Rozhovor s Nives Vidrih

Slovinskou Cenu Antona Sovreho za nejlepší překlad roku obdržela letos v červnu překladatelka z češtiny Nives Vidrih za překlad Hrabalovy knihy Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet a dalších jeho povídek včetně novely Taneční hodiny pro starší a pokročilé (Oglas za hišo, v kateri nočem več živet, Študentska založba, Lublaň 2008).

Cena je udělována od r. 1963 na památku slovinského překladatele Antona Sovreho (1885–1963). Porota na překladu Nives Vidrih ocenila „znamenité využívání četných rejstříků spisovné i nespisovné slovinštiny, věrné i invenční zachycení autorovy neomezené fantazie, charakteristické ironie, poetičnosti popisu i grotesknosti, záznamů intimní úzkosti i rázné společenské kritičnosti, živých dialogů i typicky hrabalovských nekonečných vět.“

Jak jste se dostala k překládání české literatury?

Docela náhodou: v rámci studia slovinštiny jsem si měla v prvním ročníku vybrat nějaký lektorát slovanského jazyka, a vybrala jsem si češtinu. Ten jazyk mi připadal nejpřitažlivejší a také mi byla sympatická česká lektorka. Když povinný jednoletý lektorát skončil, navštěvovala jsem ještě kurz české literatury a překladatelský kurz, které vedla vynikající lektorka, Dr. Helena Poláková z Prahy. Tenkrát u nás studium češtiny ještě neexistovalo. A taky jsem možná v podvědomí měla zážitek z dětství: když mi bylo deset, v srpnu 1968, byl u nás zrovna na návštěvě příbuzný z Čech (nemám ale české kořeny, u nás to šlo obrácenou cestou: sestra mé babičky se provdala za Čecha), a protože to bylo v době ruské invaze, příbuzný pak rovnou emigroval (do Švédska). Myslím, že se mi čeština zalíbila už tenkrát.

V průběhu let jste spolupracovala s různými nakladatelstvími. Jak volnou ruku jste měla při vlastním výběru?

Velmi volnou, svou překladatelskou prvotinu jsem si sice nevybrala, ale pak už většinu knížek ano. U nás se nakladatelští redaktoři v české literatuře zrovna nevyznají, takže spoléhali a spoléhají na mé znalosti. Tím pádem (spolu)vytvářím podobu české literatury u nás. Jsem velmi ráda, že slovinské kulturní veřejnosti představuji u nás dosud nepřeložené, resp. neznámé autory, narozené na začátku 20. století. Jako první u nás jsem přeložila Hostovského, Fischla, Vaculíka – příští rok vyjde v mém překladu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou Arnošta Lustiga. Také jsem přeložila podstatná díla Bohumila Hrabala (Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučnou samotu). Snad se moc nechlubím.

Jak obtížné je prosadit u slovinských nakladatelů vydání překladu české knihy?

V posledních letech, možna paradoxně, to vůbec není obtížné. Ze začátku mé překladatelské dráhy se mi povedlo prosadit jeden český titul za tři roky, teď přeložím tři čtyři knížky za rok. Asi to také souvisí s větším počtem vydávaných knih u nás vůbec. V jakých číslech se potom pohybuje náklad z češtiny přeložených titulů? Náklad je malý jako u jiných knih, vydávaných ve Slovinsku, pokud se nejedná o bestsellery. Tisíc, dva tisíce, ale i méně, také pět set kusů. Berte také v úvahu, že Slovinců jsou dva miliony.

Co pomáhá, aby se česká literatura dostala ke slovinskému čtenáři?

Možná vědomí o duchovně blízké příbuzné slovanské středoevropské kultuře. Možná rozhovory s českými autory, které také dělám, články o české literatuře, návštěvy spisovatelů u nás. V posledních letech u nás byli např. Jáchym Topol, Jiří Kratochvil, Michal Viewegh, Martin Fahrner, Radka Denemarková, Miloš Urban, Jan Balabán, Petr Hruška nebo Michal Ajvaz.

Máte v překládání z češtiny ve Slovinsku nějaké kolegy, resp. konkurenty?

Ocitla jsem se ve volném prostoru, když starší generace překladatelů (především Zdenka Jerman) už prestávala překládat nebo se zaměřila na jediného autora (Jaroslav Skrušny teď překládá Kunderu i z francouzštiny), pak mám skoro o dvacet let mladší kolegyni, vynikající překladatelku Tatjanu Jamnik. Nádherně spolupracujeme a naštěstí většinou nemáme stejný literární vkus, takže si nelezeme do zelí.

Jsou čeští autoři, které ráda čtete, ale nepřekládáte je?

Kunderu, kterého ale nepovažuji za tak skvělého autora (vyjma dejme tomu jeho českého období). Nedávno jsem třeba s chutí přečetla Spalovače mrtvol Ladislava Fukse, kterého přeložila výše zmíněná kolegyně Jamnik. Čtu třeba i klasické autory, kteří už do slovinštiny byli preloženi. Oboustranná tradice překládání literatury je totiž obrovská.

Jste v kontaktu s živou literární scénou v České republice a českým prostředím, nebo komunikujete pouze prostřednictvím textů?

 Většinu současných autorů jsem poznala i osobně, také Škvoreckého a Hrabala (s ním jsem sedávala u Zlatého tygra). Dobře se znám i s Topolem, Kratochvilem a Vieweghem.

Rozhovor pro Portál české literatury připravil Jaroslav Balvín.

Nives Vidrih (nar. 1958 v Lublani) je dnes nejznámější a nejuznávanější překladatelkou české literatury do slovinštiny. Studovala slovinštinu a srovnávací literaturu. Čtyři roky pracovala jako lektorka slovinštiny na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze (v letech 1981–1982 a 1991–1994). Potom pracovala pro slovinskou televizi RTV a deník Delo. Jejím románovým překladatelským debutem byl v roce 1986 Škvoreckého Případ poručíka Borůvky (Mladinska knjiga, 1986). Od roku 1995 působí jako překladatelka na volné noze, přičemž strhující tempo nabrala v novém miléniu (na dvacet překladů). Přeložila díla nejzásadnějších jmen moderní české literatury: Bohumila Hrabala, Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Ludvíka Vaculíka, Jana Wericha, Jiřího Šotolu, Egona Hostovského, Viktora Fischla aj. Překládá také současné české autory jako Michal Viewegh, Jáchym Topol, Jiří Kratochvil, Zuzana Brabcová, Michal Ajvaz, Magdaléna Platzová a Irena Dousková. Z češtiny i slovenštiny přeložila také na třicet rozhlasových her, dále na dvě stě filmů, televizních seriálů a animovaných filmů a dvě divadelní hry (Václav Havel, Petr Zelenka). Pro Radio Slovenija připravuje pořady o českých autorech, časopisecky publikuje recenze nových (nejen) českých knih, píše články o české literatuře a doslovy ke svým překladům. Časopisecky publikuje také překlady české poezie. Více v rozhovoru Překládat Hrabala je pro mě rozptýlení (Plav, 2/2010).