„Dnes ráno začínám psát tento deník, abych jednou věděla, co jsem dělala za války,“ poznamenala si sedmnáctiletá Vlasta Čepková 16. června 1942. Dívka ze zámožné rodiny se tehdy po několika letech znovu octla na statku, na němž až do roku 1939, kdy odtud byla její matka vyhoštěna, vyrůstala (dobu těsně po Mnichovu zachytila v několika deníkových záznamech z podzimu 1938). Vrací se tedy do míst, která jsou jí dobře známá a kde prožila i celou sudetskou krizi včetně změny nálady tamního německého obyvatelstva. A vrací se vlastně v trojí roli: jako Češka, jako bývalá „zámecká“ slečna a jako totálně nasazená příslušnice protektorátu.
Především pozoruje chování německých obyvatel obce, které všechny od dětství zná, i jejich zacházení s francouzskými zajatci, z nichž jeden se po válce stane jejím mužem. Přes den tvrdě dře na statku, na němž zůstal hospodařit její strýc, aby zachránil rodový majetek, večer s ním sedává u stolu v panské jídelně, obsluhovaná německými zaměstnankyněmi, a potom s ním poslouchá hudbu z gramofonových desek u hořícího krbu…
