Reagovat na každou totalitu

Rozhovor Svatavy Antošové se spisovatelem a performerem Milanem Kozelkou z literárního obtýdeníku Tvaru

Rozhovory

m.kozelka

Jaký je rozdíl mezi performancí a provokací?

Provokace je často samoúčelná a většinou povrchně exhibicionistická. Performance má pevnou dějovou strukturu, která nevylučuje náhodu a občas i zvrat v neprospěch performera. Galerijní performance jsou v převážné míře komorní, i když existují výjimky. Já jsem se rozhodl performovat pouze na ulici a v jiných veřejných prostorách, příčí se mi být součástí tzv. uměleckého, tedy galerijního provozu. Ulice znamená riziko a možnost ověřit si platnost a funkčnost myšlenek a postojů. V performancích je samozřejmě přítomná i provokace, ale není tím hlavním. Je druhotná. V galerijních akcích převažuje akademičnost a jistá formální konformita, ulice je plebejská a živelná.

Už jsi na té ulici od někoho dostal, jasně řečeno, přes hubu?

Před lety po mně někdo na gdaňském festivalu hodil flašku od piva. Polil jsem tam totiž podlahu galerie hovězí krví a potom ji vytíral polskou vlajkou. Po pěti minutách následoval zásah. Trochu jsem zavrávoral, ale doperformoval jsem. Na flašce byla viněta piva Lech, tak jsem měl dojem, že mi vyhlásila válku Solidarita. Jinak nic závažnějšího, lidem chvíli trvá, než se adaptují na situaci, a když chtějí reagovat, je už většinou pozdě. Často se ale po mých performancích tvoří vzrušeně diskutující hloučky.

Jednou z tvých provokativních performancí z poslední doby je vystupování v muslimské maskáčové burce… Co tím chceš demonstrovat?

Burky ušila Andrea Lexová pro naše vystoupení na festivalech v Bostonu a v New Yorku. Chtěli jsme tam performovat na ulicích – v Bostonu to měl být takový triptych, v Downtownu, na Kendall Square a na Harvard Square. Chtěl jsem tam Amíkům naservírovat modelový Afghánistán, ale oni nám zakázali ulici, vymlouvali se na 11. září. Nakonec jsme improvizovali v takové skladištní hale a místní zvukař nám to celé zkazil. V New Yorku jsme chtěli performovat na Times Square, ale taky nám to típli.

Podvědomě se burky vztahují k nárůstu vlivu islámu v Evropě a taky k mravní vyspělosti islámu, na rozdíl od evropské „civilizační“ zkurvenosti a bezskrupulóznosti. A burky, které Andrea ušila, se mi líbí a je v nich příjemně. Kromě Ameriky jsem v burce performoval v Hradci Králové, Praze, Ostravě, Olomouci, Jablonci nad Nisou a Brně.

V čem ta mravní vyspělost islámu podle tebe spočívá?

Určitě to chápu zjednodušeně, ale z rozhovorů s muslimy vyplývá, že za žádnou cenu nechtějí přijmout západní civilizační model. S jeho převládající pseudokulturou, s důrazem na pornografii, promiskui­­tu, ztrátu hodnot atd. Brání se liberální anarchii. Trvají na zakotvenosti v tradici, nejlíp je to vidět na jejich současné architektuře. Al-Kajdu a ostatní bojové skupiny klasifikují jako nutné obranné mechanismy, jako svého druhu partyzány a guerillové bojovníky. Nejen v Koránu, ale i v běžném arabském životě je důraz na mravnost veliký. Nemíchal bych do toho zrůdné excesy s kamenováním a bičováním žen a podobné příšernosti, od nichž se vzdělaní muslimové distancují. Myslím, že pokud se nestane zázrak, bude hodnotově zdevastovaná Evropa určité prvky z islámu přebírat a aktualizovat je pro zdejší prostředí. Ale to jsou jen plané úvahy a skutečnost může být diametrálně odlišná.

Z čeho vycházejí tvé současné názorové postoje? Z odmítnutí undergroundu v 70. letech a z obdivu k tehdejší západní levici? Co jsi od ní vlastně čekal?

Levice za železnou oponou byly tehdy oficiální partaje, které jezdily vždy na 1. máje do Moskvy na Brežněvovy přehlídky s následnými žranicemi. Tahle levice mě vůbec nezajímala, to byl kancelářský establishment. Zajímali mě radikálové, protože vedle kritiky tehdejšího kapitalismu a mnoha prognóz jeho vývoje posílali k čertu i všechny byrokratické modely tzv. východního socialismu a usvědčovali je ze lží a ze strnulosti. I když často využívali východoněmecké Stasi ke změnám identity a uklizení se do ústraní, neměli stalinisty a východoevropský mainstream v lásce. Zároveň – zejména v Německu a v Itálii – svojí praxí usvědčovali tamní avantgardní umělce z impotence a ze závislosti na oficiálních strukturách a z prostituce. Tedy z toho, co se teď v umění děje i u nás. Oni tam vlastně byli nepohodlní a nebezpeční jak pro systém, tak pro převážnou část umělecké sféry. S interpretacemi jejich názorů mám nyní problémy i tady, narážím na totální nevědomost a absenci kritického myšlení. Kromě toho, že tradiční pojem revoltující mládeže tu byl nahrazen anomálií mladých kariérních pravicových zmrdů.

Radikální levice 70. let byla důsledkem násilného potlačení pacifistické euforie 60. let. Politicko-ekonomickým bossům se model hippies a jiných alternativních partiček nemohl hodit do krámu. Část rozložili svými agenty zevnitř, ostatní potlačili násilím. Lidi ze západoberlínských komun si tehdy řekli: Dobře, nechcete mír? Tak budete mít válku. A měli ji.

V té době, o které se bavíme, tady jela naplno normalizace. Underground pro tebe žádnou alternativou nebyl?

Český underground byl v té době především hudební, pár lidí psalo nebo malovalo. Zatímco německý, italský nebo americký underground šel do přímého střetu v ulicích, český se stáhl do hospod. To mne nelákalo, četl jsem jinou literaturu a měl jiné ideály. Byly tady k sehnání překlady Herberta Marcuse, Theodora W. Adorna, Ericha Fromma a dalších filozofů a sociologů, ale i překlady textů a prohlášení RAF a dalších seskupení. Oni byli přímá akce, pražský androš byl pasivní rezistence. Bolševik byl idiot, protože potlačoval hudbu. Kdyby to nedělal, neměl by sílící opozici. Neměl by ji tak brzy. Do politických špiček se vždy propracovávají idioti, to platilo tehdy a platí to i dnes. Zatímco progresivní umění prožívalo na Západě boom, u nás mělo přes cestu trojí šraňky. Zastavil se tu tehdy čas a dnes se to v bleděmodrém opakuje.

Na pražském undergroundu mi vadilo jeho katolictví, já jsem tehdy tápal mezi vším možným, ale uvíznout v jakýchkoli dogmatech jsem nechtěl. Velkou roli hrála moje nepřizpůsobivost a neochota respektovat hierarchii protagonistů. Neuznávám žádnou hierarchii. Hierarchie vylučuje svobodu a smrdí elitářstvím. Mnohem pestřejší a uvolněnější underground byl mimo Prahu – v Karlových Varech, Olomouci, Teplicích, Brně a jinde. Potom se to slilo v jednu univerzální kulturně-frontovní masu a ztratilo to grády. A myslím si, že začleněním do disentu přestal být underground under­groundem, i když všichni budou tvrdit pravý opak. Svoboda je neorganizovatelná a nehie­rarchická. Sice je riskantní a mnohdy sebevražedná, ale velice prostá, neambiciózní a skromná.

Jak se tohle všechno odráželo v tvém životě a tvorbě tenkrát a jak dnes?

Tenkrát jsem byl naivní polobeatnik a notorický tulák, který autostopem pročesával Čechy, Moravu a Slovensko, v patách policii a flastr za příživnictví. Dnes jsem adresně kritický, zesměšňující a sebe sama ironizující. Tehdy jsem se plácal v snesitelné chudobě, dnes cepením v nesnesitelné bídě. Nebýt pár dobrých přátel tehdy a nyní, nepřežil bych. Tehdy jsem byl zdravý a divoký, teď jsem nemocný a soustředěný.

Čím se vlastně živíš?

Spadl jsem do té nejpříšernější bídy, jakou si dokážeš představit. Když se zadaří, mám 40–50 Kč na den. Nemám nárok na důchod, na nic. Za externí přednášky dostávám (když běží semestr) 4000 Kč měsíčně, z toho platím 1200 Kč zdravotní pojištění a cca 500 Kč za léky. Mám těžkou rozedmu plic a časté migrénové stavy a bez léků hrozí nebezpečí infarktu nebo zadušení. Střídavě mi pomáhá pár lidí, jinak bych už dávno nežil. Nikdo nechce platit honoráře, a když ano, tak směšně málo a s ročním zpožděním. Nikdo mne nikde nezaměstná, je mi přes 60 let…

V jednom svém článku sis stěžoval, že nikdo nechtěl finančně podpořit ani tvou knihu z vězeňského prostředí. O co šlo?

Mám rozepsanou povídkovou knížku o kriminálech 70. a 80. let. Tohle téma tady citelně chybí, i když vlastně nevím komu… 50. léta jsou prozaicky zpracovaná, především díky knihám geniálního Karla Pecky.

Před dvěma lety jsem zatelefonoval na Český literární fond a nějaké úřednici jsem řekl, na čem pracuju a že jsem notoricky švorc. Sdělila mi, že mám smůlu, že z nařízení ministerstva kultury finančně podporují pouze mladé autory do pětatřiceti let. Reagoval jsem tvrzením, že je to diskriminace a apartheid a že se ze strany systému jedná o evidentní korupci. Řekla mi, že si to mám jít vyřídit na ministerstvo. Nešel jsem, nemám ministerstva rád. Oni cpou prachy mladým lidem, aby byli hodní a psali neškodně a krotce – aby se nepletli do politiky a aby náhodou nekritizovali nebo nezpochybňovali tenhle svinský režim. Na literárních, ale i jiných dílech mladých lidí je to potom vidět. Jsou uniformní a nezajímaví; jak by řekl Topolánek – chybí tomu gule. Jak to, že je v týhle zemi spisovatel ten poslední póvl? Jak to, že nikomu nevadí, že ho všude oškubávají? Že nedostává honoráře, že je v podstatě na obtíž? Všichni se tu ohánějí Karlem Hynkem Máchou, ale programově opomíjejí současnost. Knihu o kriminálech určitě dopíšu, ale nevím, pro koho ji vlastně píšu.

Na to, že by Český literární fond podporoval jen autory do pětatřiceti let, jsem ještě nikdy nenarazila… Naopak, když se bavím s některými mladými autory, stěžují si zase oni, že nikdo nechce podpořit je, a tak si své věci vyvěšují na internet. Tvrdí, že tady existuje jakási uzavřená literární elita, která je mezi sebe nepustí. Když se ptám, koho konkrétně tou elitou myslí, neumějí odpovědět. Co ty na to?

Tady žádná literární elita neexistuje. Tady neexistuje žádná elita. Zmizela aristokratičnost, noblesa a osvobozující nadhled. Zbyly krysí dostihy v malém prostoru a drakonické mezilidské vztahy. Nikdo a nic není prestižní, to jsou jen manipulativní kecy a laciná sugesce. Tahle země je totálně v prdeli a intelektuálové, včetně básníků, ji svojí loajalitou, zbabělostí a neochotou a neschopností diagnostikovat současnou dobu a pojmenovat jednotlivá fiaska pomohli do zmíněné prdele vecpat. Všichni statečně bojují proti komunismu, ale nikdo ani necekne proti vzrůstajícímu ekonomicko-lobbistickému fašismu. Proč by měli mladí autoři usilovat o to, aby je staří kašpaři pustili mezi sebe? Ať se na ně vykašlou, ignorují je a vytvoří si svoji vlastní scénu, bez všech omezujících a cenzurních odporností, kterými disponuje oficiální scéna starých a o něco mladších machrů. Proč by se měli hrnout do mikrosvěta, který páchne sterilitou a impotencí? Kvůli penězům? Jsou mladí, ať jdou makat!

Ještě k tomu undergroundu… Odmítl jsi být jeho součástí už před třiceti lety, ale dodnes máš potřebu se s ním ve své tvorbě vyrovnávát. Proč?

Nevyrovnávám se s ním. Akorát si v paměti vybavuju některé lidi a ně­­­které situace a několikrát si je přehrávám v autentických i pravděpodobných varian­tách a potom sednu a píšu. Vytáčí mne, jak jsou najednou všichni strašní hrdinové a zasloužilí bojovníci, a já vím, že to ve skutečnosti bylo dost jinak. Nevím, proč by se měla heroizovat odlišnost. Jestliže v jednom případě zaujmu odmítavé stanovisko vůči jednomu svinstvu a jedné stupiditě, je logické, že se zachovám stejně i v případě jiného svinstva a jiné stupidity. Myslím tím dnešek. A slavní hrdinové jsou k dnešku neteční, jako by neviděli, jaké zhovadilosti se dějí a že tady sílí fašizoidní tendence téměř ve všech aspektech veřejného života, zejména pak v oblasti ekonomiky a mediál­­­ní manipulace. Nevadí jim to, chlastají a mastí muziku a kašlou na to, co se děje kolem. Stali se součástí establish­mentu a dá se říct, že v minulosti „bojovali“ za současnou podobu tržně likvidačního kapitalismu. Proto jsem rád, že jsem nebyl a nejsem součástí tohoto „boje“. Jinak jsou undergroundoví „hrdinové“ vděčnými figurkami pro psaní satirických povídek. Především jejich plynulý přechod z jedné normalizace do druhé a schopnost rychlé a bezproblémové adaptace. Takže si nemusím ani moc vymýšlet a nadsazovat.

Co konkrétně myslíš tou mediální manipulací?

Média systematicky pracují buď ve prospěch vládnoucí garnitury, nebo té které zájmové skupiny, což platí i pro umění. Dvacet let se tady lidem masírují mozky, jak má vypadat literatura, vizuální umění a to ostatní. Jak má vypadat umělec, co si má myslet, jaké má zaujímat postoje. Jak se má chovat, aby nenarazil. Média záměrně pěstují typy tzv. kontroverzních umělců, kteří jsou ale kontroverzní jen zdánlivě. Vesměs jsou to excentrici poplatní současnému systému, pouze na sebe – z reklamních důvodů – upozorňují něčím, co by jinde nevzbudilo pozornost. Média sugerují veřejnosti, že tihle a tihle umělci jsou většími a lepšími umělci než tamti, i když to není pravda. Média v této zemi nejsou hlídacími psy demokracie, ale jejími hrobníky. Média cíleně a zřejmě na zakázku pěstují obraz umění a umělce v neškodné, korektní a vkusně instantní podobě. Média nenávidí svobodu stejně jako tzv. špičkoví politici a dělají všechno pro to, aby se vrátila diktatura v té nejděsivější podobě. Nazrála doba pro samizdat, pro ilegalitu, pro anonymní ozbrojený boj.

Média likvidují přirozenost, omezují nezávislost a vytvářejí zničující závislost na podvržených hodnotách. Vtahují do virtua­lity bez pravidel a zásad, sugerují nutnost cynismu. Média jsou největším nebezpečím pro současný svět a prokletím pro svobodnou kreativitu.

Podobný despekt chováš i k současné české poezii, kterou jsi před časem v jedné literární debatě v pražském Obratníku označil za ufňukanou… Co u ní postrádáš především? A proč je po­­dle tebe taková?

K současné české poezii nechovám despekt, ale lhostejnost. Je ale několik autorů, které čtu rád a s chutí. Třeba Jaroslava Erika Friče nebo – nechápu, proč dosud neobjeveného – Janusze Klimszu, ale taky Petra Motýla, na sociálně-politickou strunu brnkajícího Petra Štengla, Jana Dadáka a hanáckého vesnického kantora Stanislava Denka. Asi by se jich ještě několik našlo.

V 60. letech byla poezie výrazem životního stylu, který směřoval ke svobodě a neomezené volnosti a neustále narážel do bariér. V 90. letech se poezie stala kariérní disciplínou, s přesně stanovenou hierarchií „osobností“ a z čistého vzduchu přesídlila do smradu akademických kanclů. To jí sebralo sílu, důvěryhodnost a přitažlivost. Vytvořily se klany kritiků a básnických lobby, v literárních časopisech se neustále točila a točí stejná jména. Je přebásníkováno, zejména v Brně. Obsahová témata současné české poezie jsou natolik plytká a stupidní, že nestojí za námahu si je prát do mozku. Básníci nereagují na bující novou totalitu, buď ji nevidí, nebo zastávají názor, že by se poezie neměla špinit vnějšími, tedy sociál­ními a politickými okolnostmi. Za této skandální a všeobecně pštrosí situace se já nechci špinit současnou poezií.

A musí se básník ve svých textech nutně vymezovat politicky?

Samozřejmě že se nemusí vymezovat politicky a už vůbec ne nutně. Neměl by ale zavírat oči před tím, co se okolo něj děje. Míra a forma angažovanosti je různá, nesmí být ale křečovitá a blbá. To se těžko posuzuje, zejména když tady má slovo angažovanost pejorativní význam. Básník, který lyricky či bolestínsky zpívá a má při tom zacpané uši a zavázané oči, je pouťovou karikaturou méněcenného blázna. Ať se ti to líbí nebo nelíbí, umělec má nutně zodpovědnost za svět, ve kterém žije, a svým uměním ho buď pozitivně a smysluplně přetváří, nebo pohřbívá do pekel. Nevím, kolik je jiných možností, ale asi mnoho ne.

Dobrá. Ať už jsi k poezii jakkoliv lhostejný, přesto jsi na přelomu tisíciletí věnoval spoustu času a energie projektu, který měl mapovat literární, ponejvíce poetické a výtvarné aktivity v deseti různých oblastech Česka. Jak na tu dobu vzpomínáš a proč jsi do toho projektu, jenž nakonec ztroskotal, vlastně šel?

Tehdy jsem do Olomouce přesídlil z Brna, do kterého jsem přesídlil z Karlových Varů, dva roky po dramatickém rozvodu. Rodinu mi zlikvidovala schizofrenně fanatická sekta a já se náhle ocitl v luftu a na ulici. Ve Votobii mi dali týden na to, abych vymyslel projekt, který by obstál v konkurenci. Nápad s antologiemi mi přišel jako skvělá možnost, jak promísit několik uměleckých oborů, které spolu vzájemně korespondovaly jen okrajově, nebo vůbec ne. Pojal jsem záměr udělat to kolážově a graficky zajímavě. Ujalo se to a šlo se na věc. Sběr materiálů bylo neskutečné dobrodružství, na cestách a v hospodách s autory jsem strávil stovky hodin. Nejtěžší bylo vzdorovat snahám o prosazení omezeného počtu autorů, většinou spřízněných kámošů a kámošek. To se podařilo, i když největší hádky byly v Ostravě s Petrem Hruškou a dnes již zemřelým Honzou Balabánem. Ostravského fotografa Viktora Koláře jsem kvůli jeho arogantním požadavkům z antologie vyhodil a vůbec toho nelituju. Sestavování antologií a permanentní komunikace s autory byl i velice zajímavý sociologický průzkum. Dnes mne třeba mrzí, že v ostravské antologii chybí úvaha sociologa Jana Kellera…

Antologií mělo být ne deset, ale celkem dvanáct – ještě exiloví autoři a tvorba v kriminálech. Edice skončila kvůli tomu, že si lídři Votobie mysleli, že to budu dělat za pakatel, případně grátis. Ty tři antologie měly své regionální hrdiny, kteří mi pomáhali až do příslovečné ztráty vědomí. Jmenuji Ivo Haráka, Michala Kolečka, Radka Fridricha (severní Čechy), Jiřího Surůvku, Jaroslava Žilu (Ostrava), Petra Hanušku a Ladislava Daňka (Olomouc). Dnes už bych do něčeho podobného nešel, nepřežil bych tu šílenou hektičnost a totálně zhovadilé vztahy.

Zmiňuješ Jana Kellera… Letos vydal v nakladatelství Slon podle mého názoru dost zásadní studii nazvanou Tři sociální světy. Mimo jiné v ní píše, že se stále víc lidí stává pro tzv. prosperující společnost přebytečnými. Vnímáš to také tak? A pokud ano, v čem vidíš příčinu?

Češi byli vždy extrémně materialističtí. Před třiceti lety prchali přes Jugoslávii na Západ ne kvůli svobodě projevu nebo z politických důvodů, ale z důvodů ekonomických. Potom posílali fotky, jak sedí u přeplněných stolů a lednic, fotokýče s nablýskanými auty a podobně. Vím to, takhle se tam vyexpedovalo několik mých přátel z Karlových Varů a odjinud. Dnes jsou z nich zapšklé a nezajímavé nuly, jsou zlí, hloupí a závistiví. Česká společnost není prosperující, na to, aby byla, je příliš uzavřená a vzájemně nekomunikující. Prosperita je věcí otevřené society a permanentní touhou vytvářet a poznávat nové. Nezakonzervovávat se. Což není český případ.

Přebytečnými jsou potom ti lidé, kteří byli přebytečnými vždy, v každém autoritativním či omezujícím systému. Ti nejednosměrní, neklidní, revoltující a zejména ti, kteří se nazývají romantičtí idealisté. Jsou považováni za blázny, za idioty a za parazity. Ti tzv. úspěšní se od nich distancují, štítí se jich, vlastně se jich bojí. Fungují jako nastavené zrcadlo, jako špatné svědomí těch ekonomicky adaptovaných. Jinou skupinou jsou lidé, kteří se nedokáží přizpůsobit současnému vražednému trendu. Tento systém se chystá lidi na okraji, počítaje v to i opoziční intelektuá­­ly a umělce, zlikvidovat, obávám se, že i nějakým způsobem legálně vyvraždit. Fašizující tendence v české politice jsou evidentní, média však o nich zbaběle mlčí, nebo je mlčky schvalují.

Nestává se v této souvislosti přebytečnou i literatura?

U literatury je to jiné. Ta si jako přebytečná či zbytečná připadat může a často taková i je. Důvodem její zbytečnosti může být nezajímavost, příliš zjevný důraz na neškodný střední proud, odmítání excesů, výstřelků a alarmujících textů, snaha být a zůstat v pohodě. Sociologicky to nejsou dva totožné jevy, jelikož umění a literatura jsou konformní záměrně, kdežto Kellerem analyzovaná sorta lidí nemůže být konformní už z principu – nedokáže to, není jí to vlastní. Umění i literatura ztrácí svoji životnost, sílu a aktuálnost právě kvůli snaze udržet se v loajálním chumlu Kellerem popsané servisní elity. Pokud tak bude pokračovat dál, zmizí ze scény a stane se dekorativním reliktem. Současná česká literatura je možná stylisticky dokonalá, avšak obsahově beznadějně prázdná.

Když se vrátím k těm třem antologiím – čím tě zaujaly zrovna severní Čechy, Ostravsko a Olomoucko, že jsi začal právě jimi? Co mají společné, případně čím jsou literárně zajímavější než jiné regiony? A lze vůbec literaturu vnímat v pouhých regionálních kontextech?

Ostravsko a severní Čechy jsou nesmírně pestré a kontrastní regiony. Nikde jinde neexistuje taková kumulace protikladů. Olomouc je oproti tomu konzervativní a neuspěchané město s odlišnými tradicemi. Velkou roli hrálo i to, že tato tři města (regiony) velmi dobře a dlouho znám. Úvahy o regionálním umění jsou jen pusté kecy, alibismus, který má ospravedlňovat nezajímavost tzv. center. Uvedu příklad: nejprestižnější galerie v newyorské Chelsea a Sohu vystavují umělce ze všech možných Prdelákovů a téměř vždy jsou to překvapivé pecky, které podávají jiný pohled na realitu. To samé platí tady a všude na světě. Za pár let už nebude žádné regionální umění, ale umění buď blbé, nebo dobré. Ostravsko je ve své pestrosti ucelenější, severní Čechy skýtají větší rozdíly. To se týká i literatury a vizuálního umění. Po těch třech vydaných antologiích měla následovat Plzeň a po ní dvojměstí Hradec Králové a Pardubice.

S podobným nápadem přišli letos lidé kolem ústecké univerzity a rozjeli projekt Sever, západ, východ… Myslíš si, že deset let od vydání tebou sestavených antologií je dostatečně dlouhá doba na to, aby projekt s týmiž ambicemi jen nerozmělnil už řečené, ale naopak přinesl něco nového?

Deset let je dost dlouhá doba. Vyrostla nová generace, etablovaní umělci se posunuli jinam, ne vždy dál. Univerzitní projekt v sobě ale skrývá nebezpečí suchého statisticko-vědeckého akademismu a absenci živelnosti. Každopádně je to skvělý počin a těším se na výsledek. Zajímalo by mne, jak velký tým na tom pracuje. My jsme byli s Petrem Palarčíkem sami dva.

Rozhovor připravila Svatava Antošová

Text byl publikován v literárním obtýdeníku Tvaru č. 16/2010

Foto Adéla Vosičková (Komunistická strana Vatikánu je tu pro vás! Performance před kostelem Sv. Kříže v Praze na Příkopě v rámci letošního ročníku festivalu Příští vlna/Next Wawe)

O autorovi

Milan Kozelka (nar. 1948 v Kyselce u Karlových Varů) je performer, básník a prozaik. Jako lektor působí na různých vysokých uměleckých školách, kde se věnuje tématům umění a politika, umění a mocenské systémy, současné evropské, americké a asijské umění. Od roku 1981 pravidelně vystupuje na festivalech akčního umění v ČR, Evropě a USA. Publikovat začal v 70. a 80 letech v samizdatu, knižně vydal dvě sbírky básní Koně se zapřahají do hracích automatů (Votobia, 1999) a Gumové projektily (J. W. Hill, 2000) a prózy s ilustracemi A. Lexové Ponorka (Votobia, 2001), Celebrity (gulu-gulu, 2004), Život na Kdysissippi (Host, 2008) a Údolí pod vysokým nebem (gulu-gulu, 2009). Dále vyšly jeho texty Bez adresy, s deštěm v patách / Egoniášovo proroctví (Petřínský samizdat, 2009) a cyklus krátkých próz s ilustracemi J. Davida Komolé výseče jako součást pardubického sborníku 7edm (Theo, 2010). Na přelomu tisíciletí sestavil a k vydání prosadil tři literární antologie: V srdci černého pavouka (Votobia, 2000), Od břehů k horám (Votobia, 2000) a Vertikální nostalgie (Votobia, 2002). Připravuje knihu povídek z prostředí českých věznic 70. a 80. let s názvem Domy bez oken.

CzechLit