Roger
Čekal tu u tří šibenic, přesně podle dohody z doušky dopisu. Oba mí vraníci frkali a podusávali, ani jim nebylo místo po chuti. Roger se vyhoupl ke mně dovnitř a Mordechai s úlevou práskl do koní. Hnuli jsme se, pochmurná křižovatka se propadla dozadu a zběsilá jízda Northamptonským hvozdem mohla nerušeně pokračovat.
"Čekals dlouho?" stiskl jsem Belfordovi ruku. Byla ledová, jako by místo něj přistoupil čtvrtý z oběšenců.
"Snad století," zachraptěl Roger. A třásl se zimou! "Kupředu, teď už nechci ztratit ani minutu!" Po těch slovech se bláznivě vyklonil a nečekaně surovým hlasem řval na vozku. Trysk se zrychlil, kočár začal ďábelsky nadskakovat na cestě tkané z bludných kořenů a... "Za Suky!" přeskočil Belfordovi hlas. Konečně se unaveně usadil. A potom se už nehýbal. Mlčky jsem pozoroval tu až nelidsky popelavou tvář a vyčkával, s čím děsivým se vytasí.
Nebo v dopise nadsazoval? Popravdě, v to jsem doufal, protože… Copak by se rusovlasá Suky mohla tak změnit?
Roger sám se ovšem změnil. Příšerně. Už to nebyl sebejistě vzpřímený Belford, jak jsem ho viděl tenkrát poprvé, v antikvariátu. V těch časech z něj čišela pevná sebejistota a vybavilo se mi i zuřivé pátrání po jisté knížce a zase jsem viděl regály zdvíhající se ke stropu, zase cítil pach starého papíru a zase zlehounka přejížděl konečky prstů po leskle vypouklých hřbetech knížek. Jenom občas jsem některou povytáhl a zvolna došel do šera úplně vzadu. To vše se odehrávalo v krámku mrtvého ticha a pátral jsem úplně sám a mlčení papíru rušilo jen občasné praskavé dunění nad starým městem venku. Bouřka. Ale jako by se odehrávala úplně v jiném světě. VENKU hřmělo, ale já byl uvrtán UVNITŘ a hluboko v bezpečném doupěti. Aspoň na chvíli ukryt před veškerými doteky VNĚJŠÍHO života. A zaujatě hledal a hledal. Co? Koho? V tichu vrzly vstupní dveře a na okamžik jsem zaslechl šum lijavce. Temně zahřmělo.
Mhouřil jsem oči nad dalším titulním listem a ty kroky skoro nevnímal. Až když se přiblížily nebezpečně, kradmo jsem vzhlédl, ale hned soustředěně pokračoval v pátrání. Chtěl jsem ty knihy, ale navzdory tomu mi před očima zůstal vtíravě trčet obrázek obou vetřelců. Byli totiž dva a do poslední nitě promočeni, jako by se přišli do antikvariátu hlavně ukrýt před deštěm. A taky že přišli. Její rozpuštěné vlasy byly dost dlouhé a zřejmě i hebké, ale teď z nich crčela voda. Ty vlasy mě však upoutaly i barvou. Byly dokonalé rusé a myslím, že musely okamžitě zarazit každého, kdo tu dívku potkal.
Její společník si ani nesundal klobouk, takže jsem mu neviděl do tváře. Zastavili se kousek ode mě a tichounce o čemsi rokovali. Ti dva se sem příliš nehodí! napadlo mě. Tu jsem JI ale našel. Koho? Samozřejmě slavnou knížku roku 1532 - v solidním, do kůže vázaném vydání. Aha! Až v nejspodnější poličce. Vězela tu jistě už tisíc let a až já jsem ji jako alchymista znova vytáhnu na světlo. Teď ji i otřu, otevřu.
Znovu zahřmělo. "Čtyři koně se srstí černou a hřívou rudější než plameny pekelné!" přečetl mi kdosi přes rameno. "Roland je zkrotil. A zapřáhl do vozu proroka Eliáše."
"Vy to znáte?" vzpřímil jsem se překvapeně.
"Kdo by neznal Zuřivého Rolanda," odpověděl živě cizinec. Suše dodal: "A to Clarissa? Máte Clarissu?"
Došlo mi, že mě ti dva považují za Maurice Bischopa - majitele krámku, který mi však natolik důvěřoval, že si právě někam odskočil.
"Clarissu?" opakoval jsem a jako by nepřítomně pohlédl na dlouhé vlasy jeho společnice. "Ne! Samuel Richardson, myslím, momentálně není na skladě."
"Myslíte?" usmála se levým koutkem. "To nevíte jistě, pane..."
"Rinaldini. Rinaldo Rinaldini," zaklapl jsem křečovitě Zuřivého Rolanda a jako bych tím vypadl z dosavadní role, kterou jsem si už ani neuvědomoval, a ti čtyři oři z knihy a hříva zrzavější než oheň a blesky tavená obloha nad námi a tajnosti antikvariátu a stíny obou vetřelců, které na mne padají a padají a všecko změní navždycky, protože se mě už dotýkají... Rusovláska k příteli pootočila hlavu a cosi mu s kratičkým zasmáním sdělila a vlasy jí sklouzly z vlhkého ramene a obnažily ho. Držel jsem se Ariosta, ale podlaha se stejně trochu pootočila a jako by mě tlumené hlasy těch dvou někam vtahovaly. Nebo už vtáhly, až do úplně cizího světa, ale ten byl jejich. Nic mi neříkal, nebo snad ano? V antikvariátu bylo najednou všechno jiné. A je to zlé, ale musím přiznat jedno: skoro mě dojalo, jak se její zkřehlá postava ve světle zelených šatech vůbec, ale vůbec nehodila do uprášeného skladu. "Tady Suky na Clarisse záleží, Rinaldini," řekl cizinec, "tak se, prosím vás, podívejte ještě jednou!"
"Ale já nejsem majitel," zvedl jsem bezradně ruce. "Jo, Clarissa je moc pěkná, neříkám, že ne. Taky jsem ji četl, ale obávám se..."
"Opravdu je to tak dojemný, jak se říká?" přerušila mě Suky. Na čele se jí vytvořila svislá vráska vážného zájmu.
"No, hrozně se zamilovala do jednoho muže," mnul jsem rozpačitě vazbu Zuřivého Rollanda. "Jmenoval se Lovelace, Robert Lovelace."
"A jaký byl?"
"Určitě hezký, s duší, ale trochu chudý. Přesto si troufl Clarissiny rodiče požádat o její ruku. Hrubě ho odmítli a Kláru nutili do sňatku s boháčem a tyranizovali ji, až utekla. V zoufalství se uchýlila právě k Lovelacovi a nenapadlo ji, jak hluboce její rodiče urazili jeho ješitnost a že se Robert chce pomstít."
"Pomstít?" optala se Suky nechápavě.
"Svedl ji."
"A dál?" plaše na mne pohlédla.
"On toho litoval a došlo mu, jak hluboce ji miluje, ale bylo pozdě. Ačkoli jí nabídl manželství, odmítla ho a umřela, ale těsně před smrtí mu odpustila. Brzy nato padl v souboji."
"Hm, a to je celé?"
"No, a? Vždyť to má sedm svazků. Sedm svazků útrap – a každou z Clarissiných krutých zkoušek Richardson popsal se sadistickou pečlivostí. Až do konce se čtenářka nedokáže rozhodnout, jestli Lovelace zaslouží spíš lásku nebo nenávist."
Suky se na mne upřeně dívala. "Víte co, pane Rinaldini? Já už to číst nechci, všecko jste mi prozradil."
"Prozradil jsem jenom příběh, ale příběh není všecko."
„Ne?“ Zase se tak zvláštně ušklíbla levým koutkem jemných úst. "Všecky tyhle přítelkyně tak dobře zvládáte?" rozhlédla se trochu bezradně po regálech. Zavrtěl jsem zmateně hlavou.
"Co třeba tuhle?" vytáhla mi z podpaží Rolanda. "Kampak se asi zuřivec vypravil s těmi rudými koňmi?"
Ale její společník mě předešel a zajímavě začal o Rolandově cestě na Měsíc vyprávět. Dodal: "Jmenuju se Belford." A podal mi poněkud váhavě ruku. "Roger Belford ze Skeletonu, a tohle je Suky..."
Naštěstí nebo naneštěstí jsem se s nimi spřátelil.
