Praha od nepaměti přitahovala začínající spisovatele, kteří se sem stěhovali v naději, že se jim podaří zachytit genius loci, který inspiroval také Kafku nebo Hrabala. Jedna z největších kreativních „imigračních vln“ nastala těsně po pádu „železné opony“, kdy si Praha vychutnávala znovunalezenou svobodu a řídila se heslem, že je všechno možné. Zahraniční autoři, vizuální umělci a kreativci sem proudili po tisícovkách (podle odhadu New York Times žilo v roce 1993 jen v Praze zhruba 30 000 Američanů). Není divu, že vydavatel The Prague Post a důležitá osobnost pražské anglicky mluvící scény Alan Levy nazval Prahu „levým břehem devadesátých let“ (levý břeh Seiny v Paříži byl čtvrtí bohémů a umělců). Allen Ginsberg, který Prahu navštívil už v roce 1965 a stal se silnou inspirací české kultury (jako nakonec celá beatnická generace), se stal určitým symbolem této éry. Jeho důležitost pro rozvoj místní literární scény je utvrzena i názvem antologie, kterou letos dokončil Louis Armand. (Ginsberg navštívil v 60. letech studentský majáles a stal se jeho králem, poté také napsal stejnojmennou báseň.)
Jak se blížilo nové tisíciletí, začaly se vynořovat hlasy prohlašující, že je Praha mrtvá. „Praha je pasé. Teď letí Cairo – Tanger devadesátých let,“ píše se na kresbě Kevina Nashe (citováno v úvodu, s. 47, viz český překlad). Hédonistickou atmosféru raných devadesátých let vystřídala střízlivost a odchod více osobností místní scény. Literární aktivita – možná na důkaz své životaschopnosti – i navzdory tomu nepolevila. Publikace jako BLATT, the Plastic (Semtext) nebo the Prague Literary Review a festivaly jako Prague International Poetry Festival (Louis Armand byl součástí každé ze zmíněných aktivit kromě BLATTu) začaly fungovat až po roce 2000 a naznačovaly tak nástup druhého „obrození“ těchto okruhů. Momentálně pravděpodobně zažívame třetí vlnu zvýšené aktivity pražské anglicky mluvící literární scény. Za posledních dvanáct měsíců vznikly nové publikace jako GRASP, Vlak nebo Rakish Angel.
Díky povaze zdejší mezinárodní literární scény – efemérní a spontánní, nechtěně se stranící institucionalizaci a kooptaci mainstreamem – byla její dokumentace chaotická, spoléhající se na vzpomínky těch, kteří tu kreativní smršť devadesátých let zažili na vlastní kůži. Po dvou dekádách bujarého pražského literárního života však nastal čas, kdy konečně dochází k reflexi všech těch osobností, publikací, čtení a akcí v podobě The Return of Král Majáles: Prague’s International Literary Scene Renaissance 1990–2010: An Anthology (Návrat Krále majálesu: Obrození pražské mezinárodní literární scény 1990–2010: Antologie), kterou uspořádal Louis Armand, australský básník, vizuální umělec, vedoucí Centra pro kritickou a kulturální teorii (Centre for Critical & Cultural Theory) v rámci Ústavu anglofonních literatur a kulturna Filozofické fakultě UK a jedna z nejaktivnějších osobností na pražské literární scéně.
Jeho opus vyšel před nedávnem v nakladatelství Filozofické fakulty Litteraria Pragensia, což je také Armandovo pracoviště. „Praha byla pro zahraničí vždy etnologicky zajímavá, naše antologie však neměla žádného předchůdce. Vzhledem k tomu, co teď v Praze vzniká, jsme měli pocit, že by mělo být dědictví mezinárodní literární komunity uznáno a zdokumentováno,“ říká Armand.
Antologie obsahuje úryvky z děl básníků a prozaiků, kteří byli součástí pražské literární scény v období posledních dvaceti let (anglicky mluvící i čeští autoři). Čítá jména jako Michal Ajvaz, Věra Chase, Kevin Blahut, Stephan Delbos, Travis Jeppesen, Ivan Martin Jirous, Joshua Mensch, Toby Litt, Jáchym Topol, Jaroslav Rudiš, Phil Shoenfelt, Vincent Farnsworth, Laura Conway, Petr Borkovec, Elizabeth Gross, Kateřina Rudčenková, Alan Ward Thomas, Jason Mashak (zde najdete rozhovor, který Mashak poskytl PČL) i samotný Louis Armand.
Jde o dílo v našich podmínkách jedinečné svým tématem a rozsahem. Obsahuje také fotografie a bohatý vizuální materiál (letáky, plakáty), který se autorům podařilo získat z osobních archivů.
Jak byste vymezil specifikum svého edičního a organizačního záběru vůči řediteli festivalu Michaelu Marchovi a Festivalu spisovatelů? Ostatně na vašem webu se píše, že jste v roce 2004 založil Prague International Poetry Festival, mohl byste o něm něco říci?
Co se týče antologie, původní myšlenka je úplně jiná, než co dělá Michael March s Festivalem spisovatelů. Účelem antologie je prezentovat a vystopovat autory, kteří žijí a publikují v Praze a zároveň jsou aktivní v rámci místní literární scény. Nezaměřuje se na spisovatele ze zahraničí a neprezentuje je v kontextu expozice. Jedná se o prezentaci domácí tvorby kulturní komunity, která má mezinárodní charakter. Festival poezie měl také jiný koncept. Účastnilo se ho více než 40 básníků z celého světa a velká část z nich by se dala popsat jako experimentální. Tím se možná odlišují od typu autorů, které obvykle prezentuje Micheal March. I navzdory úspěchu nejsou tito považováni za součást mainstreamu. Zahraniční autoři jsou na festivalu konfrontování s domácími, takže přirozeně navazují dialog a interakci. Festival od roku 2004 organizujeme v menším jako sérii Prague Micro-Festival.
Co bylo hlavním impulzem pro sestavení antologie?
Je těžké určit jeden jediný. Rok 2010 se automaticky nabízí jako ideální pro určitou retrospektivu. Nastal moment, kdy se nabízelo dát kontext věcem, které se staly během uplynulého období i z toho důvodu, že veřejně přístupná dokumentace je neúplná. Existovalo hodně klepů a mýtů, ale když jste chtěli konzultovat publikace a magazíny, bylo složité je získat. A to jsme chtěli změnit. Antologie vznikla právě z těchto praktických důvodů. Když jsme začali pátrat po materiálu – textech i souvisejících příbězích, zainteresovaných lidech a časopisech –, bylo zřejmé, že trvalá dokumentace nebyla k nalezení ani v Národní knihovně ani v Městské knihovně v Praze, prostě nikde. Nakonec jsme se museli spoléhat na soukromé sbírky, které si lidé náhodně udržovali 15–20 let. Objevily se věci, o kterých jsme nikdy předtím neslyšeli. Antologie se postupně rozrůstala, ne proto, aby pojmula všechny spisovatele, ale aby se do ní dostal archivní materiál, na který jsme narazili během našich rešerší. Tento materiál má vysokou hodnotu, protože je jediným svědectvím o tom, co se tehdy událo.
Co pro vás znamená dvacetileté období, které v antologii sledujete? Výročí, nebo pocit, že ta éra končí?
Nemám pocit, že by něco končilo. Snad proto, že těch „konců“ bylo mnohem víc, hned několik důležitých momentů nebo fází. Myslím si, že jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli udělat antologii právě teď, byl ten, že v posledním období bylo možné sledovat zvýšenou aktivitu v rámci zdejší mezinárodní komunity. Lidé začali znovu vydávat publikace a organizovat čtení a opětovně vydávat literární časopisy jako GRASP nebo The Prague Revue. V souvislosti s tímto děním nastal moment vhodný pro reflexi toho, co tomu předcházelo. A s tímto narůstajícím zájmem jsme si i my více začali uvědomovat minulost.
Byl jste ovlivněn nějakými jinými antologiemi?
Ne, protože je spoustu typů různých antologií. Překvapilo mě, že žádný pražský vydavatel dosud nevydal anglickojazyčnou antologii pražských autorů, a to od roku 1993, kdy vyšly Bohemian Verses. Existuje sice sbírka Prague Tales, ale ta vyšla v Polsku. Praha byla pro zahraničí vždy etnologicky zajímavá, naše antologie však neměla žádného předchůdce. Vzhledem k tomu, co teď v Praze vzniká, jsme měli pocit, že dědictví mezinárodní literární komunity by mělo být uznáno a zdokumentováno.
Kdo všechno se podílel na sestavení antologie?
Antologii jsem uspořádal já, také jsem dohlížel na většinu souvisejících věcí. Spolupracoval jsem s Davidem Vichnarem, manažerem Litteraria Pragensia, s nímž jsem dělal také část výzkumu. V podstatě jsem pracoval s lidmi, kteří v minulosti působili na scéně, jako Alan Thomas, editor publikace Optimism, Jim Freeman, organizátor čtení Beef Stew, který má rozsáhlý soukromý archiv, Ken Nash, pořadatel čtení Alchemy, nebo Ken Ganfield, jeden z vlastníků Terminal baru. Zčásti to byla společná práce – alespoň co se týče výzkumu a alokace materiálu: opětovné navázání kontaktu s jednotlivými autory, z nichž velká část již v Praze nežije, hledání výtisků starých časopisů atd. Týká se to také fotografického materiálu. Musel jsem spoléhat na lidi jako Mark Baker, jeden z vlastníků kavárny Globe, který mi poskytl spoustu materiálu, dále to byl John Bruce Shoemaker, jeden z vlastníků klubu Repre, který sídlil v Obecním domě, Michael Freeman, která scénu fotograficky dokumentovala od začátku devadesátých let, Gwendolyn Albert, Greg Linington, Curt Matthew a další. Kdyby to bylo možné, kniha by měla ještě mnohem více vizuálního materiálu, aby čtenáří získali lepší představu o době a osobnostech.
Komunikoval jste také s českými autory?
Ano. V podstatě jsem pracoval s autory, kteří byli aktivní v rámci místní mezinárodní scény – ať už jako překladatelé, spisovatelé nebo umělci tvořící v angličtině. Je spoustu českých autorů, s nimiž se znám už dlouho, a ty ostatní jsem poznal díky lidem jako Alex Zucker, Greg Evans nebo David Vichnar. I když se mnoho z autorů zahrnutých v antologii osobně nepotkalo, všichni byli nějakým způsobem propojeni. Dalo by se říct, že mezi pražskými spisovateli, které jsme zahrnuli do antologie, existovala určitá soupatřičnost nebo alespoň kontinuita.
Jak jste přistoupil k selekci autorů?
Když jsme na začátku přemýšleli o tom, jak tu antologii uděláme, vůbec jsme neměli představu o tom, do čeho se pouštíme. Čím víc jsme o tom mluvili s různými lidmi, tím víc návrhů a jmen se objevovalo. Obraz toho, jak to asi bude vypadat, začínal být komplexnější. Myslím, že se brzy ujasnilo, že cílem antologie bude zdokumentovat určité období prostřednictvím osobností, které byly aktivní v rámci zdejší mezinárodní komunity, ať už jako spisovatelé nebo hybatelé dění. Do publikace jsme zahrnuli i lidi, kteří jsou možná známější spíše jako překladatelé nebo výtvarní umělci, ale měli jsme pocit, že je důležité je tam zahrnout kvůli jejich přínosu pro scénu. Král majáles je proto víc než jen literární antologie – je obrazem doby. Naším cílem bylo, aby se v knížce objevily ty nejlepší texty, co tady byly vydány.
Zahrnul jste do antologie také předtím nevydaná díla?
Ano. Jeden z textů, na který jsem obzvlášt pyšný, je úrývek z dosud nevydaného románu Myly Goldberg Cirkus, který zde napsala v letech 1993–94. Alan Ward Thomas si naštěstí ponechal kopii rukopisu a autorka nakonec souhlasila s publikací úryvku z románu v naší antologii. Cirkus je odpovědí na názor, že, a to zejména v devadesátých letech, v Praze chyběla kvalitní literatura. Tento názor se objevoval až příliš často bez toho, aby měl nějaké opodstatnění. Úryvek z románu Mily Goldberg spolu s nedávno publikovaným titulem Men in Space, který tady v roce 1993 napsal Tom McCarthy, povídky Julie Chibbaro a díla mnohých dalších dokazují, že to tak nebylo. Zahraniční novináři a kritici často psali o věcech, které byly prezentovány na otevřených čteních, jako by nic kromě toho neexistovalo, a na základě toho si o scéně udělali povrchní úsudek. Pokládali jsme za důležité na to reagovat vydáním samostatné antologie textů, které zde vznikly zejména na začátku devadesátých let. Co se týče nakladatelské práce, pražská mezinárodní komunita musela začít prakticky od nuly a vybudovat tu anglofonní nakladatelskou kulturu. Další možnost byla vydávat v zahraničí, což ale popírá myšlenku místní kultury a přesouvá kompetence vydavatelům a editorům v Anglii nebo v USA a de facto tím utvrzuje staré hegemonie studené války. Bylo pro nás nesmírně důležité, aby aktivity těch, kteří rozvíjeli anglofonní knižní kulturu v Praze, byly v této antologii uznány. Publikace proto také obsahuje rozsáhlou ilustrovanou bibliografii.
Pro devadesátá léta bylo typické věčné hledání geniálního spisovatele.
Bylo to šílené. Žádná jiná literární komunita na světě nemusela čelit takovému drobnohledu jako pražská scéna – zejména ve Spojených státech byl pražský fenomén nafouknutý do neuvěřitelných rozměrů, posilován mediální fascinací třeba v New York Times nebo Vogue. Horlivě hledali nového Hemingwaye. A to je paradox. Pokud budete hledat nového Hemingwaye, tak ho určitě nenajdete, protože v podstatě hledáte ideu. Další věc, s níž se autoři museli konfrontovat, byl určitý typ literárního turismu. Zavedení autoři ze zahraničí tady psali komentáře pro publikace jako TLS nebo London Review of Books, které neměly velký zájem na tom, aby objevovaly nové talentované, ale neznámé autory žijící v Praze. Kritická reflexe děl, které tady vznikaly – založená pouze na dohadech a šuškandě –, vedla jednoduše k totálnímu nepochopení toho, co se tady dělo.
Do jaké míry jste i autorem docela neotřelé grafické úpravy, resp. designu knihy? O co jste se pozoruhodnou kombinací textu s vizuální stránkou snažili?
Já jsem chtěl, aby byla antologie ještě vizuálnější. Nejtěžší bylo získat samotné fyzické kopie fotografií a pak je naskenovat. Mnoho z obrazového materiálu byly vlastně už kopie originálů, protože ty lidé buď neměli, nebo byly nedostupné. Kvalita fotek byla často nevyhovující, což nás omezovalo, protože mnoho z nich se nedalo použít. Díky antologii lidé najednou začali prohledávat své šuplíky a znovu se zajímat o minulost, protože si uvědomili její hodnotu a historickou důležitost. Doufám, že v budoucnu bude více takovýchto projektů. Těším se, až někdo vytvoří obecnější kulturní historii období po roce 1989.
Myslíte si, že v České republice chybí kvalitní literární kritika nebo obecně konstruktivní kritika, která by stimulovala rozvoj umění?
Neřekl bych, že tady chybí víc než kdekoliv jinde. Zejména co se týče teorie, má Praha dlouhou tradici. Je možná pravda, že je tady nedostatek lidí – zejména mladých lidí a studentů –, kteří projdou zdejším vzdělávacím systémem a jsou motivování k tomu, aby vedli dialog. Pedagogická kultura a celý vzdělávací systém je zde problematický. Chtěli bychom podporovat kritické a kreativní psaní. Na mé univerzitě nastal posun k výzkumu – od studentů se vyžaduje, aby publikovali. Jsem toho názoru, že uzavřenost některých vzdělávacích institucí pravděpodobně nebyla nápomocná k rozvoji tak dynamické a kritické kultury, jakou by jinak tohle město mohlo mít.
Jakým způsobem je antologie distribuovaná, je k dostání v běžných českých knihkupectvích? Jak je k dostání v zahraničí?
V Praze ji distribuuje nakladatelství Karolinum a na internetu Kosmas. Máme také svou vlastní distribuci přes www.litterariapragensia.com. Ve Spojených státech jsou publikace nakladatelství Litteraria Pragensia distribuovány přes Syracuse University Press a přes nezávislá knihkupectví.
Pražská anglofonní literární scéna
Je expatská literární scéna v České republice jednotná, nebo nikoli?
O nic víc než takzvaná “česká” literární komunita. Lidé mají různá zázemí, ideologické a estetické zájmy a agendu – jsou prostě různí. Je složité mluvit o zdejší scéně jako o koherentním hnutí, protože tady chyběly kanály pro vydávání publikací, které by poskytovaly nebo umožňovaly takový druh identifikace. V zahraničí i v Čechách existují různé typy žurnálů a nakladatelství, které slouží různým estetickým zájmům a agendám a autory to přitahuje, seskupují se kolem nich (např. pražská surrealistická skupina, která stále funguje). V rámci mezinárodní nebo expatské komunity je to trochu víc roztroušené, možná s výjimkou autorů kolem publikací jako Café Irreal a Rakish Angel. Na konci devadesátých let existovaly různé jasně vymezené skupiny, které měly své programy. Anglicky mluvící komunita v dnešní době možná více navzájem spolupracuje, ale to může být díky okolnostem.
Z letmo zachycených stop Američanů v české literární scéně – včetně této antologie – mám pocit, že v nich pořád ještě žije duch beatniků, celá ta romantizovaná představa porevoluční Prahy jako jakési umělecké Paříže... Česká literární scéna je oproti tomu někde úplně jinde. Je to pouze povrchní pocit, nebo s tím souhlasíte?
Nemám pocit, že by se autoři snažili nostalgicky oživovat mytickou minulost, kterou nikdo z nás nemohl zažít, protože ani jeden z nás ve dvacátých letech nežil. Možná to přirovnání sedí v tom ohledu, že Praha autorům nabízela a pořád nabízí hodně možností a svobod. Panuje zde odlišné tempo a koncepce toho, co je možné v literatuře a také, řekněme, ne-profesionalizovaný přístup k literatuře. V Británii a USA se psaní poezie a prózy stalo vysoce profesionalizovanou a komercionalizovanou činností. Tady to tak není a to podporuje určitý druh experimentování – ne výhradně v souvislosti s literárními formami, ale spíše v rámci literárního života. Také v rámci literárního publikování zde neexistují žádná pravidla, takže lidé můžou zkoušet různé věci, zakládat časopisy a nakladatelství, tak jako se to dělalo v sedmdesátých letech v New Yorku. Tohle se tady pořád děje – a to je jedna z výhod pro scénu, která se sama průběžně obnovuje. V rámci střední Evropy se situace také neustále mění a vyvíjí (a to se samozřejmě týká i českých autorů). Přibývá hlasů, a to i navzdory tomu, že literární kultura v Británii, Americe a Austrálii má sklony k posilování národních hranic, že autoři mimo anglicky mluvících zemí by měli získat uznání za to, co udělali pro anglofonní literární dědictví.
Máte pocit, že autoři–expati byli vyčleněni z mainstreamové české literární scény?
Nevěřím v českou mainstreamovou literární scénu. Stačí zmínit nakladatelství jako Maťa, které vydalo publikace ne-českých autorů v českém i anglickém jazyce (např. Phil Shoenfelt, Ruth Weiss), nebo G+G (např. Paul Polansky). Česká literatura měla vždy tento multikulturní aspekt. Bylo to nutné, protože mnoho lidí, kteří byli aktivní v rámci zdejší porevoluční literární scény, byli ze zahraničí nebo tam měli vazby. Vždy je to otázka toho, jakým způsobem a kdo píše literární historii.
Funguje podle vás spolupráce mezi českými a anglicky hovořícími, resp. zahraničními autory v České republice a Praze? Pokud ne, co by této spolupráci napomohlo?
Od pražské mezinárodní scény se často očekává tolik jako snad od žádné jiné scény. Po celém světě najdete spisovatele, kteří nejsou moc kooperativní bez ohledu na to, jakým jazykem mluví. Co se týče kolaborativních projektů v Praze, existuje hned několik příkladů, kdy tady probíhala spolupráce. Autoři jako Laura Conway, Kateřina Piňosová, Phil Shoenfelt, Jenne Magno a Vincent Farnsworth navzájem úzce spolupracovali. Uskutečnily se překladatelské projekty: básníci Chris Crawford a Stephan Delbos překládali českou literaturu, Věra Chase zase přeložila anglickou poezii do češtiny. Takže spolupráce existuje, ale vždy by mohla být výraznější. Ale to je koneckonců dané povahou samotného psaní. Spisovatelé moc nespolupracují a také nemusejí vždy překládat.
Byly snahy o spolupráci viditelnější dříve, nebo se to zlepšuje spíše blíže současnosti?
Myslím si, že lidé jsou všímavější. Je to částečně díky internetu a také proto, že jednadvacet let od revoluce máme lepší představu o tom, co se událo. Navíc v anglo-americkém světě pořád stoupá povědomí o české nebo spíše česko-slovenské literatuře a platí to i naopak, zejména u mladé generace. Hrabal se zajímal o T. S. Eliota, zatímco dnešní mladí autoři se zajímají třeba o Roberta Greniera, Alice Notley nebo autralské autory jako Pam Brown. V budoucnosti možná budeme svědky intenzivnější spolupráce, protože lidé více spolupracují a více se znají – je to úplně jiná demografie. Když se podíváte na složení populace Prahy, je úplně jiná než před rokem 1989, a to je jednoduše fakt, který dříve nebo později musí být reflektován v literární kultuře.
Jaký byl přínos mezinárodní a expatské literatury pro českou literární scénu?
Odpověď na tuto otázku ještě neznáme. Zatím ještě neexistuje kritická reflexe toho období – všech zainterestovaných autorů a děl, které tehdy vyšly. Těším se, až se to změní. Třeba David Vichnar teď připravuje publikaci textů o pražských básnících včetně Petra Borkovce, Kateřiny Rudčenkové, Laury Conway nebo Vincenta Farnswortha, kterou má Karlova univerzita vydat koncem roku. Aktivní kritická recepce zatím chybí ať už v českém nebo anglickém jazyce. Přehlíží se samozřejmě i čeští autoři jako například Lukáš Tomin, který psal v angličtině. Jeho dílu nebyla věnována dostatečná pozornost ani v češtině, ani v angličtině. Vyvolává to otázky, proč se tak stalo, co to říká o stavu kritiky. Prozrazuje to něco o samotných textech, nebo o jejich povaze? Myslím si, že tak, jak se literární komunity obou jazyků postupně vymezují a formují, tak se vymezuje a formuje i kritická recepce. Dvacet let je dlouhá doba, ale jak se říká: ani Řím nebyl postaven za jeden den.
Která osobnost podle vás zosobňuje scénu posledních dvaceti let a zároveň ji posouvá dál?
Jak jsem už říkal, nikdy tady neexistovala jedna jediná scéna. Co se týče nakladatelské činnosti, je výraznou osobností Howard Seidenberg z Twisted Spoon Press, Lukáš Tomin zase možná byl tím enfant terrible rané scény. Také lidé, kteří nejsou spisovatelé, jako Scott Rogers – podnikatelé, kteří podporovali mnoho z toho, co se tady odehrávalo na začátku, prostřednictvím iniciativ jako Globe, Trafika nebo nakladatelství Modra Musa. Nebo třeba Gwen Albert, která tady byla během revoluce a pracovala pro Občanské fórum, se angažuje v oblasti lidských práv a zdejší literární scéně tak dodala morální autoritu, nebo hudebníci Vincent Farnsworth (kapela Blaq Mummy) a Phil Shoenfelt (Fatal Shore), další výrazné osobnosti pražské scény.
Kterých současných autorů bychom si měli všímat?
Za zmínku stojí třeba Holly Tavel, která v Praze žije pouze rok a píše fantastickou prózu. Další autoři tady žijí třeba už delší dobu, ale na nějaký čas se ztratili z dohledu, jako Thor Garcia, jehož dílo je velmi originální a osobité. Myslím si, že to, čeho jsme momentálně svědky, je určité zpoždění. Je to fenomén, který nakonec definoval i českou a slovenskou literární scénu po roce 1989 – tj. jsou tady anglicky mluvící autoři, kteří v Praze tvoří už 10–15 let, jejich dílu však nebyla věnována dostatečná pozornost. Nyní jsou jakoby znovuobjevováni spolu s mnohem mladšími autory. Je těžké rozlišovat mezi tím, co je nové, a co ne, i kvůli absenci veřejnosti přístupné dokumentace, kolektivní kulturní paměti atd. Když se na to podíváme z chronologického hlediska, na jedné straně tady působí autoři jako Stephan Delbos, který v Praze není až tak dlouho a je velmi aktivní jako básník, a na straně druhé autoři jako Joshua Mensch, který zde žije už delší dobu a jeho díla jsou čím dál více vydávaná. Podle mého názoru je v současnosti v Praze více publikovaných autorů (v zahraničí nebo na internetu) než kdykoliv předtím, třeba v devadesátých letech – i když tehdy bylo v Praze více žurnálů a časopisů vycházejících v anglickém jazyce.
Je to díky internetu?
Ano, ale nejen kvůli němu. Myslím si, že se také změnil přístup lidí, hype devadesátých let postupně opadl. Nekteří nakladatelé a editoři začali reagovat na kvalitu děl a ne na jméno “Praha”. A ti autoři, kteří sem nyní přicházejí, chtějí hlavně psát.
Litteraria Pragensia
Mohl byste říct něco o minulosti, současnosti a budoucnosti Litteraria Pragensia, kterou řídíte?
LP jako knižní edice vznikla v roce 2002 vydáním textů Petra Škrabánka – českého emigranta, chirurga z Dublinu, který se intenzivně věnoval pozdějšímu dílu Jamese Joyce, zejména Finnegans Wake (Plačky nad Finneganem). Následně jsme vydali sérii akademických titulů z různých oborů od filozofie, sémiotiky, literatury, literární historie až po kulturální teorii a nová média. Před nedávnem jsme začali vydávat původní díla, televizní hry, žurnalistiku, poezii a tento rok bychom měli začít vydávat i beletrii. Nakladatelství jsme pojmenovali podle žurnálu Litteraria Pragensia, který v roce 1990 založil Martin Procházka na Akademii věd a posléze se přesunul na Filozofickou fakultu. Jedná se o publikaci vycházející v anglickém jazyce, která se zaměřuje na kulturální studia a její orientace je mezinárodní. Litteraria se vyvinula z primárně akademického nakladatelství na nakladatelství, které se zaměřuje na pražskou literární kulturu. Pokud vím, jsme teprve druhým pražským nakladatelstvím, vydávajícím publikace v anglickém jazyce. V průběhu osmi let jsme vydali třicet titulů.
Mohl byste přiblížit i Centrum pro kritickou a kulturální teorii (Centre for Critical & Cultural Theory) v rámci Filozofické fakulty, na kterém působíte?
Centrum pro kritickou a kulturální teorii zajišťuje magisterský program (MA) v angličtině. Zatím nemáme specifický doktorandský program, ačkoliv máme doktorandy, kteří tady studují v různých oblastech: literární teorie, vizuální kultura, performance nebo poetika. Program je rozmanitý, ale centrum se zatím zaměřuje na studenty z vyšších stupňů vysokých škol.
Co si jako teoretik a umělec, pohybující se mezi různými médii, myslíte o budoucnosti písma, čtení a psaní a potažmo literatury? Jaký bude mít vliv akcentace vizuálních a audiovizuálních médií u mladších generací na jejich pokračování a obsah?
Literatura lidi pořád zajímá. Co se týče nových médií, na Filozofické fakultě se moc nevyučují, i když je to oblast, která nás zajímá a představuje jednu z našich klíčových oblastí výzkumu – zejména digitální poetika, hypertext a hypermédia. Naši studenti jsou z různých oblastí jako estetika, divadlo nebo film. Myslím si, že je náš program úspěšný proto, že studenti chtějí jiný přístup k literárním a kulturálním studiím. Chtějí něco, co rozšiřuje kontext literatury, protože literatura nevzniká ve vakuu – není příliš prospěšné ji tak studovat. Mnoho studentů toužilo po jiné struktuře svého studia, a to jim náš obor nabízí. Rozšiřuje diapazón studia literatury o vizuální umění, performanci a teorii.
Vaše publikační a organizační aktivita, pohyb mezi různými médii a mezinárodní renomé jsou téměř neuvěřitelné. Kde na to vše berete energii a o co vám vlastně jde?
Jednoduše rád tvořím. Jedním z důvodů, proč jsem v Praze zůstal, je, že tady vidím spoustu možností a příležitostí. Věci se tady dají zrealizovat a to je pro mě jako pro umělce ta nejdůležitější věc.
Audioukázka z rozhovoru 
zde
Rozhovor a úvodní text pro Portál české literatury připravila Lucia Udvardyová (www.luciaudvardyova.com)
Foto Michal Mecner