Nové knihy

Na obálce kov, uvnitř knížky vložené CD a v textech dvojí jazyk – Petr Čichoň (1969) svoji básnickou novinku, vzdálenou jedenáct let od prvotiny Chilia, uchopil, jak dnešní doba žádá: osmdesát stran básní shrnutých pod titul Pruské balady / Preussische Balladen (do němčiny přeložil Ernst Weichmann) má několik vrstev a otvírá se více směry najednou; ostatně i vydavatelé tohoto počinu jsou dva: pražské nakladatelství Vltavín, fungující při stejnojmenné galerii, a brněnský Host, který publikoval autorův připomenutý debut i jeho druhotinu Villa Diabolica (1998). Přirozeně, avšak rázně rytmizované a v obraznosti střídmé, skoro prozaické texty, členěné do tří oddílů, tak dovolují konzumentovi měnit se ze čtenáře v posluchače, přestupovat z jednoho jazykového kódu do druhého, a dokonce se ducha veršů zástupně dotknout, čili ke zraku a sluchu přibrat další z podstatných smyslů – hmat.
Kovový čtverec vsazený do pravého horního rohu obálky, v němž je vyražený titul sbírky, totiž není schválností autora nebo grafického úpravce – naopak: je pro Čichoňovu poezii, resp. zhudebněnou poezii základním příznakem: jeho šedá strnulost a netečná urputnost vyvolávají v divákovi představu jakési seversky robustní, hrdé a neústupné melancholie, daleko jiné než té, s níž si spojujeme hněď a žluť melancholie Traklovy, Bennovy nebo Heymovy. Stejně tak samotný titul přesně předznamenává charakter textů: Čichoň ve svých básních oživuje folklor, především jeho baladickou, temnou a tesknou polohu, v níž se jako klíčové obnažují motivy ztracené lásky a (často ve válce) nalezené smrti. Kolikrát v knize lyrický subjekt uvažuje o sobě jako o mrtvém („mrtvý Ti odsud píši“, „neexistuji“, „jsi mrtev“), kolikrát přivolává ženu, z jejíchž doteků mu v hlavě zbylo jen několik naléhavých obrazů – Andreu, Hermínu, Denisu, „moji Juttu“. V této poezii jako by vše podstatné už bylo, událo se kdysi dávno a současnosti dávala smysl jen stále řidčeji doléhající echa.
Dějištěm a také analogií oné vzývané ženskosti je pak titulní Prusko (s metropolí Berlínem), případně sousední Slezsko, které často zastupuje Landek, případně Odra – ty „slzy landecké Venuše“. Autorské sympatie ke germánské mytologii jsou ovšem u Petra Čichoně odlišné od archeologických výprav ke společným česko-německým kořenům, které podniká ve svých knížkách i výtvarných pokusech severočeský Radek Fridrich, jehož jméno se čtenáři při četbě Pruských balad vybaví jako první. Čichoňův slovník má totiž nepříjemnou pachuť: „vůdce“, „árijská láska“, „orel“, „Walhalla“, „továrna smrti Dora“, „německé nebe“ nebo „ztrestaný mág… Hanussen“ jsou výrazy, které významově zatížil a dodnes pomyslně okupuje německý nacismus 30. let – a Čichoň se je ve své poezii redefinovat nijak nesnaží, spíš jako by ten mrtvý čas přivolával zpět, jako by chtěl svými žalozpěvy onu zmizelou říši znovu postavit.
Víc než básník Fridrich se tak za Pruskými baladami vztyčuje tragikomický stín jistého naducaného holohlavce, jehož orlík si své bidýlko už nějaký ten pátek hýčká na špici hitparád zdejší pop-music…

Radim Kopáč