímu a životně závažnému. Sloupky, které by byly nápadité, aby poučení v nich obsažené jaksi přirozeně vyplynulo an sich z těchto nápadů a je obrážejících situací – aby tudíž nebylo vnějším, volním gestem autorovým. Tak takovéto sloupky abys dnes v novinách a časopisech pohledal co jehlu v kupce sena.
Neblýská-li se zatím na lepší časy, buďme rádi, jestliže v tomto suchopáru alespoň krápe: Domnívám se totiž, že drobnička se stolu předsedy Severočeského klubu spisovatelů, muzikanta, publicisty a spisovatele Ladislava Mušky (narozeného 1928 v Semilech) patří k tomu lepšímu, co tento autor napsal. Neštítí se vtipu, ironie ani sebeironie. Je konkrétní, aniž čtenáře přetěžuje fakty. Autor, vědom si, že neusiluje o Nobelovu nebo Státní cenu za literaturu, přizpůsobuje tomu užité stylizační prostředky. V Muškově případě jde o hyperbolu, už zmiňovanou ironii, aktualizovanou metaforu, slovní hříčku a sémanticky podložené využití nespisovných až vulgárních výrazů.
Knížečka (o rozsahu pouhých 28 stran) Ve věku náhradních dílů se mi četla dobře a nejednou jsem se nad ní od srdce zasmál. I když vím, že by jí prospělo méně poučování – zejména v závěru jednotlivých textů. Někdy (například v Uličce lásky) se Muška také příliš spoléhá na atraktivnost tématu a jen málo toho ze sebe a za sebe dotváří; já vím, on už přece i Ludvík Vaculík takto psal o kurvách normálních a politických. Propříště bych také poněkud ubral na generalizování a laciném aktualizování (Evropská unie je vůl); míním tím, že vtip vyrůstá z pregnantního vidění věci a že karikatura není rozmělněný, ale vyostřený realismus. Mnohým textům rovněž nesvědčí humor vyráběný jaksi na sílu (zřetelně se tak děje v závěru prózy Oko blbec).
Když se sloupek Všechny moje kameny snad i proti pisatelově vůli přesmýkne do vzpomínky na podkrkonošské dětství a mládí, napadne mne, zdali Ladislav Muška tamní materiál už bezezbytku vytěžil dvěma knihami vzpomínkových próz (Můj táta Bivoj, Jako chmýří pampelišek). Čtu-li si posléze o nezdolnosti jeho ledvinového kamene („Vznikl, když jsem píval vodu z pramene v úbočí Kozákova.“), nejsem o tom v úplnosti přesvědčen. Třeba by takto mohla vzniknout kniha více tematicky sevřená, než ta právě námi recenzovaná: kniha reflektující Muškovy zájmy od rybaření přes hudbu po literaturu prizmatem života „ve věku náhradních dílů“. Kteréžto si ovšem opatřujeme tehdy, nechceme-li něco vyhodit do starého železa…

Ivo Harák