Letošní rok může kreslířka a scenáristka Lucie Lomová (1964) považovat ve své kariéře za zvlášť úspěšný: v pražském Meanderu jí v rozmezí půl roku vyšly už tři knížky – respektive dvě a půl. Po debutu v žánru autorský komiks pro dospělé (Anna chce skočit), nedávno vyznamenaném cenou Muriel, a po závěrečném svazku příběhů myší dvojice Anči a Pepíka (Anča a Pepík opět v akci) doputovala na knihkupecké pulty knížka básní pro děti Františka Hrubína (1910–71). Jmenuje se Říkadla pro celý den a taky navečer a Lomová k nim přičinila barevné ilustrace: realistické, jemně rozostřené výjevy s civilními náměty, evokující jak slastně uvolněné, „nedělní“ malby Kamila Lhotáka, tak některé fasety dřívější autorčiny tvorby – to zejména v kresbě lidských typů.
Rovných čtyřicet Hrubínových básní, psaných zhruba od poloviny 40. do poloviny 50. let, vybrala a uspořádala Jana Čeňková: soustředila se na méně známou autorovu tvorbu pro dětské čtenáře – a pátrala nejen v knižních vydáních, ale také v časopise Mateřídouška, jehož vznik Hrubín v pětačtyřicátém roce inicioval, který v letech 1945–48 vedl a kde publikoval jak pod svým jménem, tak pod četnými pseudonymy. Jeho lehce zasněná, mile naivní, občas až průzračně jednoduchá dikce prozrazuje bytostně lyrické, k melancholii tíhnoucí básníkovo nastavení. A srovnáme-li jeho texty s jen o něco málo mladšími precizně rytmizovanými, jazykově vynalézavými a k tomu dějově nabitými verši pro děti od Hiršala a Grögerové (O podivné záhadě na poštovním úřadě) či Emanuela Frynty (Písničky bez muziky), máme tendenci Hrubínovy básně číst přesně v duchu titulu knížky: jako nezávazné říkačky pro ukrácení dlouhé dětské chvíle.

Radim Kopáč