"I v Japonsku je ohrožováno postavení mateřštiny...
Išikawa byl jedním z účastníků letošního zářijového semináře zahraničních bohemistů a překladatelů v České republice. Ten každoročně pořádá Obec spisovatelů ve spolupráci s Ministerstvem kultury ČR pro podporu vydávání české literatury v zahraničí.
Jaký je stav bohemistiky v Japonsku?
V Japonsku působí všehovšudy asi pětice bohemistů ve vlastním slova smyslu. Naším prvním odborným bohemistou byl profesor Eiiči Čino (1932–2002), i v Čechách dost známá osobnost. Jeho manželka byla Češka. Studoval na Karlově univerzitě, dokonce deset let. Působil jako lingvista i jako překladatel, ale už zemřel. Před ním působil v Japonsku překladatel, ačkoli ne akademický bohemista, Kei Kurisu (1910–2009), který přeložil dost děl české literatury do japonštiny, třeba Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. Druhým odborným bohemistou je profesor Itaru Iidžima (1930). Je mu už osmdesát let, působí jako lingvista i překladatel a překládá českou literaturu do japonštiny, většinou díla Karla Čapka. Třetím odborným bohemistou jsem já a pak jsou tu ještě mladší.
Dříve u nás nebyla žádná katedra bohemistiky, pouze katedra rusistiky, která má ovšem dlouhou tradici. Pak byla na Tokijské vysoké škole cizích jazyků otevřena v roce 1991 katedra češtiny, a to díky profesorovi Činovi. Zde teď působí dva učitelé, historik a lingvistka, ale žádný literární vědec. Na tuto katedru přijímají každý rok patnáct studentů, mají tu dokonce magisterskou či doktorskou aspiranturu.
Bohemistickou katedru má jenom tato vysoká škola, jinak katedru slavistiky mají teď Tokijská univerzita a Kjótská univerzita, nejlepší univerzity v Japonsku. Na katedře slavistiky na Tokijské univerzitě, na kterou se rozšířila katedra rusistiky v roce 1994, jsou tři profesoři: dva z nich jsou odborníci na ruskou a polskou literaturu, jedna profesorka studuje jenom ruskou literaturu, žádný z nich ovšem není bohemista. Na katedře slavistiky na Kjótské univerzitě, která byla založena nově v roce 1995, je jenom jeden profesor – lingvista, který studuje hlavně staroslověnštinu, polštinu a ruštinu, – a také žádný bohemista.
Já jsem absolventem Tokijské univerzity, ještě katedry rusistiky, ale studoval jsem dva roky také na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Učím na katedře evropských kultur Kóbské univerzity. Moji kolegové studují a učí třeba anglickou, německou nebo francouzskou kulturu, já učím hlavně českou a ruskou kulturu i všeobecně o slovanských kulturách a ruštinu a češtinu.
Českou literaturu do japonštiny překládáme my, odborní bohemisté, ale jsou i někteří překladatelé, kteří nemají místa na univerzitách.
Do jaké míry je v Japonsku známá česká literatura? Kteří autoři tu byli představeni v překladech?
Česká literatura je v Japonsku známá. Jsou přeloženi Viktor Fischl (Avigdor Dagan), ten byl přeložen před několika lety. Už dávno byli přeloženi Jaroslav Hašek, Julius Fučík, Božena Němcová, Jan Neruda... Ale populární jsou hlavně Karel Čapek a Milan Kundera, jejichž skoro všechna díla jsou již přeložena. Kunderovy knihy jsou ovšem překládány hlavně z francouzštiny. Existují překlady dalších děl českých autorů, já jsem před třemi roky přeložil Příliš hlučnou samotu Bohumila Hrabala, což byl úplně první knižní překlad Hrabala u nás. Vyšla v tisíci kusů v edici východoevropských (a středoevropských) literatur. V této edici vyšlo už několik svazků, asi pět, nějaký polský a srbský román a další. První vydání překladu Příliš hlučné samoty bylo rozprodáno, vyšlo druhé vydání v osmi stech výtisků a zatím se prodalo celkem asi dvanáct set výtisků. Předtím jsem časopisecky vydal překlady některých Hrabalových povídek v japonském periodiku věnujícím se literatuře, ovšem ne ryze české nebo východoevropské. Nakladatelství, kde Hrabal vyšel, sídlí v Kjótu a jeho redaktor má o tohoto autora velký zájem. Chce vydat jeho vybrané spisy, takže je připravujeme.
Kteří čeští autoři kromě Hrabala vás zaujali, které jste přeložil?
Považuji Hrabala, Kunderu a Škvoreckého za tři nejdůležitější české spisovatele druhé poloviny 20. století. Teď přijde čas na Škvoreckého, který vyjde dokonce už letos na konci roku. Přeložil jsem ještě s jednou překladatelkou jeho Dvě legendy: eseje Red Music a dvě povídky, Legendu Emőke a Bassaxofon.
Jak se vám překládal Hrabal?
Přeložit Hrabala je těžké, je dost surrealistický... Pro výrazy hovorové řeči a slangové výrazy musím složitě hledat ekvivalenty v japonštině, čeština je na ně bohatší. Myslím si, že je japonština dost stabilní jazyk, nemáme tolik kolísání a stylistických rozdílů jako v češtině.
Pomáhá vám při překládání nějaký Čech?
Při překladatelské práci bohužel nemám k dispozici českého lektora, někdy se ale ptám známých Čechů. V Japonsku např. nyní žije profesor Karel Fiala, původně profesor japanologie na Karlově univerzitě. Jeho manželka je Japonka a teď působí jako profesor jedné japonské univerzity. Radí mi tedy, když mám něco nejasného. Ptám se ho na jazykové hříčky, různé slangy, hovorový jazyk, slova, co nejsou ve slovníku, atd.
Vy se ovšem ve své práci nevěnujete pouze české literatuře, ale vlastně hlavně české filosofii...
Začal jsem se studiem českého myšlení. Napsal jsem knihu o Masarykovi s názvem T. G. Masaryk a český duch. Měla velký ohlas a dostal jsem za ni známou vědecko-uměleckou cenu Suntory (Santorý gakugei šo). Kniha se také dobře prodávala. Jsou to v podstatě dějiny českého myšlení od husitství přes české národní obrození až po T. G. Masaryka, protože Masaryk čerpal inspiraci z české reformace i z českého národního obrození. Pak jsem se samozřejmě zabýval jeho ideály, třeba humanitními a ideálem demokracie. Poslední moje kniha České národní obrození: Obrana rozmanitosti aneb ontologie malého národa vyšla nedávno. Nejdůležitějším motivem této práce je most k současnosti, protože teď je na celém světě převaha velkých jazyků, hlavně angličtiny, a menší jazyky a kultury jsou ohroženy.
Je zvláštní, že se v Japonsku věnujete českému národnímu obrození zrovna v době, kdy je české národní vědomí velmi malé...
I v Japonsku se do určité míry vytrácí národní vědomí, identita, tradice, nářečí... Je otázka, jaký smysl mohou dnes mít menší jazyky a kultury. Čeština se uplatňuje jen v Česku, skoro nikde v zahraničí kromě úzkých oblastí imigrantů a emigrantů, japonština také. Když cestujeme do zahraničí, nemůžeme se domluvit svou mateřštinou. U nás se také na mezinárodních konferencích a shromážděních atd. mluví angličtinou, na japonských univerzitách se přednáší anglicky stále více, japonští odborníci píší své práce anglicky čím dál častěji, někteří japonští rodiče posílají své děti do "International Schools", kde učí anglicky, a někteří japonští mladíci zkoušejí hned po ukončení gymnázia vstoupit na nejlepší americké univerzity jako Harvard atd.
Čím může být přínosná česká literatura pro Japonce?
Podle mě Japonci nemají takový humor, jako je český. My jsme serióznější a vážnější národ. Ale když je člověk jenom vážný, je těžké obstát v těžkých situacích. Třeba teď je u nás silná konkurence mezi firmami, školami a univerzitami, dost ovlivněná americkým systémem. Špatně působí na lidi, jsou stresovaní. Hrabal i Škvorecký mají ve svých dílech tragikomický duch s poselstvím, že i v těžkých situacích se dá s humorem přežít. My takový tragikomický tón moc nemáme, nemáme ani tolik sebeironie jako Češi. Když jsou Češi v Japonsku, říkají někdy vtipy nebo si dělají legraci, a Japonci jim příliš nerozumějí.
Pokolikáté jste v Čechách?
Nejprve jsem studoval na Karlově univerzitě dva roky ještě za socialismu. Každý den jsem ale musel shánět základní věci, všude byly fronty, stávalo se mnoho nepříjemných věcí a neměl jsem moc času se klidně učit... Když jsem se vrátil do Japonska, už se mi do Čech moc nechtělo, ale po sametové revoluci jsem přiletěl podruhé a pak ještě dvakrát. Teď jsem tu popáté. Na semináři Obce spisovatelů jsem poprvé. Češtinu prakticky nepoužívám a nemluvím moc dobře, ale pokračoval jsem ve studiu v Japonsku a snad solidně čtu. V mluvení bych chtěl pokročit.
Nejoblíbenějším japonským spisovatelem, i u nás velmi známým, je Haruki Murakami (1949). Líbí se vám jeho tvorba?
Moc ne. Myslím si, že je na světě teď už snad známější a populárnější než Kundera. V Čechách získal Cenu Franze Kafky, on jím byl velmi ovlivněn. Jeho nejnovější a dosud největší, třísvazkový román má název 1Q84. Kniha se v Japonsku hodně prodává. Už je to "millionseller", prodaly se asi dva miliony výtisků. Teď již někdo překládá román i do češtiny. Murakami tu na samém začátku, v kapitole první věnované jaru, píše o skladateli Janáčkovi a meziválečném Československu jako „menší a krásné zemi“, což podle něj byla dobrá a krásná doba, ale to „československé jaro“ bylo velmi krátké. Myslím si, že to je pro něj kontrasymbol nebo kontraalegorie k tomu, že teď žijeme ve velmi nestabilní době, kdy se vše mění, nemáme skoro nic jistého a nemáme pevné přesvědčení, nevíme, co k nám v blízké budoucnosti přijde.
Které domácí spisovatele máte v oblibě?
Líbí se mi Kenzaburó Óe (1935–), který je ovlivněn francouzskými existencialisty jako Sartre a píše o těžkých podmínkách a problémech člověka a jeho snahách o jejich překonání. Je laureátem Nobelovy ceny za literaturu, druhým japonským. Prvním byl Jasunari Kawabata (1899–1972), který píše o tradičním Japonsku. Díla obou těchto autorů, velmi odlišných až skoro protikladných, jsou přeložena i do češtiny. Říká se, že Murakami bude třetím japonským laureátem Nobelovy ceny za literaturu, ale já nevím...
Rozhovor připravil pro Portál české literatury Jaroslav Balvín
Tacuo Išikawa (石川 達夫, narozen 1956 v Tokiu) je profesorem Kóbské univerzity v Japonsku, slavistou a jedním z velmi mála bohemistů v Japonsku. Studoval slovanské jazyky a literatury na Tokijské univerzitě a Univerzitě Karlově v Praze, je autorem řady bohemistických publikací a překladů. Jeho akademická internetová stránka je zde.
