Arabové, Češi a jejich literatura
Současné české styky s arabskou kulturou sahají už do dávné minulosti. Autoři knihy Islám v srdci Evropy. Vlivy islámské civilizace na dějiny a současnost českých zemí za první zmínku o Arabech na našem území označují údaje v Životě sv. Konstantina-Cyrila, který prováděl misie u Arabů a Chazarů. Muslimové jsou přitom označeni za „moudré a vzdělané lidi“. I když jistě poté převažoval negativní vztah k muslimům i Arabům, najdeme u některých osobností, jako Jana Husa, vysoké hodnocení zvláště představitelů arabské vědy a filozofie: Hus používal označení „takový Avicenna“ jako synonymum všestranného učence a ve své zbožnosti a úctě k Panně Marii dokonce podle Husa a Jana Rokycany mohli muslimové jít křesťanům příkladem. Celkově ovšem informace o Arabech nebyly na vysoké úrovni (což jistě platilo oboustranně), navíc s rostoucí mocí Turků „Saracéni“ a „Maurové“ prý „odcházejí ze scény“ (i kulturního povědomí) a Alláh je nadále označován za „tureckého proroka“. Více znalostí o arabském světě se do Čech postupně dostává v 19. století: vychází první výtah z Koránu nazývaného ovšem stále ještě „turecké bible“ (předtím byly psány jen polemiky), od poloviny 19. století se postupně rodí i česká orientalistika. Úsilí české literatury „otevřít okna do světa“ tehdy vnášelo do poezie nové básnické formy včetně gazelu, přejatého z islámského Východu. Gazely pak tvořili J. Vrchlický či V. Nezval.
Vzájemné styky arabských zemí a Čech byly zvláště silné za komunismu, kdy se Československo (po krátkodobé podpoře Izraele) přiklonilo na arabskou stranu a dodávalo do těchto zemí zbraně (a školilo teroristy). Kupříkladu v Alžírsku se pravidelně konaly družební týdny kultury mezi hlavními městy Prahou a Alžírem (podporována ovšem pochopitelně byla kultura a literatura oficiální). Samotná čeština se dnes v arabských zemích vyučuje na jediné vysoké škole, a sice v Káhiře. Výuku tam započal roku 1957 Zbyněk Žába (1917–1971), po něm pokračoval Rudolf Veselý. V 70. a 80. letech pak došlo z politických důvodů k přerušení vyučování. Nyní v Káhiře působí čeští lektoři, vyučující jazyk, literaturu pak sami Egypťané; v současné době profesor Chálid al-Biltagí, který předtím studoval v Praze a letos vyšel jeho překlad Čapkovy hry RUR. Co se týká obecné znalosti o Češích v arabském světě, zatímco Charif Bahbouh (samostatný rozhovor brzy přineseme, pozn. red.) staví do kontrastu vysokou obeznámenost Arabů s českou literaturou, renomovaný arabista Luboš Kropáček konstatuje, že ještě v šedesátých letech si mnozí Arabové Čechy pletli s Jugoslávci – v osmdesátých letech prý už ale ne.
Do arabštiny byla dosud přeložena díla M. Kundery či verše J. Seiferta (v pražské Národní knihovně ovšem tyto publikace chybějí), vyšla také Babička B. Němcové, Švejk či čtyři překlady děl K. Čapka, naposledy právě letos vedle zmiňované RUR i Bílá nemoc (v překladu Ch. Bahbouha). Podle Kropáčka by v arabských zemích mohl z české literatury vyvolat větší zájem Čapkův Krakatit, a pak snad i cestopisy českých autorů, líčících arabské země (připojme, že cestopisy do Egypta výborně shrnuje kniha Mezi houfy lotrův se pustiti--. České cestopisy o Egyptě 15.–17. století editorky Lucie Storchové). Přitažlivou postavou je zvláště pro Saúdské Araby cestovatel, orientalista, diplomat a katolický kněz Alois Musil (1868–1944), průkopník náboženského dialogu, který si silně uvědomoval, v kolika rysech se život lidí pouště podobá životu popisovanému v bibli a kolik křesťanských ctností u muslimů nachází. Musil jako jeden z prvních zevrubně popsal část území, která později připadla právě Saúdské Arábii. Jeho dílo je pro Araby alespoň částečně přístupné v angličtině či němčině, spisy v češtině ovšem ne. Nakonec Kropáček doporučuje k překladu české texty z fotbalového prostředí, jako Poláčkovy Muže v offsidu: třeba obyvatelé Káhiry jsou podle něj rozděleni mezi příznivce dvou fotbalových klubů podobně, jako se pražští fanoušci dělí na slávisty a sparťany.
S trochou nadsázky ale můžeme říct, že si zatím Praha získala své fanoušky mezi arabskými spisovateli, z nichž zde někteří žili či žijí. Básník Muhammad Mahdí al-Džawáhirí (1900–1997) se do Čech dostal náhodou, díky mezipřistání v Praze (při cestě do NDR, kam prchal z Iráku), zde ho přivítala delegace československých spisovatelů. Prožil poté v Praze třicet let a věnoval jí i mnohé nadšené verše. O českou literaturu se ale podle Kropáčka příliš nezajímal. Podobně Praha okouzlila i mnohé další: kupříkladu Ch. Bahbouh napsal sbírku Nad Prahou hořký půlměsíc. Jak uvádí Lucie Němečková (samostatný rozhovor brzy přineseme, pozn. red.), festival orientální kultury Nad Prahou půlměsíc, který organizuje, byl inspirován právě názvem uvedené sbírky. Němečková mimo jiné spolupracovala na přípravě doprovodného „arabského“ programu letošního veletrhu Svět knihy. Při té příležitosti také připravila v Divadle Viola večer poezie arabských autorů, žijících u nás, s názvem Zelená lampa poezie. Na podzim tohoto roku chystá jeho pokračování v rámci 3. ročníku zmíněného festivalu Nad Prahou půlměsíc, jehož součástí má být mimo jiné také palestinsko-izraelský literární večer.
Podle Kropáčka dnes obecně dochází ke sbližování západní a arabské kultury hlavně v oblasti hudby, výtvarného umění a architektury: mluví přitom o tzv. „euroislámské“ architektuře a o „prolínání a barevných obměnách hudby obou rozdílných kulturních tradic“. Existují i arabská hudební tělesa, která prezentují hudbu kombinující evropskou klasickou hudbu s arabskými nástroji (marimba, perkuse) a arabskou tradicí. V dubnu letos v Praze v takovémto duchu hostovala skupina Nesmy Abdel Aziz i se zvláštní úpravou Bacha, Vivaldiho a Paganiniho. Literatura bude podle Kropáčka v tomto trendu pokračovat. Právě o to se ve svých pořadech pokouší L. Němečková, podle níž propojování a setkávání kultur je „jeden z největších úkolů současnosti.“
Jan Lukavec
Autor je publicista a knihovník. V roce 2008 vydal knihu Fanatik, prorok, či klaun? G. K. Chesterton a jeho interpreti, v roce 2010 Zneklidňující svět zrcadel.
