Nové knihy

Když se jakékoliv město před námi roztrhává, dělí na součástky, láme v cosi amorfního a labyrintického, poskládaného z ulic, domů, čísel, bytů a odlesků jiného, cizího města v oknech, snažíme se jeho tonoucí koráb spasit poezií. Časově nejdřív se to přihodilo Paříži. Ti, kdo ji měli zachránit a kdo uviděli „proměnu ztraceného ráje v končinu temné neřesti“ (P. Cabanne), obdrželi cejch dekadentů, prokletých bytostí, jež si město přetahují přes hlavu jako teplý zimní svetr. A stále se to opakuje: v New Yorku, v Římě, v Londýně, v Praze s duchem Meyrinkových Golemů a ubohých studentů Charouzků, tetelících se v modři přístěnků a mansardních a půdních arkýřů. Také současná Praha má své lyriky typu Nezvalova pouličního chodce a tuláka. Pražskou paměť si zde obnovuje Pařížan Petr Král. A mladý básník Vít Janota píše verše o vlastním prenatálním bytí v sídlištních slumech a králičích klecích.
Brněnský vzduch vypouštěla z plic generace dnes už nežijících básníků v čele s Ivanem Blatným, jemuž se v izolaci staroanglického venkovského útulku malo- i velkomyslných stýskalo „po městě, které je mi souzeno“. V Brně prožil většinu života Jan Skácel, který však byl spíš městským venkovanem, obdobně jako o poznání temnější, prokletější i hlubší Oldřich Mikulášek. Přisouzené město-místo bývá často i městem smrti, zániku, dohry. Neobnovuje se v celistvosti, ale ve fragmentech oprýskaných zdí a počmáraných omítek, v drátech hrozivě se vzpínajících proti pýše barokních nebo pseudogotických fasád měšťanských domů, kde se nebydlí a kde nikdo nikoho nepotkává.
Poezie, jsoucí sama v příkladné splended isolation, může pouze obtížně čelit přívalu smutků, nostalgií a melancholií z toho, že z města někdejší básnické, hudební, architektonické a jiné slávy se stalo kolbiště novodobých klaunů a komediantů, zaplavujících starobrněnská tržiště, psí boudy na periferii, ba i vzdálenější vesničky, jež byly pohlceny městským kolosem. Povzdech, který odůvodněně vyslal brněnský rodák, básník a prozaik Petr Hrbáč jako předznamenání ztišené antologie veršů a textů o moravské metropoli, jež si do názvu vypůjčila právě verš Ivana Blatného, se bohužel nevztahuje jen k současnému „amorfnímu“ Brnu. Je charakteristický pro město ocitající se na konci dějin a v křeči soudobé civilizace, která si říkala „městská“ již od antických polis.
Čtyři desítky básníků zastoupených v brněnském lyrickém panoramatu či skládačce – od „klasiků“ Ludvíka Kundery, Jindřicha Zogaty, Zdeňka Rotrekla, Jiřího Kuběny, Violy Fischerové, Zena Kaprála (proč tu není některá „brněnská“ básnička od Františka Listopada?) až k nejmladším (Ondřej Slabý, Petr Čermáček, Věra Rosí, Pavel Jirásek ad.) – se koncentruje nikoli na postižení města jako srostlice příznačných fenoménů a metamorfóz, ale spíš na konkrétní výseče dějů, vzpomínek zakletých prožitkem, který se už nemůže vrátit ve slovech ani v metaforách. Kolikrát se zde až k monotónnosti opakují pojmy dům, dvůr, trakt, balkon, kuchyně, vodovod, okno, fasáda, hřbitov (město mrtvých). Kolikrát jsou zde prezentovány spíš záznamy mizejících zvuků, neidentifikovatelných šepotů a nocí sevřených do zvláštního pseudoticha, jež produkuje městský organismus. Na jedné straně jako by zvedaly vůči básníkovi i čtenáři kárající prst logická nebo paradoxní architektura, matematika i chaos vnitřní konstrukce města, na druhé straně jako by přísnost vztyčeného ukazováku srážela život, zvuky umývaného nádobí, milostné vzdechy, tajemné dětské nářečí téměř se nelišící od hlasu jitřních ptáků a od janáčkovských „nápěvků“ tramvají vyjíždějících z vozovny.
Je skoro zázračné, jak se ta odumírající, potácející se poezie náhle vzchopila a zmobilizovala k tomu, aby se město ještě nerozpadlo v babylonský prach…

Jan Křečovický