Únorovou novinkou edičního záměru Olivovníky je kniha Jana Buriana věnovaná jeho otci, Emilu Františku Burianovi. Publikace s lehce provokativním názvem Nežádoucí návraty E. F. Buriana se pokouší zmapovat osobnost EFB netradičně, nikoli obvyklou formou teatrologické studie nebo oblíbenou knihou typu „řekli o...“. Autor vytvořil mozaiku, v níž kombinuje různé texty: neznámé či zapomenuté dokumenty, úryvky z veřejných vystoupení, intimní, soukromé zápisky, dopisy a básně E. F. Buriana a jeho první necenzurovaný životopis, citáty z recenzí, rozhovorů, článků, vzpomínek, dopisů a jiných archivních materiálů pamětníků i současníků. Autor v předmluvě prozrazuje, že "se střípky té mozaiky pracoval podobně jako filmaři se stavebními prvky svých dokumentů. Stříhal je, hrál si s nimi. Nakonec je proložil svými vlastními dopisy otci, které mu za jeho života pochopitelně nestihl napsat. Když umřel, bylo mu sedm. Vznikaly spontánně, jak se při studiu otcova života vynořovaly různé otázky, témata, problémy či vzpomínky. Psal je i proto, že se mu tím často značně ulevilo."
Nechybí svědectví A. J. Liehma, Otomara Krejči, Jana Grossmana, Františka Hrubína, Františka Listopada, Ludvíka Vaculíka, Pavla Tigrida, Františka Halase, Ivana Medka, Sergeje Machonina, Jana Klusáka, Jiřího Sováka, Vlastimila Brodského, Vladimíra Menšíka, Jana Wericha, Bertolta Brechta, Bohuslava Martinů, Jana Procházky, Antonína Zápotockého, Josefa Topola, Jiřího Suchého, Alfréda Radoka, Adolfa Hoffmeistera a mnoha dalších.
Osobnost EFB byla vždy posuzována jen v souladu s autorem daného hodnocení, teatrolog psal o divadelní avantgardě, historici hodnotili jen jeho poválečnou angažovanost. Výtvarný, hudební, literární či jenom lidský rozměr této osobnosti jako by zatím nikoho nezajímal, proto vznikl pokus nabídnout plastický portrét umělce i otce, „koncentráčníka“, možná načas naivního komunisty, o jehož možném dalším vývoji v 60. letech můžeme jen spekulovat.
O autorovi
Jan Burian (* 26. března 1952 v Praze) je básník, prozaik, písničkář. Vystupuje od roku 1970, sólově za doprovodu klavíru, ale také v různých formacích: v letech 1974–85 s Jiřím Dědečkem, 1986–89 s Danielem Fikejzem, dále též s Petrem Skoumalem, Vlastislavem Matouškem (skupina Zvláštní vydání), v triu Burian–Jeřábek–Janče, později za spolupráce různých hudebníků. Vydal dvanáct řadových alb (Hodina duchů; Černý z nebe; Buď moje slunce; Poesie; Jenom zpívám; Unavený válečník; Zrcadlo; Drtivé jistoty; Blues 4. kategorie / Božskej klid; Dívčí válka; Muži jsou křehcí; Dvanáct druhů samoty), na mnoha dalších se podílel jako interpret a autor. Jeho písňové texty zpívají i jiní interpreti (například Jiří Dědeček, Vladimír Mišík, Marta Kubišová, Michal Prokop, Petr Skoumal, Zuzana Michnová, Dobrohošť, Marta Elefteriadu, Duo Cis a další). Od roku 1990 publikuje knihy mnoha žánrů, od sbírek písňových textů (Jaká radost, jaké štěstí; Texty; Z dílny malých scén; Na shledanou zítra), básní (Hodina duchů; Ženy, muži a jiné básně), pamětí (Rychle než to zapomenu), fejetonů (Je tu nějaký zavěšený kafe?; Přízrak v nákupním středisku a další příběhy z této jiné doby) a televizních rozhovorů (Zlaté časy televize; Posezení s Janem Burianem; Další posezení s Janem Burianem) až po knihy inspirované vlastními cestami po světě (Dědicovo putování; Cokoli o New Yorku; Cokoli o Dánsku; Soukromá zpráva z Aarhusu; Sága o cestě na Island; Chilský deník; Ostrovy, majáky a mosty; Výlet do Portugalska). Je autorem rozsáhlé knihy vzpomínek, rozhovorů, archivních materiálů a dokumentů o svém otci Nežádoucí návraty E. F. Buriana. V současnosti píše i články a fejetony pro rozhlas a různá periodika. Od roku 1992 spolupracuje s Českou televizí, pro kterou připravil desítky dílů pořadu Posezení s Janem Burianem, uváděl dokumentární pořad Burianův den žen a moderoval vyhlašování ceny Magnesia Litera. V letech 1998–2001 spolupracoval také s Českým rozhlasem, například na pořadech Přestávka (s Přemyslem Rutem) nebo Přesýpací hodina (s Janou Klusákovou a Přemyslem Rutem). Od roku 2001 v Praze každoročně pořádá Festival osamělých písničkářů, který se v roce 2006 vyvinul v založení volného sdružení Osamělí písničkáři.
Více o něm na www.janburian.cz.
Obsah
Předmluva
Zápisky Vlasty Burianové
Někdo tady přece musel zůstat (1939–1941)
Fešáckej koncentrák (1941–1945)
Koryfej avantgardy se vrací (1945)
Vytvořme z češtiny světový jazyk!
Nejvíce bloudící český režisér (1946)
Hudba je sama hercem (1945–1948)
Jistý způsob obrany (1947)
Řadový voják na poli kultury (1948)
Strana je pro mne vše (1949)
Autokritika (1949)
Hudba jako útočiště (1950–1951)
Oni tě naučí disciplíně! (1951–1955)
Kontrarozvědkář (1955)
Despota a jeho herci (1938–1959)
Osm odtamtud (1953)
Kde jsou autoři? (1955)
Dost tmy! (1957)
Upír socialistického realismu (1957)
Nové začátky (1958)
Poslední sezona (1958/1959)
Pan Radok (1941–1959)
Dítě (1959)
Posloužit svým popelem... (1959)
Doslov
Životopis v datech
Poděkování
Literatura
Osoby a obsazení
Ukázky
Rád bych vám vyprávěl příběh člověka, jenž bývá označován za kontroverzního umělce. Ten příběh se mě dotýká, jelikož ta osobnost – v jistých dobách oslavovaná a v jiných zase zcela zatracovaná – byl můj otec. Nejde o vědeckou práci ani běžný biografický výklad. Rozhodl jsem se pro poněkud komplikovanější stavbu: mozaiku, v níž kombinuji různé dokumenty – deníky, dopisy, recenze či úřední listiny – i svědectví pamětníků nebo historiků. Většinou je neposuzuji, pouze cituji a ponechávám čtenáři možnost, aby si utvořil vlastní obraz. Jinak si cestu za pochopením tak složité látky neumím představit. (...) Tahle kniha je dílem veskrze subjektivním, řada dokumentů o životě mého hrdiny tu chybí, nemínil jsem – a ani to nelze – podat vyčerpávající zprávu. Usiloval jsem o vylíčení otcova osudu a zároveň o alespoň částečné vniknutí do doby, v níž se dostal do střetu se dvěma děsivými totalitami dvacátého století, s každou zvlášť a s každou úplně jinak.
(z předmluvy Jana Buriana)
Když někdy na sklonku svých gymnaziálních let (tedy počátkem beznadějných let sedmdesátých) začal jsem u klavíru objevovat Burianovy písničky a jednou provždy propadat jejich kouzlu, kousek ode mne sedával ještě tatínek, zpravidla také nad notovým papírem, a nejspíš vypisoval party z partitury (při komponování bych ho žádnými písničkami rušit nesměl). „Já toho Buriana nemůžu poslouchat,“ rozčiloval se. „Kdybys ho slyšel, jak po válce mluvil do rádia!“ To jsem ovšem slyšet nemohl a nezatížen tou vzpomínkou zpíval jsem dál Hrajte moje blues, Tam na těch sevillských stráních nebo Vyplač se mé hoře, opatrně našlapuje v neobvyklých harmoniích. „Ale muzika to je,“ zabručel posléze otec, přistihnuv se, že si zpívá se mnou. Považoval jsem to tenkrát za vítězství Emila Františka Buriana nad poněkud omezeným horizontem, jejž si tatínek přinesl z rodné Kutné Hory, ale mýlil jsem se: bylo to vítězství Buriana-muzikanta nad Burianem-publicistou, anebo ještě jinak: vítězství múz nad ideologií, talentu nad světovým názorem. Můj tatínek byl tentokrát jen malým bojištěm, na němž se ta bitva odehrála.
(z doslovu Přemysla Ruta)
Recenze
Recenze Františka Knoppa Kubisticky zpodobněný E. F. Burian (Tvar, 11/2012)
