"Jaký debut?"

Proč jste se rozhodl takto pozdě přijít se svým prozaickým debutem?

Já to nepovažuji za svůj „pozdní prozaický debut“. V českém undergroundu jsem se naučil, nebo jsem byl okolnostmi donucen, téměř dokonale spojit umění se životem. A v takové filosofii života se člověku úplně rozpustí všechny hranice specifických uměleckých forem a ty se pak už nedají házet do různých košíků – toto je literatura, toto je hudba, toto jest výtvarno... Ostatně, to je prapodstatou mé definice performačního umění jako formy jednoty života, politiky (chápané jako péče o věci kmenové) a umění. Je to jakási multimediální pravěkost, prapůvodní jednota. Už v době českého „androše“ jsem vždycky proplétal všechno dohromady a napsal a nakreslil a vykřičel spoustu různých životních vyjádření. Takže jaký debut? To se jen na povrchu zdá, že je to jiná forma než moje tělem, zvukem a obrazem vystavené performance. Už dávno se přece ví, že jazyk je součástí naší, při narození zděděné buněčné podstaty a různé jazyky jsou jedno a to samé, zdánlivě vyjádřené jen jinými zvuky. Máchnete štětcem v ruce performera a za zvuku svištění vzduchu, ve kterém štětec hvízdne, se na papíře objeví znaky popisující performační máchnutí štětcem a zvuky větru…

Chystá se překlad knihy do angličtiny? Možná by padla na úrodnou půdu více v anglickojazyčném prostředí, i když i zde si prodejně vede na poměry dobře (v lednu 2011 obsadila kniha 3. místo v aktuálním žebříčku nejprodávanějších titulů distribuční firmy Kosmas).

Vyprávěl jsem své příběhy z knihy jedné paní pracující pro Harvard Review a ta mne hrozně prosila, abych ji nechal přeložit do angličtiny. Dala mně kontakt na nějakou firmu v New Yorku. Volal jsem tam asi dva týdny, než to vzala nějaká kšeftařka s literaturou a hned se mě ptala, kolik se prodalo výtisků prvního vydání v Česku. Takže se mně zvednul žaludek a chtěl jsem se jí vyblít do jejího kšeftařského ucha. Nechala si poslat všechny informace o knize a už se vůbec neozvala. A jsem tomu rád, protože jsem cítil, že prodávám svoji vlastní negaci mravních hodnot. Cítil jsem se jako pokrytecký prostitut, který něco jiného píše a něco jiného dělá. Ale to je asi úděl nás všech žijících v dnešním odporném totalitním kapitalismu, který vše od lásky po přátelství destiluje na prachy.

Jedna ze škol, kde učím umění, je New England Institute of Art a mám tam jednoho kolegu a kámoše opilce, který učí poezii. Tak jsem se ho po té anabázi zeptal, jestli by mně s překladem nepomohl on, a on se děsně nadchnul a už jsme začali. Je to jako za starého „androše“ a druhé kultury – udělej si všechno doma sám a vyser se na "profesionály" „první kultury“. Já mu to házím svojí neotesanou angličtinou a on to formuluje do lépe vypadajících záznamů zvuku, který se nazývá angličtina. Ze začátku to chtěl moc zpoetizovat, ale pak jsme se domluvili, že to necháme v té mé neohrabané angličtině.

Budete psát dále?

Jak už jsem řekl, nikdy jsem nepřestal a až do smrti asi nepřestanu „psát“ čili performovat. Že se to někdy zhmotní jako text nebo příště jako akce či zvuk slova a pohybu či instalace či kresba či politický aktivismus a třeba zase prozaický text, záleží jen na dané chvíli. Uvidíme, které větry se mně opřou do těla v dané vteřině života. 

Jaká jsou témata, kterými nyní jako umělec žijete? S čím v nejbližší době přijdete?

Já moc neplánuju a žiju co nejvíce přítomnou chvílí. To jsem se naučil od Romů, mých bratrů. I když něco naplánováno je, a to čtení z mé knihy po České republice během května, kdy do Česka přijedu. Ale když trváte na nějakém tématu, tak asi snahu přesunout váhu umění do mravní roviny a utéct co nejdál od estetiky a kognitivity.

Účastníte se plzeňského festivalu performance, který pořádá mladý umělec Michal Krysl alias Anymous. Do Čech tedy někdy zavítáte a jistě podnikáte i soukromé návštěvy. Jaký máte dojem ze společensko-politického vývoje Čech po revoluci?

Ja si myslím, že byla sametová revoluce ukradena obyčejnými kšeftaři, kteří číhali v záloze už za bývalé „totality". A to místními i dovezenými. Došlo jen ke sprosté restauraci kapitalismu, který jsme měli už téměř šanci vykopat ze společenských uspořádání. Revoluci jsme prohráli. Ale přitom byla šance utvořit něco lidštějšího. Místo toho jsme zase v područí „kapitalismu“, jak se nazývá dnešní metamorfóza odvěkého otroctví. Rozhodně jsme se neosvobodili, ba právě naopak. A jestli někdo otroctví s delším a trochu uvolněnějším řetězem prodlouženým k nejbližšímu nákupnímu středisku považuje za lepší situaci, než byla komoušská totalita, tak „dostal svůj velký mozek jen omylem, neb by mu k přemýšlení stačila jen mícha“ – jak krásně pravil Albert Einstein.

Já jsem si vybudoval svoje mravní hodnoty v českém „androši“ druhé kultury. Nikdo tam nechtěl soutěžit, soupeřit, konkurovat si, prodávat umění na trhu jako kus vepřového masa, nebudoval si kariéry, netoužil po zbohatnutí. Chtěli jsme žít autenticky, v přítomnosti, vážit si umění jako nejdůležitější spirituální podstaty života, necenzurovat jakékoli myšlenky či slova, cítit vzájemnou solidaritu a naprosté přátelství, neustále socializovat, nastolit okamžitě co nejbezmeznější svobodu a přijmout skutečnost, že jsme jen lidé, kteří šoustají, žerou, serou a chčijou a mají z toho náramnou radost. Když vyprávím svým žákům na univerzitě o těchto principech české druhé kultury, tak se mě vždy ptají: A proč jste byli proti komunistům, když jste byli sami komunisté? 

Potřebujeme další revoluci.

Neuvažoval jste po té sametové, že se do Čech vrátíte?

Asi jsem se už stal anarchistickým člověkem „zeměkoulovým“ a návrat v čase stejně není možný. Ale třeba se při chůzi dostanu zase až na ono „soukromé a zbohatlickými prasaty privatizované“ území s českými stromy a řekami. Ale určitě pořád nebudu chápat, jak někdo může soukromě vlastnit nějaké území na zeměkouli. V tom se ze mě stal americký indián, který už nikdy nepřijme „západní“ kulturní retardaci a filosofickou perverzitu, vedoucí vždy k válkám – i k těm nejposlednějším. 

Sledujete současnou českou literaturu?

Spíše než současnou světovou literaturu sleduji jazyk a text v současné performanci včetně té české. Nadčasové a experimentální texty Milana Kozelky, texty Petra Štengla či práce s jazykem a zvukem skupiny Guma Guar, feministické performance Mileny Dopitové či spirituálně konceptuální akce Vladimíra Havlíka a Františka Kowolovského a dalších jsou báječné.

Rozhovor připravil Jaroslav Balvín

Foto Jan Bloch

Potvrzené termíny autorských čtení Milana Kohouta v České a Slovenské republice v roce 2011

13. 5. – Polička – Divadelní klub
16. 5. – Bratislava – Hopkirk
17. 5. – Olomouc – Divadlo Tramtárie
18. 5. – Opava – Art klub
19. 5. – Nová Paka – Novopacké sklepy
20. 5. – Praha

Více a aktuálně na Facebooku nakladatelství Psí víno