Literární Zarafest 2014

Literární pozvánky

«
»
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
/23. února 2013/
Share |

"Vím o patnácti autorech, které bych rád vydal, záleží na financích,"

říká John O´Brien z amerického nakladatelství Dalkey Archive Press, který loni navštívil Českou republiku.

 

Loni v září jste přijel do Prahy, abyste na setkání s českými spisovateli zjistil, které z nich byste rád zahrnul do redakčního plánu nakladatelství Dalkey Archive. Jak často takové cesty podnikáte a kam? Omezují se jen na Evropu? A bylo na téhle pražské něco pozoruhodného?

Asi to bude znít, že se vašim otázkám vyhýbám, a taky že ano. Zvažujeme a lektorujeme několik českých autorů, ovšem vzhledem k tomu, že jde o právě probíhající proces, nechci zacházet do podrobností a dávat jakákoli jména. Samozřejmě jsem se setkal s několika pozoruhodnými spisovateli a dostal jsem doporučení na mnoho dalších. Pak tu jsou autoři, kteří byli natolik laskaví, že se mi ozvali až po mé cestě, a za kterými se tedy budu muset vrátit, nicméně ještě neuzrál čas, abych se o tomto tématu nějak rozšiřoval. To je mimochodem jeden z dobrých důvodů, proč spisovatelé vydavatele tolik nesnášejí. Často říkám, že všichni spisovatelé by měli aspoň chvíli pracovat ve vydavatelství, aby lépe pochopili, jak je možné, že rukopisy mohou tak dlouho někde ležet ladem. Také vždycky autorům říkám, ať mě v případě potřeby klidně začnou obtěžovat (i když snad jen jemně), kdykoli jim neodpovídám na e-maily. Znamená to totiž jen to, že naléhavé denní úkoly prostě překážejí dobrým mravům. Já obvykle dostávám tak 150 e-mailů denně a každý z nich vyžaduje aspoň nějakou odpověď. Tak, vyhnul jsem se vašim otázkám dostatečně?

Katalog nakladatelství Dalkey zatím zahrnuje šest knih českých autorů – po dvou od Ajvaze a Ouředníka a po jedné od Škvoreckého a Gruši. Mohl byste o nich krátce pohovořit a vysvětlit, čím upoutaly pozornost nakladatelství?

Knihy od Škvoreckého a Gruši jsou mými dávnými oblíbenkyněmi, četl jsem je už dávno, jsou to zvláštní, podivuhodné knihy, které obdivuju desítky let. Jen co se jejich náklad rozprodal, vyhledal jsem si je a získal je pro nás. Ajvaz a Ouředník – co o nich říct? Oba spisovatelé mi ihned padli do oka. U Ouředníka to byl hlavně jeho úhel pohledu na svět, velmi ironický a taky myslím komický. Rozesmívá mě, i když se zabývá tématy velice vážnými, z nichž tím hlavním se mi jeví lidská pošetilost. U Ajvaze nevím, jestli to vysvětlím tak snadno. Ale sám jsem mu řekl tohle: v jeho knihách se prvních sto stran bezcílně toulám a hádám, co má asi tak za lubem. Krom pocitu, že je to cesta, kterou stojí za to podniknout, se mě zmocňuje hlavně zmatek, ale i ten si vlastně užívám. A pak někde kolem strany 100 to všechno vybouchne a člověk se ocitá uvnitř prazvláštních světů, které v každé knize stvoří, všechno to najednou začne dávat smysl (aspoň nějakým způsobem), protože jste ve světě, který on pečlivě sestavil dohromady, obvykle tím, že nějaký pod-svět vytáhl z toho světa, který tak bezpečně známe. V každém z výše uvedených případů jsem však věděl, že se nacházím v přítomnosti génia. Není to adekvátní, já vím, ale líp to vyjádřit neumím.

Vaše zahraniční cesty a setkání se spisovateli mnoha různých národností a původů také zahrnují jednání s místními kulturními institucemi a úřady. Je na vaší zkušenosti s českým prostředím něco specifického?

Tady budu upřímný, a přestože nemám v úmyslu si stěžovat nebo kritizovat, asi to tak vyzní. Přes všechnu snahu se nám nepodařilo u kulturních institucí a úřadů v ČR prorazit, a to jsme se o to snažili hned několikrát a různými způsoby. Většina zemí má programy, které umožňují nakladatelům v zemi strávit několik dní a setkávat se se spisovateli, kritiky a vydavateli. Obvykle se toho ujímá ministerstvo kultury a nakladatel vede jedno dvě setkání i na půdě samotného ministerstva a zjišťuje, co všechno je v dané zemi možné. Portál české literatury byl velice velkorysý a s nedávnou cestou mi poskytl neocenitelnou pomoc, schůzku s ministerstvem se však uskutečnit nepodařilo, a ta bývá klíčem k mnoha věcem. A to nemluvím jen o financích – mluvím o vyjasnění vzájemných zájmů mezi oběma stranami a jejich dalším možném rozvoji. Za příštích dvanáct měsíců hodláme vydat přibližně pětadvacet literárních děl z Koreje: a to je možné jen díky našim rozhovorům o tom, jaké mají zájmy, a co je pro ně Dalkey Archive schopné udělat. Zmínil jste šest knih českých autorů, které jsme vydali, a já bez mučení přiznám, že je to velice malé číslo. Mělo by být mnohem vyšší, ale to hodně závisí na stupni spolupráce a důkladného rozboru společných zájmů. Toho se nám v ČR zatím dosáhnout nepodařilo, doufám však, že se to brzy podaří. 

Podle jakého klíče jste vůbec (české) knihy k vydání vybírali nebo budete vybírat?

Redaktor se ke knihám vztahuje s velmi osobním zaujetím: kniha se mu prostě líbí, nebo nelíbí. V tomto ohledu je redaktor jako jakýkoli jiný čtenář. Vždycky podle vlastních kritérií hledáme ty „nejlepší“ knihy a Dalkey (aspoň mi to bylo řečeno) vydává určitý druh knih – s tím souhlasím, i když co přesně tento „určitý druh“ označuje, ještě nedokážu úplně popsat. Náš záběr obvykle zahrnuje období od modernismu po současnost. Já si o knihách totiž nemyslím, že by mohly stárnout: s každým novým čtenářem je nová i sama kniha. Takže nás zajímá ne to, co se bude nejlíp prodávat, ale co nejlepší prostě je, ať už je to dosud nepřeložené dílo napsané ve třicátých letech, nebo loni. Jsme takové prazvláštní nakladatelství.

Jaké odezvy (kritické, recenzní, čtenářské) se šesti českám knihám, které jste vydali, dostalo? Máte mezi nimi osobního oblíbence? 

Samozřejmě Ouředníkově Europeaně se dařilo velice dobře a dostalo se jí i velké mediální pozornosti. V podstatě jde o stručné dějiny dvacátého století očima a ušima „běžného člověka“, které mu samozřejmě nedávají smysl, ovšem usiluje o něj pomocí povídaček o tom, co a proč a jak se stalo. Je to velice zábavná kniha, ale zároveň vznáší velice vážné pochybnosti o platnosti historiografie či různých verzí dějin. Ajvaz zdá se recenzenty mate, anebo si s jeho knihami nedávají dost práce, každopádně mu tolik pozornosti zatím věnováno nebylo. Já mám ale v plánu udělat celé jeho dílo, jak beletrii, tak teoretické práce. Ve Státech se na něj pohlíží jako na spisovatele science fiction. Některé z recenzí, co jsem viděl, mě dost vyděsily, stejně tak i ta cena, kterou dostal. Takhle já ho prostě nečtu, ale taky nemám žádný patent na to, jak je třeba číst jeho nebo kohokoliv jiného. 

Ze všech amerických vydavatelství snad právě Dalkey věnuje největší pozornost literatuře v překladu – jaké má pro to důvody? 

O tomhle bych mohl napsat knihu, což ovšem nikdy neudělám. V mládí jsem četl všechno bez rozdílu a obvykle ne to, o čem se učilo ve škole (britští a američtí klasikové a „bezpeční“ autoři). Má první opravdová kniha byl myslím román od Dostojevského. A po něm přišel Camus a Američané jako Hemingway (o kterém se tehdy ve školách učit nesmělo) a Salinger a Fitzgerald, spisovatelé, o kterých by mi kněží řekli, že je číst nemám. Takže já jsem s četbou začal u světové literatury. Když se ze mě stal profesor, často jsem o těchto autorech vyučoval a snažil se odstranit onu umělou bariéru, kterou mezi literaturou v angličtině a literaturou v překladu vztyčila akademie. Později, když jsem se dal na vydávání, upadala americká kultura do izolace a naprostého ignorantství vůči cizojazyčné literatuře; už tehdy začínaly z publikačních plánů hlavních vydavatelství překlady pomalu mizet. Takže jsem začal vydávat americké a britské spisovatele (a samozřejmě velikého Flanna O'Briena), ale stejně tak jsem vydával i autory zahraniční, ať už dobře známé (Queneau), nebo neznámé (Albert-Birot). Jsem toho názoru, že čtenářům je jedno, jestli kniha před nimi je překlad, nebo ne; každou knihu hodnotí na základě kvality a toho, jestli je zaujme.

Ovšem ve vydavatelském světě panuje i nadále proti vydávání beletrie v překladu dost předpojatosti, není to tak?

Ano, a jednou z těch předpojatostí je i přesvědčení, že se dobře neprodá, z čehož se ovšem brzy stane začarovaný kruh. Dle mého názoru se ve Státech dobře neprodává vážná literatura jako taková, takže potíž není v tom, jestli jde o překlad, nebo ne. Věřím, že by se na vážnou literaturu, až na několik jasných výjimek, mělo pohlížet jako na vážnou hudbu, balet či operu, nebo na jakoukoli další avantgardní uměleckou formu: všechny se dostanou do ohrožení, omezíme-li jejich hodnotu na tržní cenu, a všechny potřebují finanční pomoc zvnějšku. Ovšem z jakéhosi záhadného důvodu se takto na literární vydavatelství nepohlíží a spíše se věří na to, že se tyhle předpojatosti podaří nějakým vynalézavým marketingovým tahem odstranit. Takže to řekněme takhle: svět literárního vydavatelství je plný různých nástrah. Ovšem i tak (kdyby člověk chtěl podstoupit mnoho bezesných nocí a dal si tu práci) mají například malá nezávislá nakladatelství v dnešní době k dispozici mnoho knih, které ještě před třiceti lety k dispozici neměla. Pro nedostatek finanční podpory je však spousta těchto nakladatelství výrazně omezena v tom, kolik toho mohou podniknout a kolik knih vydat, aby přežila. To mluvím o vydavatelstvích, která za rok vydají třeba jen deset knih nebo i míň. Na této úrovni je velice obtížné toho dělat nějak víc, ale i tak se některým z těchto nakladatelství daří zanechat svou stopu, jiná však zůstávají téměř bez povšimnutí. V tomhle by mohlo velký kus práce v literárním světě udělat mecenášství, ovšem v současné době se ve Spojených státech vyskytuje jen jediná soukromá nadace, která podporuje překlady.   

A co současná situace ve Státech, co se týká kritického nebo čtenářského zájmu o vycházející (středo)evropskou beletrii? Samozřejmě to souvisí s možnostmi financování, mě však zajímá, do jaké míry a jak blízce…

Stručná odpověď by byla, že žádné možnosti financování nejsou. Máte Fond národní podpory umění, jehož rozpočet se v jednom kuse přetřásá a škrtá v Kongresu, pak máte několik menších, státních agentur s velmi omezenými prostředky a pak několik velkých nadací, které zase pro literaturu, natož překlady, nemají program. Kdyby tak jen takový Soros nezanechal podpory literárních projektů hned poté, co byla stržena Berlínská zeď. Jeho nadace by sama o sobě dokázala výrazně zlepšit to, kolik knih ze Střední Evropy se vydá, a k překladu a vydání je toho v této oblasti přece tolik. A abych odpověděl na první část vaší otázky, tak čtenářský zájem tu jistě je, ale jeho hlavní překážkou je nedostatek peněz, které bychom mohli investovat do toho, abychom lidem o těch knihách nějak dali vědět. Většina nadací v evropských zemích má pocit, že dělá víc než dost, když částečně pokryje náklady na překlad. Ale peněz je třeba vynaložit víc a kulturní organizace by měly začít do rozhovorů ohledně financování zahrnovat i vydavatele. Jen zřídkakdy se někdo vydavatelů ptá, co mají za potíže a jak by jim šlo čelit. Takže tyhle agentury se rozhodují samy za sebe, co a jak by mělo vydavatele přivést k té či té knize, a je pro ně vždy velkým překvapením, když vydavatel řekne ne. Nechápou prostě, že pokrytí poloviny nákladů za překlad není žádnou světobornou motivací, protože stále tu zbývá ještě druhá polovina a k ní navíc všechny ostatní náklady, které musí vydavatel pokrýt při vědomí, že příjmy z prodeje je nepokryjí.

Můžete teď vůbec odhadnout, jaké měla (nebo bude mít) vaše pražská cesta hmatatelné výsledky? Vyčníval snad někdo z autorů a autorek, s kterými jste se setkal? Jaké má Dalkey další plány, co se týká překladů českých autorů do angličtiny?

Opět na toto nemůžu odpovědět, aniž bych někoho urazil nebo oznamoval cosi, co sám ještě úplně nevím, tedy s kterými autory budeme navazovat spolupráci – to se samozřejmě vztahuje i k otázkám finančním. Bezpečná odpověď, kterou můžu dát, zní, že nadále hodláme vydávat pány Ouředníka a Ajvaze. Ovšem stejně tak vím o dalších přibližně patnácti autorech, které bych také velmi rád vydal!

 

Rozhovor připravil David Vichnar
© 2014 VIZUS | webmaster | Používáme redakční systém Vizus CMS