Jakou měl genezi váš komponovaný program?
Původně jsme každý měli vytvořit jednu část relativně celistvého programu s tím, že to bude svědectví čtyř Hrabalových přátel a spolupracovníků, tvůrčích osobností z různých oborů, kteří se jeho životem a dílem dlouhodobě zabývají. Tomáš Mazal to měl jednoduché, on je nezastupitelný v poloze autentického svědka, znalce, který se Hrabalem zabývá z literárně velmi zajímavého hlediska. Vyhledává věci, které se pak zpravidla ukážou pro pochopení Hrabalova díla jako docela podstatné, objevuje například konkrétní lokality spojené s jeho životem a dílem, nachází zajímavé a podstatné rodinné souvislosti atd., a to nejen díky tomu, že v poslední etapě života byl také Hrabalovým důvěrníkem a že má přístup k části Hrabalovy pozůstalosti. Tomáš tedy napsal krátkou přednášku a k ní se původně promítaly fotky, ale pak jsme si řekli, že to uděláme trochu pankáčsky, spíše jako kvazipřednášku, a doplníme ji živě snímanou fotoprojekcí. Mně by příslušelo, abych se věnoval tématu Hrabal a výtvarné umění, protože jsem celou řadu jeho výtvarných „koní“ znal, s některými se i kamarádil, a protože se dá říct, že Hrabal ovlivnil i mou vlastní volnou tvorbu. Ale když jsem si uvědomil, že s tím pojedeme za hranice, za lidmi, kteří Hrabala možná nikdy nečetli, neviděli a nic o něm nevědí, napadlo mě, že vykládat jim o nějakých literárně-výtvarných souvislostech by bylo komplikované a možná zbytečné. Tak jsem udělal o Hrabalovi něco jako výtvarný film a zdálo se mi, že když jsme autentičtí my, osoby, které Hrabala znaly, bylo by dobré, aby i naše prezentace vznikala alespoň z části autenticky přímo na místě. Proto jsem film proložil manipulací s předměty a fotografiemi, vytvářením koláží, přímo na místě, živě, a snímají to dvě kamery na projekční plátno. Je to tak trochu VJing, o technickou stránku se stará Jan Čapek. V pozadí toho nápadu stojí ambice posunout tvůrčím způsobem fakta, která říká Tomáš Mazal, emočně je doplnit, aby si diváci zažili Hrabala z jiného než čistě informativního pohledu.
Čím přispívají další členové vašeho týmu?
Režisér Ivo Krobot má spíše klasickou přednášku o českém divadle a způsobu inscenování Hrabalových děl zejména s ohledem na jeho dramatizace Hrabalových textů a následné inscenace, které v modifikovaných variantách realizuje v Čechách i blízkém zahraničí. Přednáška je klasicky doprovázena fotografiemi a videoukázkami z příslušných divadelních produkcí. Jiří Rejthar byl Hrabalův kuchař a hospodský, jeho vstup se jmenuje Obsluhoval jsem Bohumila Hrabala. V devadesátých letech provozoval legendární hospodu U Hynků ve Štupartské, kam Hrabal každý týden nejméně jednou chodil. Nejen on, i celá řada dalších významných osobností včetně Václava Havla, ale i spisovatelů a překladatelů, kteří za Hrabalem jezdili. Kuchařské umění je také umění a Hrabal jídlu přikládal velkou pozornost, koneckonců jeho nejslavnější román je také o jídle, obsluze a konzumaci. Měl svá oblíbená jídla, která Rejthar ve svém výstupu představuje, a já jsem natočil i to, jak vaří jedno z nejoblíbenějších Hrabalových jídel – plíčky na smetaně.
Jak jste se dali všichni dohromady?
Naše „parta“ nevznikla žádnou náhodou nebo nějak narychlo. Známe se nejen z restauračních zařízení, včetně toho legendárního U Zlatého tygra, ale hlavně už dvacet let spolupracujeme v synagoze na Palmovce nejen na oživování Hrabalova díla, ale i Boudníkova a dalších aktérů, kteří se kolem Hrabala v Libni vyskytovali v padesátých a šedesátých letech. Prezentujeme je formou výstav, čtení a polodivadelních až divadelních představení. Se Zdenko Pavelkou jsme v jeho nakladatelství Novela bohemica letos také vydali sborník Via Hrabal a práce na něm ovlivnila i náš komponovaný program a obráceně. Pavelka je vlastně dalším členem našeho týmu, i když v něm sám nevystupuje – ale všechno jsme připravovali i s ním. Mimochodem, jestli chcete navštívit nějaký autentický prostor, kde si můžete být jisti tím, že tam jsou Hrabalovy otisky prstů, jděte do „naší“ synagogy. Byl tady sklad kulis Divadla S. K. Neumanna, ve kterém Hrabal dva a půl roku působil jako kulisák a příležitostný herec malých až nejmenších rolí, a ze synagogy vozil každý den kulisy k představením. V synagoze se také odehrává řada Hrabalových textů, dokonce celá jedna povídka, Pražské jesličky. Ty jsem zdramatizoval a hrajeme je „na fleku“, v autentickém prostoru synagogy. Účinkuje v nich aktuálně i Petr Drholec, který s Hrabalem tehdy jako kulisák pracoval. Jsou spolu zachyceni na fotkách, když dělali křoví v několika inscenacích. Hrabal tam figuruje například jako voják v plné polní, jindy s přilbici na hlavě – a Petr, v té době Hrabalův chráněnec, teď v našem představení hraje sám sebe.
Kdy jste začali s vaším pořadem Via Hrabal jezdit po světě?
V roce 2013. Film jsem dokončoval v Paříži, kam jsme s prezentací vyjeli poprvé. Mohl jsem týden pracovat a spát s výhledem na pařížské střechy a Eiffelovku, což bylo úplně ideální a inspirativní místo. Ve Francii byla premiéra a uvedli jsme to tam celkem třikrát. Potěšilo mě, že se to líbilo lidem, kterých si velmi vážím, jako např. A. J. Liehmovi.
Co tvoří mluvenou část vašeho filmu o Hrabalovi?
Jsou tam citace z jeho knih, ale část je také z méně známých dokumentárních filmů, kde Hrabal pronesl celou řadu důležitých sentencí, jež neřekl nikde jinde. Je to koláž všeho – snažil jsem se tedy o to samé, co dělal Hrabal, když spojoval všechno se vším, a řekl bych s takovým ne úplně jednoznačným, vždy trochu otevřeným vyzněním.
Je estetika vašeho filmu o Hrabalovi spíše vaše osobní, nebo jste ji promýšlel speciálně s ohledem na spisovatele, o kterém pojednáváte?
Je to určitě můj pohled, ale Hrabal patří mezi několik pro mě důležitých a inspirativních umělců. Vyrůstal jsem v podobném prostředí jako on, měl štěstí, že jsem se s ním jako velmi mladý seznámil, a to ovlivnilo nejen moje ilustrování jeho povídek, scénografii divadelních adaptací jeho knih, ale i celou mou volnou tvorbu.
Co najdou čtenáři ve zmiňované knize Via Hrabal?
Vzpomínají zde na Hrabala jeho přátelé, překladatelé, kolegové spisovatelé, výtvarníci, režiséři, lidé zvučných jmen, celkem 44 osobností. Nejde ale jen o vzpomínky. Texty, které dával dohromady Tomáš Mazal, napsali i lidé, kteří se s Hrabalem nikdy nepotkali, třeba proto, že jsou mladí, nebo byli celou dobu v Číně. Jde spíše o soubor vyznání lidí o tom, jakým způsobem se Hrabal nebo obecně literatura může vlisovat do názorů, postojů a vlastní tvorby. Protože s Hrabalem spojila své další tvůrčí směřování celá řada lidí. Ale není to tak, že by byl Hrabal nějaký guru, který rozdává, a všichni ostatní by jenom nasávali. Kdyby šlo o jednostranný proces, neměl by nikdy žádné pořádné výsledky. Jedině dialog, vzájemné prožívání věcí a sdílení dává dohromady něco, co můžeme označit za nějakou jinou kvalitu, za něco důležitého, co posouvá osudy lidí.
Jak na vás působí letošní velkolepé hrabalovské oslavy?
Někdy dost hrozně. Máme rok voleb, a Hrabal tak někdy skýtá příležitost pro politiky zviditelnit se a spojit se s něčím, co lidé na rozdíl od politiky berou, a pak jde o čistě formální akce, takové to „uděláme si čárku“. Spoustu těch, kteří nějaké oslavy pořádali, si na Hrabala zase vzpomenou až za sto nebo možná za padesát let. Tito lidé příliš nechápou a nenaplňují Hrabalův specifický odkaz a polohu umělce a spisovatele ve společnosti, kterou reprezentoval. Té by se měla věnovat pozornost mnohem častěji, anebo dokonce průběžně. Myslím si, že nejzajímavější a nejpřínosnější ze všech oslav nejsou věčné a vděčné kočičky anebo přehlídka hlášek z populárnějších filmů podle jeho knih, ale akce, kdy vznikne nějaký tvůrčí čin, byť by byl kontroverzní, třeba nedávno v premiéře uvedená inscenace Hrabe ti? aneb Hrabal připravená Divadlem pod Palmovkou. Do posledních scén svého filmu, které se věnují hrabalovským ikonám dnes, jsem zařadil také Hrabalovu lavičku v Nymburce, kam si může každý sednout a vyfotit se s dřevěným Hrabalem, který ale ani jako on nevypadá. Věřím, že by to Hrabal podpálil! To jsou věci, které vůbec nerespektují jeho osobnost, tj. pořád trochu „andrgranďáckej“ přístup k životu, nonkonformní styl. Tomáš Mazal vzpomíná, že když si šel Hrabal pro státní vyznamenání, vzal si na zádech propálenou košili – no protože jinou s tak pěkným proužkem neměl. Zkrátka to nebyl žádný panák, byl to normální živý člověk a házel za hlavu spoustu věcí, které se mu zdály nedůležité a nepodstatné. Na oslavách v Brně nutili psy, aby čurali na jeho pamětní desku – šlo o doslovnou realizaci Hrabalových slov, že chce mít pamětní desku v takové výši, kam dočurá pejsek, někdo to vzal doslova. Pejskové byli ale „citlivější“ a desku přes veškeré úsilí páníčků nepomočili. Pejsek se přeci nevyčurá tam, kde to ještě žádný jiný pejsek neoznačil.
Myslíte si, že v Polsku nebo Maďarsku, kde byl Hrabal hojně překládán a kde je s ním spojen určitý kult, ho chápou lépe?
To si nemyslím, ačkoli to mnozí říkají. Bavil jsem se o tom s Poláky na jedné naší prezentaci v Poznani. Překvapilo mě, jak fandí nejen Hrabalovi, ale i Cimrmanovi. Oni nemají příliš takových autorů, kteří by nebyli hrdiny, nebo by nepsali o hrdinech. A Hrabal žádné hrdiny netvořil, on si dokonce myslel, že každý má v sobě prvky slabosti, váhání, strachu. A stejně tak v Číně, Tomášovi Mazalovi tamní překladatelé a redaktoři tvrdili, že jejich literatura tohoto typu není obvyklá, že se nepíše o lidech, kteří nic neznamenají. Vždycky se tam vydávaly knihy o učencích, hrdinech. Hrabal psal o nehrdinském, ale o to víc jedinečném, různorodém a bohatém životě většiny lidí, a možná právě proto v Číně vydali velkou část jeho nejdůležitějších knih ve stotisícových nákladech.
Co je podle vás pro Hrabalovu poetiku nejtypičtější?
Zahajoval výstavy velmi protichůdným autorům: vrcholným profesionálům, ale měl rád naivní malíře i amatéry, obdivoval Warhola i Pollocka. To samé platí i o tom, jakou měl rád hudbu: na jedné straně harmonikáře Pepíčka Čečila s typickou pražskou hospodskou písní a vedle toho Mahlera a Pucciniho. Jestli je pro Hrabala něco charakteristického, tak to, že spojoval vysoké s takzvaně nízkým, aby to vše pozvedl na jinou kvalitu, stýkal se s lidmi z ulice, s univerzitními profesory, návštěvníky nádražních restaurací, s umělci, aby jejich hovory vzájemně obohatil. Hodně toho také napsal o destrukci. Je v tom na jednu stranu lítost nad ztrátou něčeho krásného a důležitého, ale zároveň také vědomí toho, že svět takhle funguje, že věci vznikají a zanikají, že staré věci uvolňují místo novým, a že to je dobré.
Rozhovor připravil Jaroslav Balvín
O výtvarníkovi a dramatikovi
Václav Špale (nar. 1950 v Mladé Boleslavi) je akademický malíř, který se věnuje malbě, kresbě, ilustraci, scénografii, tvorbě objektů a instalací. Restauruje nástěnné malby a sgrafita, žije v Praze. Působí jako viceprezident sdružení Serpens, které se stará o odkaz Bohumila Hrabala, převážně v prostoru libeňské synagogy. Spolu s Tomášem Mazalem, Ivem Krobotem a dalšími tvůrci připravil komponovaný pořad Via Hrabal, s nímž – zvláště v tomto roce oslav sta let od narození Bohumila Hrabala – jeho autoři vystupují na různých místech světa.