Nové knihy

I.

            Na samém sklonku druhého tisíciletí, jarního dne roku 1988 byla Viktorovi Drozdovi prostřednictvím pravdivých potočních vod vyjevena část budoucnosti planety Země podobně jako kdysi kněžně Libuši.

            Potok nelhal. Byl to proutný elegán. Měl splávek, měl spád. Za deště rád kalil. A pařil za horečnatých večerů a přízračných rán, až se z něj kouřilo. Proplétal se krajem ideálních scénářů a příšeříku s třpytem a lehkostí sektu k jedinému cíli. Splávek měl místopísně proti proudu zakotvený ve skružích z pravého nuselského marsyasu. Křišťálový jazz jezu astronomicky dozněl do nártů seriálových srázů. Potomní pěnu hnal šum a svist po hladině jak zmlácenou bruselskou fenu pod oblouk vyčkávající potoční olše, jejíž koruna, přepadávající už přes rok přes potok, tvořila snadno pochopitelnou přírodní bránu. Klenutou bonitou olšové brány nesl potok pěnu až k mostu, kde se do ní vpíjely zelenohnědé, metafyzicky sametové oči. Oči Viktora Drozda, dospělé průzračností prozření a výškou poznání. Splav hučel jako život a Viktor si prostřednictvím potoka uvědomil velkorysou část vlastní budoucnosti a část budoucnosti světovýho světa. Mohl tak v tiebreaku snadno uhodnout, kdo nebude vrah.

            Na hladině mezi obrazem plujících mračen spatřil neměnnou a neúplatnou budoucnost. On si uvědomil mezi břehy ji a ona jeho. Viděl srdcem, které okamžitě zahořelo. Vnitřní zrak se otevřel a překvapeně zamrkal. Přítomnost se míhala jako horký vzduch z větráku, za ní skromný obrys budoucnosti v nekonečném bohatství. Velký manažer budoucnosti světa solidně a spolehlivě rozlil do krajiny bianco myšlený proud vína. Hrdý proud, který se mezi břehy dral a dral přes obnažený jílec nahatýho světa, přes načatý hráze, kde v biokině pod otrhaným plátnem plakala nad životem plakátová Květa a s ní celá neslaněná paluba, přes skoupaný stíny v průtočně splývajícím žánru potokomatografu vlny pohyblivý tíhy, přes proutěný orloj a průplav alabastru měsíčních síní, přes zkušený minutový mlýny siluet bezděčných Kačen, podvodně snášejících do voblískaný matrace, a bylo to přesně to, co Drozd chtěl a čekal od života.

            V celkem celistvé chvíli mraky nezpodobitelných tvarů rozdělily a vystínovaly krajinu na ostrém souvidí přízračných podobenství čarodějných módů. Na spektrální tvářné hranici, na jejíž mez dopadá ohebný lem stínu a kterou obecná stínologie hrdě popisuje jako souvidí, neboť není blíže známo, zda roztřepený lem je hranicí světla, nebo stínu. Vystínovaná krajina prokazatelně jevila oslňující jasný žár a zřetelně viditelné zátmí, témně odsluní. Pravda potočního vína se nocným tichopramenem vlila Viktorovi z čířku vod do drozdího srdce.

            „Viky!“ Tak mu potok říkal, když voda preissovsky šeptala přes kameny s naléhavostí Tmonoci, šeptající už hodinu v nebezpečných skálách černých pegasů.

            „Zhasnešš a odpluješš, šškolu opustíšš..., možná i odejdešš, vyššumíšš..., oběť nejvyšší odnesešš..., jako Palach sss už to jméno pálí..., ššechno je tam!“ Potok syčel, inspirován legendární Xinguí, nejprůzračnější vodou světa, a vírky se stáčely do spirál. Jo, potok, ten to hnal. S rozpuštěnými vlasy a ředidly keramičky. Upřímně řečeno: šplouch, šplouch! Bylo jasný, že ho po prázdninách vyšplouchnou, Drozd to vycítil z vůně vody.

            „Budešš ššak ssmysl mít..., pokud tě zbabělost nezaplaví..., podle podemele podle..., jen když sse vydášš od listu k listu k deltě..., pak sse proudy stočí a celou zemi čeká velká vlna a osvobození velké..., šechny ryby leklé. A možná... se pak setkášš se všemi..., opět splynout, splynout, když nebudešš chtít, když nebudešš...“ Tak to plavil potok v nezfalšovatelných rychlých vlnkách a slunce v něm vystříbřilo a vyprahlo oči a rty, mihotavou tvář. Mluvil s Viktorem tokem vědomí na vlně vnímání, místy velmi ledový, jak sám o sobě prozradil, proudný potok, co voněl po šamponu a zároveň opatroval tyrkysovou pozůstalost. Nešahejme na to, podlomily by se nám pod hladinou prsty.

            Protékající hladinu čeřil konspirativně tónovaný bělostný šlem a Drozdův odraz, ke kterému prostupující odsvit světla stvořil diadém prolévaný vyjetou olejnatou kaňkou. Vzácné niveau vzápětí překryl dauphinovský stín, neboť slunce zakryl mrak ve tvaru vzducholodi Graff Zeppelin, což by jistě každý čilý mrakolog z Tlalocova ústavu popsal s temnou vášní jako znamení, o němž je radno viditelně neinformovat. Magický ron se modral z deštné výšky jak volný verš. První kapka kápla Drozdovi na tolmedo retu, aby stvrdila nevyslovený slib mlčení. Skutečně se dalo do deště a kilometrový ohnivý blesk byl letos první. Potok zinkoustovatěl a rozezněl se synkopami kapek Dj. MC Deště. Májový bouřný déšť, který měl potok velkými kapkami zapsán v bohatém rodokmenu, oprchl stejně rychle, jako nastal, a na důkaz potokovy pravdy se nad krajem objevila velkorysá duha; Viktor instinktivně vytušil, že si v budoucnosti sáhne až na dno, ale že nikdy nezůstane úplně pod vodou.

            Za znělou dopravní značkou „Dej přednost v jízdě, vole!“ se most napojoval na silnici, kterou si to mezi klopotnými clopatníky sypalo od města k hradu sněhočerné porsche. Nad silnicí se zvedal starorežný násep, jímž vedla teniskama vyšlapaná strmá záškolácká stezka. Na náspové plošině se za oblým horizontem rozléval do zvlněného oblouku neopakovatelného vánku nezestručnitelný sad. Byla na něj už tehdy vypsána nejedna směnka.

            Ovocné stromy s lyrovitými korunami skrývaly v nepřemožitelném větru popletená ptačí hnízda a tajné židovské svícny, nic míň, nic víc. A ještě něco: na špicích soupletě balistických větví se mezi červenobílými vědoucími květy růžobílu v modrém klínu nebes inspirativně skvěly kosí hrotky kosmických imbussů a na nich se leskly jantarové perly značky Turgeněv; nenašel se nikdo, kdo by se o nich vyjadřoval hrubě.

            Poutníky a povčelné zatoulance lákala stejně jako Viktora pověstná esoterická stéla světla neopsatelným vlivem zvrstvené věčnosti, vtékající ve třech obyčejných skupenstvích sladkosti do nepřístupných hlubin času, zde mutujících jen pozvolna. Věčnostidárná energie hypnotizujícího souvislého štěpku světla se díky svému zmoudřujícímu účinku těšila stejné popularitě jako věstonická špachtle, internátní mytologie, tajný kódy nebo polární zář. Téměř nikdo se s ní nesetkal. Podobně jako archa úmluvy povstávala jednou za čas z prvního dějství neklamné intense vůní a feromonů, to se tak občas stává.

            Energetické podniky tvrdily, že by je čekal maximální zisk, kdyby se zjistilo, kde má stéla věčnosti zásuvku. Obyčejný šlojíř světla, souvětně vpletený do šumného listí a lískavého zzukotu těch nejdrobnějších, zato na rozdíl od člověka celkem užitečných bytostí: tančících včel, spěchajících bílých nosorožíků, posvátných motýlů i V. I. P. sluníček ……., kriticky vzato sedmitečných, s černou tečkou za krovkou. Ocelově černý lesk společensky spolehlivých tykadel doprovázel nachovou krásu sadu jako tchán snachu. V korunách to prostě žilo, to byl ceres! – pro inspirativní itinerář, zakódovaný v mravencích programem basic blackant; není divu, měli vlídného zaměstnavatele. Někteří z těch celkem důležitých a zákonem chráněných tvorů byli tak malí, že ani nebyli vidět. V rozsochách stromů hladově pospávala sovátka, kdo by to byl řek? Ostatně nebylo to tak dávno, kdy se stromy v sadu pragmaticky zazelenaly s nevšední prudkostí optických efektů, prasklo to teprv před nedávnem. Jen osobnosti velmi frapantní by v tom mohly shledat cosi úkladného.

            Viktor zaujatý sílou budoucnosti zapomněl, že v životě je všecko jen jednou a že vlastně strašně pospíchá. Uvědomil si, že sad brzy odkvete, že jeho květy už zřejmě nikdy neuvidí a že to, co nejspíš určitě přijde, bude asi pěkně hustý, že to bude asi pěkně no future. Mimoděk se zachvěl jako kocour a oklepal se jako pes, čitelná krása tak ale neztrácela nic ze své podstaty. Čas v neměnném koloběhu plynul delikátně, aby nepolámal křehké stopky. Později jim služebnice noci přimkly malabellové lotosové prýmky. Jantar kmenů naléhavě připomínal sloučení a prvotní puls života text-apelem, na kůru vepsaným blakantním znakovým písmem, to byl nátěr. Mezi nezapomenutelné atrakce sadu patřil legendární hlídač Kudvík Hroznýš, o němž se mluvilo jen s přiškrceným hlasem, ale i kosmatý pryskyřníkový amfiteátr cvrčka Menuhina, časem putující vrak dálkového autobusu s kalichem ve zpětném zrcátku i zrádná nika obrostlá škardou a jestřábníkem chlupáčkem. K nadsezónním atributům patřil rovněž dávný chmelařský sloup, o jehož dějiny se vedla vleklá knoflíková válka mezi internátními patry. Na mezi vyspával zatoulaný opilec a šťastně se usmíval ze spánku.

            „Zhasnešš a odpluješš, šškolu opustíšš..., možná i odejdešš, vyššumíšš..., oběť nejvyšší odnesešš...,“ splav hučel jako život. Letícími roky byly úrodné stromy sadu uspořádány postaru v čechovovsky pravidelných šachovnicových výsadbách, zvlášť vzrostlé s mocnou korunou, zvlášť křepké kultovní kultivary s lukrativními kořeny; rok co rok čekaly na šikovné česáče, vírou zbavené podlitin a vzteklých pohledů, a nikdy se nedočkaly. Jejich numerologický součet a význam byl znamenitý, zbytek jablek vyrobili v továrnách soudruzi apoštolové. Z ochozu městské brány vypadal sad jako nepřehlédnutelné plátno, vyříznuté z rámu i s barevnými flíčky a šamanským gestem pohozené do krajiny. Okolo to vypadalo na zlatou pšeničnou lázeň. Zbývalo jen špičkou prstu přimalovat drozda. Nezbývalo vůbec nic.

            Tady, v ideálním místě, které poskytovalo velmi přesnou představu o tom, jak by měl za tisíc let vypadat svět, kdysi v září vysedávali s Václavem v programové paralele tehdy již notně nonšalantně melancholického sadu, obsypaného podeštnými královskými jablky, když větřil všemi směry vítr z monokulturních bažantnic, na začátku školního roku nad první cigaretou, aby spolu mluvili o Bohu, spravedlnosti, o přetvářce, o přestávce.

            O smyslu života v prvotním kmitočtu, o vzniku vesmíru při velkém šplouchu supermetakondenzace ticha v časoprostorové smyčce, a o jablku poznání, samozřejmě – s tím jste se nemohli nesetkat, o tom jste museli slyšet zcela určitě. Starcům omšelá, ale neznečištěným duším v nevýdělečných ale pracných rozhovorech vyjevovaná pravda zapůsobila jako přirozený zázrak, který se jim ovšem do jara vykouřil z hlavy v kabinetu betonu a matematiky, kde za trest zůstávali „po čkole“. Jo, tak to bylo, nemluvili senátorským slangem, nešplhali a nedonášeli, a z oněch velkých skutečností jim zůstávaly jen osudové instinkty svědomí, tak jako psům na vodítku zůstane ze žhavé stopy pokrčená pracina.

            Jmenovatelem a činitelem bájných rozpraff byla nad schillerovsky batikovaným jablečným squastem zeď. To slovo mělo pro mladé stavitele v zářím prozářených rozhovorech vždy abstraktní a obvykle nevyslovený náboj. A přesto si báječně rozuměli. Byla to zeď mezi člověkem a Bohem. Byla to zeď mezi nima a dospělýma, mezi klukama a holkama, mezi nima samotnýma – ale o té se ti dva na úpatí esoterického sadu dohodli, jo! že je to vlastně, no… jen zídka bez ostnáče. A potom! Vždycky tu byl svět za zdí a Václav otvíral lahváče s říčně křečovitou zarputilostí, jak by otvíral hrdlo ani tak ne láhve jako vánočního kapra, a jeho paranoidní a zároveň odevzdané rybí oči s těkající uhlopříčkou prozrazovaly Středočecha. Když se mu konečně podařilo sejmout víčko vratké láhve, s nevšedním úmyslem profoukl své zpocené brýle a přiříhnul si patku, natahujíc krk jako klackovitý velbloud, jímž také byl.

            Naval Bríseovnu, lotře! Svět se vejde na čtyři kolečka! V u-rampě dnů se od zlatých dob prvních lahváčů zhouplo nahoru a dolu dost příslovečných určení rychlosti, podnětných podmětů a soudných přísudků. Fata morgana totiž přepadla vratným gulášem počítač nejednoho majora Zemana a kolem doublekoles bezručovsky perných siluet těžebních věží vymontérkovaných dolů profičelo už dost dost hustě dunících vlaků sezónních lokomotiv, o nichž Marinetti doufal, že před tím, než jejich vraky skončí v kostelích namísto pozlacených oltářů, budou psát básně do rozžhavených kolejnic. Teď se prozaicky valily kolem jedna za druhou v strhujícím souboji výhybky hořkých pražců nexáku, naloženého strhující lavinou mimozemšťanského plechového ragú s pikantní zásypkou z delikátně rezatých šroubů pravé režné rzi a s halucinogenním šponovaným pyré. Na žádném z nich ale nevlála stříbrná šála cestovatele právě v okamžiku, kdy praskla třináctá stříbrná přezka vlídného nádražáka. Je to stále jeden a tentýž meč! A přes to všecko se Viktorovi v dešti vybavil vzdálený přísvit dávno uplynulých dní a matně si uvědomoval, že proroctví potoka je s nimi spoutáno přibližně nespojitelným řetízkem příčin a náhod, bez nichž nelze dnešní události rozetnout, protože ti, co byli právě in a mlátili se po hlavě řešetem, zapomněli vypustit potok.

            Pod trnkovým náspem mířila silnice k hradu, souběžně s ní prosvítal keramický potok, nad ním bledl malý, ale pevný silniční most s nízkou balustrádou a vedl cestu do průmyslové zóny. Z průmyslového břehu potoka zavonělo do čpícího vlhkého prachu čerstvé dřevo z nedaleké pily. To se čerstvý proudný proměnlivý vítr v obrazu Říma stočil kolem elegantních šeříků a neviditelných tamburů a V. si vzpomněl na Martinu, kterou včera náhodou potkal před kašnou. Včera, kdy byl nenahraditelně slepý, dokonale průhledný a purpurový jako sad.

            I dnes zamířil ve svém pampkinovském betrsvetru ze školní stavby přesně tak, aby ji mohl ve městě náhodou potkat, což plazmaticky propočítával ve vteřinometrech s ohledem na vznik vesmíru, na lžičku plnou Pamíru, na stmívající pistol bleskově bílých upírů, na rozrazil, petrklíč a valkýru, a snad by mohl na chvíli přilákat planetární svěžest smaragdově tmahadášných očí skvělé kočky, lákat je a lovit, což mu bylo dosud největší životní radostí. Mohl by ji zase utáhnout na zmrzlinu, nebo by mohl potkat Lucii, velitelku delonek, ve třech dnech žralokem okousanou, krásnou a vysokou, to ti teda žeru, to fakt jo.

            Přes svrchovanost životního dilematu zůstávalo jedním z jeho mála zvyků zastavit se cestou na mostě přes potok na planou úvahu o životě. Nic dalšího v plánu původně neměl, ale zaujat vyjeveným osudem, zapomněl i na kašnu a zůstal se svým staronovým přítelem. Potokem. Známým elegánem, který se dral povodím kraje do skalnatých doubrav křivoklátských hvozdů od borovic svatého Huberta, kde jeho zlomový pramen prýštil ve výčepu pramenů velké pípy v lesních tůních nad artézskou zvodní. Studánku zapadanou jehličím a listím obložily rolnice mlčenlivými kameny. Zpočátku se listusplavný potok vyschle pletl mezi poli. Napájel rybníky a vodní zdroje a napájen z nich, sílil pod mosty až k městu, kde vzácným darem bezprostředního sdělení oslovil Viktora Drozda, který znal dobře jeho ústí v místech, kam po Berounce nejednou doplul na loďce. Jejich společná známost teď získala zcela nový význam. Potok se stal součástí jeho vědomí.

            Navíc. K břehu přiletěl drozd s karetní pikovanou náprsenkou a Drozd poprvé porozuměl jeho zpěvné sentenci. Přišlo mu to samozřejmé, jak o tom četl v Bibli. Proto se dal hned do díla, přestože váhavci jej přitahovali svou magickou aurou. Bylo na čase ponořit se o pověstnou Archimedovu kapku do „stojatých vod“. Na počátku cirkulace, tam už by otazníky neměly co dělat – protože na počátku cirkulace byl africký klavír.

            Pramen očí klouzal z hadrosaura na suspendovaného šrotozemšťana. Z důvodů pro „Úřad intergalaktických kotlet pro zatloukání nehod s následkem třírohého Kilimandžára v toboganu airbagu textofrenní kapesní ledničky“ zcela a formulárně neznámých vířili oba na dně potoka, kde tvořili dvojku pěknou tak leda do Bravíčka, strašili potoční břehule a dělali vlny. To jim šlo dobře.

            Drozd si dodal odvahy, s námořnickou rozvahou a patrně opatrně se pokoušel ty dva vykulence a vyšplouchance vylovit pod proutěnou olší mezi modrásky papírkový na svažitý břeh, obsypaný toxickým rozrazilem a radioaktivními blatouchy, neboť povahy byl odvážné. Opodál už ležela zkroucená hadice. Hadrosaurus jen vztekle smýkl zazipovaným okem a chvíli nato začali holubi vrkat skutečně vražedně a v andělských pařátcích svírali posvátnou kuličku.

            Slunce se zhouplo na souvrati nad obzor rozhalený na podestě horizontu, tentokrát, jak se později ukázalo, skutečně nerudovsky. Stíny se přetáhly přes potok na nové souvidí lemu stínu, tentokrát, jak se ukázalo hned, skutečně švankmajerovsky. Paprsky kosého světla vtiskly světu filmový ráz. Den vstoupil do zenitu – s čím jsi dnes ještě nezačal, to už nestihneš. Poslední klapka! Z nedaleké trati zavoněl mezi pražci koriandr, to se Viktor Drozd rozeběhl se ztěžklými nárty k internátu stavební školy. V. D. totiž nikdy nenosil hodinky. To proto, aby byl ve své budoucnosti vždycky včas.

            Na internátu na Vikyho příslušně čekala soudružka vychna megamichna, jakožejc GPS velkochovatelka v jedné ambiciózní postavě známé ze souborů Pražských jar, a její enteresantní a rituelní freš spešl superhlášky à la fistula. A rozhodně nechtěla, aby jí Viktor podepsal petici. – „No co, byl jsem se jen trochu cournout,“ myslel si Drozd. Ve sklenici od okurek čekala na Vikyho škeble, kterou na počátku jara vylovil z podbělkového meandru. Velevrub Albert se otevřel s nesmírným pochopením a bez ostychu. Sic trochu posmutněle, neboť i on již tušil, že brzy budou muset tato místa navždy opustit. Uvnitř velevruba to připomínalo měsíc letmo zářící skrz oblaka. A skutečně! Prostor se ostře zvýraznil v obrysech jak v akčním filmu pochybné provenience, někde za sedly života byla ukryta panoptikální promítačka. Ta chvíle lákala něco podniknout. Založit si účet dobrodružství.

            Soumrak a mračna zalily altošedavou slohou okluzního olova všechny stíny. Kam dopadalo knižní světlo hypnotizujících lamp, tam se objevily mříže magických bran vědomí; za nimi se mohlo rozsvítit včas v hlavě. Vtom! Nad obzor vystoupila v graciesním šumu sovích křídel Luna a po obloze se rozsypala mezi mraky hrstička hvězd. Mezi nimi svítila do internátního příkopu drobná vločka, mladičká nefritová Vega, diamant Orfeovy lyry ukrytý pod tlapou Medvědice a nad hlavou Draka v souhvězdí, odkud přicházela poselství průhledných bytostí v podobě snadno pochopitelných chomáčků jedlého světla. O půl dardy vesmíru dál zazářil jasný a statečný Arcturus, strážce hvězd v oranžové tóze vesmírného jogína a telepatického karatisty. A ledově modrá Spica především! Oko panny, oko bohyně Ištar. Znamená to snad, podle její nefritové záře, že bohyně je ve skutečnosti blondýnka? Ta vznešená a půvabná pěstitelka rostlin! Na noční obloze se při hvězdné párty blýská mezi Hydrou a Lvem. To vše zpola zakryto fascinujícími mračny. Která z hvězd patřila k Viktoru Drozdovi? Jedna z nich hořela v jeho almagestu nad smrtí i životem zcela určitě. Drozd zavětřil ve vzduchu stardust, hvězdy mu byly v té chvíli důvěrně nadosah.

            Škeble zívla, zavřela se a usnula, tohle na ni bylo moc. Brzy nato utikl poslední smích a internát vyplul do sametového paňadří skrýšenosné dalekotmé noci jako bukanýrská korveta s mosaznými děly a soudkem jamajského rumu. Před půlnocí, když rázovitý noční hlídač Šimša radostí zašilhal a konečně to zabalil do trenek, sešla se na pokoji duchařská skupinka, aby vyvolávala ducha T. G. Masaryka. Z oken intru stoupal k žhavým hvězdám opojný kouř z cigaret. Po pauzách. Z nedalekého pivovaru se na samém počátku dějinného dramatu vděčně vlekl mezi stránkami F. L. Věka chudobný a sladkohustý, hutně obtěžkávající závan vařícího se sladu. Opuštěným nočním městem se toulal rozbouřenou kursivou jen Nezbedný bakalář. Na rameni mu spočíval kovaný motýl s tepanými křídly, do nichž byly vysvářeny keltské runy. Později byly i ony prohlášeny na florbalových hřištích za dějinnou veteš. Neboť, jak praví guvernér Kalifornie, a toho se držme: „Oheň hoří ve dne i v noci.“

            V noci se Drozdovi zdál sen, ve kterém byl skutečným drozdem, malým ptáčkem s karetně pikovaným oříškovým hrudníkem. Jeho matka se proměnila ve velkou drozdici a na svých křídlech jej nesla do Atlantidy. Cestou mu zpívala Pecku.