"Jako noc a den,"

Od roku 2007 jste prezidentkou kulturně-umělecké asociace Police Dubové (Polica Dubova). O jakou organizaci se jedná a v čem spočívá vaše práce prezidentky?

Jde o občanské sdružení zaměřené na kulturu a umění. Formálně jsem jeho předsedkyní, tedy zástupkyní, jde spíše o byrokratickou funkci. V rámci sdružení pořádáme literární a překladatelské akce jako literární čtení, překladatelské dílny (např. pro polské studenty slovinštiny a češtiny ve spolupráci s univerzitou Akademia Techniczno-Humanistyczna v Bielsko-Białe nebo mezinárodní překladatelskou dílnu básní Zlatý člun ve Škocjanu na slovinském Krasu ve spolupráci s Literárním sdružením IA), hostování slovinských básníků v cizině (začátkem letošního června např. v Bielsko-Białe, Mikołowě a Krakově). Chtěli bychom také začít vydávat knížky. Hlavní problém ale je, že lze za současné krize těžko sehnat peníze, takže naše práce je většinou dobrovolná, nehonorovaná, a jsme rádi, když se nám podaří uhradit nejzákladnější náklady.

V letech 2002-04 jste vyučovala na katedře slavistiky Masarykovy univerzity v Brně. Byl to váš jediný pobyt v České republice?

Ano: kromě čtyřměsíčního pobytu v Praze ještě během studia jsem v Čechách žila jenom ty dva roky, jako brněnská lektorka slovinštiny. Na toto období mám krásné vzpomínky. Měla jsem skvělé, velice aktivní studenty; někteří z nich se dnes už prosadili jako překladatelé slovinské literatury (např. Libor Doležán letos vydal překlad románu Polární záře Draga Jančara). A seznámila jsem se s kamarády, se kterými udržujeme kontakty dodnes. Do Brna se ráda vracím.

K překladům z češtiny do slovinštiny píšete také předmluvy, resp. doslovy. O čem jste psala v textu ke Spalovači mrtvol?

Fuks umístil příběh do období těsně před vznikem druhé světové války a těsně po jejím vzniku; podrobněji jsem tedy popsala historické události v letech 1938 a 1939: kontext německé okupace, vzniku protektorátu a především problém sudetských Němců, politiky SdP. Tyto souvislosti Slovinci moc neznají, ve škole jsme se o tom neučili.

Ale vzkaz knihy je rozhodně širší a univerzálnější – platí pro všechny doby a země. Fuks napsal knihu o tom, jak nenápadně se může zrodit totalita. A jak se zločincem může stát v podstatě každý. Jak jednoduše lze překročit tu tenkou linii a začít narušovat lidská práva jiným. Pan Kopfrkingl je navenek řádným člověkem, takový ideál prvorepublikového občana. Postupně ale dostáváme od autora indicie, že je pod touto maskou hodně špíny. Když se změní vláda a tím pádem i společenské hodnoty, tak svou identitu mění také Kopfrkingl. Kopfrkingl ví, co dělá, i když lže sám sobě, aby si ospravedlnil své zločiny.

Kromě toho jsem podrobněji představila tvorbu a život Ladislava Fukse. Hodně jsem se dozvěděla z (auto)biografie Moje zrcadlo a co bylo za zrcadlem (2007), kterou vydal jeho blízký kamarád Jiří Tušl. To mi moc pomohlo při překládání, mohla jsem trochu lépe pochopit, co chtěl Fuks sdělit a proč, proč si vybral kompozici hudební skladby apod. Tyto údaje se mi zdály důležité i pro slovinské čtenáře. Tady musím zmínit, že u nás kromě Spalovače mrtvol od Fukse vyšel jen román Myši Natálie Mooshabrové (1985), který výborně přeložila Zdenka Škerlj Jerman. K Myším napsal rozsáhlou studii František Benhart: Fukse umístil do širšího kontextu jiných současných autorů a představil jeho knihy. Ale o jeho životě a názorech se moc nezmiňoval – je známo, že Fuks za svého života své soukromí na veřejnosti moc neodhaloval. O něm se i samotní Češi dozvěděli teprve z Mého zrcadla.

Povedl se vám překlad Spalovače mrtvol i podle vás výjimečně, nebo chápete udělenou cenu spíše jako zhodnocení vaší dlouhodobé překladatelské práce?

Nevím, nakolik komise kladla důraz na jiné překlady, ve zdůvodnění je jenom zmínila. Jestli se mi ten překlad povedl, to si vůbec netroufám říct.

Překlad krásné literatury je vždycky riziko. Jsem si totiž vědomá, že forma překladu, kterou jsem si vybrala, vychází pouze z mé představy o tom, jak by tato knížka „zněla“, kdyby byla původně napsaná ve slovinštině. Někdo jiný by to mohl přeložit úplně jinak… Ale faktem je, že jsem s tímto dost krátkým textem měla hodně práce. Fuks skutečně napsal Spalovače mrtvol jako hudební skladbu; určité motivy a slovní vyjádření se opakují nebo variují. Určitá slova se objevují v různých kontextech, často s různými významy. Snažila jsem se najít ekvivalentní slova ve slovinštině. Občas to šlo, občas bohužel ne, takže jsem se snažila nějak to nahradit… Musela jsem překládat velice opatrně, jako s pinzetou.

Vaše kolegyně Nives Vidrih v rozhovoru pro Portál české literatury před časem řekla, že dnes už není příliš obtížné prosadit u slovinských nakladatelů vydání překladu české knihy. Máte stejně dobré zkušenosti – můžete za slovinskými nakladateli přijít s titulem, který se vám líbí?

Ano, také mám podobnou zkušenost. Asi to bude mezi jiným důsledek evropského dotačního programu Culture 2007–2013, v jehož rámci mohou nakladatelství požádat o honorář pro překladatele. Zájem nakladatelů samozřejmě také hodně záleží na tom, o jaké autory se jedná. Není problém prosadit ty, kteří obdrželi nějakou českou literární cenu nebo jsou jinak známí či dokonce populární v Evropě.

Češi se zvou na pivo, Poláci na čaj a Slovinci na kávu 

Co vás baví více – překlady z polštiny, nebo češtiny? A jak jste na tom s překlady z těchto jazyků kvantitativně?

Jsou to dost odlišné jazyky, každý má jinou větnou strukturu a jazykovou logiku… Každý jazyk je výzvou. Baví mě to přenášet do slovinštiny, tvořit slovinský ekvivalent cizímu textu: jak by to znělo, kdyby to původně napsal Slovinec.

Překládám půl na půl, prozatím mám více knižních titulů z češtiny, i když časopisecky jsem publikovala více z polské literatury, především poezie. Zčásti asi proto, že s Polskem jsem víc spojená: už několik let bydlím v Krakově.

Znáte důvěrně polský a český jazyk: jakou jste si na základě této znalosti udělala představu o Češích a Polácích, resp. České republice a Polsku – a o rozdílech mezi nimi?

Rozdíly jsou podle mého názoru obrovské – jako noc a den. Čeština mi připadá důkladná, logická; je důležité vyjadřovat se krátce a vystižně – tím je mi bližší, protože ve slovinské stylistice je to podobně. Polština se mi zdá trochu „baroknější“, všechno se tu popisuje zdlouhavě a zeširoka… Polské zdvořilostní výrazy asi nikdy nebudu umět správně používat, to jsou celé řetězce výrazů – „prosím“ a „děkuji“ prostě nestačí.

Kdybych začala popisovat národní vlastnosti, snadno bych sklouzla do stereotypů, které známe všichni. Z jazykového hlediska je například zajímavé, co se říká, když chcete někoho pozvat na pokec do hospody. V České republice říkají dokonce i holky: „Pojďme na pivo“, zatímco Poláci se zvou na čaj a Slovinci na kávu.

Pracujete nyní na nějakém překladu z české literatury? Co byste ráda přeložila v budoucnu?

Zrovna překládám román Peníze od Hitlera Radky Denemarkové (o uskutečněných překladech tohoto románu viz rozhovor s R. D. zde, pozn. red.). Šíleně bohatý jazyk, hodně aluzí, synonym a opakování a variování částí textu, takže zase „práce s pinzetou“. Tento překlad vyjde v první polovině roku 2010 v nakladatelství Modrijan, které vydalo také Spalovače mrtvol. Na podzim začnu překládat Fuksovu sbírku povídek Mí černovlasí bratři, která vyjde do konce roku u nakladatelství Literatura. Samozřejmě bych chtěla přeložit ještě další Fuksovy texty, ale – a to mi přijde neuvěřitelné – Fukse bylo a je, ačkoli jde o českého klasika, dost těžké prosadit. Nakladatelství mají větší zájem o současné, žijící autory.

Zároveň hledám nakladatele pro jiné knížky, o tom ale zatím raději mluvit nebudu. Nechci nic zakřiknout.

Rozhovor pro Portál české literatury připravil Jaroslav Balvín

Tatjana Jamnik se narodila 1976 v Lublani, ukončila studium slovinského jazyka a literatury na Filozofické fakultě Univerzity v Lublani. V roce 2009 vydala básnickou sbírku Brez (Bez). Poezii a povídky opublikované ve slovinských a zahraničních literárních časopisech a antologii. Překládá z češtiny (A. Berková: Utrpení oddaného Všiváka – Trpljenje vdanega Zmeneta, 2004; M. Urban: Sedmikostelí – Sedem cerkva, 2006; P. Brycz: Patriarchátu dávno zašlá sláva – Patriarhata davno minula slava, 2008; L. Fuks: Spalovač mrtvol – Sežigalec trupel, 2008) a polštiny (A. Będkowska-Kopczyk: Językowy obraz emocji negatywnych w języku słoweńskim: Ujęcie kognitywne – Jezikovna podoba negativnih čustev v slovenskem jeziku: Kognitivni pristop, 2004; A. Wiedemann: Sceny łóżkowe – Prizori iz postelje, 2007). V roce 2009 obdržela cenu pro nadějného mladého překladatele, kterou uděluje Sdružení slovinských knižních překladatelů. Živí se také redigováním a korigováním krásné literatury a vyučováním slovinštiny jako cizího jazyka. Žije v Lublani a Krakově.

Kontakt: tatjana.jamnik2@guest.arnes.si; tatjana.jamnik@gmail.com