Znám tě jako básnířku, scenáristku a polonistku, s níž se setkávám v Brně. Teď spolu ale sedíme ve tvé pracovně v těšínském domě, jaké jsou tvoje kořeny?
Jsem Polka narozená v České republice, přesněji řečeno v bývalém Československu. Byla jsem děvče z paneláku a kolem tohoto rodinného domu na okraji města jsme chodili s rodiči na procházky. Za loukou a polem je totiž les a přehrada. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že se jednou provdám do tohoto velkého domu.
V roce 1989 se toho v mém životě hodně změnilo. Ukončila jsem studium na polonistice v Krakově a nastalo velké rozhodování. Byla bych tam ráda zůstala, ale tady v Českém Těšíně jsem měla snoubence, budoucího manžela, takže jsem byla rozpolcená. Právě v Krakově, což je moje zamilované město, jsem začala přemýšlet o sobě, o svých kořenech, o rodině, o dědovi, který připutoval do Těšína z tzv. kresů. To jsou území, kde žili Poláci a pak byla 17. září 1939 zabrána Sovětským svazem. Dědeček se narodil ve Lvovské oblasti, kousek od Drohobyče. Mám obrázek Drohobyče, kde žil a zahynul na ulici významný polský spisovatel židovského původu Bruno Schulz. Na obrázku je gymnázium, kde učil výtvarnou výchovu. Přemýšlela jsem o tom, že kdyby můj praděd měl peníze, tak se možná můj děda, který v té době měl -náct let, mohl učit na tomto gymnáziu u Bruna Schulze kresbu. Ale připutoval do Těšína a vyučil se pekařem. Začínal v jednom pekařství v polském Těšíně, a když se s babičkou přestěhovali z polské strany na českou, pekl tady. V pekárně na ulici Hlavní byl děda i vedoucím a učil mladé pekaře. V naší rodině hraje putování za „chlebem vezdejším“ velkou roli. O tom všem jsem v Krakově přemýšlela a do Těšína jsem se vracela o víkendech – a tak je tomu dodnes, i když teď třináct let bydlíme v Brně. Těšín je prostě svátek.
V roce 1989 jsem se provdala a začala jsem pracovat jako divadelní dramaturgyně – s touto nabídkou přišel umělecký šéf polské scény Těšínského divadla, které je tady kousek od našeho domu. To byl opravdu ideální začátek, navíc mě divadlo vždy fascinovalo. Dnes se dívám na všechny ty obrázky na stěně, na fotografie, mám v tomto víkendovém a letním domě mnoho památek. Když sem pak přijedu, psaní přichází samo, protože mě to všechno kolem hodně nabíjí. Mám tady svoji maturitní fotku, snímky ze svatby, fotky své dcery, když byla malá, fotografie z představení a divadelní programy. Tady vidím, jak ten čas běží, a zároveň mám pocit, že se tady vždycky zastavím.
Ze kterých let je ten dům?
Ze šedesátých let, kdy jsem se narodila, takže rostl spolu se mnou, i když jsem dorůstala v jiné části města. Dvacet let jsem pouze chodila kolem, ale dalších dvacet let mě už s ním spojuje mnoho osobních zážitků.
Jako bys mu dodávala hlubší historii a hlubšího ducha, než sám může mít…
To je zvláštní, že to tak cítíš. Mám takovou tendenci, že si všude vozím ty svoje obrázky, když je mám kolem sebe, cítím se doma. Nepotřebuji dečky, ozdoby, co některé ženy rády vytvářejí, já potřebuji ty památky. Pochopitelně po mně zůstanou. Moje dcera se o svých kořenech učila i tím, že se ptala, kdo je na obrázku, co je na mapě, proč mám ta rodinná alba, fotky starého Těšína. Mám krásnou sbírku pohlednic, ve které je utopeno opravdu hodně peněz. Nepředávám své dceři rodinné klenoty, nemám žádné zlato, prsteny nenosím, takové věci mě nezajímají. Jednou jí předám fotky starého Těšína, sbírku pohlednic z Těšínského Slezska a z kresů. Některé mají už teď přes sto let. O mladých se říká, že jsou povrchní, ale Agnieszka se občas podívá na starou fotku, pak jde do historického Cieszyna a pozoruje, co se s tím domem nebo místem stalo. Mám to ráda, takhle chodit a dívat se na plynutí času.
Co máš na těch pohlednicích nejraději?
Už jsem si říkala s režisérem Radovanem Lipusem, se kterým jsem napsala i realizovala česko-polskou hru Těšínské niebo, že by bylo dobré na základě těch pohlednic udělat příběh lidí, kteří je posílali. Protože na každé té pohlednici je příběh. Tady je například série pohlednic, které jsou variacemi na jedno téma a chudáci děti je posílaly tatínkovi do Ameriky. Četli jsme tam: „Tatínku, tady jsme všichni zdraví, jenom maminka je nějaká churavá.“ A na druhé pohlednici – úplně mám z toho husí kůži: „Tatínku, maminku jsme pohřbili, opatruj se.“
Vypadalo to, že tatínek nemohl na pohřeb přijet, možná že když tu pohlednici dostal, už by to ani nestihl. Říkali jsme si, že bychom mohli napsat takový příběh o Těšínském Slezsku, a přemýšleli jsme o názvu. Oba jsme zodiakální Blíženci a myslíme velmi podobně, takže nás oba napadlo: Par avion. Kavárna Avion je stále přítomna v mém životě a teď ty pohlednice, známky, razítka… Takže: Par avion. Mám ráda dobu císaře Franze Josefa. Byl to sice konzervativní mocnář, ale ta doba Těšínu slušela. Byly tu vídeňské kavárny a tamější speciality, lidé se oblékali podle vídeňské módy, mělo to jistou noblesu, stejně jako meziválečné období.
Těšín býval významným městem typu Vídně?
Určitě, říkalo se mu „malá Vídeň“ nebo „malý Krakov“. V roce 1805 vzhledem k ohrožení Vídně napoleonskými vojsky byl do Těšína přenesen císařský dvůr a vláda rakouské monarchie. Tímto způsobem se Těšín stal na určitý čas hlavním městem mocnářství. Projížděli jím také významní generálové, když jeli bojovat u Austerlitz. Pochodovala tu vojska, jsou tu velká kasárna. Je to město mnohonárodnostní. Mám taky celou sbírku zimních pohlednic – to je rarita. Na této je trubač na koni a tady je místo, kde byl zájezdní hostinec u tzv. Dlouhého mostu. Dnes je to most Družby, i když mu všichni říkáme most Přátelství. „Družba“ je stále ještě z jiné epochy. Ten zájezdní hostinec se různě proměňoval, jmenoval se Osmek, stejně jako to místo. A teď tam stojí u hlavního mostu úplně jiná budova – replika dávné kavárny Avion, která byla a zase je, i když se jmenuje jinak. Je to určitě magické místo, protože se tady zastavovali všichni, kdo projížděli Těšínem na druhý břeh. Od roku 1910 do roku 1920 tady přes most jezdila těšínská tramvaj. V roce 1920 město rozdělili a v části, kde kdysi bylo jenom předměstí, vzniknul Český Těšín. Letos je výročí města, ale zároveň je to výročí toho rozdělení na dvě nerovné poloviny.
Mosty jsou asi pro město ležící na řece Olze obzvlášť důležité…
Lidé z naší generace se na mostech nemohli potkávat. Byly to mosty jednosměrné, takže mostem Družby se přicházelo z Polska do Československé republiky a mostem Svobody se zase chodilo do Polska. Kdyby chtěl někdo jít v protisměru, tak by ho zastavil celník. Dokonce i těsně před naším vstupem do Evropské unie jsme se pokusili projít tímto mostem do Polska, ale řekli nám, že máme jít zpátky. Tvářili jsme se s kolegou režisérem, že jsme turisté. Ale český celník nám řekl: „Já bych vás pustil, ale polský kolega se na mě dívá, tak nemůžu.“ Opravdu jsme se smáli, protože další den vstoupily naše země do Schengenu, pak se tu konaly velké oslavy, závora byla rozřezána na desítky kousíčků. To už se na mostě potkaly oba Těšíny.
Ty tedy bydlíš v české části Těšína kvůli manželovi, ale copak tvůj manžel je Čech?
To je spíše kvůli předkům, protože když sem můj děda v roce 1927 připutoval, pracoval na polské straně, v Cieszynu, v pekárně. Tam poznal moji babičku, která pochází také z polské části těšínského Slezska, a sice z Ustroně. Byla vlastně horalka, protože žila pod Čantoryjí, to je naše bájná hora, slezský Blaník. Babička v té pekárně pomáhala. Seznámila se s dědečkem a bydleli v polském Cieszynu v nádherném domě, kde je dnes sídlo Těšínské knihovny, a z okna viděli Divadlo Adama Mickiewicze. To divadlo mi bylo předurčeno, i rodinné fotky jsou pořizované vedle divadla. Dědeček v klobouku, babička v těšínském kroji a divadlo v pozadí. Ale byl to malý byt, takže když se v roce 1938 narodil můj strýc, bylo tam málo místa. Rok 1938 je rokem, kdy polská strana Těšínsko vojensky zabrala. Někteří tomu říkají zábor, jiní návrat, záleží na tom, jak se na to který historik dívá. Každopádně se tehdy Českému Těšínu říkalo Cieszyn Zachodni (Západní Těšín). A když pak přišli Němci, říkalo se mu Teschen. V době, kdy byl Těšín bez hranic, byly na druhém břehu řeky Olzy levnější byty a děda dostal nabídku, že by se mohl přestěhovat na ulici Krátkou. Tak se najednou mí předkové ocitli na budoucí české straně.
Moje dětství už je spojeno s ulicí Krátkou, kde jsem si hrála u babičky na dvorku. Moje rodina bydlela v krásném dvoupatrovém domě, kde žili i Němci, jak jsem si později uvědomila podle jejich jmen a přízvuku. Taky dědeček a babička se jako Poláci museli česky teprve naučit. I já jsem se musela česky naučit, protože jsem chodila do polské školky, do polské školy, na polské gymnázium v Českém Těšíně – a můj budoucí manžel taky. Tančili jsme spolu v polském souboru písní a tanců Olza, tam jsme se seznámili. Má sice české občanství, ale je polské národnosti stejně jako já.
V centrální části státu se asi jako příslušnice národnostní menšiny cítíš jinak. Tady jsi pár kroků od hranice, kdykoliv ji můžeš překročit. Táhne tě to do Polska?
Ve mně asi stále bude rozpolcenost. Teď bydlíme už třináct let v Brně, nebo lépe řečeno putujeme mezi Těšínem a Brnem. A v Brně jsou pochopitelně taky Poláci. Poláci se rádi sdružují, takže jsme v roce 1997 založili Polský klub Polonus, jehož jsem tajemnicí, a rádi se tam setkáváme, zveme do Brna umělce, připravujeme společensko-kulturní akce, rádi si povídáme polsky. I oni tam vlastně zůstali, ačkoliv by se v rámci Evropské unie mohli přestěhovat. Rozhoduje to, že mají v Brně partnera, novou rodinu, nové přátele, nebo taky byt, dům. Ale mám pocit, že tam je moje „polskost“ méně dramatická než tady. I v dnešní době. Protože když jsem v centrální části České republiky, tak to, že jsem Polka, vnímají mnozí lidé jako zajímavost. Občas se mě sice někteří Brňané ptají: „Vy jste z Ostravska?“
Je to jejich reakce na můj přízvuk a já pak přemýšlím, proč lidé, které neznám, mají potřebu se takto ptát? Protože se v Praze potkávají s reakcemi: „Vy jste z Moravy?“ Co si tím kompenzují? Ale většinou když řeknu, že jsem Polka, nastane údiv a probíhají informační dotazy: „Co děláte? Polonistika? Překládáte? To je hezké…“ To jsou příjemné, optimistické střety.
Kdežto tady jsem si od dětství často připadala jako občan druhé kategorie, to jsem cítila už od školky, když jsem si hrála s českými dětmi na sídlištním hřišti. Když se dnes dívám na fotky babičky a dědečka, tak se zase vracejí příběhy, které pro mě jako dítě byly dramatické, byly tam slzy, pocit méněcennosti. Když jsem si na dvorku hrála, pokoušela jsem se mluvit s babiččinými sousedy česky, protože jsme tam byli jediná polská rodina – a ještě s německým příjmením. Chtěla jsem sousedovi říct, že pošťačka přinesla noviny, a nevěděla jsem jako tří-, čtyřleté dítě, jak se řeknou „noviny“. My jsme se doma bavili polsky nebo v nářečí, „po našem“. Polsky jsou noviny „gazeta“, tak jsem to chtěla počeštit a věděla jsem instinktivně, že tam, kde je v polštině „g“, se to v češtině mění na „h“. Řekla jsem: „hazeta“ – velký smích, dá se říct výsměch, co to povídám.
Nebo jel vlak – polsky se říká „pociag“, tak jsem z toho udělala „potah“. Zase smích. Pak jsme v 80. letech občas slyšeli, že máme táhnout zpátky do Polska, takže s tím „potahem“ jsem měla dlouhou dobu trauma. Ale když jsem pak jela na Ukrajinu – kdysi to byla polská území, tam, kde se narodil děda – tak to byl pro mě úplný zázrak. Byl tam kiosek s novinami a přemýšlela jsem, jak to říct, abych nemusela mluvit rusky ani polsky. Přemýšlela jsem, jak to říct ukrajinsky. Ukazuju na noviny a prodavačka říká: „hazeta“.
Páni, takže já jsem jako dítě mluvila ukrajinsky! Zjistila jsem, že vlak je „potjah“. Heuréka! Škoda, že děda spal, když jsem prožívala ty svoje dětské příběhy, protože jako pekař se vracel domů z noční šichty ráno. Možná by mně byl řekl, že mluvím ukrajinsky. Chystám teď vzpomínkovou knihu o tom našem putování, o tom, že jsem asi taky Ahasver, stejně jako moji předkové. Jenže Ahasver je spojen s židovstvím, takže bych mohla říct, že my, Putzlacherové, máme rakouskouherské toulavé boty.
Dokázala bys být ženou v domácnosti? Mohla sis to vyzkoušet, když jsi měla malé dítě…
Náš těšínský dům je velký, jsme tady poměrně za městem, takže když se dívám z okna, vidím zajíce a bažanty, je tu místo na procházky, přehrada, lesík Grabina. Každá žena by byla v těchto podmínkách spokojená a já jsem byla na mateřské dva a půl roku. Hodně lidí se ptá, jestli jsem vůbec byla na mateřské, když mě znají, jak jsem agilní a pořád někde lítám. Bylo to krásné období, chtěla jsem si je užít, ale dcerku Agnieszku jsem ukázala kolegům z divadla už po měsíci. Pamatuju si, že když měl později režisér Marek Mokrowiecki premiéru, na kterou jsem nemohla, protože jsem poctivě kojila, jak to má být, tak jsem přijela s dcerkou v kočárku na generálku. Šla jsem za režisérem a řekla jsem, že mám s sebou tříměsíční miminko, že je opravdu tiché a že bude spát, a že když bude mít hlad, půjdeme za kolegyní dramaturgyní do kanceláře. Pochopitelně svolil, ať sedíme v hledišti. Měla jsem slavnostní pocit. Po tom všem, co se v životě ženy stane, po tom zázraku, jemuž jsem věnovala celou básnickou sbírku Oczekiwanie – Očekávání. Kritici pak psali, že to je zvláštní sbírka, protože ženy většinou píší o tom, jak je jejich dítě krásné, po kom má oči atd., ale já jsem psala o tom, jaké to je, když je dítě ve mně. O tom, že jakoby ztrácím svobodu, to je v té sbírce důležité, že si uvědomuju, že už nikdy nebudu sama, že ta bytost je taky část mě, z mé krve. Mám to jinak než muž-spisovatel, který si s dítětem pohraje, pak jde dítě spát a pan spisovatel se vrací ke svému psaní nebo řekne: „Jdi k mamince, já mám práci.“ Maminka, když je spisovatelka nebo tvůrčí žena, na dítě nikdy nemůže zapomenout, nemůže je šidit, krkavčí matka jsem nikdy nebyla. Máme partnerský svazek a role v rodině ctím – muž je otcem, žena je matkou a oba společně vychovávají děti.
V tom divadle jsem tehdy pochopila, že tam sice jsem doma, protože jsem tam pracovala několik let, ale že je to na druhou stranu už trochu jiný svět, otevřela se jiná komnata. Určitě bych to krásné malé dítě nenechala nějaké paní na hlídání, abych se tam vrátila – do umělého světa, kde si hrajeme na city, kde vytváříme nějaké světy, zatímco vedle mě je opravdové stvoření, opravdový vztah. Takže když jsem pak šla malou nakojit a zase jsem se vrátila, tak jsem si řekla: „A teď se zase vracíme do té navoněné bídy,“ jak se divadlu říká. S radostí jsem to shlédla a s radostí jsem zase odcházela domů, do svého světa. Ale taky jsem šla za panem režisérem s tím, že moje dcerka byla na svém prvním představení, jestli by jí mohl napsat do programu věnování. A pan režisér Mokrowiecki, velmi vtipný člověk, napsal: „Věnuji tento program Agnieszce a přeju jí, aby na představeních jiných režisérů spala stejně sladce jako na tom mém.“ Když jsme ten program našly, tak se tomu opravdu upřímně zasmála. A takových překvapení mám pro ni hodně. Během toho, co byla malá, jsem potkávala vzácné lidi a měla jsem pocit, že pro ni musím už taky něco sbírat, aby i ona měla nějaké památky. Takže když jsem se potřetí sešla s budoucí laureátkou Nobelovy ceny za literaturu, paní Wisławou Szymborskou, která pochází z Krakova – potkávaly jsme se, protože má úzký vztah k Těšínu díky partnerovi, který Těšín miloval a psal o něm – přišla jsem nesměle se sbírkou a říkala jsem, že já už od ní mám věnování, ale chtěla bych taky věnování pro dcerku. Byla to její sbírka v překladech paní Vlasty Dvořáčkové, která potom překládala i moje básně. Paní Szymborská napsala též kouzelné věnování: „Agnieszce, jejíž maminku znám.“ Takže když teď dcera otevírá různé programy a sbírky a objevuje takové věci, mám pocit, že jí něco předávám. Možná až tady nebudu, tak bude nalézat takové stopy po vzácných lidech a vzácných okamžicích, které jsme spolu žily.
Já jsem především manželka, matka, jsem taky dcera, sestra, snacha. Nikdy neřeknu: jsem především básnířka, překladatelka, dramaturgyně, polonistka – a posléze ty „podřadné“ role. Rodina je pro mě hodně důležitá. Bez toho zázemí, domu, bez té své pracovny bych určitě nepsala, nebyla, kdo jsem. Musím mít kořeny hluboko, nemůžu budovat domy na písku, to jsem si uvědomila teď po čtyřicítce. Když se dívám na svoji dceru, říkám si, že nejvíc jsem hrdá na ni. Ne na nějaké sbírky nebo hry, ale na toho člověka, který je doufám hodnotný. Vydala jsem osm básnických sbírek, psala jsem scénáře, překládala jsem hry, ale ty křty a premiéry byly pro mě vždycky bonus. Já mám ráda tvůrčí proces, jsem ráda na cestě. Ale jestli knihu dopíšu, to už není tak důležité. Všechna sláva, polní tráva.
Jaký je příběh kavárny Avion?
Souvisí s krásnou budovou hotelu National, kterou nechala postavit židovská restauratérka Rosalie Wiesnerová. Kavárnu Avion pak postavila vedle v roce 1933. V té době začal Hitler v Německu spřádat své plány – a tady v Těšíně si židovská restauratérka postavila funkcionalistickou prosklenou kavárnu podle projektu Václava Nekvasila s nápisy Kaffehaus, Kavárna, Kawiarnia Avion. Za války byl ale sousední most vyhozen do povětří, a tak byla zničena i kavárna. Na fotce z té doby, kterou mám, vypadají lidé stojící na ochozu jako na Titaniku. Působí to celé dramaticky – roztržené závěsy, rozbitá skla, vlajky, hákové kříže… Statika kavárny byla narušena, a tak ji Němci jako židovský majetek nechali rozebrat, nezbyl tu kámen na kameni. Když ji teď stavěli znova a když tam kopali, našli jen kousek zrezivělého potrubí – je teď vystaveno ve skříňce v Koutku starého muže, který je připomínkou všech významných postav spojených s Těšínem. Jmenuje se podle písně Jarka Nohavici: „Až budu starým mužem, budu svoje místo mít u okna kavárny Avion…“
Co předcházelo znovupostavení kavárny?
V roce 1996 jsme začali v Těšínském divadle uvádět hudebně-poetické pořady právě s Jarkem Nohavicou, který v těch letech v Těšíně žil. Přistěhoval se sem za svojí manželkou, byl knihovníkem v budově, kde je i Těšínské divadlo. A když jsme tady začali uvádět česko-polské pořady, kavárna Avion se stala jejich symbolem, měly název podle mojí básně V kawiarni Avion, której nie ma – V kavárně Avion, která není. Je to už čtrnáct let, co jsme s tím začínali. A nenapadlo by mě ani ve snu, že ta kavárna někdy bude. Vidím, že zázraky se stávají. Dnes se nová literární kavárna jmenuje Noiva, protože původní název si nechal zaregistrovat jeden z místních podnikatelů, ale židovská zakladatelka Rosalie Wiesnerová by to stejně četla zprava doleva jako Avion.
Můžeš popsat její současnou podobu?
Nová budova svou podobou navazuje na starý Avion. Ale není tu už hotel National, teď je Noiva napojena na jinou budovu, tak musí také trochu jinak vypadat. Není přesně na původním místě, protože starý Avion sahal až k řece. Architekti Czesław Mendrek a Andrea Šacherová mě požádali, abych byla spoluautorkou ideové studie interiéru. Aby to nebyla obyčejná kavárna, jakých je po republice mnoho, ale aby navazovala na všechno, o čem jsme léta vyprávěli v našich pořadech – V kavárně Avion, která není, v Těšínském niebu. V jistém smyslu je to moje duchovní dítě. Dělala jsem od samého začátku, kdy začaly výkopy, časosběrný blog, všechno jsem fotila, žila jsem tím, že tady něco vzniká jako bájný Fénix z popela. A byla jsem ráda, že architekti i vedení města se mnou počítali jako s předsedkyní Spolku Avion, takže jsem byla od počátku na všech schůzkách. Měsíc před otevřením kavárny tu byla povodeň, Olza byla hodně vysoko, tak jsme to společně prožívali, posílali jsme si esemesky. Když jsem byla 200 km daleko v Brně, tak jsem se opravdu bála o osud té křehké, prosklené budovy. Celý dobový nábytek, který je teď v Koutku starého muže, jsem vyhledala na aukcích, opravdovým úlovkem jsou secesní židle z dílny bratří Kohnů, což byla továrna na ohýbaný nábytek, která měla v Těšíně pobočku. Doufám, že to všechno dýchá těmi lety, kdy tady kavárna kdysi byla. Dominantní malbu na čelní stěně pořídila paní Jaroslava Sojneková z Brna, která vyhrála konkurz, protože nejlépe navázala na tradice. Jsou tam úryvky z Písma svatého, čeština, polština, německý švabach, hebrejština… Tak vypadá slovo „šalom“ na stěně: שָׁלוֹם. Chtěla bych, aby tato kavárna s pohnutou minulostí dnes symbolizovala mírové soužití všech národností, které tady byly.
Jaký máš dnes pocit, když stojíš na břehu pohraniční řeky Olzy před kavárnou?
Dnes se cítím jako hrdá Těšíňanka. Pro mě je to dvojměsto a obě jeho části jsou mi blízké. Čítárna a kavárna Noiva stojí u mostu Přátelství. V Těšíně jsou i lípy Přátelství, které byly zasazeny před divadlem měsíc před mým narozením. Tomu přátelství se říkalo družba, ale v rámci proletářského internacionalismu byl most Družby přísně hlídán. Teď, když se to změnilo a na mostě už nejsou závory, lidé jen tak stojí a dívají se na řeku. Říkám si: Pokud jsou hranice, tak jsou v lidských hlavách. A mohou být odstraněny pouze tím, že se budeme potkávat a povídat si. Já bych taky mohla mluvit pouze polsky a – překládejte mě, já jsem Polka. Mohla bych se tvářit, že česky neumím. Ale jsem vstřícná. Když potkám kamaráda, přítele, nebudu na něj mluvit polsky, když polsky nerozumí ani slovo. Nejsem kosmopolitní, spíše jsem otevřená vůči národnostem, vůči náboženstvím. Pokud existuje nenávist, tak je to proto, že jsou lidé uzavření, nechtějí se učit a toho druhého, jiného, vnímají jako nebezpečí. Přitom člověk, který je jiný, mě může obohatit. To mě vždycky bavilo na setkávání s jinými lidmi, s jinými kulturami, že možná díky tomu, že se dozvím něco o jiné kultuře, o jiném náboženství, se dozvím i něco o sobě.
Právě na takovém setkávání kultur se budeš podílet při přípravě literárního festivalu Měsíc autorského čtení, jehož zahraničními hosty budou příští rok spisovatelé a spisovatelky z Polska. Co tvoje participace konkrétně znamená?
Měsíc autorského čtení je největší český literární festival, který od roku 2000 pořádá brněnské nakladatelství a agentura Větrné mlýny. Jelikož na Masarykově univerzitě v Brně přednáším a vedu semináře v oboru současná polská literatura a teorie a praxe překladu, pořadatelé se na mě obrátili, abych jim pomohla s přípravou budoucího festivalu jako dramaturgyně (což byla nota bene moje první profese) a překladatelka. Jelikož budu i většinu polských večerů uvádět, mám pocit, jako bych tady měla šanci zúročit své dosavadní schopnosti a zkušenosti nabyté v divadlech, literárních kavárnách a na univerzitách. Určitě budu ve svém živlu. Budu překládat, abychom si navzájem rozuměli.
Rozhovor připravila Alena Blažejovská