Nové knihy

Ladislav Nebeský (1937) je vystudovaný matematik, ale od roku 1962 působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, dnes je docentem na Ústavu lingvistiky a ugrofinistiky, zabývá se především matematickými modely v lingvistice a věnuje se také teorii grafů. Od první poloviny šedesátých let patří k básnickým experimentátorům, blízko měl zejména k Josefu Hiršalovi, Jiřímu Kolářovi či Jiřímu Valochovi. Na konci šedesátých let připravoval k vydání výbor Ze zázubí, ale ten už nevyšel. Knižně se jeho tvorba objevila až v antologii české experimentální poezie Vrh kostek v roce 1993 a v roce 1996 vyšel svazek Osm binárních básní. V roce 2005 Nebeského představil literární obtýdeník Tvar ve své tehdejší edici Tvary hned ve třech po sobě následujících číslech studií Roberta Ibrahima a výběrem z tvorby. Sbírka Bílá místa zahrnuje „texty“ posledních tří let. Uvozovky jsou na místě, protože většinou se setkáváme s řadami abecedně uspořádaných písmen, které jsou v jednom místě přerušeny. Na takové přerušení je možné hledět jako na místo obsazené neviditelným písmenem, a to takovým, na které tato řada ukazuje. Když si tento pohled osvojíme, můžeme na řádcích (nebo jinde ve sloupcích) přečíst slova skládající se z neviditelných písmen.
Obhajovat dnes smysl uměleckého experimentu je trochu obtížné. Není to však proto, že by společnost nebo spíše nějaké její represivní složky potlačovaly snahy jakéhokoliv tvůrce ztvárnit cokoliv a jakkoliv. Naopak, nikdy nebyla taková tvůrčí svoboda – a zároveň takový nezájem spoluúčastnit se jako čtenář, posluchač či divák hledání něčeho nového. Po roce 1989 se nebývale daří všem vyznavačům či posluhovačům různých magií, těm, kteří plná vemena iracionálna dojí v rámci uspokojování svých životních potřeb. Nicméně jejich konání je službou, zákazník přijde a koupí si prd tajemna jako zboží.
Literární experiment je na tom možná nejhůře, společnost unavená všemi experimenty politickými, ekonomickými i sociálními chce své příběhy (reálné i nereálné) v klasickém provedení a očekávaných dávkách, v rozeznatelném obale, na kterém je jasně napsáno: Zde odtrhnout. Lidé sami nechtějí hledat příběh v něčem jen naznačeném – copak si dneska někdo kupuje polotovary? Protože svoboda, to je nechat si servírovat bůček na míšeňský porcelán a nemuset lozit za zrcadlo.
Jako by to, s čím v šedesátých letech přišli Hiršal s Grögerovou, Barborka, Burda, Honys, Juliš, Koryčan, Novák, Valoch nebo právě Nebeský, bylo už ukončeno, zapouzdřeno. Vše už bylo řečeno, zaškatulkováno, popsáno – zapomeňte na takovéhle ty, no... To je vzkaz i většiny literárních kritiků a vědců, kteří hledají jako svatý grál nějaký nový příběh o děťátku v jesličkách. Aby to mělo dynamiku, rozeznatelné figury a poslání.
Ladislav Nebeský se vrátil k experimentální poezii po více než dvaceti letech. Jeho Bílá místa jsou zatím nejradikálnějším pokusem o vtažení nepotištěné plochy (bílého místa) do zahrady české literatury. Tento extrémní pokus je na hranici s výtvarným uměním, přesto ten, kdo přistupuje z pozice čtenáře, má co najít – pokud samozřejmě chce, pokud je ochoten s autorem spolupracovat. Nebeský vlastně vrací civilizaci úder; z geografického hlediska lidstvo zabarvilo všechna bílá místa na mapě, svět je poznaný, nikde už nejsou lvi. Bohudíky písmena, text, jehož pomocí člověk svět popisuje, v této kolonizaci pomocník nejbližší a nejsvědomitější, může zároveň být i fragmentární, neúplný, nejasný, může i nebýt, stačí ho nenapsat tam, kde by měl být. A tam, kde není, může být neviditelně přítomný a čtenář ho může cítit a vědět o něm. Bílá místa nezanikla.

Karel Paulík

Převzato z: Právo 25. leden 2007