Nové knihy

Třicátý svazek Spisů Josefa Škvoreckého vychází péčí Literární akademie a zahrnuje – pod názvem Timeo Danaos a jiné eseje – autorovu publicistiku z let 1986–97, tedy z časů převratných kulturněpolitických proměn, především v Evropě.
Na první přečtení by se mohlo zdát, že této aktuálnosti padá za oběť tematická sevřenost svazku, že v něm zkrátka každý pes pochází z jiné vesnice. Budeme-li však číst pozorněji, můžeme posléze říci, že Škvoreckého textům je společné (a nejen v recenzované knize) to, co by se dalo shrnout pod termín common sense. Josef Škvorecký přemýšlí se zjevnou radostí: podrobuje analýze cizí chybné výkony; sémantickou vyprázdněnost textu, diskrepanci mezi skutečností a tvrzením o ní (dle často opakovaného výroku prezidenta Novotného: Nebudeme poklonkovat před fakty.), obrábění paměti beletrií, zobecňování, jež pomíjí takové jemné nuance, jako jsou koncentrační tábory a tresty smrti za politické přečiny. Oceňuji autorovu snahu o přesnost a korektnost: nejzřetelněji se vyjevující v textu o (nově tehdy vydané a opravené) Fučíkově Reportáži. Tomu se říká: umět rozlišovat – a soudit spravedlivě.
Ne vždy je však Škvoreckého pohled z kanadského povzdálí dostatečně nuancovaný: srovnání mezi Háchou (v podstatě obětí fašismu) a Tisem (spoluviníkem) je hodně přitažené za vlasy: zatímco první proti popravám – byť často marně – protestuje, druhý vyznamenává vrahy. Větší pozor bych si také, býti autorem, dával na takovou vnější charakteristiku mluvčího, která už dopředu čtenáři vyzrazuje, co si o něm má myslet. Vím, že ironie je Škvoreckého oblíbeným tvárným prostředkem. V článku Karneval spisovatelů v New Yorku však její průhlednost poněkud znevažuje celkové vyznění textu (pro současný evropský, český antiamerikanismus) opět aktuálního. S tím ovšem připodotknutím, že mnohé z prezentovaných postav jsou v dobrém i ve zlém (zde G. Grass, jinde „ředitel zeměkoule“ J. Kavan) složitější, než by bylo lze vyčíst.
Na okolnosti Případu Jazzové sekce mám, jako její tehdejší řadový člen, osobní vzpomínku: totiž na své váhání, zda – těsně před státnicemi – přijet k soudu podpořit starší kolegy z vedení. Nakonec jsem, veden strachem zvaným zdravý rozum, zůstal u skript. A dodnes si to vyčítám. Mardošův otec má možná ještě doma několik dopisů naivních až Bůh brání: předpokládám, že musel nabýt dojmu, že je psal hlupák – anebo provokatér. I pro tu možnost vycházet při četbě z osobní zkušenosti jsem četl Škvoreckého knihu věru rád. Tam, kde jsem nemohl bezezbytku souhlasit, musel jsem myslet – a formulovat stanovisko vlastní. Většinou jsem však Josefovi Škvoreckému (nejen významnému spisovateli, ale také průraznému konzervativnímu mysliteli) přitakával. Jediné, co mne mrzelo, byl fakt, že na řadu věcí přišel dříve a soudy o nich zformuloval lépe než já.
Na závěr recenze knihy, již se sluší čísti proto, abychom zase nepropadli svodům jednosměrného myšlení, pochvalme též její ediční přípravu. Vím, že pro jeho sršatost nemohou mnozí přijít M. Špiritovi na jméno – ale před jeho Komentářem klobouk dolů!

Ivo Harák