Po několika letech přichází nakladatelství Torst s novým prozaickým debutem zásadního významu. Román Smrt Múz Marie Michlové (* 1989), studentky historie na pražské Filozofické fakultě, je skvěle napsanou prózou založenou na mimořádně zručně utkané kombinaci fikce a skutečnosti. Hlavní postava románu John Smith kráčí Skotskem první poloviny 19. století po boku tehdejších literárních velikánů, přičemž se jakoby bezděky stane jedním z nich. Celý román je protkán jemným humorem, pramenícím v kontrastu velikánství a všedního běhu života, v náhodách, které mění malé ve velké a naopak. Smithův komentář popisovaných událostí je prostořeký a přímočarý, v jisté natvrdlé bezelstnosti a bezohledné přímosti hlavního hrdiny tkví jedinečné kouzlo. Smith jako by velikány své doby poměřoval jakousi „normalitou“, přičemž i tato normalita je v podstatě nenormální. Kniha vypráví o tom, jak literatura ovlivňuje život, ten pak ovlivňuje literaturu, a ta opět zasahuje do života samotného. Román Smrt Múz zaujme čtenáře vedle mimořádné zábavnosti a čtivosti též neuvěřitelnou hloubkou autorčiných znalostí literárního prostředí dané doby i literatury samotné, dokonce i přímá řeč historických postav románu vychází z jejich skutečných výroků. V současné české próze nemá román Marie Michlové obdobu.
(Torst)
Recenze
Recenze Jiřího Trávníčka Román? Ne, leda zakletá konverzačka (Host, 8/2012)
Recenze Erika Gilka Zrození Kalliopé? Zatím ne, i když... (Tvar, 18/2012)
Recenze Terezy Šnellerové Mládí navzdory (A2, 24/2012)
Recenze Johany Petry Poncarové Byronova sodovka, Scottovi psi a hledání klíče k literárnímu ráji (Souvislosti, 3/2012)
Recenze Ivy Frühaufové pro iLiteraturu (14. 8. 2012)
Recenze Borise Hokra pro aktuálně.cz (23. 8. 2012)
Recenze Marka Tomana na Novinky.cz (25. 9. 2012)
Recenze Michaely Otterové na Českém rozhlase 3 - Vltava (13. 11. 2012)
Odkazy
Rozhovor s Evou Klíčovou Jedu metrem a sedím přitom na koni (Host, 8/2012)
Ukázka
James Hogg nás pozval na ryby. Přiznal jsem, že s rybařením nemám žádné zkušenosti, protože dědeček to považoval za činnost dobrou akorát tak pro alkoholiky. Velmi jsem se těšil, když jsme se Scottem a panem Lockhartem zrána vyjeli na cestu podél Tweed, nad níž se vznášela šedomodrá mlha a tráva byla plná rosy. Měl jsem Georgii raději v náruči, neboť by se mi mohla snadno ztratit. Pan Lockhart vzal vědro pro případ, že bychom něco chytili.
Hogga jsme zastihli sedícího ve skrčené poloze na kmeni spadlého stromu. Byl zabalený do svého oblíbeného tartanového plédu i s hlavou, třásl se zimou, drkotaly mu zuby a zdálky vypadal jako nějaká zubožená žebračka. Na nose měl brýle, v levé ruce knížku a v pravé udici, které sotva věnoval pozornost. U jeho nohou spal starý pes.
„To psisko mi sežralo už tři červy,“ zavrčel Hogg místo pozdravu. „Jestli mi sežere další červy některý z vašich psů, osobně mi obstaráte náhradu.“
„Berou?“ zeptal se šerif a posadil se vedle něj.
Hogg zavrtěl hlavou a dodal směrem k panu Lockhartovi: „Ten kýbl je na prd. Leda kdyby začalo pršet a chtěl by sis ho dát na hlavu…“
„Co čtete, Jamie?“ zeptal se Scott.
„Nevím, kdo to napsal, není tu uvedené jméno, ale nabyl jsem dojmu, že ten člověk snad nikdy nebyl střízlivej…“
„Znám někoho, kdo je taky zřídka střízlivý, a přesto píše slušné verše,“ namítl šerif, zatímco si připravoval návnadu.
„Koho tím myslíte?!“ obořil se na něj příkře Hogg, načež se zasmál: „Ach! Vy jste se rozhodl, že povíte panu Smithovi a Lockhartovi historku o Colonelu Groggovi?!“
„Kdo byl Colonel Grogg?“ zeptal jsem se.
„Hádám, že nějaký alkoholik a smilník,“ poznamenal pan Lockhart a posadil se na vědro obrácené dnem vzhůru.
„Colonel Grogg byl v mládí mým přítelem,“ odpověděl Scott. „Ale příliš se oddával hrám Bacchovým, Martovým a Venušiným. Zemřel někdy v době revoluce, ještě ani nebyl plnoletý…“
„Vždyť jsem to říkal: alkoholik a smilník,“ přikyvoval pan Lockhart.
„A jak přezdívali vám, šerife?“ zeptal jsem se.
„Duns Scotus.“
Pak se debatovalo o tomto středověkém filozofovi, neboť pan Lockhart poučoval Scotta, jak vnímají Dunse němečtí myslitelé, ale šerif s ním nesouhlasil. Posadil jsem se na kládu z druhé strany vedle pastýře.
„Myslím, že je úplně na prd přečíst díla všech učenců, co jich na světě bylo, když nemáte vlastní životní filozofii,“ zašeptal Hogg.
„Kdo byl Colonel Grogg?“
„Domníval jsem se, že se s tím Wattie už vyrovnal. Jednou vám snad řekne pravdu.“ Vzápětí šťouchnul Scotta loktem a vykřikl: „Něco jste chytil! Honem, vytáhněte to!“
Za chvíli jsme už obdivovali macatou rybu, kterou pan Lockhart obratně uvolnil z háčku a třímal ji ve výšce jako svatý grál. Nevím, co to bylo za druh, neboť, jak už víte, byl jsem na rybách prvně v životě, nicméně zdravý rozum mi napovídal, že je to skvělý úlovek. Slizký šupinatý tvor mrskal ocasem jako radostné psisko.
„Rovnou ji zabij,“ poručil šerif panu Lockhartovi.
„Není to můj úlovek,“ odpověděl pan Lockhart a hodil mu rybu do klína.
„Je třeba ji kamenem praštit do lebky,“ radil Hogg. „Aby se moc netrápila.“
„Tak to udělejte,“ podal mu rybu Scott.
„Ne, já hlídám svou udici,“ zavrtěl hlavou. „Pan Smith by mohl…“
„Jdu hledat ten kámen,“ řekl jsem a zmizel za nejbližšími křovisky. Když jsem se vrátil s oblázkem, který by se pro náš účel hodil dokonale, už jej nebylo potřeba.
„Shodli jsme se, že ta rybka byla moc malá,“ poznamenal šerif.
„A nemůžeme vylovit všechny ryby z řeky, protože se musí rozmnožovat,“ dodal Hogg. „Ta ryba by nám nechutnala. Měla moudrou duši.“
Opět jsme jen mlčky zírali na plynoucí řeku.
„Pohlédněme pravdě do očí, není to nic než prostá změkčilost,“ řekl po chvíli Scott. „Dřív bych se sám sobě vysmál. V době, kdy jsem nosil domů vlastnoručně zastřelené zajíce k večeři…“
„Sentimentalita šlechtí ducha,“ přerušil ho Hogg. „Leč otupuje rozum.“
„Možná jsme měli radši vyjet na jezero,“ napadlo pana Lockharta.
„S Wattiem ani omylem. Už jednou mě málem utopil,“ protestoval pastýř.
Georgia i já jsme začínali dřímat, když můj soused najednou vykřikl: „Ryby!“
„To je ono, to je ono,“ pokračoval nadšeně Hogg.
„Vylili jej všechen ven! / Žadoní o víno jen. / Ryby dají sežrat svini, / šunku dostanou psi líní… Wattie, budete si to pamatovat? Je to strašně důležité.“
„Ovšem,“ přikývl. „Myslím, že jsme pro dnešek rybařili dost.“
„Zvu vás na snídani,“ řekl pastýř. „Ačkoliv než dorazíme, už bude čas oběda.“
„Já to beru,“ souhlasil jsem nadšeně při vzpomínce na to skvělé jídlo, které jsem dostal u Hoggových loni.
„Já jedu taky,“ přidal se pan Lockhart.
„Vy musíte jet s námi, Wattie, abyste mi doma zopakoval mé verše a já si je zapsal,“ dodal Hogg.
Když jsme konečně přijeli k farmě, vyběhl z ní chlapeček a skočil otci do náruče.
„Chytili jste něco?“ zeptal se.
„Něco ano.“
„Mámo, chytili, chytili!“ volal hoch.
Ve dveřích se objevila krásná paní Hoggová ve starých spravovaných šatech a s vlasy ledabyle spletenými do copu. Její sukně se přidržovalo batole s palcem v puse. Letmo pohlédla do Lockhartova prázdného vědra.
„Co jsi chytil? Lelky?“ zeptala se rozčileně svého muže.
„Básnickou strunu,“ odpověděl, políbil ji na tvář a běžel pro psací náčiní. Scott šel za ním, aby mu nadiktoval těch pár hloupých řádků.
Snídani jsem začal omeletou se slaninou a pak se vrhl na koláče, zatímco Hogg si s panem Lockhartem připil na rodící se básnické veledílo. Pak si připili ještě jednou. Pak Scott požádal Hogga, aby alkohol schoval.
„Neříkejte, šerife, že jste si nepochutnal!“ zasmál jsem se.
„Ale ovšemže ano.“
„No vidíte! Tak proč se u vás vaří tak odporné jídlo, s prominutím?“
„Protože nechci ztloustnout.“
„To myslíte vážně?!“
„Prdlajs!“ podpořil mě Hogg. „Wattie, vy jste se dočista zbláznil! Máte nohy jako hůlčičky! A hrudník jako Herkules!“
„Jak k tomu přijdou Anne a lady Scottová, které hubnout nechtějí?“ zeptal se pan Lockhart.
„Nechtějí, ale potřebovaly by to,“ odpověděl Scott a vzal si ještě jeden koláč.
O pár týdnů později jsme se rozhodli, že si náš neúspěch vynahradíme. Tentokrát jsme ke spolupráci přizvali Toma, nejlepšího rybáře široko daleko. Tom byl neurčitého středního věku, měl černé ulíznuté vlasy a načervenalý kulatý obličej. V jedné ruce držel udici, která mu údajně nosila štěstí, a v druhé láhev brandy, která, jak soudím, mu přinesla leda neštěstí. Vedl naše procesí a mluvil se Scottem o nadcházejícím pěkném počasí.
„Šerif kdysi přistihl Toma na svém panství při pytlačení,“ poučoval mě pan Lockhart. „Tom poklekl, sepjal ruce a vykřikl se slzami v očích: Doma na mě čekají maličká hladová dítka! A jak myslíte, že to dopadlo, Smithe? Šerif ho zaměstnal. Hajný alkoholik je nanic, ale myslíte, že ho snad kvůli tomu šerif propustil? Povýšil ho!“
Hogg na nás čekal na téže kládě jako prve.
„Dohodli jsme se, že pojedeme raději na jezero,“ oznámil mu Tom. „Protože tady ryby neberou.“
„Ale berou,“ bránil své stanoviště zakaboněný Hogg. „Minule tu Wattie chytil pěkný kousek. Navíc do pramice už s ním nevlezu ani za nic.“
„Pak vás tu budeme muset nechat samotného, Jamie,“ odpověděl šerif.
„Jen si jeďte,“ mávl rukou pastýř.
„Všecko připravený, šerife,“ hlásil Tom, když jsme dorazili k jezeru.
„Jsi hodný,“ chválil ho Scott. „Akorát bys měl míň pít, Tome.“
„Já vím,“ zasmál se bezstarostně.
Vyndal jsem z kapsy zbytky placek, které jsem při snídani nebyl schopen pozřít, a rozdával je psům. Za chvíli nás dostihl Hogg.
„Vida!“ vykřikl překvapeně šerif. „Copak vás přivádí, Jamie? Ryby neberou?“
„Musíte mi slíbit, že mě nebudete házet do vody. Mám to domů pěkně daleko.“
„Já vás do vody nehodil, sám jste onehdy spadl.“
„Rozhoupával jste loďku!“
„Šerif to ale určitě nemyslel zle,“ zastal se ho Tom.
Rozhodl jsem se zůstat na břehu se psy. A protože se loďka ukázala být příliš malou, zůstal také pan Lockhart, který s sebou omylem odnesl vědro a musel ho šerifovi hodit z mola.
„Co tak koukáte, Smithe? Myslel jste, že se netrefím?!“ zeptal se. Posadili jsme se na pléd, který nám půjčil pastýř. „Nemáte hlad? Je tu Tomova nůše a v ní spousta chlastu, salám, sýr, chleba, sušenky… Asi nás chtěl překvapit piknikem.“
„Tak proč to všechno vyndáváte?! Počkáme, až nás tím Tom překvapí…“
„Už jsme se překvapili.“
Čichl jsem si k látce, na níž jsme seděli.
„Smrdí po ovčím trusu,“ přikývl pan Lockhart. „A co jste čekal? Francouzský parfém?“
„Tak na co budeme pít?“ zeptal se, když mi podával obrovskou sklenici naplněnou po okraj vínem. „Co třeba na… básníky a romanopisce?“
„Myslíte, že je mezi nimi velký rozdíl? Já si dřív myslel, že je, ale čím dál víc pochybuji.“
„Básníka nedělá nic tak šťastným jako poezie,“ odpověděl. „Prozaika nedělá nic tak šťastným jako psaní o sobě… Vám chutnají sušenky s vínem? Vypadá to barbarsky.“
„Chutnají.“
„Chtěl bych vás někdy nakreslit, Smithe…“
Zrovna načínal druhou láhev, když jsme uslyšeli povyk a šplouchnutí.
„Jamie se zase koupe,“ hlásil pan Lockhart.
Loďka se vrátila k molu, vystoupil z ní Scott a Tom s vědrem, dvěma rybami a nedopitou whisky.
„Já ho tam nehodil,“ vysvětloval šerif. „Skočil sám! Tom to dosvědčí.“
„Ovšem,“ přikývl Tom. „Vsadili jsme se, že pokud my dva chytneme rybu dřív než Hogg, skočí dobrovolně. Byl to jeho nápad.“
Později se na břeh dostal i pastýř. Zdálo se, že je ještě rozčilenější, než kdyby ho někdo strčil. Svlékl se donaha a přes rameno si přehodil pléd, z něhož jsme museli s panem Lockhartem vstát.
„Je mi zima,“ stěžoval si. Scott mu ochotně věnoval veškeré zbytky whisky a potěšil nás kouskem balady Hardy-knute, ale přerušil ho Hoggův brekot.
„Teď jsem si vzpomněl,“ vzlykl, „já vás nechci přerušovat, Wattie, prostě jsem si vzpomněl na to, jak jsem byl malý ubohý pasáček krav – to nejméně důstojné zaměstnání, jaké si v našem kraji lze vůbec představit! Neměl jsem mnoho oblečení, jen dvě košile a musil jsem je nositi naráz, jak byly obě roztrhané. A co roztrhaný nebylo, to jsem si sám roztrhl, abych se do toho vešel, protože jsem rostl. Ale nerostl jsem moc rychle, však jsem neměl z čeho, když jsem byl furt o hladu. Jednou jsem takhle šel a ztratil pléd, pak klobouk, svrchník a nakonec i kalhoty. A boty? Což, ty jsem ani neměl! Seděl jsem nahý, malý, ubohý, smutný a čekal, až mi starší pastýř a dojička najdou a přinesou mé hadříky. Ti lidé dobří šli a všecko našli…“
„Nevěřím tomu, ani co by se za nehet vešlo,“ vrtěl hlavou pan Lockhart. „Jak jsi to mohl všechno ztratit? Člověk, který má jediné kalhoty, si pěkně ohlídá, aby je měl na sobě!“
