ČÍNSKÁ ČTVRŤ
„Forget it, Jake – it’s Chinatown,“ slyší v závěru slavného filmu soukromý detektiv J. J. Gittes, před jehož očima se na ulici losangeleské čínské čtvrti odehrála donebevolající zvůle, při níž trochu nešikovně a trochu přičinlivě asistovala i policie. Gittesovy pocity, zmetonymizované podle místa, kde děj snímku vrcholí, do názvu filmu, můžeme sdílet, když pohlédneme na některé jevy současného literárního života.
Graduovaní odborníci
Na světě jsou dva druhy lidí. Ty s nabitejma bouchačkama a ty, co kopou.
Blonďák
Na jaře 2004 zčeřila vody klidné práce ministerstva kultury diskuse o jednom z propagačních ministerských katalogů určených pro vývoz české literatury do zahraničí (šlo o knižní veletrh v Lipsku). Přehledné resumé této debaty, v níž byl mj. pronesen výrok o tom, že grafomani by neměli být nazýváni grafomany, a v níž vyšla najevo korupční praxe takovýchto zakázek, podal Jiří Zizler (LtN č. 25/2004), v témže čísle se k věci telegraficky vyjádřilo několik bohemistů a připojeno bylo i stanovisko Bohumila Fišera z odboru umění a knihoven MK ČR. Předmětem následujících řádek není obsah zmíněného katalogu (a tedy ani úvaha o skutečném nebo pomyslném významu spisovatelů, kteří jsou v něm propagováni), nýbrž argumentace ministerského úředníka, neboť odkrývá mechanismus státních zakázek, jenž zde není o nic méně znepokojivý než obdobný stav věcí na hospodářských ministerstvech, byť ve srovnání s nimi jde tady o směšné peníze. Protože jsme v Čechách, dodávám, že nechci znevažovat práci, kterou pan Fišer vykonává na podporu vydávání knih. Jistě to není ve své každodennosti snadná činnost a problémy, s nimiž je na MK konfrontován, nejspíše přesahují mou představivost. Budu pouze glosovat několik Fišerových nešťastných výroků, kterých se autor dopustil v nepřípadně plošné obraně činnosti ve svém odboru.
Bohumil Fišer v reakci na kritiku říká, že autoři pro lipský veletrh a jejich prezentace (tj. katalog) byli vybíráni jako „součást víceleté koncepce prezentace české literatury“, jejíž „kritika je zavádějící, protože je vytržena z kontextu celého dlouhodobého projektu“. Jakou má však MK „koncepci prezentace české literatury“ a jaký je „kontext celého dlouhodobého projektu“, pan Fišer už neříká, nelze se toho dopátrat ani v materiálech, které MK veřejnosti poskytuje (kromě přehledu podpořených překladů české literatury v zahraničí, s nímž však bohužel slovo ‚koncepce‘ spojovat nelze, ani pojem ‚dlouhodobý projekt‘ se tu příliš nehodí) – podle použitých formulací jde nejspíš o běžnou mlhovou clonu před dotěrnými otázkami zájemců, kteří narazili na jednu z běžných úsluh, jimiž se to v naší státní správě jen hemží.
B. Fišer dále o katalogu pro lipský veletrh praví, že je „jednou z brožur, které mají být informací zejména pro zahraniční bohemisty a studenty bohemistiky, dále pak pro zahraniční zájemce o novou českou literaturu, tedy pro mimotuzemský kulturní kontext“. Jaké další srovnatelné brožury MK vydává, to se zase neříká, ale důležitost lipského katalogu je tu vysvětlena dostatečně: pro řadu potenciálních zahraničních zájemců (překladatelů a nakladatelů) je to jeden z prvních pramenů o české literatuře. Také knihovníci různě po světě totiž nejsou obeznámeni se situací v českém umění a publikaci, již MK prezentuje jako oficiální, vnímají jako úhrnnou zprávu, a proto ji pro své knihovny nakupují. Vzhledem k tomu, že alternativní prameny pro zahraniční zájemce neexistují a že bohemistů, kteří se rozhodnou ověřit si stav věcí na místě, je jako šafránu, zůstává nabíledni, že pro poznání české literatury má takováto brožura skutečně ničivé následky. Pro domácí autory, kteří se v katalogu octnou, je to ovšem brána k překladům do cizích jazyků, zahraničním stipendiím a navíc jakýsi zpáteční lístek první třídou do domácího kontextu.
Proč MK umožňuje stav, při němž touto branou mohou procházet jen autoři, které vybírá neměnný tým, vysvětleno není. B. Fišer sice píše, že MK „k uvedené činnosti využívá celé řady graduovaných badatelů“, ale pokud vím, tak s uvedenou činností (tj. s katalogy posledních čtyř let) jsou spojena jen jména Radima Kopáče a Vladimíra Novotného. Zástupce ministerstva dále pokračuje, že graduovaní „se mohou prokázat jak uznávanou publikační, tak pedagogickou činností“, ale kdo tu a onu činnost uznává, to je otázka. Například Jiří Brabec, jeden z našich nejvýznamnějších literárních historiků a pedagogů v tomto oboru, v LtN č. 25 napsal, že „je zřejmé, že sestavovatelům publikace jde o uhájení mocensky zaštítěné pozice – a zde jsou všechna slova příliš mírná. Ostatně je otázka, podle jakých kritérií si ministerstvo na tuto státní zakázku vybralo dotyčnou squadru.“ Obávám se, že ani jeden ze dvou jmenovaných odborníků se za posledních pět let nemůže vykázat jedinou odbornou publikací, ale pouze ohromujícím počtem bezcenných přípisů do denního tisku nebo spotřebních magazínů, ze kterých pak kompilují své rozmarné knihy. Jaká je pedagogická činnost R. Kopáče, to nevím, ale R. Kopáč sám je produktem pedagogické činnosti V. Novotného a zasedá v téže komisi jako pan Fišer. Místo sebejistých výroků, jako „o kompetentnosti autorů pověřených touto prací není nejmenších pochyb“, by měl ministerský pracovník možná napsat, kolik jiných graduovaných badatelů on nebo jeho kolegové oslovili, než se dostali k těmto dvěma, a kolik jiných zkusili oslovit poté, co se jmenovaní v „uvedené činnosti“ tak pěkně osvědčili. Daňoví poplatníci totiž nejsou moc zvědaví na to, o čem jejich úředníci nepochybují; mnohem víc je zajímá, zda státní správa při takovýchto zakázkách postupuje podle pravidel, která umožňují volnou soutěž různých zájmových skupin, anebo zda – a za jakou cenu – je propojena jen s jednou z mnoha lobby.
Kamarádi v porotě
Za vším musíš hledat logickej řetěz.
Chandler Bing
Ministerstvo kultury podporuje české písemnictví ovšem i tím, že od roku 1995 uděluje Státní cenu za literaturu, čímž činí poměry v domácí čínské čtvrti ještě brisantnějšími. Diskuse, které se tu a tam zvednou u příležitosti jejího udělení, se točí vždy kolem vyznamenávaných laureátů, což má asi takový smysl jako přemítat o oprávněnosti té či oné prezidentské milosti. Co ale smysl má, je podívat se, kdo vlastně o Ceně rozhoduje.
Umění se měří těžko, navíc se tu stejně jako v jiných oblastech prosazují osobní, přátelské a skupinové zájmy. V případě Státní ceny za literaturu jde v principu o tutéž státní zakázku, jako je třeba stavba dálnice. Investice jsou sice nesouměřitelné, ale na možné nemravné střety zájmů je třeba poukazovat tím spíš: ať už je pomyslná literární hodnota oceněného díla jakákoli, pořád tu jde o duchovní statky. Složení sedmičlenných porot (které se každý rok měnily, až komise pověřená v roce 2003 získala mandát na tři roky), jež jmenuje ministr kultury, bývají zveřejněna v médiích jen zřídkakdy, a když už se tak stane, o kompetenci jednotlivých členů a regulérnosti poroty jako celku nebývá zvykem pochybovat. V říjnu 1999 napadl v půlstránkovém článku v Lidových novinách složení tehdejší poroty autor těchto řádek (jemuž bylo ten rok, než je odmítl, nabídnuto členství v komisi už podruhé). Nikdo z ministerstva kultury na vznesené argumenty nereagoval, ale to není důvod, proč po pěti letech problematiku znovu neprovětrat, zvláště v souvislosti s událostmi zmíněnými v předchozí části tohoto článku. Podobně jako v ní jde i tentokrát o pravidla – v tomto případě ta, která ministerstvo vytváří pro udílení Ceny a která pak vedou k jejímu udělení (tématem tedy není to, zda si ten či onen laureát Cenu ‚zaslouží‘).
Každoroční obměňování komise, stejně jako tříleté funkční období té poslední (a zřejmě také těch budoucích) na první pohled zajišťuje relativní rozhodovací objektivitu. Když se ale podíváme na složení dosavadních devíti porot, zjistíme, že ministerstvo sice chvályhodně hlídá, aby vždy alespoň dva členové nepocházeli z Prahy, ale žádné další kritérium pro členství v komisi rekonstruovat už nelze. V porotách zasedají kromě literárních vědců, kritiků a publicistů, které by tam člověk očekával, také spisovatelé, nakladatelé a nakladatelští redaktoři, jejichž způsobilost je z podstaty jejich profesí sporná (oproti tomu se za celou dobu v porotě ocitl jen jednou knihkupec – srov. přitom např. nejvýznamnější německou literární cenu, totiž Mírovou cenu německého knižního obchodu). Vzhledem k tomu, že oblast, z níž se porotci vybírají, není nijak definována – a lze se tedy domnívat, že je široká –, je překvapivé, že za pouhých devět let se už sedm lidí octlo v komisi dvakrát a další, Vladimír Novotný, dokonce třikrát. Snad je dokonce zákonité, že takové čestné a důležité pověření padá nejčastěji na člověka s nulovým vědeckým kreditem, ale v tuto chvíli to není podstatné: na pováženou by podobně častá přítomnost v komisi byla i v případě autority tak nepochybné jako Jiří Opelík nebo Miroslav Červenka. Devět let je příliš krátká doba na to, aby exponovanou rolí byli pověřováni už poněkolikáté titíž lidé, ale zároveň je to dostatečně dlouhé období k závěru, že ministerstvo buď žádné další kompetentní porotce nezná, anebo o ně nemá zájem. Dovedu si představit, jak je složité nacházet pro různá řízení spolehlivého partnera a že v návalu administrativní práce je výhodné spolupracovat s někým, kdo se už osvědčil. Stavba nové dálnice by však také neměla být zadávána automaticky tomu, kdo právě jednu dokončil.
Jedno nebo druhé, tj. neznalost nebo nezájem, každopádně vyvrcholilo při jmenování zatím poslední komise, jíž by se snad ani ‚porota pro Státní cenu za literaturu‘ říkat nemuselo, úplně by totiž stačilo označení ‚kamarádi z Hosta a Tvaru‘. Pavel Janoušek je předsedou Klubu přátel Tvaru a pravidelným přispěvatelem tohoto čtrnáctideníku, Lubor Kasal byl do roku 2000 jeho šéfredaktorem a do roku 2003 členem správního výboru, Vladimír Novotný byl do roku 2002 jeho nejagilnějším autorem a do 2003 členem ‚revizní komise‘ KPT, Tomáš Kubíček publikuje sporadičtěji než Janoušek nebo Novotný, ale mezi autorský okruh Tvaru a Hosta v posledních letech patří stejně jako L. Kasal. Martin Stöhr je redaktorem měsíčníku a nakladatelství Host, kde zatím publikoval své tři sbírky a kde své knihy vydali i P. Janoušek a T. Kubíček. Přímé spojení na obě firmy nemají jen Jan Dvořák a Vladimír Karfík: prvnímu by však patrně nevadila přítomnost v žádné porotě, a tedy ani v téhle, druhý by zase v žádné – jako v téhle – zřejmě neodmítl předsednictví.
Tímto výčtem pochopitelně nediskvalifikuji jednotlivé členy komise za jejich profesní a zájmové angažmá, nýbrž kritizuji skutečnost, že právě je sezvalo ministerstvo do jedné komise a nepřípustně tak zvýhodnilo jeden z mnoha proudů současné literatury. Ta totiž neožívá v akademických nebo universitních ústavech, což je hledisko, k němuž MK nejspíš přihlíží, ale v sevřenějších nebo volnějších uměleckých skupinách či společenstvích, k nimž mnozí z vědeckých pracovníků patří rovněž a jejichž směřování lze nejlépe sledovat v kulturních časopisech a nakladatelstvích (nebo naopak daleko od nich), a to je aspekt, jejž MK naopak naprosto přehlíží – respektive pokud jmenuje do porot pro státní cenu v posledních letech také někoho, kdo stabilněji spolupracuje s nějakým periodikem, pak jsou to výlučně přispěvatelé nebo redaktoři Hosta a Tvaru. Doufejme, že ministerstvo to nedělá proto, že by si myslelo, že tito lidé jsou pro členství v komisi odborně způsobilejší než desítky jiných badatelů a publicistů. Jaký má pak ale pro takovéto nápadné stranění důvod, to je tajemství. Tím, že svou politiku v tomto směru dosud otevřeně neformulovalo, zůstává přípustná domněnka: v oblasti státních zakázek je soustavně zvýhodňována jedna z mnoha stran jen proto, že si důvěru ministerských úředníků získává i jinými prostředky než odbornou prací.
Nechceme v oblasti literatury sugerovat absurdní představu naditých obálek; obraz přičinlivého blyštění klik úplně postačí. A zase: ze strany cídičů to není nic nedovoleného (ponecháme-li stranou hledisko vkusu), ale závažné to začíná být ve chvíli, kdy to ministerstvu jako kvalifikace stačí. Dosud totiž nebyla jmenována komise, v níž by se v tak početném houfu sešli redaktoři a kmenoví autoři třeba Souvislostí (za devět let existence Ceny byl členem poroty spolupracovník tohoto periodika pouze jednou) nebo Revolver Revue (dtto), o dalších časopisech, které literaturu reflektují rovněž, ani nemluvě.
Publikace v tom či onom periodiku nebo nakladatelství nemusí nutně znamenat pevnou příslušnost k určité pospolitosti, ale obvykle ji v určité míře znamená, a v dějinách literatury je to jeden z nejcharakterističtějších prvků uměleckého života. F. X. Šalda zastával jiná estetická kritéria a hodnoty než literáti z Moderní Revue nebo Přítomnosti, Jan Grossman měl odlišné zájmy než autoři Tvorby, Přemysl Blažíček netiskl v šedesátých letech své příspěvky v Literárních novinách, Jiří Opelík nepsal pro Tvář a Bedřich Fučík nepřispíval do samizdatového Obsahu; každý z nich rozvíjel své pojetí v jiných periodikách nebo tribunách, stejně jako jmenované tiskoviny získávaly svůj profil zas díky jiným redaktorům a přispěvatelům. Dlouhodobější spolupráce s vybranou redakcí nebo skupinou nebývá libovolná, představuje naopak spřízněnou uměleckou orientaci, s níž často souvisejí i blízké postoje názorové. Jsou autoři a redaktoři, kteří si periodika a spolupracovníky volí či vybírají plošněji než jiní, ale publicisté, kteří by spolupracovali s každou redakcí, a redaktoři, kteří by lhostejně přijali příspěvek od kohokoli, jsou stále ještě odstrašujícím příkladem svých povolání než jejich standardem. Složení komise Státní ceny za literaturu by tento přirozený stav mělo odrážet a ministerstvo by mělo dávat dohromady porotce, jejichž zájmy, preference a směřování jsou co nejpestřejší, a ne vytvářet skupiny, které při sobě drží i bez státního jmenování.
O tom, jak má kdo ke komu na české literární scéně blízko či daleko, pochopitelně nemusí MK vědět, a dokonce ani pátrat. Mělo by ale mít po ruce jednoduchý postup, který by zamezil, aby do důležité komise nebývala jmenována lobby, která prokazatelně působí ve prospěch jedné z mnoha linií české literatury, a to nejen lobby z Tvaru a Hosta, jak je tomu v posledních letech, ale jakékoli zájmové sdružení. Poznamenávám však, že pro zdejší prostředí je symptomatické, že to je právě tento okruh, kdo je na MK standardně protežován, přestože se to nedá nijak odborně zdůvodnit. Umělecká a kritická práce se sice měří těžko, ale určitá hlediska najít lze: dis/kontinuita redakční koncepce související s délkou existence časopisu, struktura jeho obsahu, volba a propracovanost jednotlivých témat, grafická úprava, účelnost vynaložených financí apod. Je zřejmé, že kdyby k posuzování podle těchto kritérií došlo, vylučná přízeň MK zmíněným dvěma firmám by se dala vysvětlit jen administrativním omylem.
Hlediska, podle nichž by byla porota pro státní cenu jmenována, by přitom nemusela být nijak složitá. Členy komise by mohly být dva vědci z akademického a universitního prostředí, kteří nejsou redaktory ani soustavněji nespolupracují s žádným z kulturních periodik, a pět dalších badatelů či publicistů, které by navrhovali šéfredaktoři pěti literárních časopisů, vybraných nebo vylosovaných podle nějakého klíče nebo pořadníku.
První porotu tvořili v roce 1995 Aleš Haman, Jan Lukeš, Jiří Peňás, Jiří Seidl, pisatel těchto řádek, Josef Vohryzek a Miroslav Zelinský. Nebyl v ní žádný nakladatel ani primárně autor beletrie, zato dva novináři, jeden literární kritik se čtyřicetiletou respektabilní praxí, jeden knihkupec a tři universitní učitelé, věkově byli porotci od třiceti do sedmdesáti let a jako celek zrcadlila komise relativně plasticky tehdejší zázemí reflexe literatury, rozprostřené nejvýrazněji mezi denním tiskem, Literárními novinami, Tvarem a Revolver Revuí. Další roky ukázaly, že spíše než o koncepci ministerstva kultury šlo o náhodu, neboť v jednotlivých porotách se začala objevovat latentní nebo otevřená zájmová spojení, a pokud měla složení komisí odrážet nějakou stratifikaci českého literárního života a výzkumu, pak zrcadlila pustou zemi, kde se literatuře nevěnuje nikdo jiný než vybraní pracovníci jednoho akademického ústavu, kteří píší do jednoho dvou časopisů, přičemž výjimky (např. Pavel Jungmann, Vladimír Justl, Jan Schneider, Jaroslav Novák nebo Alexander Kliment) tu byly jen kvůli potvrzení toho pravidla (jež ovšem potvrdili i dva bývalí režimisté, Petr Prouza a Pavel Vašák, přítomní v porotě pro rok 1999).
Je třeba uznat, že volné nebo pevnější bloky, jež ministerstvo v porotách – záměrně nebo nezáměrně – vytvářelo, se na volbě laureátů zatím neodrazily, a to ani loni u současné komise, která nedávno vybrala svého druhého laureáta (v roce 2003 udělila státní cenu Petru Kabešovi). Nominace, jež tato porota vyhlásila – poprvé – letos, však naplno obnažily problém, který je tématem přítomné poznámky, a staly se vlastním podnětem této části textu. Mezi nominovanými nebyl nikdo, kdo se po udělení nezbaví stigmatu, že Cenu dostal od svých kamarádů nebo promotérů, a nikoli od nezávislé poroty, která by byla zaujata jen a jen uměleckým textem. Knihy Jana Balabána a Pavla Brycze vyšly v nakladatelství Host (Bryczova v koprodukci s mosteckým Hněvínem), třetí nominovanou autorkou byla Božena Správcová (její Požární knihu vydalo nakl. Trigon), do roku 2002 redaktorka Tvaru a do 2003 členka ‚revizní komise‘ KPT, která kromě svého domovského časopisu spolupracuje pravidelně s – Hostem. Opakuji, že neposuzuji žádnou z nominovaných knih a přiměřenost státního ocenění té Bryczovy; jejich autoři jsou v tom tentokrát úplně nevinně. Terčem mé kritiky je ministerstvo kultury, které jmenovalo takto složenou porotu, a tato porota, která uplatnila bez skrupulí své úzce osobní a výrobní zájmy. Jistě, čtvrt miliónu Kč není k zahození, ale je otázka, zda je to dost za takovouto hanbu.
Mladí a nezavedení
Jsou směšní všichni ti vyděšení, ztuhlí profesoři a myslitelé ve svém křečovitém úsilí ,porozumět mládí‘ a ‚dohonit dějiny‘.
Witold Gombrowicz
V souvislosti s udílením Státní ceny za literaturu respektive s oznámením nominací se ukázal ještě jeden jev. Vedle korupce a literárních kamarádšoftů představuje esenci toho, čím se kulturní čínská čtvrť v Čechách vyznačuje myslím nejpodstatněji.
„Naše komise se rozhodla už loni, že nebudeme dávat cenu za zásluhy, ale za knihu, která je nová,“ prohlásil předseda poroty po zveřejnění nominací na podzim 2004 a tento nesmysl pak novináři bezmyšlenkovitě omílali před i po udělení Ceny: „Po letech, kdy ocenění dostávali zavedení autoři, porota v oblasti literatury překvapivě nominovala autory mezi třiceti a čtyřiceti lety,“ spokojeně opakovala jedna pisatelka, jiná to zkrátila na konstatování, že porota rozhodla „neudělovat cenu za celoživotní zásluhy, ale za konkrétní knihu“, jeden její kolega si liboval, že „došlo ke změně kursu a státní cenu neobdrží žádný ,zasloužilý‘ nebo ,zavedený‘ tvůrce za svůj celoživotní přínos domácímu písemnictví, nýbrž klasická novinka české literatury“, jiný se dokonce zaradoval, že „stát sází na živou literaturu namísto toho, aby oceňoval celoživotní dílo,“ a tak dále. Pomiňme nesmyslnost jednotlivých citací a ptejme se, proč to je celé nesmysl? – Protože ‚za zásluhy‘ byla Cena v dosavadních osmi ročnících udělena jen jednou.
V původních stanovách státní ceny stálo, že oceněno má být dílo vydané v aktuálním nebo předchozím roce, později byla klauzule rozšířena o eventualitu „ohodnocení dosavadní literární tvorby“, k čemuž porotci sáhli pouze v roce 1999, kdy Státní cenu udělili Josefu Škvoreckému (a propásli tak skvělou příležitost ocenit po Zbabělcích, Tankovém praporu nebo Inženýru lidských duší autorův další sebeobrozující umělecký čin, román Nevysvětlitelný příběh, vydaný 1998). Jinak spisovatelé získávali Státní cenu vždy za aktuálně vydanou novou knihu. Ivan Diviš (oceněný 1995), Emil Juliš (1996) a Petr Kabeš (2003) sice své opusy psali vícero let, ale uzavřeli je definitivně až těsně před jejich vydáním, a potud lze Divišovu Teorii spolehlivosti, Julišovy Nevyhnutelnosti a Kabešova Těžítka, ta těžítka pokládat za ‚čerstvé‘ umělecké práce, stejně jako román a sbírku studií Vladimíra Macury Guvernantka a Český sen (1998). O jmenovaných titulech si můžeme myslet cokoli – a stejně tak o Jankovičových Kapitolách z poetiky Bohumila Hrabala (1997), Šiktancově Šarlatu (2000), Mertlově Hřbitovu snů (2001) nebo Legátové Želarech (2002) –, ale říkat o těchto knihách, že ve chvíli svého ocenění nebyly ‚nové‘, a že byly tudíž oceněny ‚za zásluhy‘, je hodně nejapné, v případě předsedy komise, znalce díla Julišova, Jankovičova nebo Šiktancova, to je přímo kormutlivé.
Ale možná chtěl Vladimír Karfík říct něco jiného, a i když to neřekl, novinářům, kteří po něm pak onu hloupost opakovali, jako kdyby mluvil ze srdce. Dosud nejmladším laureátem byl ve svých třiapadesáti letech Vladimír Macura, ostatním oceněným spisovatelům bylo průměrně víc než sedmdesát, a to jim v roce 2003 navíc ještě ‚vylepšil‘ věk nejmladší z nich, dvaašedesátiletý Petr Kabeš.
Ti, kteří prostřednictvím médií spoluvytvářejí v kultuře veřejné vědomí a mínění, jsou z nějakého důvodu nervózní, je-li objektem jejich zpráv jméno spíše známější než neznámé, osobnost, s níž je spojena nějaká tradice, než někdo, kdo zazáří ‚náhle‘ a ‚nyní‘. V takové atmosféře může nabýt slovo ‚zásluha‘ pejorativního významu, kdežto ‚novost‘ nebo ‚mládí‘ jsou automaticky vnímány jako pozitivní hodnota. Přestože literatura není botanika ani lehká atletika, mládím posedlá kolektivní psychóza způsobuje, že veřejnost přijme román či studii věkem staršího spisovatele méně dychtivě než žánrově příbuzný výtvor autora, který je o něco mladší. Touha po nových jménech v umění je dána přirozenou lidskou potřebou poznávat nové věci, ale umělecká literatura proto ještě nepřestává být uměleckou literaturou a nezačíná být soutěží nebo obchodem – tím je až v žebříčcích nejprodávanějších knih, v reklamě apod. Ministerstvo kultury, pěstujíc Státní cenu za literaturu, však jistě nemínilo dát do pohybu procesy srovnatelné s obchodní akumulací.
Podíváme-li se na bibliografii věkem mladých (řekněme od pětadvaceti do čtyřiceti) a v literárním provozu ještě ne úplně zavedených spisovatelů (a vyloučíme-li tzv. autory jedné knihy), zjistíme, že tito umělci tvůrčími potížemi netrpí a nakladatelé se je rozhodně publikovat nezdráhají. Podle tuctu vybraných autorů debutujících po roce 1995 můžeme zpětně vyměřit standardní normu dnešního mladého spisovatelství: tvoří ji interval od dvou knih za dva roky po šest titulů za sedm osm let (což je tempo, které lze ve dvacátém století srovnat jedině s psavostí Vítězslava Nezvala ve třicátých letech a Miroslava Floriana během normalizace). Neříkám, že tato statistika zasahuje všechny autory, ale příznačná pro provozní obrat mladé literatury snad je. Rovněž netvrdím, že takto košatá produkce musí být apriori horší než dílo, na němž jeho věkově starší původce pracuje pět nebo deset let – ale stejně tak by čtyři básnické sbírky třeba osmadvacetiletého autora či autorky, vydané během čtyř pěti let, neměly představovat umělecky prokazatelnější hodnotu než sbírka padesátiletého nebo šedesátiletého spisovatele, který svou knihu psal deset let.
Porota pro státní cenu a novináři, kteří její závěry tak hezky popularizují, by s prvním předpokladem jistě souhlasili, avšak druhý – jak vyplývá z toho, co pronesli o ‚zásluhách‘, ‚celoživotnosti‘ a ‚novosti‘ – by se spolupodepsat zdráhali. Vedle tohoto absurdního zvýhodnění nepřichází mladá literatura zkrátka ani v systému grantových a nadačních podpor, které na první pohled vypadají nedobytně (a poskytují částky, jež se nedají srovnat s penězi rotujícími třeba v přírodních vědách), ale pokud se v nich spisovatel a jeho nakladatel dobře orientují, lze odtud získávat peníze nejen na vydání textu, ale už na jeho napsání, což je forma stipendia, která se uděluje logicky spíše mladším než ‚zasloužilým‘ autorům. Tím přirozeně nekritizuji fakt, že stát podporuje vznik a šíření nekomerčního umění (domnívám se ostatně, že ho podporuje málo, ale to už není chyba lidí, kteří pracují na MK, ale těch, kteří jsou situováni ještě výš). Říkám jen, že být dnes mladým literátem nemusí být – umí-li v tom autor nebo jeho nakladatel dobře chodit – vůbec špatná živnost, zvláště když teď k tomu ještě přibyla přednost v komisi pro Státní cenu za literaturu, přednost, jíž si mladí vysloužili jen tím, že jsou mladí.
Řekla-li porota: o Cenu se budou ucházet nominované texty proto, že jejich původcům ještě nebylo čtyřicet – a naše porota to v zaobalenější formě řekla –, znamená to, že řekla také: o Cenu se nominované texty budou ucházet ne proto, že by obstály v hodnocení naší poroty lépe než všechny ostatní, včetně těch, jejichž původcům je víc než padesát, nýbrž proto, že jsme si z lásky k mládí stanovili pro budoucí laureáty věkovou hranici, která způsobí, že ‚starší‘ budou vyloučeni. A to znamená, že komise do třetice řekla: navržené texty pochopitelně neobstojí vedle jiných knih z let 2003–2004, jako je – například – Emigrantský snář Vladimíra Binara (63 let), sbírka Violy Fischerové Nyní (69 let), román Daniely Hodrové Komedie (58 let), eseje Březiniana a březinovská Korespondence Petra Holmana (53 let), Básně Vladimíra Nárožníka (zemřel v 63 letech v roce 2002) nebo sbírka Karla Zlína V kraji Oxymoronu (67 let). Prostě chceme, aby vyhrálo mládí.
Pro členy poroty a veškeré sympatizanty s jejich rozhodnutím raději ještě shrnuji: Nejde tu vůbec o to, jaké konkrétní literární texty byly na státní cenu nominovány (a který z nich ji pak nakonec dostal), jestli jsou ‚horší‘ nebo ‚lepší‘ než nějaké jiné. Jde o to, že kritériem pro státní cenu v oblasti umění se stalo hledisko, podle něhož nelze ocenit žádnou lidskou činnost, tedy dokonce ani tu uměleckou. Je to hledisko, které sice může podmínit rozdílný a měřitelný výkon ve sportu, v obchodování na burze nebo v řízení televize, ale ne v umění – neměříme-li jiné vlastnosti než estetické.
Co se tedy vlastně ocenilo? Když pomineme osobní zájmy porotců i poroty jako celku a další časové věci a soustředíme se na klíčová slova ‚nový‘, ‚mladý‘, ‚zavedený‘ nebo ‚celoživotní‘, můžeme se pracovně setkat s úvahami Milana Kundery, které procházejí celým autorovým prozaickým dílem a které jsou bezpochyby inspirovány Kunderovým oblíbeným Gombrowiczem. „Mládí není obtíženo vinou“ a „jen mládí spasí svět“, praví se v románu Život je jinde, jehož témata, mládí a revoluce, jsou resumována v jedné z mnoha vypravěčských odboček pozdější Knihy smíchu a zapomnění: „Děti nejsou budoucnost proto, že budou jednou dospělí, ale proto, že lidstvo se bude přibližovat čím dál víc dítěti, že dětství je obrazem budoucnosti.“ Promluva „děti, neohlížejte se nikdy zpět“ tu znamená, že „nesmíme nikdy dopustit, aby budoucnost klesala pod tíhou paměti. Vždyť děti jsou také bez minulosti a jen v tom je tajemství čarovné nevinnosti jejich úsměvu.“ V Nesmrtelnosti tuto úvahu Kundera radikalizuje: „Práva dítěte stojí nad všemi jinými právy. V hierarchii věků je na nejvyšším místě nemluvně, pak dítě, pak jinoch, pak teprve dospělý člověk. Starý člověk je až úplně při zemi, na úpatí té pyramidy hodnot. A mrtvý? Mrtvý je pod zemí. Tedy ještě níž než starý člověk.“
Slova vytržená z románového kontextu sice nemůžeme soudně verifikovat, ale jako oporu pro antropologický výzkum je použít lze. Nepostihují takto postoj ministerské poroty a těch, kdo jí aplaudují? Úleva, která zavládla nad stavem, že hierarchii literárních hodnot (a státní cena je jedním ze sociologických projevů takové hierarchie) lze ustavovat bez tematické a tvarové souvislosti s bezprostředně předchozím vývojem a dějinami, je úleva zadlužené existence, která zjistila, že věřitel náhodou zemřel, a dluh tedy netřeba splácet, je to opojné poznání, že jsem získal moc, kterou nemůže nikdo kontrolovat. V naší literatuře to není nic nového, zejména dvacátá, padesátá a šedesátá léta – tedy období po velkých politických a společenských otřesech – přinesla obdobný jev. Už to je vzhledem k současné situaci povzbuzující.
A navíc, v postkomunistických Čechách bude vždycky víc prostoru než v Los Angeles. Není podsvětí jako podsvětí.
Prosinec 2004
