Návrat krále majálesu

 

…všichni ti krásní inženýři jsou už mrtví, a technici v skrytu konspirují ve jménu příštího Blaha…[1]

Allen Ginsberg, Král Majáles, 7. květen 1965

 

Na světě jsou města, jež mají na spisovatelovu, umělcovu či historikovu mysl prazvláštní vliv; jako by vyzařovala určitého ducha, genius loci, který zprostředkovává a sděluje myšlenkový vitalismus. Jako by jejich jádra elektrizovala vrstvou kulturní energie, vírem, jsou to města jako Paříž, Berlín, New York, Praha, jejichž jména jsou obdařena kouzelnou mocí. Mysl pracuje záhadným způsobem, myšlenky a poezie vznikají na určitém místě v určitém čase, které se zdá být nadzemské a nadčasové zároveň. Také zde přichází v úvahu pragmatika: kultura, kdekoli je její přítomnost výrazná, vzniká dílem možných důsledků a asociací, stejně jako politický zločin.

Konec násilné nadvlády sovětského impéria,[2] který se začal projevovat pádem Berlínské zdi a Sametovou revolucí, vrhl Prahu do centra nové Evropy a nového evropského vědomí. Podnítil také, jakkoli krátce, boj za občanská práva, jenž byl s městem symbolicky spojován již od politického uvolňování 60. let a památného Pražského jara. V období následujícím po komunistickém převratu roku 1948 byla Praha, jež kdysi bývala srdcem Evropy, násilně připojena k historické a kulturní fikci zvané „východní Evropa“. Jak poznamenal Michael March ve své předmluvě k Popisu boje,[3] toto pseudo-území bylo „ztraceným světadílem po více než 40 let“.[4]  Kulturní prostředí, nově vzniklé v Praze po pádu Sovětského svazu, se stalo centrálním a přesto zásadně decentralizovaným zároveň, jednotným stejně tak jako radikálně různorodým. Jak trefně poznamenal básník Tim Rogers: „Ve 20. století jste se mohli narodit za Rakousko-uherského císařství, chodit na základní školu v Československu, střední školu v Německu, pracovat v ČSSR, jít do důchodu v ČSR a zemřít v České republice, a to všechno, aniž byste jedinkrát opustili Prahu.“[5]

Pro zvláštní vydání New Orleans Review s názvem „10 let po sametové revoluci“ Petr Bílek napsal, že se československá poezie na počátku 90. let vyznačovala jistou historickou schizofrenií. Většina děl publikovaných bezprostředně po revoluci byla „napsána v 70. a 80. letech, ale cenzurována starými pořádky“.[6] Alexandra Büchlerová ve svém úvodníku k vydání časopisu Transcript na téma „Samet a železo: desetiletí nového českého psaní“ vyjádřila podobný názor: „Spěch a nevybíravé vydávání všeho, co bylo zakazováno a cenzurováno do roku 1989, vyústilo v naprostý zmatek literární scény,“[7] což bylo zřejmé už tenkrát. Daniela Drazanová to ve vydání časopisu Prognosis z roku 1993 vyjádřila následovně: „Česká literatura 90. let jakoby se odvíjela odpředu i pozpátku. Vydavatelství tisknou dříve zakázaná díla disidentů, původně cenzurované české klasiky a zároveň literární pokusy nových, poměrně neznámých autorů.“[8]   

Takováto produkce vyústila v určitý hyper-anachronismus („časovou explozi“[9]) a přerušila kontakt s mladší generací, která se často cítila odcizena od probíhajícího přehodnocování minulosti a spíše se uchylovala k soudobé literatuře jiných zemí. Někteří, jako například Ewald Murrer a Jakub Rose, založili své vlastní měsíčníky, např. Iniciály věnované publikujícím autorům do třiceti let.[10] Zároveň ale obrázek české poezie po revoluci komplikovaly nejméně tři další faktory: různící se požadavky emigrantů, kteří se nedávno vrátili, etnické a politické neshody, jež postupem času povedou k rozdělení Československa v roce 1993; spolu s rozporuplnými východními či naopak západními popisy pražské literární scény převzatými již od dob Studené války, které se výrazně změnily vlivem rychlého růstu mezinárodní literární komunity ve městě samotném. Skutečná situace odrážela výrok Briona Gysina: „Pravdivé není nic, povoleno je všechno.“[11] Jaromír Slomek, kritik Literárních Novin, nastalou situaci shrnul následovně: „Česká literatura 90. let se výrazně liší od knih vydávaných v letech 80.“[12]

Z této komplexní genealogie se nedá jednoznačně určit, co vyvolalo tzv. „pražský moment“. Během normalizačního období 80. let byla pražská inteligence systematicky utlačována. Většina děl vydávaných na počátku 90. let původně kolovala jako samizdat psaný na stroji přes kopírák. Pražští spisovatelé vnímali své kulturní prostředí jako sled svévolného narušování, které zmírňoval (dle měnící se státní politiky) oficiální vydavatelský aparát, přístup ke vzdělávacím institucím a dostupnost výjezdních doložek. Když byla v roce 1984 udělena Nobelova cena za literaturu pražskému básníkovi Jaroslavu Seifertovi (jednomu z původních signatářů Charty 77) a jeho dílo následně zpřístupněno v překladu, došlo ke vzniku paralelního světa vně komunistického Československa (ČSSR) a zformovalo se literární vědomí v naprostém rozporu se skutečností převládající ve státě. Seifertovo dílo, jakožto dílo jednoho z velikánů moderní československé poezie, připomínalo Prahu rovněž jako město Vítězslava Nezvala, Karla Teigeho a Toyen, stejně jako Guillauma Apollinaira, André Bretona a Mariny Cvetajevové.

Zjevně apolitičtí spisovatelé jako např. Miroslav Holub se v průběhu tohoto období stávali v zahraničí stále známějšími. Holub často přispíval do britských časopisů, např. Encounteru (který založil Stephen Spender) či Times Literary Supplement. Vedle Seiferta byl Holub mnoha lidmi za hranicemi ČSSR všeobecně považován za hlavní určující postavu pražské literární scény. Britský laureát Ted Hughes ho slavně popsal jako „jednoho z půltuctu nejdůležitějších světových básníků“.[13] Hughesovo prohlášení bylo ve výrazném rozporu s tím, jak Holuba vnímala většina českých akademiků a kritiků. Ve svém úvodu k antologii nakladatelství Ark s názvem „Šest českých básníků“ Alexandra Büchlerová v roce 2007 napsala:

  Fakt, že Miroslav Holub je zdaleka nejznámějším českým básníkem, potvrzuje snadné přijetí intelektuální, přímočaré poezie, plné univerzálních myšlenek a lehce rozluštitelných alegorií na straně jedné, a nechuť zabývat se básnickou tvorbou, která odkazuje na nám neznámou kulturu a literární kontext, na straně druhé. Dokonce ani Seifert, jehož dílu se dostalo jiskřičky zájmu poté, co obdržel Nobelovu cenu, nikdy nezískal tak významné místo na žebříčku anglicky vydaných publikací jako Holub, jehož dílo vydala taková nakladatelství jako Penguin, Faber a později Bloodaxe.[14]

Škatulkování Holuba jako názorného příkladu selhání—selhání univerzální poetiky na jedné straně a na straně druhé selhání literární instituce anglicky mluvících zemí (jakožto kulturně krátkozraké)—ukrývá za zjednodušenou etnografickou obapolností a nevyhlášenou estetickou ideologií řadu zásadních otázek, které nás nepřestávají informovat o tom, jakým způsobem jsou vnímány různé kulturní dialogy, jež utvářejí současnou literární Prahu. Uznávaný imunolog Holub si tomuto omezenému provinčnímu vidění navzdory udržel umělcův morální smysl pro povinnost zajímat se o stav světa jako celku.[15] Z tradiční československé literární scény se po revoluci stala uzavřená skupina, ve které nebylo pro Holuba místo. Bílek ji popsal jako „typicky menšinovou“ literaturu v mnoha ohledech, která „se raději věnovala výhradně domácí problematice, než aby se stala součástí mezinárodní interakce.“[16]

Na počátku 90. let, která se musela vyrovnávat s válkou v bývalé Jugoslávii, jako by historie skutečně vrhala dlouhý stín na budoucnost znovu sjednocené Evropy. Holub rezolutně odmítal vnímání Čechů jako obětí a českého národa jako terče rakousko-uherského, nacistického a sovětského útlaku. Naopak trval na tom, že historická vina nemůže být nikomu přidělována podle pólů politické či kulturní hegemonie. Holub se zavázal k respektování nepříjemných pravd, stejně jako jiní básníci, například Paul Polanksy a Gwendolyn Hubková Albertová, kteří koncem 90. let věnovali plno své energie tomu, aby odhalili utajovanou historii koncentračního tábora v Letech (jednalo se o tábor pro internaci Romů a dalších etnicky a politicky nežádoucích osob, který byl řízen výhradně vysoce postavenými českými kolaboranty během druhé světové války).[17] Ačkoli o sobě Holub smýšlel převážně jako o Evropanovi, zasazoval se také o to, abychom neopomíjeli jistou zodpovědnost, kterou společně neseme za své místní a vnitřní prostředí.[18] Průběh lustrace – odhalování a postih bývalých komunistů – v porevolučním Československu stále zůstává kontroverzním. Ačkoli byl Holub v 70. letech přidán na černou listinu, a zároveň se ho někteří kritici snažili s bývalým režimem spojit, nikdy se nevyhýbal nutnosti čelit vlastní minulosti v jejích nejkonkrétnějších i nejobecnějších ohledech.[19]

Zjevný ideologický rozpor mezi všeobecně prozápadně orientovanou poezií a pronárodním vnímáním některých českých překladatelů a akademiků, který se výrazně projevil v Holubově případě, mnohem méně souvisí s poezií jako takovou než s určitou vzdorovitostí specificky československé a později české literatury tohoto období, která se viditelně rozdělila podle osobního politického přesvědčení a politické minulosti: mezi emigranty a neemigranty, disidenty a nedisidenty, antikomunisty, socialisty, anarchisty, demokraty, kapitalisty, monarchisty, a také mezigeneračně. V jedné ze svých typických poznámek, která bere v úvahu dílo Ivana Blatného a Jiřího Gruši Bílek píše:

Většina básní napsaná v exilu poskytovala jen nepatrné množství originálních myšlenek, spíše papouškovala názory zastávané čtenáři i spisovateli. Exilová poezie paradoxně vykazovala mnoho stejných rysů jako režimem schválená poezie vydávaná v komunistickém Československu…[20]

Také o něčem vypovídá, že z dvanácti básníků, které si v létě 2000 Bílek vybral do letního vydání časopisu New Orleans Review pro přehled o stavu moderní poezie v České republice, se žádný nenarodil po roce 1963, zatímco pouze tři z nich (Sylva Fischerová, Božena Správcová a Jáchym Topol) se narodili po roce 1952. Pokusy uspořádat tyto nesourodosti jako pozůstatky Studené války, roku 68 a Moskevského protokolu či normalizace 80. let vedou pouze k zamlžování nebo snahám zamlžovat fakt, že v Praze, stejně jako kdekoli jinde, kulturní diskurs[21] stále utvářejí a kladou na něj požadavky programy sloužící především samy sobě, přičemž politické či estetické ideologie pouze poskytují uměle vytvářené záminky k tomu, aby mohla kritika některá díla zavrhovat.[22]

2. Zatímco dalekosáhlý vliv západní hudby 60. let na předrevoluční (disidentské) psaní byl detailně zdokumentován, pražská literární kritika se povětšinou od populární a typicky soudobé kultury držela spíše stranou.[23] Těžko někoho překvapí, že osobnosti jako Lou Reed, Frank Zappa a Allan Ginsberg zůstaly na počátku 90. let pro neakademickou veřejnost určujícími kulturními ikonami postkomunistického Československa. Obdivoval je i bývalý prezident Václav Havel. Ještě v roce 1998, když Prahu v květnu navštívil vydavatel beatníků, zorganizovali studenti celodenní čtení poezie Lawrence Ferlingettiho. Ačkoli bylo beatnické hnutí obviňováno z politické naivity a – stejně jako surrealimus (který je stále populární ve městech) – označováno za přežitek, jeho trvalá popularita poukazuje na, pokud nic jiného, jisté odcizení od kulturních pólů (kapitalismus/socialismus), které za současného stavu věcí přetrvává i přesto, že se tyto pojmy od konce Studené války změnily. Abychom ocenili narůstající význam beatnického odkazu v 90. letech, stačí se podívat na ohromující úspěch pražského Festivalu Beatníků v roce 1998 (Festival spisovatelů Praha), v jehož programu Karel Srp zveřejnil zápisky StB (tajné policie) dokumentující Ginsbergovu návštěvu Prahy v roce 1965.[24]

Oproti propagaci tržní ekonomiky (po revoluci nekriticky oslavované přívrženci Václava Klause) a kulturního nacionalismu, představuje Ginsbergovo odmítnutí slepé ideologické oddanosti – „komunisti nemají co nabídnout kromě ducatých/ tváří a brýlí a ulhaných policajtů/ a kapitalisti nabízejí těm Nahým napalm a peníze/ v zelených kufřících“[25] – kritický postoj, který v éře Mezinárodního měnového fondu a Světové obchodní organizace jak se zdá znovu nabývá na platnosti.[26] Otázkou zůstává, jak moc je tato přehodnocovaná platnost spojena s formálním rozvojem poetiky, a zda se vliv Ginsberga a beatníků na české kulturní vědomí rozvinul a překonal vlastní historický moment.[27]

Není příliš překvapivé, že při pohledu zvnějšku populární literatuře stále dominuje odkaz beatníků, zejména Ginsbergův. Ginsberg Prahu v roce 1965 navštívil dvakrát, a jak zjistil, získal si ve městě mnoho zastánců, dokonce za své dílo obdržel autorské poplatky. Během svého pobytu v hotelu Ambasador na Václavském náměstí se Ginsberg mohl svobodně setkávat s místními básníky a překladateli, a to i přes to, že ho StB měla stále pod dohledem. Protože byl značně oblíbený mezi studenty, jedna skupina ho navrhla jako svého zástupce na nedávno obnoveném květnovém festivalu Majáles, kde ho velké studentské shromáždění zvolilo králem Majálesu. Během následujících dní začaly Ginsberga komunistické špičky stále více obtěžovat. Předtím, než byl oficiálně zatčen a vyhoštěn ze země, údajně proto, že kazil snadno ovlivnitelnou pražskou mládež, ho podezírali z nežádoucí politické činnosti a odsuzovali jeho sexuální nevázanost.

Ginsbergův popis korunovace králem Majálesu a jeho následné deportace zaznamenal Richard Konstelanetz pro článek New York Times dva měsíce po události. Článek začíná prohlášením: „Pro současné vysokoškolské studenty po celém světě je Allen Ginsberg svým způsobem kulturním hrdinou a někdy i skutečným prorokem.“[28] Kostelanetz píše, že Ginsberg do Prahy dorazil z Polska 30. dubna (byla to jeho druhá návštěva města) poté, co navštívil Rusko. Ginsbergův popis událostí začíná následujícím dnem:

Toho rána jsem dorazil na oslavu Majálesu a odpoledne mě nějací studenti požádali, abych byl jejich králem. Souhlasil jsem. Postavili mě na vůz, a tak jsem jel v průvodu ČVUT, zatímco na vedlejším voze vyhrávala dixielandová kapela. Průvod projížděl městem směrem k hlavnímu náměstí, kde už se shromáždilo deset až patnáct tisíc lidí. Ve svém projevu jsem korunu krále Majálesu věnoval Franzi Kafkovi, který na tom náměstí kdysi žil.

Dále se v článku píše, že odtud průvod pokračoval k Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnešnímu pražskému Výstavišti, kde shromáždění 100 000 studentů ze všech pražských vysokých škol zvolilo Ginsberga králem Majálesu.[29]

Několik dní nato, pozdě v noci, mě někdo znenadání napadl na ulici a řval na mě „buzerante,“ a pak nás všechny včetně studentů, kteří byli se mnou, zatkla policie a odvedla na stanici. Propustili mě až v 5 hodin ráno, zaznamenali si svědectví ostatních. Mám podezření, že tím útočníkem byl policejní provokatér, ale nemůžu to nijak dokázat.[30]

7. května byl Ginsberg zatčen a držen v izolaci, než ho posadili do letadla směrem na londýnské letiště Heathrow (během tohoto letu napsal báseň „Král Majáles“). O téměř pětadvacet let později Ginsberg usiloval o to, aby upozornil na nepříjemnou situaci, v níž se nacházela komunita pražských disidentů. V lednu 1989 se vedle Eda Sanderse ze skupiny Fugs a Vratislava Brabence z Plastic People of the Universe objevil na newyorském koncertu s cílem podpořit českého básníka Ivana Martina Jirouse (známého jako „Magor“). Jirous byl komunisty vězněn za to, že předčítal protestní básně na veřejnosti. Vystudovaný historik umění Jirous, kterému komunisté zakázali tuto činnost, byl znám díky svému konceptu „paralelní polis“ neboli „druhé kultury“: věřil, že umění může odhalit to, jak komunistický režim falešně prezentuje společenskou situaci, a tím, že bude „žít podle pravdy,“ vést k jeho rozpadu.

Město, do kterého se Ginsberg vrátil o rok později v roce 1990, mělo brzy projít takovou proměnou, jaká se projeví jen málokde. Během několika příštích let se bude Jirousova „paralelní polis“ jevit jako příhodnější popis toho, jak se pražská společnost rozdělila jak po ekonomické tak kulturní stránce.  Toto dělení bylo důsledkem neskutečně zpronevěřené kupónové privatizace, (kterou celý Západ propagoval jako nový ekonomický zázrak),[31] na straně jedné a masovým návratem bývalých českých emigrantů a rapidním rozšířením mezinárodní komunity ve městě na straně druhé. Podle odhadů článku New York Times jen Američanů žilo v Praze do roku 1993 až 30 000.[32] Mnoho z nich se nějak podílelo na nově vzniklé „scéně“ – jako spisovatelé, překladatelé, redaktoři, vydavatelé, umělci, filmaři, ochránci lidských práv, knihkupci, učitelé, studenti, hudebníci nebo fanynky. Toto volně zformované společenství, nová „druhá kultura“, vytvořilo nový mýtus města, který v sobě spojoval nostalgické bohémství se západní dychtivostí po kulturní věrohodnosti (poezie „svědectví“) a jistý fantaskní svět, jako v Čaroději ze země Oz, který byl v kontrastu s kulturními válkami 80. let a politickým úpadkem reganovsko-thatcherovské éry v USA a Británii.[33] Jak v článku pro časopis Wired napsal v roce 1993 Bruce Sterling:

toto je skutečně město 90. let. Dokonce i jeho umělecké problémy jsou typickými uměleckými problémy 90. let, kdy zmatená a využívaná generace usiluje o autentický projev v období, jehož politikou je redukovat veškeré umění a život na nekonečné množství různých druhů zboží – udělat z Kafky tričko a z Havla lákavou atrakci, zaškatulkovat kulturu jako pasterizovaný balíček exotiky, udělat z umění falešný kýč a z kulturního dědictví nejlépe prodávaný artikl muzea hospodárnosti.[34]    

Praze, zabředlé do vlastní historie i historií dalších, nikdy nebyl mýtus ani mystifikace cizí. Jak poznamenal Heinz Politzer: „Její ojedinělá atmosféra udělala dojem na tak rané a na sobě nezávislé pozorovatele jako byl Američan Longfellow a Němec Wilhelm Raabe.“[35] Ale vliv Prahy na anglofonní představivost sahá do ještě vzdálenější minulosti. Přikloníme-li se k výstřelkům kulturní genealogie, dosahuje přinejmenším k počátkům moderní angličtiny. (Dokonce ještě předtím se Anna Lucemburská stala patronkou anglosaského básníka Geoffreyho Chaucera. S Chaucerovým psaním, postaveným na Boccacciově modelu, se podle všeho započala dlouhá cesta literární angličtiny, která se zrodila z překladu.[36] V této době zároveň Jan Hus, jehož socha se nachází uprostřed pražského Staroměstského náměstí, svým překladem a učením díla Angličana Jana Viklefa zažehl ve Střední Evropě politickou a kulturní revoluci.)

Od Shakespearových fiktivních Čech a Prahy Johna Dee a Edwarda Kelleyho už nejspíš není tak daleko ke skutečné porevoluční romantizované Praze 90. let. Ani jejich vzájemné srovnání by nebylo úplně neobvyklé. Přeměny Prahy po Sametové revoluci v listopadu 1989 částečně znovu oživily, částečně vytvořily, panevropskou, kosmopolitní tradici, kterou 40 let komunismu nedokázalo úplně zadusit. Od kališníků po Plastic People of the Universe, od Husa přes Masaryka k Havlovi, od Arcimbolda přes Kafku a surrealisty až ke Klímovi, představa o Praze jako určitém ráji kulturního vzdoru, v němž poezie univerzálních idejí, navzdory Audenovým ukvapeným prohlášením, skutečně může uvést věci do pohybu, stále přetrvává. Jak poznamenává Sterling: „Přichází sem mnoho spisovatelů, ne proto, že by je Havel mohl naučit, jak mají psát, nýbrž proto, že Václav Havel je symbolem toho, co slova mohou dokázat.“[37]

Když ve svém projevu v roce 1965 věnoval Ginsberg korunu Krále Majálesu Franzi Kafkovi, uznal tím jistý symbolický dluh vůči autorovi, který, ač do hloubi duše Pražanem, byl také německy mluvícím židem (jehož sebrané spisy mimochodem nebyly souhrnně přeloženy do češtiny až do samého konce 20. století).[38] Kafka, velmi ironický vůči státní byrokracii a osobnímu odcizení, definoval, co znamená nebýt příslušníkem žádné konkrétní národnosti či státu, ale být stvořením právě takové p“aralelní polis“, která není pouhým architektonickým, městským či organizačním zřízením, ale druhem kulturního víru, jehož topologie je jedinečná a univerzální zároveň. Ve světě sužovaném nacionalismem a extremismem všeho druhu stojí za to si připomínat, že všechny osobnosti, místa a okamžiky kulturní modernity se vždy zdály být svým způsobem cizí.[39]

Když se v roce 1990 Ginsberg na pozvání starosty Jaroslava Kořána do Prahy poprvé od svého vyhoštění v roce 1965 vrátil („abych znovu získal svou papírovou korunu“)[40], jedním z důležitých momentů jeho návštěvy bylo předčítání několika básní na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.[41] V publiku bylo mnoho z těch, kteří byli v době Ginsbergova vyhoštění před pětadvaceti lety studenty, včetně Havla, a aktivně se před Sametovou revolucí podíleli na zakázané literární scéně. Zakladatel disidentské jazzové sekce (v roce 1971) Karel Srp poukázal na to, že spojení Ginsberga s Prahou sahalo do ještě hlubší minulosti k časopisu Světová literatura v polovině 50. let.

Jeho vydavatelé jako první v Československu publikovali Ginsbergovo Kvílení, stejně jako Kerouakovy a Ferlinghettiho povídky. Protože tito autoři občas odhalovali odvrácenou stranu Spojených států amerických, komunistická cenzura je tolerovala.[42]

Podle Josefa Jánošíka „by vliv Ginsbergovy návštěvy [1965] na českou kulturu neměl být podceňován“, zároveň také podle jeho názoru představoval jeden z hlavních katalyzátorů Pražského jara v roce 68.[43] 

Ginsbergův návrat proto pro mnoho lidí předznamenal zahájení nového kulturního momentu, jenž během prezidentského úřadování dramatika Václava Havla vyústí v to, co americký emigrant, novinář Alan Levy, později ve svém často citovaném úvodníku nazval „levý břeh 90. let“:

Žijeme na levém břehu 90. let. Pro některé z nás je Praha městem druhých šancí, pro jiné neprobádaným územím, kde je možné cokoli, lze všechno a dost často nefunguje nic. Včerejšek je dávno pryč, dnešek je nejistý a kdo ví, co bude zítra. Ale někde uvnitř všichni víme, že žijeme v neopakovatelnou dobu na neopakovatelném místě. V budoucnu budou historici zaznamenávat náš způsob života, mám důvod věřit, že už jsou tu teď, ale i oni se budou muset dozvědět prostá fakta. O tom, jaký byl a jaký nám připadal život a jeho uvolňování v Praze v posledním desetiletí 20. století.[44]

Sterling se o dva roky později s Levym shodl:

Praha se velmi podobá Paříži ve 20. letech, ale také se od Paříže 20. let velmi liší. Jedním z hlavních důvodů je, že tu není André Breton. Lidé tu sedí a píší – zastavují se v Globe, přeplněném knihkupectví v ulici Janovského 14, kde se setkávají emigranti. Když nahlédnete dovnitř, celá třetina zákazníků prahofilů  je oděna v černém, usrkává kapučíno a horlivě si něco čmáře do notesu.  Je tu mnoho Američanů, kteří se chtějí stát spisovateli, nejen to, dokonce jim čas od času někdo něco i vydá, ale není tu žádné pražské literární hnutí, žádné pražské literar-ismy. Žádní vlivní literární teoretici tu neprezentují své názory jako Breton, Louis Aragon nebo Gertrude Steinová v Paříži. Není tu pražská technika, pražský přístup či pražská literární filozofie, která by zažehla svět nových pochybností. Jsou tu lidé, kteří se skutečně snaží najít svůj výraz, zatím bezúspěšně. Možná se tu najde nový Hemingway (jak jednou prohlásil Prague Post, musí se najít). Ale pokud pražští spisovatelé opravdu chtějí psát stejně neotřele a stejně dobře jako ve své době Hemingway, pak se to musí sami naučit.[45]

Stejně jako Ginsberg byl Levy komunistickými špičkami vypovězen z Československa. Původem Newyorčan Levy se do Prahy přestěhoval v roce 1967. Následujícího roku zde zaznamenal sovětskou invazi, kterou podrobně vylíčil ve své knize Pražské peřeje[46] (1972, znovu vydáno pod názvem Tolik hrdinů v roce 1980). V roce 1971 byla zrušena jeho novinářská akreditace a spolu se svou rodinou byl kvůli nařčení ze špionáže vyhoštěn ze země. Žil mnoho let ve Vídni, kde pracoval jako zahraniční zpravodaj pro International Herald Tribune a dramatik vídeňského Anglického divadla. (Vienna´s English Theatre) Levy se do Prahy vrátil roku 1990 a nedlouho poté se stal šéfredaktorem Prague Post, kterým byl od jeho založení v roce 1990 až do své smrti v roce 2004. Havel o jeho kulturním přínosu pro město napsal:

Alan Levy se rozhodl být v naší zemi aktivní v době, která pro nás byla velmi důležitá a velmi citlivá. Bylo to období vytváření svobodného, otevřeného prostředí pro média. Díky svým lidským kvalitám a profesním zkušenostem se rychle stal uznávanou osobností nemalého významu, kterou velmi respektuji.[47]  

Autor 18 knih Levy publikoval rozhovory s W.H. Audenem, Beatles, Fidelem Castrem, Vladimirem Nabokovem a Ezrou Poundem, soubor díla, které, podle některých, pomohlo zavést nezbytnou genealogii, jež umožnila nahlížet na porevoluční pražskou scénu v širším historickém kontextu předchozího mezinárodního prostředí Paříže a Berlína. Zároveň také v jistém smyslu představoval jakési nepřerušené spojení s Prahou minulou.

Jako jediný akreditovaný americký novinář ve městě během let, která bezprostředně následovala po sovětské invazi roku 68, si Levy při své snaze rozvíjet mladou porevoluční scénu mohl činit nárok na jistý druh autority. Nicméně i přes to byl pouze jedním z mnoha emigrantů dlouhodobě žijících v Praze, jejichž činnost v jistém smyslu zformovala prvotní historii této scény – mezi nimi byl např. držitel Oskara, tvůrce animovaných filmů, Gene Deitch, „rhodeský učenec a špion“ Ian Milner, držitel ceny PEN klubu za překlad Gerald Turner a Mary Hawkerová, dcera dezertéra George Wheelera, bývalého majora americké okupační vlády v Západním Německu. Jak Hawherová, tak Milner pracovali v dnešním Ústavu anglofonních literatur a kultur na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, jedná se o stejný univerzitní ústav, kde ve 20. letech vznikla teorie Pražského strukturalismu vypracovaná následovníky Viléma Mathesia, Janem Mukařovským, René Wellkem a Romanem Jakobsonem. Před svou smrtí v roce 1991 se Milner živil překladem básní např. Holuba, Sylvy Fischerové a Vladimíra Holana.

Během let, která předcházela Sametové revoluci, Prahu nepřestávali navštěvovat filozofové, hudebníci, umělci a spisovatelé ze západu, a to i přes omezení stanovená komunistickým režimem. Zakázané univerzitní semináře, pořádané během 70. a 80. let filozofy disidenty, včetně Ladislava Hejdánka a Julia Tomina (otec spisovatele Lukáše Tomina), do města přilákaly takové osobnosti, jako byl např. Jacques Derrida (byl zadržen v ruzyňském vězení v prosinci 1981) a Roger Scruton, a byly detailně popsány v knize Barbary Dayové Sametoví filozofové.[48] Mezitím román Philipa Rotha Pražské orgie (1985), pojatý podobně jako Nesnesitelná lehkost bytí emigranta Milana Kundery (1984), napomáhal udržet mýtus pražského literárního bohémství.[49]

V květnu 1989 vystoupila Joan Baezová, jedna z mnoha umělkyň a umělců, kteří nějakým způsobem ovlivnili skupinu československých disidentů, na koncertě v Brně, kde otevřeně kritizovala komunistický režim (se svým koncertem vystoupila v Praze opakovaně 17. listopadu 2009). V témže období se spisovatelé jako např. Gwendolyn Albertová, (která v Praze studovala lingvistiku na Fulbrightovo stipendium), účastnili každodenních aktivit Občanského fóra, (z něhož nedlouho poté vznikla první postkomunistická vláda vedená Václavem Havlem). Když revoluce více než týden po pádu Berlínské zdi propukla naplno, pracovala Albertová v hlavním sídle Občanského fóra, divadle Laterna Magika, jako asistentka Rity Klimové, (která se později stala první Havlovou velvyslankyní ve Spojených státech.)

Ve zprávě později vydané v Prague Postu Albertová zaznamenala proslov Alexandra Dubčeka (bývalého prezidenta ČSSR, jenž byl po sovětské invazi roku 68 odvolán z funkce) ze dne 23. listopadu 1989 z balkónu kanceláře deníku Svobodné slovo na Václavském náměstí.  Vedle Dubčeka tehdy stál Václav Havel, nedávno propuštěný po deseti měsících strávených ve vězení.[50] Toto symbolické spojení Sametové revoluce a Pražského jara dalo vzniknout všeobecné romantické představě o městě a jeho politických a kulturních poměrech. Zatímco glasnosť nezadržitelně směřovala k pádu ruské komunistické strany, porevoluční euforie v Praze se stala pozadím svévolné literární obrody. Jak poznamenal Bílek:

Po revoluci se na scéně objevilo téměř dva tisíce soukromých vydavatelů. Namísto dvou periodik, která by zahrnovala veškerou soudobou literární tvorbu, se najednou vynořily a mizely tucty měsíčníků a čtvrtletníků.[51]

Tato obroda byla částečně vyvolána rapidně se rozšiřující mezinárodní komunitou ve městě a čtenářskou veřejností prahnoucí po zprávách zvenčí.[52] Brzy se začala objevovat pravidelná vydání v angličtině, němčině a francouzštině. V listopadu 1990 založilo pět Američanů ze Santa Barbary první anglicky psané pražské noviny s názvem Prognosis, vycházely dvakrát týdně (během krátkého období jednou týdně) až do svého skončení v březnu 1995. Mnoho spisovatelů, kteří se objevili na pražské scéně, pro ně na té či oné pozici pracovalo – včetně Johna Allisona, Anthonyho Tognazziniho, Davida Freelinga, Randalla Lymana, Thora Garcii a Louise Armanda. O necelý rok později založili Lisa Frankenbergová a Kent Hawryluk (bývalí zaměstnanci Prognosis) s Alanem Levym jako šéfredaktorem týdeník Prague Post, jenž si kladl za cíl více se zabývat současným stavem věcí. V roce 1993 byly krátkodobě vydávány dvoje další noviny: Prague News (napůl v němčině) a Bohemian Daily Standard, který byl vyvrcholením počátků fenoménu „Levého břehu 90. let“.

3. V polovině roku 1991 se v Praze konal první z mnoha mezinárodních Festivalů spisovatelů iniciovaný bývalým newyorským knihkupcem a ředitelem Pražského knižního veletrhu, pořádaném v Paláci kultury (do roku 1993) Michaelem Marchem. Ve stejném roce v nakladatelství Penguin vyšla Marchova antologie východoevropské poezie s názvem Dítě Evropy. Tato antologie, stejně jako Festival spisovatelů, vzešla z projektu, který se započal v 80. letech. March ho líčí následovně:

Začal jsem festivaly a čtení poezie pořádat v londýnském muzeu Keats House, vydávali jsme tehdy a chtěli s Georgem Theinerem, redaktorem Index on Censorship, lidem představit dílo Vladimíra Holana. Poté se čtení přesunula do divadel Arts Theatre a Donmar Warehouse Theatre. Od roku 1983 se z nich stala „čtení v Covent Garden.“ V únoru 1989 jsem Dítě Evropy přenesl do Národního divadla a v rozhodující chvíli tak představil básníky z osmi komunistických zemí. Festival vysílali v televizi a rádiu a chválili v tisku. V květnu 1991 jsem čtení přesunul do pražského Valdštejnského paláce, který byl tímto poprvé zpřístupněn veřejnosti.[53]   

Na zahajovacím Festivalu tak mezi jinými účinkovali: Miroslav Holub, Eva Kantůrková, Irving Layton, Karel Pecka, Paul-Eerik Rummo, Zdena Salivarová, Josef Škvorecký a Petr Odillo Stradický. V roce 1992 na Festivalu hostoval Robert Bly a v letech následujících se po boku českých spisovatelů, např. Ivana Klímy, Hany Andronikové, Jáchyma Topola, Sylvy Fischerové, Jaroslava Rudiše, Sylvie Rychterové, Michala Ajvaze, Petra Borkovce či Ewalda Murrera objevilo mnoho dalších mezinárodně uznávaných autorů (Lawrence Ferlinghetti, Susan Sontagová, Harold Pinter, Jorge Sempún, Alain Robbe-Grillet, Robert Creeley).

V únoru 1992 založil Howard Sidenberg, bývalý student doktorského studia se zaměřením na ruskou politiku na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře, v obecním bytě na Smíchově nakladatelství Twisted Spoon Press. Sidenberg, který do Prahy dorazil v průběhu předcházejícího roku, tak společně s překladatelem Kevinem Blahutem, umělcem Kipem Bauersfeldem a spisovatelem Lukášem Tominem zavedl jediné dlouhodobě působící anglické nakladatelství ve státě.[54] Jejich prvním vydaným titulem byla Tominova prvotina The Doll (Panenka), kterou Fay Weldonová popsala takto:

Jedná se o vizionářské dílo, které naspal pozoruhodný a důležitý mladý autor. Zatímco se setkávají a mísí jazyky a kultury, staví se Tomin k tomuto nelehkému literárnímu úkolu čelem a vlastně tak dává čtenáři naději na novou budoucnost románu.[55]

Starší syn významného intelektuála a disidenta Tomin (jeho matka Zdena Tominová byla mluvčí Charty 77), žil od roku 1980 ve Velké Británii, Francii a Kanadě a napsal tři romány v angličtině (všechny vydané nakladatelstvím Twisted Spoon). Řadu jeho básní už před tím otisklo londýnské Literary Review, spolu s článkem o rozčarování ze Sametové revoluce, který vyšel v The New Statesman. Po svém návratu do Prahy v roce 1991 se Tomin stal pravidelným přispěvatelem Literárních novin, Iniciál, Hostu a Prague Postu. Jeho druhý román, Ashtrays (Popelníky, 1993), který ilustroval Alf van der Plank, je mnohými považován za mistrovské dílo pražské literární renesance 90. let. Post ho popsal jako „husarský kousek jazyka.“[56]  Aniž by kdy dosáhl všeobecného uznání, které si jeho dílo zasluhovalo, a které jeho první recenzenti označovali za nevyhnutelné, spáchal Tomin v roce 1995 ve věku dvaatřiceti let sebevraždu. Jeho tělo se našlo na úpatí skály v Šáreckém údolí.[57] Tominův třetí román, Kye, byl vydán posmrtně v roce 1997. V recenzi na něj Anthony Tognazzini označil Tomina za „vytříbeného formalistu, jehož experimenty s vypravěčskou technikou jsou odvážné a poutavé“.[58]

Během téměř dvaceti let svého působení vydalo Twisted Spoon překlady románů Bohumila Hrabala (Total Fears, česky Dopisy Dubence, Hrabal napsal mezi lety 1989 a 1991 jako sérii dopisů Američance April Giffordové, studující v Praze), Ladislava Klímy (Glorious Nemesis, česky Slavná Nemesis, přeložil Marek Tomin), Evy Švankmajerové (Baradla Cave, česky Jeskyně Baradla, přeložila Gwendolyn Albertová), Pavla Brycze (I, City, česky Jsem město, přeložil Joshua Cohen a Markéta Hofmeisterová), Víta Kremličky (Selected Writings, Sebrané spisy), Róberta Gála (Signs and Symptoms, slovensky Znaky a príznaky) a Tomaže Šalamuna – spolu s překlady děl Louise Armanda, Joshuy Cohena, Sørena S. Gaugera, Travise Jeppesena, Christophera Lorda a Phila Shoenfelta, které si vysloužily pozitivní kritiky v Times Literary Supplemet, London Review of Books a Los Angeles Times. Podle Sidenberga kladlo nakladatelství celou dobu důraz jak na „uvádění nových děl soudobých autorů, tak děl starších, která byla překladateli opomíjena.“[59]

Nedlouho poté, co v nakladatelství Twisted Spoon vyšly první tituly, začal být v Praze vydáván první anglicky psaný literární magazín. V červnu 1992 ho založili Doug Hajek a jeho krajanka z Kanady Laura Busheikinová, spolu s Tonym Ozunou z Los Angeles (Ozuna do Prahy dorazil v roce 1990), a navrhla talentovaná česká umělkyně Veronika Bromová. Magazín byl pojmenován Yazzyk jako slovní hříčka na slovanské slovo, které může zastupovat nejen řeč, ale i chuťový orgán. Yazzyk působil napříč kulturami, vydával články původně psané anglicky nebo přeložené z češtiny a slovenštiny. Snažil se napodobit někdejší undergroundový časopis Revolver Revue[60] a novější Labyrint Revue Joachima Dvořáka (časopis zasvěcený kultuře, literatuře a umění, většinou v překladu), vedle děl Davida Freelinga, Randalla Lymana, Věry Chaseové, Tobyho Litta a Daniely Drazanové publikoval tvorbu Jáchyma Topola, Michala Ajvaze, Egona Bondyho, Ivy Pekárkové, Evy Hauserové, Ivana Jirouse a Jany Krajcarové. Neodmyslitelnou součástí obálky časopisu byl obrázek nové trojdílné české vlajky. První dvě vydání (ve dvoutisícovém nákladu) byla vyprodána během prvního roku jeho existence, z čísla 2 na téma Erotika, sexualita a gender se od té doby stal vzácný sběratelský kousek. Údajně mělo pod vedením Cyrila Simsy (překladatele, kritika, esejisty a autora vědecko-fantastické literatury) vzniknout i 5. číslo s názvem Fantazie a fantaskno, ale než k tomu mohlo dojít, byl časopis z důvodu nedostatku finančních prostředků zrušen.

Ačkoli vyšla pouze čtyři čísla, Yazzyk byl významným počinem a připravil půdu pro mnoho dalších magazínů, které následovaly. Ve svém článku o pražské scéně ve Wired Bruce Sterling o Yazzyku napsal: „Možná to není nejlepší literární magazín na světě, ale nejlépe se zabývá jeho nepatrnou částí.“[61] Ozuna popisuje, jakým způsobem vznikala první čísla:

Všechny kontakty na spisovatele a překladatele jsme získali z adresáře českého undergroundového hnutí se sídlem v kanceláři časopisu VOKNO naproti Hlavnímu nádraží. Texty jsme si mohli snadno vyžádat od mnoha překladatelů: Jamese Naughtona (z Oxfordské univerzity), který překládal dílo Bohumila Hrabala, Miroslavy Holubové a Alexandry Berkové; Petera Kusyho (z Kolumbijské university), překladatele Milana Kundery, a Paula Wilsona, který překládal hry Václava Havla. Lawrence Ferlinghetti a Allen Ginsberg nás vybízeli, abychom použili překlady poezie Ginsbergova českého protějšku, Egona Bondyho (jehož básně jsme otiskli ve dvou vydáních). Bondyho tvorbu jsme otiskli pouze díky spolupráci s Martinem Machovcem, současným (i tehdejším) odborníkem na undergroundovou literaturu.[62]

V červnu 1992 také Aleš Najbrt a fotograf Tono Stano zahájili dvojjazyčný magazín RAUT, financovaný Reflexem, který byl tištěn na křídovém papíře velkého formátu (100x70 cm), sestával hlavně z fotografií, rozhovorů a nového psaní, Littův a Míkův překlad Jaroslava Pížla ve druhém vydání nevyjímaje.

Za další tři měsíce vzniklo čtení poezie uskupení Beef Stew. První čtení se konalo 13. září v Divadle Rubín na Malé Straně a pokračovalo o dva týdny později v reggae místnosti klubu Ubiquity, (který se nacházel hned vedle plesového sálu v prvním patře Slovanského domu, pozdější Tam Tam klub). Po dvou týdnech se čtení přesunula do pražského Kulturního střediska v Ženském domově v Praze 5, blízko stanice metra Anděl, kde pokračovala až do konce roku. V únoru 1993 Beef Stew trvale přesídlilo do přízemí klubu Radost v Bělehradské ulici. Beef Stew, založené newyorským básníkem Davidem Freelingem, pořádalo čtení, uváděná řadou spisovatelů, včetně Anthonyho Tognazziniho, Jima Freemena a Willie Watsona, každou neděli večer po dobu deseti let.

Beef Stew se stalo oblíbenou základnou britských a amerických novinářů píšících o novém Česku, ztělesněním, jak jej nazval Levy, rušné atmosféry umělecké a intelektuální Paříže.[63] Jak řekl Freeling: „Každý chce objevit vynikajícího spisovatele, my čekáme na to, že se někdo nečekaně vybarví.“[64] Členové mezinárodní komunity a média Beef Stew milovali a nenáviděli zároveň. Mnoho z nich Beef Stew vnímalo jako příznak kulturního odloučení. Gwen Orelová ve své knize Prezentace kultur: anglická divadla v postkomunistické Praze tato čtení v éteru popsala jako „kulturní ghetto, kde [američtí] emigranti předvádějí svoji rozpolcenost“.[65] I přesto pro mnoho lidí, kteří byli součástí pražské scény, tvořilo Beef Stew, zejména ve svých počátcích, srdce nemalé anglofonní subkultury.[66] Přestože se epicentrum této subkultury v průběhu desetiletí mnohokrát přesouvalo, a literární uskupení napříč Prahou se různě sdružovala a zase zanikala, jmenný seznam těch, kteří ve sklepních prostorech Radosti účinkovali, působí tak trochu jako encyklopedie Kdo je kdo v Praze 90. let. Byli mezi nimi Lukáš Tomin, Julie Chibbarová, Myla Goldbergová, Peter Orner, Stuart Horwitz, Alan Ward Thomas, Anthony Tognazzini, Robert Eversz, Karin Cintronová, Neil Danziger, Theo Schwinke, Paul Martia, Jay Godwin, Shannon McCormicková, Joe Sherman, Louis Armand, Donna Stonecipherová, Ken Nash, Julie Ashleyová, Vincent Farnsworth, Jenny Smithová a Jeri Theriaultová, mnoho z nich dosáhlo značných kariérních úspěchů v Praze i v zahraničí.

Asi proto, že se v Praze v té době nenaskýtalo mnoho příležitostí něco vydat, velké množství hodnotných rukopisů nikdy nespatřilo světlo světa, což zlým jazykům, jako např. Garymu Shteyngartovi (autorovi Příručky ruského debutanta,[67] který v Radosti předčítal pouze jednou), poskytovalo záminku k prohlášení, že scéna postrádá talent.[68] Autorka Tajných přání[69] (Bee Season, vydal Random House, 2000) a Zloděje času: procházka Prahou (Time´s Magpie: A Walk in Prague, vydal Crown, 2004) Myla Goldbergová pro Beef Stew mezi lety 1993 a 1994 předčítala pravidelně, mezi jiným kapitoly ze svého nepublikovaného románu Cirkus, promyšleně zkomponovaného příběhu o konci rodinného cirkusu Kludských (1902-1934). Cirkus koloval v opisech a stal se jednou z několika klasik pražského undergroundu, aniž by kdy byl vydán. Julie Chibbarová, autorka Vykoupení (Redemption, vydal Simon&Schuster, 2004), která do Prahy dorazila v roce 1996, také patřila k pravidelným účastníkům čtení. Jak sama řekla, čtení jí změnila život:

každotýdenní reakce publika mi pomáhala pochopit, co se v mé tvorbě osvědčilo a co ne (alespoň do určité míry). Čtení, které se konalo v Radosti, moderoval vynikající spisovatel Anthony Tognazzini. Zhruba ve stejné době se asi pět z nás dalo dohromady a uspořádali jsme takový spisovatelský workshop, učili jsme se jeden od druhého a navzájem si pomáhali se zlepšovat. Jeden ze spisovatelů mi doporučil, abych část své práce nabídla malému časopisu s názvem Optimism Monthly, který redigoval Alan Ward Thomas. V průběhu několika následujících let nakonec otiskli řadu mých povídek a asi 10 částí mého románu. David Speranza, redaktor jiného magazínu, The Prague Review, mě také požádal o jednu povídku, Chrom, která vyšla na přelomu roku 96/97 ve vydání zima/podzim. Čas strávený v Praze mě proměnil z člověka, který se považoval za spisovatele, ve skutečného profesionála.[70]

Vedle Davida Freelinga byl hlavní postavou pražské emigrantské scény Anthony Tognazzini. Během šesti let Tognazziniho práce otiskla snad všechna anglická periodika ve městě, pro Prognosis a Prague Post psal pravidelně. Podle dlouhodobého sponzora a příležitostného vydavatele Jima Freemena, byl Tognazzini jedním z nejzajímavějších autorů, kteří se na scéně v 90. letech objevili, a zároveň je asi nejtěsněji spojován s Beef Stew. Jeho sbírka povídek, Pro podobné příležitosti nosím v kapse kladivo (I Carry a Hammer in My Pocket for Ocassions Such as These), vydaná v nakladatelství BOA v New Yorku v roce 2007, začala vznikat o deset let dřív jako malá knížečka pro vydavatelství Alan Thomas´s Presidential Press. Peter Orner, který na Právnické fakultě Karlovy univerzity přednášel angloamerické právo a lidská práva, během svého pobytu v Praze začal publikovat v Atlantic Monthly.  Dave Eggers jeho román Druhý příchod Mavaly Shikongové (The Second Coming of Mavala Shikongo, vydal Little, Brown, 2006) v Guardianu označil za „nádherně napsanou knihu…, která má duši.“ Ornerova první kniha, sbírka povídek s názvem Příběhy tetičky Ester (Esther Stories, vydal Houghton Mifflin, 2001) byla zdánlivě kapitolu po kapitole psána pro pravidelné týdenní čtení Beef Stew. Orner na ni vzpomíná takto:

 Právě jsem pracoval na své první knize, Příběhy tetičky Ester. Každou neděli večer jsme s několika dalšími autory předčítali ukázky své tvorby během sérií čtení Beef Stew, která organizoval Jim Freeman v klubu Radost. Beef Stew jsem miloval, bylo to velmi pozitivní prostředí, které mě nutilo dokončit práci v časovém limitu. Každý týden jsem musel něco dopsat. Nezáleželo na tom, co přesně, ale prostě alespoň něco. V tom tmavém sklepě to bylo dost zvláštní. Někdy nefungovalo světlo a já jsem sotva viděl na to, co čtu.[71]

V pražském průvodci nakladatelství Lonely Planet (2008) poznamenal bývalý spoluvlastník knihkupectví Globe Mark Baker toto: „s odstupem dvaceti let se dá říci, že literární kritici si s odsuzováním nedávali načas.“ A dodává, že pražská scéna „se stíhala množit mnohem rychleji, než jaký byl její skutečný podíl kvalitních autorů“. Mezi nimi:

·   Jonathan Ledgard, dlouholetý pražský zpravodaj pro The Economist a autor uznávaného románu Žirafy (2006). Jádro příběhu vzniklo podle skutečné události, když v roce 1975 příslušníci československé tajné policie vydali rozkaz k likvidaci největšího stáda žiraf chovaného v zajetí ve Střední Evropě.

·   Maarten Troost, zpočátku zpravodaj Prague Postu, později autor dvou vynikajících románů: Milostný život lidojedů (The Sex Lives of Cannibals, 2004) a Jak se nechat ukamenovat s divochy (Getting Stoned with the Savages, 2006), knihy které mohl napsat o Praze, ve skutečnosti pojednávají o Troostově pozdějších dobrodružstvích v Jižním Pacifiku.

·   Olen Steinhauer, který v Praze pobýval v polovině 90. let, než se vytratil do Budapešti, kde napsal pět uznávaných špionážních thrillerů z období Studené války. Děj jeho čtvrté knihy, Hnutí za svobodu (Liberation Movements, 2006), začíná v České republice a odkazy na Prahu se prolínají celou sérií.

·   Robert Eversz, který v Praze střídavě pobýval od roku 1992 a je zde také zasazen děj jeho románu z roku 1998 Cikánská srdce (Gypsy Hearts). Eversz je autorem několika populárních ponurých thrillerů, včetně Zastřelit Elvise (Shooting Elvis, 1997), které se zabývají americkou posedlostí světem celebrit.[72]

Tady ale příběh nekončí. Toby Litt, autor deseti románů, úspěšně popřel zažitou představu, že mezinárodní scéna v Praze byla převážně severoamerickou enklávou. Mezi jeho romány patří: Hledači mrtvol (Corpsing, vydal Hamish Hamilton, 2000), Strašidelná historka (Ghost story, vydal Penguin, 2004) a Cesta do vesmíru (Journey into Space, vydal Penguin, 2009). Během svého pobytu v Praze mezi lety 1990 a 1993, kdy učil angličtinu na Ekonomickém ústavu Univerzity Karlovy, dokončil Litt tři romány. Nicméně, jak sám poznamenal:

Všechny tři pražské romány, stejně jako Disidenti, které jsem napsal v Anglii, ale zasadil do prostředí Prahy, stále nebyly vydány. Nakonec mi pražský deník Metro pomohl sehnat agenta, Mica Cheethama, který mě stále zastupuje.[73]

Tom McCarthy, autor mezinárodně uznávaného románu Zbytek (Remainder, vydal Alma/ Vintage, 2006) má podobnou zkušenost. Zatímco žil do roku 1993 v Praze a pracoval jako živý model na Akademii výtvarných umění, podařilo se McCarthymu vydat pouze jediný pražský román, nazvaný Muži v prostoru (Men in Space, 2007), který si částečně pohrává se soudobou uměleckou scénou ve městě. V recenzi na Muže v prostoru pro týdeník The Observer Lee Rourke napsal: „McCarthy se rychle projevil jako mistr svého řemesla, který zavádí současný román na dosud neprobádaná území.“[74] V New York Review of Books označila Zadie Smithová McCarthyho Zbytek za „jeden z nejlepších anglických románů posledních deseti let“.[75]    

Louis Armand se s přestávkami účastnil čtení Beef Stew od poloviny roku 1994. V roce 1997 vydal Twisted Spoon Press Howarda Sidenberga jeho první sbírku básní s názvem Seance (Séances). Miroslav Holub ji popsal jako „svěží a originální“ a John Millett, redaktor Poetry Australia, ji označil za „jedno z nejlepších děl vůbec.“[76] Druhé vydání vyšlo v nakladatelství Arc o 4 roky později a jeho první román Zahrada vydalo nakladatelství Salt v roce 2001. Mezitím bývalému členovi newyorské hudební skupiny Khmer Rouge Philu Shoenfeltovi vyšla v roce 1998 v pražském nakladatelství Maťa dvojjazyčná publikace textů písní a poezie. Jeho první román s názvem Feťákova láska (Junkie Love) vydalo nakladatelství Twisted Spoon v roce 2001. Nick Cave ho popsal jako „pěkné šokující počtení“.[77] Poté, co Feťákova láska obdržela několik nezávislých knižních cen, vydalo ji v roce 2006 nakladatelství Random House. Dalšímu dlouholetému účastníkovi pražských čtení, Christopheru Cookovi, vyšel román Zloději (Robbers, vydal Carroll&Graf, 2000) a sbírka povídek Ježíš na síťových dveřích (Screen Door Jesus, vydal Host, 2001), obojí sklidilo u kritiky úspěch. Stejně jako podle Tajných přání Myly Godbergové a McCarthyho Zbytku, byl i podle Cookova Ježíše na síťových dveřích natočen film.

4. Když v roce 2005 přestalo Beef Stew pořádat výše zmiňovaná čtení, více než dvacet ze spisovatelů, kteří v Praze aktivně působili v prvních deseti letech po revoluci, si ve vydavatelském světě vydobylo značný úspěch. Tento důkaz jednoznačně popírá podobné negativistické názory jako Shteyngartovy, které se pravidelně objevovaly v médiích, aby zdůraznily, že Praha v 90. letech nebyla ničím víc než útočištěm „znuděných neužitečných studentíků humanitně vzdělávaných v kukaních … uprchlíků z krize a zadlužených umělců, kteří žijí z ideálu Paříže dvacátých let a New Yorku let padesátých“.[78] Když v roce 2007 pro srpnové vydání washingtonského časopisu The Smithsonian hodnotil téměř dvacet uplynulých let literární obrody, Jonathan Kandell správně usoudil, že spisovatelé z řad emigrantů skutečně „pozoruhodným způsobem přispěli k rozvoji postkomunistické pražské literární renesance“.[79] Spolu s tím, jak se tato renesance začala v polovině 90. let naplno rozvíjet, stále vzrůstající počet iniciativ rozšířil působení a charakter mezinárodní scény. Objevovalo se čím dál víc anglicky psaných tiskovin, (jen v 90. letech se na scéně objevilo přinejmenším pětadvacet periodik, od menších undergroundových časopisů o kultuře jako např. Riding Black až po finanční deník Prague Business Journal), a zároveň se otevírala cesta k novým příležitostem u filmu a divadla. Mezi lety 1991 a 1992 v Praze vznikly nejméně tři anglické divadelní společnosti, každá z nich alespoň částečně orientovaná na tvorbu nových her: North American Theatre (Severoamerické divadlo) Petera Krougha, (které zahájilo svou první a zároveň jedinou sezónu hrou Larryho Shuea Václavské náměstí), Small & Dangerous (Malé a nebezpečné) Victorie Jonesové a Clare Goddardové, (řídila ho Camille Huntová, která se za deset let stala spolumajitelkou úspěšné galerie Hunt & Kastner) a nakonec Black Box International Theatre (Mezinárodní divadlo Černá skříňka, původně Studio Theatre, Studio divadlo, které řídila Elizabeth Russellová), které zahájilo premiérou Jima Bunche Lehni si ke mně (Lay Down By Me) v umělecké režii Nancy Bishopové. Jak poznamenala Gwen Orelová:

Začátek činnosti anglických divadel v Praze 90. let probíhal současně s nezadržitelným přechodem České republiky k tržní ekonomice a angličtina se v rostoucí míře stávala mezinárodním jazykem obchodu a kultury.[80]

Přestože se divadlo Malé a nebezpečné s tímto názvem udrželo jen rok (během něhož uvedlo řadu krátkých her místních autorů: Smrt na Smíchově (Death in Smichov) Seana Fullera, Náležitosti (Belongings) Tima Stanleyho, Ledoborec (Icebreaker) Roberta Russella, Námořníka (Sailor) Victorie Jonesové; Chlapce, dívku a pravděpodobnost (Boy, Girl, and Probability) Vijai Maheshwariho, Kovboje a indiány (Cowboys and Indians) Roberta Eversze, Duet pro zabijáky (Duet for Killers) Marka Raynera, Oběšení (Hanging) Clare Goddardové, Kdo nás rozváže? (Who Will Untie Us?) Bryna Howartha a Uprchlíky (Refugees) Williama Leeho), přežilo polovinu 90. let pod názvem Big Knees (Velká kolena), jako partner divadelního uskupení Misery Loves Company (Společnost nešťastných lásek), a dál uvádělo nové hry dvou nejúspěšnějších anglicky píšících dramatiků v Praze, Fullera a Laury Zamové.[81] 

Bezprostředně po těchto prvních divadelních souborech následovala řada dalších:

Odhalení (Exposure), Krásné zmatky (Beautiful Confusion), Produkce Prahaha (Prahaha Productions), Přepínání programů (Channel Surfing), Pražský divadelní soubor (Prague Ensemble Theatre), Produkce anglického workshopu (English Workshop Productions), Divadlo medvěd (Bear Theatre), Pražské divadelní uskupení (Prague Playgroup), Divadelní projekt Staré Město (The Old Town Theatre Project), Černý sníh (Black Snow), Pražské divadlo (the Prague Playhouse) a Krev, láska a rétorika (Blood, Love and Rhetoric). V roce 1996 neziskové divadelní sdružení Čtyři dny (Four Days) pod vedením Denisy Václavové zavedlo dlouholetý Mezinárodní festival divadla 4+4 dny v pohybu, který se zaměřoval na taneční a pohybové divadlo. Od roku 1998 klíčová divadelní Společnost nešťastných lásek, kterou založil Richard Toth, pod novým názvem Miloco (vedené Danielem Fleischer-Brownem) přesunula ohnisko svého zájmu od textově zaměřeného k loutkovému, alternativnímu divadlu. Miloco v roce 2000 zahájilo nový Festival loutkového a alternativního divadla (The Fulcrum Festival of Physical Theatre) a přišlo s něčím novým a originálním v divadelně ne příliš úspěšném období na přelomu tisíciletí. Ale divadelní společnosti jako Malé a nebezpečné a Společnost nešťastných lásek, nově vzniklé na počátku 90. let, zůstaly úzce propojeny s místní literární obcí. Pravidelně byly uváděny hry autorů, kteří své rukopisy předčítali na setkáních Beef Stew, a jejichž tvorba začala být vydávána jak v českých tak zahraničních časopisech. Zároveň se začalo objevovat mnohem více filmových příležitostí, obzvlášť když byla v roce 1993 založena velice úspěšná produkční společnost Stillking. Někteří z těch, co se podíleli na prvních divadelních iniciativách, např. Nancy Bishopová a básnířka Maya Květný, se později začali úspěšně věnovat filmové kariéře (jak Bishopová, tak Květný patří mezi nejlepší filmové agenty Pražských filmových studií.)

V roce 1993 také vzniklo několik nových anglických nakladatelství, jejichž činnost, která většinou neměla dlouhého trvání, vyvolala všeobecnou vlnu optimismu ohledně budoucí obchodní životaschopnosti literární trhu. Patřila mezi ně: Praha Publishing (původně vydávalo časopis Prognosis, dnes vydává učebnice medicíny), Two Tongues Press - s nápadem jeho založení přišla Kanaďanka Marilyn McCuneová, ale nikdy nebylo skutečně zrealizováno, (jeho první publikací měla být sbírka povídek James Ragana); a Modrá Músa, kterou založila další Kanaďanka, Laura Scangaová, a dva Američané, Michael Vena a Scott Rogers (student antické historie a literatury na Virginské universitě).

V červenci toho samého roku Rogers, spolu se třemi dalšími přispěvateli Prague Postu – Jasperem Bearem, Markem Bakerem, Maurou Griffinovou, a svou budoucí ženou Markétou Janků otevřeli knihkupectví a kavárnu Globe, které se během 90. let mělo stát důležitým místem literárních setkání. Globe vznikl na místě bývalé prádelny v Holešovicích v ulici Janovského 14, a k jeho pravidelným návštěvníkům patřila směsice překladatelů, knihomolů, anglofilů, studentů a místních literátů. Se svým charakteristickým heslem „in libris veritas; in kava vita“ začalo záhy přitahovat spisovatele, kteří navštívili Prahu, a stalo se základnou činností mnoha členů nově vzniklé mezinárodní komunity. Spolu s kavárnou Kandinsky v Kamenické 9 a sklepními bary/kluby jako např. Pokrok a Fraktal přispělo nové knihkupectví k tomu, že čtvrť Letná-Holešovice začala být vnímána jako pražská „Greenwich Village“.

Během prvního roku své existence knihkupectví Globe pořádalo čtení, na kterých účinkoval Allen Ginsberg,[82] Martin Amis, Ivan Klíma, Arnošt Lustig, Ludvík Vaculík a Jáchym Topol.[83] Do té doby, než se v roce 2000 přesunulo na druhý břeh Vltavy, v knihkupectví pracovali Dan Kenney a dnes již zesnulý Edmund Watts (oba zde vydávali informační bulletiny), básník Tim Rogers, umělec Kip Bauersfeld a zpěvačka Tonya Graves. Ve svém článku v Prague Postu o 15 let později Frank Kuznik poznamenal:

Během těch opojných dní v 90. letech, kdy do Prahy téměř denně přijížděli Američané s batohy a vidinou, že se stanou součástí nového Levého břehu, který překypoval umělci a spisovateli, byla literární čtení spojovacím článkem a centrem přistěhovalecké komunity. Mnoho z nich se pořádalo v Globe, který na vrcholu své slávy, kdy byl jediným anglickým knihkupectvím ve městě, přilákal takové autory jako byl Richard Ford a Amy Tanová, nemluvě o nekončícím zástupu básníků amatérů.[84]     

Krátce poté, co Globe zahájil svoji činnost, jeho domovské nakladatelství Modrá Músa vydalo první antologii soudobé anglické literární tvorby v Praze s názvem Bohémské verše (Bohemian Verses), kterou uspořádal Scott Rogers. Jednalo se o luxusní vydání v pevné vazbě, pro něž byl použit ručně vyrobený papír z papíren Velké Losiny, které vznikly v 16. století, na kterém se podíleli: Jeffrey Young, James Ragan, David Freeling, Daniela Drazanová a Kevin Blahut. V úvodu Rogers s Anitou Lynn Forgachovou z pražské Akademie výtvarných umění napsal: „Faktem zůstává, že v komunistických Čechách knihy vymíraly jako ptáci. Ta, kterou teď držíte v rukou, respektuje a využívá znamenitou tradici českého knihařství a stojí v ostrém kontrastu ke knihám těch českých autorů relativně nedávné minulosti, jež se museli spokojit pouze s texty psanými ručně, na stroji nebo přes kopírák (samizdat).“ Jak Rogers a Forgachová dodávají:

Od dob Sametové revoluce v roce 1989 začalo české umění v nové, uvolněné atmosféře svobodného projevu jen vzkvétat. Praha znovu nabyla svou původní magnetickou přitažlivost jako místo mezinárodního setkávání mladých umělců, hudebníků a spisovatelů, kteří se sem všichni přišli podílet na nové české literární renesanci. Ačkoli autoři zastoupení v Bohémských verších se od sebe liší věkem, pohlavím, národní příslušností i přesvědčením, všichni během různě dlouhých období nazývali Prahu svým domovem.[85]

Jak roky plynou, stala se tato problematika „nazývání Prahy domovem“ poněkud komplikovanější a ožehavější. Zatímco se 90. léta chýlila ke konci a komunity, kterým dala vzniknout, také začaly mizet nebo splynuly s hůře rozlišitelnými sociálními sítěmi a strukturami, tak se také chápání pražské literární scény hůře slučovalo s jejími předchůdci z konce tisíciletí. Ve světle těchto informací je jasné, proč se za sedmnáct let po Bohémských verších, během nepředvídatelného období výrazných změn a nejistot nové republiky, neobjevily žádné další antologie. Pokud vnímáme Prahu jako domov cizinců, tento „domov“ se musí zažít a musí se o něm smýšlet jinak než o porevoluční romantické představě, která Prahu často zaměňovala za její mytologické dvojníky v Paříži a jinde: imaginární komunity v různých vzájemných opozicích, které se evokují navzájem, a vynalézají stále znovu.[86]

Zatímco je obecná představa o historii na jedné straně stále zkreslována odkazem Marxismu, a na straně druhé konfrontována s bezuzdným konzumem (který jako by vše zapomněl), mnoho spisovatelů ohledně vlastní situace zastává antropologické stanovisko a uznává, jak jednou prohlásil Miroslav Holub, že historie „je neustálým selháním...“[87] Snaha najít východisko z výjimečné situace každodenního porevolučního života se pro některé stala formou poetiky, která připomíná ideu Nathaniela Tarna, že básník je vlastně antropologem. Pro ostatní nepředvídatelnost situace spíše otevírala cestu k alternativním skutečnostem, k psycho-geografickému překrývání a iracionálnímu mapování městských území, které město tříští na jistou směsici mytologie a výtvoru poetiky.

Ať už dosáhla raná literární renesance jakýchkoli antropologických rozměrů, přesto zůstala dílem okolností, během nichž se celá generace nacházela, bez ohledu na etnikum, v dramaticky odlišném období. Jak poznamenala Gwendolyn Albertová už před deseti lety: „Právě na základě této zkušenosti se lidé z celého světa setkali a snažili se spolu dorozumět v porevoluční Praze.“[88] I přesto pravdou zůstává, že kdykoli se spisovatelé snažili z tohoto města udělat svůj domov, podle Rogerse tak na oplátku stvořili nové „historie“ a stali se opatrovníky Prahy, která se dnes od předrevoluční Prahy liší asi tolik, jako se předrevoluční Praha lišila od Prahy Broda, Kische, Ungara, Werfela, Meyrinka, Rilkeho a Leppina.

V době, kdy se otevíral Globe, bary a noční kluby ve městě hostily napůl exotickou novou „bohémskou scénu“ a příval rapidních a výrazných kulturních změn. Edmund White ve Vogue poznamenal:

Jako by Češi nedokázali dost rychle prozkoumat všechno, co během 40 let komunismu zameškali. Snaží se odkrýt co nejvíc ze svého předválečného odkazu moderní doby. Jejich bary jsou otevřené celých 24 hodin, překládají knihy ze všech možných jazyků, cestují tolik, jak jen jim to nevýhodný kurz koruny vůči cizím měnám dovolí. Zoufalá touha všechno dohonit má svůj velký podíl na rozjařené atmosféře tohoto vzrušujícího mladistvého města.[89]

Porevoluční Praha, která odrážela euforii 60. let, byla směsicí levného společného bydlení, drog a otevřených možností. Na předměstích a v centru Prahy byly tucty squatů, dokonce v blízkosti i tak dobře známé památky jako byl Karlův most (mezi nimi bylo např. Asylum (Útulek), zpola legální umělecké prostory v Betlémské ulici. Založil jej básník Jay Godwin, sídlil zde Elektrický cirkus (the Electric Circus) a různá divadelní uskupení). Mnoho z budov, v nichž se squaty nacházely, zůstalo po revoluci v roce 89 a z ní vyplývajících restitučních zákonů, které měly vrátit majetky znárodněné právoplatným vlastníkům před únorovou revolucí roku 1948, právně neošetřených. Patřila k nim kavárna Slavie ve stylu Art deco, která se nachází naproti Národnímu divadlu, důležitý prvek pražské před-komunistické literární kultury. Slavia byla po dlouho dobu v 90. letech, pod správou Akademie múzických umění a bostonské společnosti HN Gorin, zavřená. 8. listopadu 1993 získala Společnost přátel kavárny Slavie (Glen Emery, John Bruce Shoemaker, Marek Gregor, Ladislav Provan) přístup k budově a na dva týdny kavárnu ve snaze navrátit jí její bývalý význam znovu otevřela, dokud ji vedení 20. listopadu znovu nenechalo zavřít.

Jak plynula 90. léta, v zanedbaných budovách po celé Praze se otevíralo stále více barů a klubu různých malých kulturních skupin. Mnoho z nich se docela proslavilo, např. Mamma Klub (Elišky Krásnohorské v Josefově), Klub Stalin (pod poničeným Stalinovým památníkem na Letné), Bunkr (v budově bývalého vojenského bunkru, stejně jako Radio 1, v Lodecké 2 na Novém Městě), Jo´s Bar a Garáž (na Malostranském náměstí ho v roce 1992 otevřel Kanaďan Glen Emery, který v ČSSR pobýval v 70. a 80. letech), Repre (který se krátce nacházel v přízemí Obecního domu před jeho rozsáhlou rekonstrukcí, jeho spoluvlastníkem byl John Bruce Shoemaker, častý sponzor periodik Trafika, Optimism a Think nakladatelství Twisted Spoon Press), Tam Tam (ve druhém poschodí Slovanského domu, dnes je zde obchodní centrum v ul. Na Příkopě 22, který provozoval Christoph Brandl) a Klub X (nejdříve v paláci Metro na Národní třídě, později ve sklepě Dětského domu – naproti Tam Tamu v ul. Na Příkopě 15). The Thirsty Dog/Formanka (pozor neplést se současným Žíznivým psem), bar otevřený u řeky blízko Obecního domu po dobu pouhých 18 měsíců mezi lety 1993 a 1994, se stal obzvlášť nechvalně známý, než jej 7. června státní inspekce z důvodu zdravotní závadnosti nechala zavřít. Allen Ginsberg zde předčítal, Joe Strummer (ze skupiny Clash) tu hrál na kytaru a zpíval a Nick Cave o něm složil píseň pro své album Let Love In.[90] Tyto bary obsluhovaly širokou škálu zákazníků, jejíž různorodý charakter se často odrážel na přeplněných soukromých setkání v salonech, kterým předsedali patroni a básníci jako Bruce Damer a Věra Chaseová.

5. Během následujích tří let běžela pražská scéna na plné obrátky. Jen v roce 1993 se objevily tři nové literární magazíny.[91] Grasp, redigovaný Revanem Schendlerem a Robertem Haasem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, si musel počkat šestnáct let, než jeho druhé vydání v roce 2009 spatřilo světlo světa, (činnost časopisu obnovili jeho současní redaktoři Andreas Patenidis a Iliya Bolotyanski). Zbylým dvěma magazínům se dařilo o poznání lépe. One Eye Open/Jedním okem, který se zabýval ženskou problematikou ve střední a východní Evropě, založila pětadvacetiletá Američanka Deborah Duboisová, která se spolu s Laurou Busheikenovou z Yazzyka připojila k významné české feministce Jiřině Šiklové, a společně založily Centrum generových studií v Praze.[92] 

Magazín Jedním okem byl určen převážně čtenářům ze zemí bývalého sovětského bloku, měl se věnovat zejména situaci, která byla společná ženám z těchto postkomunistických zemí, kde veřejné povědomí o problémech běžně řešených feministkami na Západě bylo téměř nulové. Ačkoli Jedním okem zůstalo až do svých posledních tří čísel převážně literárním magazínem, stejně se bezustání snažilo vytvářet genderový dialog. Duboisová význam názvu tohoto magazínu vysvětlila v jednom rozhovoru: „lidé se tady nedívají na svět otevřenýma očima….i otevření jednoho oka už je začátek.“[93] Jedním okem nakonec vyšlo v osmi číslech, poslední v zimě 2006. Mezi redaktory byli Věra Chaseová, Eva Věšínová (Kalivodová), Clare Wallaceová, Marci Shoreová, a Jacqui Trueová. Do magazínu přispívali Eva Hasuerová, Maya Květný, Magdaléna Lubiejewska, Randall Lyman, Jakub Zahradník, Pavla (Slabá) Jonssonová, Sylva Fischerová, Louis Armand, Rebecca Floydová a Kirsten Lodgeová. Mnoho ženských literárních sdružení, která vznikla ve městě např. z iniciativy básnířky Laury Conwayové a Lenky Králové, (jejíž uskupení Umění zmizet („The Art of Disapperaing“) pořádalo pravidelná čtení v žižkovském A klubu a v roce 1999 vydalo stejnojmennou dvojjazyčnou antologii) sdílelo s Jedním okem stejné ambice.

Bezpochyby nejvíce respektovaným časopisem, jenž začal být vydáván v 90. letech, se stala Trafika, kterou podle tradičního českého stánku s novinami a tabákem pojmenovali a založili tři Američané: Michael Lee, Alfredo Sánchez a Jeffrey Young (s hlavním redaktorem Scottem Rogersem). Trafiku vydávalo nakladatelství Modrá Músa ve spolupráci se Společností pro světovou literaturu (World Literature Society) zpočátku jako čtvrtletník, od 5. čísla spíš nepravidelně, (od té doby je registrovaná pod newyorským nakladatelstvím Trafika Inc.), v následujících čtyřech letech už vyšla jen dvakrát, poslední číslo na podzim 1999 redigoval pouze Young. Rogers jednou předpověděl: „Během pěti let bude Trafika považována za jeden z nejlepších časopisů na světě a bude šířit dobré jméno Prahy…Přispíváme tím k úžasné české literární tradici.“[94] Po vydání prvního čísla jeden z recenzentů časopis označil za „uhlazeně duchaprázdný,“ který je s pražskou literární komunitou spojen pouze proto, že to o sobě všude tvrdí, nikoli ve skutečnosti.[95] 

Úspěch Trafiky ale pramenil zejména z jejího přísně mezinárodního zaměření z toho, že si vzala příklad z tak úspěšných časopisů jako byla Granta a Paris Review. Rogers o časopise prohlásil: „Věříme, že literatura je svým rozsahem mezinárodní.“[96] Za šest let jejího působení, se na Trafice podílelo mnoho významných pražských spisovatelů: Lukáš Tomin, Michal Ajvaz, Jáchym Topol, Sylva Fischerová, Ludvík Vaculík a Petr Borkovec (pro číslo 3 psal poprvé anglicky), vedle takových známých jmen jako Gilbert Sorrentino, Joyce Carol Oatesová a John Barth. Několik pražských autorů také v Trafice dočasně vykonávalo redakční práce, nejvýznamnější z nich byl básníčka Donna Stonecipherová, jejíž knihu Zásobník (The Reservoir) vydalo v roce 2002 nakladatelství Georgia University Press.

Stále ještě v roce 1993 vydal Divus, umělecké nakladatelství Ivana Mečla, svou první anglickou publikaci – Batmanův kopec (Batman´s Hill) Australana Milese Lewise. Ve stejné době se začaly objevovat první knížky spisovatelů spojených se čteními Beef Stew, např. Předmluvy od popravčího špalku (Introductions from the Execution Stand) Anthonyho Tognazziniho, Zmatkování a další způsoby komunikace (Palaver&Other Forms of Intercourse) Kena Nashe, Poznámky o druhém příchodu (Notes on the Second Coming) Darrena Waterse. Během následujícího roku mininakladatelství Jima Freemana vydalo 123 úvah o psaní a estetice (123 Thoughts on Writing and Aesthetics) Stuarta Horwitze, a Neocenitelné básně z bezcenných slov (Priceless Poems from Worthless Words) Jaye Godwina (Freeman během příštích dvou let vydal další tři Goodmanovy knihy). Mezi dalšími vydanými knížkami byla Uvelebená nepatřičnost (Nestled Indecorous) Mayi Květného, Kniha všech (Everybody´s Book) Anthonyho Tognazziniho a Jak přečkat noc (Waiting Out the Night) Karin Cintronové. Mezitím Julie Ashleyová zahájila první z několika workshopů spojených s Beef Stew, které se konaly víceméně pravidelně v letech 1993-1998. Mezi zúčastněnými byla Myla Goldbergová, Jeff Herzbach, Alan Ward Thomas, Paul Martia, Jim Freeman, Anthony Tognazzini, Chris Beneke, Julie Chibbarová, Neil Danziger, Karin Cintronová, Jenny Smithová, Shanon McCormicková a Theo Schwinke.

V květnu 1994 byl zahájen obnovený pražský knižní veletrh Svět Knihy, na němž byly pravidelně pořádány panelové diskuse s místními i zahraničními autory spoluorganizované překladatelkou a ředitelkou Literatury bez hranic (Literature Across Frontiers) Alexandrou Büchlerovou. V listopadu moderoval Jiří Stránský 61. Světový kongres mezinárodního PEN klubu, jehož téma pro tento rok znělo „Literatura a tolerance“. Zúčastnili se ho spisovatelé jako Václav Havel, Arthur Miller, Harold Pinter, Tom Stoppard, Ivan Klíma, Arnošt Lustig, Sylvie Richterová a Salman Rushdie (ale Lawrence Ferlinghetti účast odmítl).

Zároveň se na scéně objevila další dvě anglická periodika. První z nich, zpravodaj Transitions, se po pěti letech (1994-1999) přesunul na internet. Druhý z nich, X-Ink (vyšel šestkrát), který sám sebe označoval za „měsíční pražské kulturní a umělecké fórum“, redigoval Matthew Salt. Tento nový dvojjazyčný časopis, který přejal stejný velký formát jako Yazzyk, obsahoval články na téma umění, divadlo, film, design, hudba, architektura, stejně jako poezii a uměleckou prózu. Na jeho vzniku se podílel dramatik Sean Fuller a pomocná redaktorka nakladatelství Twisted Spoon Amy Nestorová. Během téhož roku otevřel Bruce Damer spolu s Jitkou Kafkovou a Geraldine Muchovou D-Salon, jehož setkání uváděla umělkyně Kateřina Švenclová, s cílem poskytovat finanční zázemí soudobému umění a novému pražskému psaní.[97] Setkání pořádaná D-Salonem se konala v klubu Novotného lávka, blízko Karlova mostu a jejich součástí byly výstavy a představení, např. Vzpomínky na Hemingwaye (Hemingway´s Reminiscences) filmového herce Jamese Mitchella Leara. V té době se pozornost mezinárodních médií obrátila k jednorázovému pokusu, který zorganizovali Ken Nash a Karin Cintronová 9. dubna v pražské Anglické škole, uspořádat 24hodinový „Román-athon.[98]“ Zúčastnilo se jej dvacet prozaiků (Myla Goldbergová, Ken Nash, Karin Cintronová, Julie Ashleyová, Thomas Alan Ward, Jeff Herzbach, Karel Skarstein, Jason Penazzi-Russell, Lawrence Wells a další). Rok 1995, kdy Rádio Svobodná Evropa přesunulo své hlavní sídlo z Mnichova do pražské budovy bývalého Federálního parlamentu, přivítal vznik a také rychlý zánik Sametového magazínu, prvního pražského „městského časopisu“, který byl předchůdcem Pozor: News from Around the Bloc (Pozor zprávy zpoza Bloku), redigovali ho Kevin Bisch a Elizabeth Cornellová a vycházel během celého roku 1996, a také Think (s šéfredaktorem Jeffree Benétem) byl vydáván dvojjazyčně až do roku 2002, zavedl se jako černá ovce pražské přistěhovalecké komunity a předjímal úspěchy Prague Pill mezi lety 2002-2003. Konec 90. let byl svědkem vzniku řady periodik s velice rozdílnou reputací, která se stále více soustředila na politiku a obchod mezi nimi byli: The New Presence (od roku 1996), Threshold Praha (1997), The Prague Tribune (1997-2007), Freezerbox Magazine (redigovaný Alexandrem Zaitchikem a Cedricem Howem od roku 1998 do roku 2008), Central European Review (1999-2002) a Transitions Online (které bylo pokračováním původně tištěného časopisu, od roku 1999). V roce 1997 byl založen umělecký časopis Umělec (vydával Divus), od roku 2000 byl vydávána ještě jeho oddělená anglická verze, zpočátku pod taktovkou prozaika Jeffa Buehlera, později to byl dramatik William Hollister.

Ačkoli byl Jejune: America Eats Its Young původně od roku 1993 s půlroční frekvencí vydáván v Oaklandu v Kalifornii, přispěla jeho šéfredaktorka Gwendolyn Albertová ke zpestření pražské vydavatelské scény, když se v roce 1995 vrátila do Prahy. V mezidobí, které následovalo po její účasti na listopadových událostech roku 1989, se Albertová spolu se svým partnerem Vincentem Farnsworthem stala důležitou autorkou v oblasti sanfranciského zálivu, kde jí byl v roce 1991 v nakladatelství Norton Coker Press Eda Mycuea vydán svazek básní s názvem Psi (Dogs), které před tím napsala v Praze. Farnsworth, hlavní redaktor časopisu, dělil svůj čas mezi umění, pořádal umělecké výstavy se zvukovým doprovodem (spolu s basistou Danem Kenneyem založili zvukový projekt Pazvuky), a hudbu, když se od počátku 90. let pod uměleckým jménem Reverend Feedback stal frontmanem dnes již legendární kapely Blaq Mummy. Během druhé poloviny 90. let organizoval čtení v Globeu i jinde. V roce 2001 mu byla vydána druhá sbírka poezie Nesmrtelný flétnista (Immortal Whistle Blower) v neworleanském nakladatelství Lavender Ink Press Billa Lavendera.

Na rozdíl od ostatních anglicky psaných literárních časopisů v Praze byl Jejune otevřeně grungeový co do estetiky a navenek nekonvenční svou politickou orientací. Tim Rogers ve své recenzi pro Prague Post osmé číslo Jejune přirovnal k levně tištěným malým časopisům, které vznikaly v newyorském Lower East Side v 70. letech jako C Teda Berrigana, Fuck You Eda Sanderse a Angel Hair Anne Waldmanové a Lewise Warshe.[99] Zaměřený stejně často na problematiku lidských práv stejně jako na nové psaní, Jejune publikoval články a rozhovory, které se zaobíraly rostoucí popularitou neonacismu a nepříjemnou situací, v níž se nacházela česká romská komunita. Součástí čísla 8 byl rozhovor s básníkem Paulem Polanskym a vyšetřovatelem nacistických zločinů Lubomírem Zubákem o snaze utajit existenci koncentračního tábora v Letech a také rozhovor s bývalým disidentem a (toho času) českým komisařem pro lidská práva, Petrem Uhlem. Jejune byl vydáván po dobu šesti let, celkem vzniklo 9 čísel, (obálku všech, kromě posledního, navrhl umělec Mark Neville), která otiskovala práce řady místních i amerických autorů, včetně Billa Berksona, Toma Clarka, Thea Schwinkeho, Jeremyho Hurewitze, Paula Polanskyho, Sapphire, Spencera Selbyho, Alexandera Zaitchika, Jenny Smithové, Roberta Blye, Julese Manna, Roberta Bové, Johna McKeowna, Eileen Mylesové, Lydie Lunchové a Eda Mycuea.

Současně s Jejune, ale pravidelně každý měsíc po dobu pěti let, začal vycházet časopis Optimism Monthly, který byl pravděpodobně nejvíce spojován s Beef Stew a komunitou pražských přistěhovalců. V rozhovoru z února 1996 vysvětloval jeho dlouholetý redaktor Alan Ward Thomas, na jakém principu časopis vznikl:

Účelem Optimism Monthly bylo pomoci překonat neskutečný cynismus, který vyvstal poté, co celé to počáteční nadšení z „Paříže 90. let“ vyprchalo … Snažili jsme se zůstat věrní pravidelným přispěvatelům a zároveň do každého čísla zařazovat nové autory. Už jsme otiskli příspěvky více než 100 autorů, pro mnoho z nich to byla premiéra … Nejvíce ze všeho mě zajímají jsou nové talenty. Například Egon Jenny Smithové a nebo básně Theo Schwinka o Bohu a zvířatech, styl Julie Chibbarové je velmi příjemný a liší se od všeho ostatního, co jsem kdy četl, Anthony Tognazzini píše kubistické pohádky … rozhodně tu nastává pokrok nějakým novým směrem.[100]

Vydávaný Timem Otisem s finanční podporou Tima a Mimi Rogersových, povětšinou pod vedením Alana Thomase (posledních dvanáct čísel redigovala Laura Conwayová), Optimism Monthly sestával z výtvarných prácí a psané tvorby dlouhé a působivé řady místních i hostujících spisovatelů: Mayi Květného, Anthonyho Tognazziniho, Davida Vávry, Dana Kenneyho, Jima Freemana, Laury Conwayové, Paula Martii, Donny Stonecipherové, Davida Freelinga, Neila Danzigera, Julie Ashleyové, Alana Bairda, Jeremyho Saxona, Stevieanny DeSailleové, Kena Nashe, Iry Cohena, Joie Cookové, Tima Rogerse, Jenny Smithové, Stuarta Horwitze, Theodorea Schwinkeho, Karla Skarsteina, Věry Chaseové, Petra Svobodneho, Isobelle Carmodyiové, Christophera Lorda, Johna McKeowna, Alice Whittenburgové, Kirsten Lodgeové, Julie Chibbarové, Patricka Seguina (redaktora časopisu RASH), Phila Shoenfelta, Róberta Gála, fotografky Lucie Nimcové, Anne Waldmanové, Víta Kremličky, Kateřiny Piňosové, Šimona Šafránka, Julie Vinogradové a Jeri Theriaultové.

V roce 1995 vznikl ještě další Trafice podobný mezinárodní časopis, založila jej skupina redaktorů spojená s restaurací Jáma a Klubem X - Jason Penazzi-Russell, David Conhaim, Max Munson, Will Pritts a Todd Morimoto. Nový časopis, který si druhým číslem počínaje změnil jméno z Jáma Revue na Prague Revue, měl zpočátku být čtvrtletníkem jako Trafika, ale poslední tři čísla už vycházela vždy jednou za rok. Jako jediný z pražských literárních magazínů se Prague Revue rozhodla publikovat originální nezkrácené verze divadelních her (včetně Věčnosti (An Eternity) Joea Suttona, Oběšence (Hangman) Williama Bordena, Němého (Dumb) Richarda Totha a Williama Hollistera a Žádnou Tragédii: Malý český Macbeth (No Tragedy: A Little Czech Macbeth) Přemysla Ruta), Prague Revue se také jako jediné podařilo otisknout překlady poezie Bohumila Hrabala (číslo 5, 1998). Mezi redaktory Revue byli Jan Flemr, Michael March (ředitel Festivalu spisovatelů Praha), Howard Sidenberg (z nakladatelství Twisted Spoon), David Speranza, Louis Armand a Clare Wallaceová (původně se podílela na Jedním okem).

Rebekah Bloydová, spolupřekladateka Holubova Běsnění (The Rampage, 1997), Revue označila za „troufalou a originální“.[101] Ve své recenzi čísla 7 pro Prague Post Tim Rogers poznamenal, že „síla Revue spočívá v tom, že píše o časech a místech, kterým v angličtině nebylo věnováno mnoho pozornosti.“[102] V číslo 6 z roku 1999, věnovanému Holubově památce, byl článek, který se zabýval španělskou „generací roku 98“, číslo 5 (zima 1998) sestávalo z výběru portugalských básní, přeložených Richardem Zenithem, zatímco číslo 7 (2000) prezentovalo tvorbu jedenácti soudobých slovinských spisovatelů, hostujícími šéfredaktory tohoto čísla byli Brian Henry a Andrew Zawacki. Mezi mnohými vynikajícími přispěvateli Revue byli: Daniela Drazanová, Anthony Tognazzini, Ewald Murrer, Laura Zamová, Arnošt Lustig, Igor Pomerantsev, Jakub Deml, Julie Chibbarová, Ivan Klíma, John Kinsella, Miroslav Holub, Karel Srp, Michael Brennan, Justin Quinn, Vít Kremlička, Susan M. Schultzová a Aleš Šteger.

V prosinci 1995, ve starém bluesovém klubu s názvem Klub X na Národní třídě, podpořila Prague Revue svá první čtení X-Poezie, která se dále konala na novém místě v ulici Na Příkopě v centru Prahy téměř každý týden až do doby, kdy byl klub zavřen. X-Poezie byla směsicí, která sestávala ze čtení naživo i čtení reprodukovaných, účastnili se jich např. Ivan Klíma, Miroslav Holub, Peter Bakowski, Justin Quinn a Jevgenij Jevtušenko. Ze čtení vznikla celá řada malých knížek, vydaná ve spolupráci s nakladatelstvím Twisted Spoon Press, mezi nimi knížka poezie Louise Armanda a Lukáše Tomina Kye Dvě (Kye Too), vydaná posmrtně v limitované edici roku 1999. Pod značkou Kulturní nadace Prague Revue, vydala Revue v roce 1996 v pevné vazbě v českém překladu Jevtušenkovo Neumírej před smrtí, a v roce 1999 román Davida Conhaima Podzimní serenáda (Autumn Serenade). Po sedmileté pauze se začala Revue pod vedením Stephana Delbose v roce 2008 znovu vydávat, s hrou Joe Suttona Jiné rozmanité povinnosti[103] (Assorted Other Duties) se dokonce zúčastnila pražského Fringe festivalu. Mezi přispěvateli obnoveného Review byli: Lewis Crofts, Ken Nash, Louis Armand, Christopher Crawford, Douglas Shields Dix, Lucien Zell, Elizabeth Grossová a Catherine Halesová.

V roce 1996 Jason Penazzi-Russell z Review zahájil první ročník Pražského kulturního festivalu, čímž svedl dohromady pražskou hudbu a anglické literární komunity, na festivalu předčítala Donna Stonecipherová, Anthony Tognazzini, David Freeling a Louis Armand v bluesovém klubu U Malého Glena na Malé Straně. Festival o tři roky předstihl Den Poezie, který založily Renata Bulvová a Bernie Higginsová (ředitelky Klubu 8) v roce 1999, a od té doby se každoročně v průběhu dvou týdnů koná okolo data narození českého romantického básníka, Karla Hynka Máchy (16. listopadu). V roce 2003 se vedení festivalu změnilo na Higginsovou a Martina Sborníka (a vytvořilo tak Společnost poezie). Během prvních pár let od vzniku festival také sponzoroval projekt Poezie pro cestující (v pražském metru). Za deset let jeho existence se Dne Poezie zúčastnili: Věra Jirousová, Kateřina Rudčenková, Alexandra Berková, Graeme Hetherington, Věra Chaseová, Vincent Farnsworth, Gwendolyn Albertová, Laura Conwayová, Šimon Šafránek, Kateřina Piňosová, Phil Shoenfelt, Louis Armand, Patrick Seguin a Róbert Gál.

Když se vrátíme do roku 1996, setkáme se zde se dvěma anglickými periodiky. Jedním z nich byl časopis knihkupectví Globe vydávaný v malém nákladu Danem Kenneym a Ericem Wargou pod názvem [unpronounceable symbol], který sestával z recenzí, komentářů a rozhovorů s místními osobnostmi (celkem vyšlo pět čísel). Tím druhým byl časopis s mezinárodními ambicemi vydávaný dvakrát ročně, původně v Praze, Londýně i Dublinu, pod názvem Metre, redigovaný Davidem Wheatleym a Justinem Quinnem. Quinn, který v Praze žije od roku 1992, se postupem času stal uznávaným překladatelem české poezie, zejména Petra Borkovce a Ivana Blatného. Jeho první kniha veršů s názvem Ptáček o´o´a´a´ (O´o´a´a´ Bird), vydaná nakladatelstvím Carcanet Michaela Schmidta v roce 1995, byla nominována na britskou cenu Forward Prize za nejlepší první sbírku poezie.

Ačkoli během devíti let, kdy v Praze sídlila jeho vydavatelská kancelář, Metre v přímém kontaktu s Prahou ani zdaleka nebylo, i tak vytvořilo odlišný, převážně anglo-keltský kontext, pro přijetí nějaké původně česky psané tvorby v překladu. Jedno z vydání (číslo 12 na podzim 2002) bylo věnováno „Zprávám ze Střední Evropy“, podíleli se na něm Cyprian Norwid, Marcin Sendecki, Ewa Lipska, Tadeusz Rózewicz, Mila Haugová, Afanasy Fet, Ivan Blatný, Petr Borkovec a Anthony Caleshu. Ve svém úvodu Justin Quinn a Fran Breartonová připomněli současné zanedbávání psané tvorby ze zemí bývalé Železné opony a poznamenali, že západ ztratil zájem o poezii psanou v zemích bývalého sovětského bloku spolu s tím, jak se směrem na východ rozšířil kapitalismus:

Jakmile byla jednou odhalena určitá sentimentální tendence západu vyžívat se v utrpení, zdálo se, že kritické debaty o středoevropském psaní už nemají co nabídnout. Snaha inzerovat poezii perestrojky byla posledním závanem existující debaty, spíše než začátkem nového kritického přístupu.[104]   

Tato situace však spíše poukazovala na to, že poezie v anglicky mluvících zemích během 90. let jaksi ztrácela svou prestiž, což se v Británii jasně ukázalo, když velká nakladatelství jako Oxford zrušila své katalogy poezie, zatímco ve Střední Evropě byla úloha poezie přehodnocena. Jak poznamenal Ivan („Magor“) Jirous, během minulého režimu mohl psát básně každý a mohli ho za to i zavřít, to ale zdaleka neznamenalo, že ta poezie , krom toho, že to byla politická provokace, za něco stála.[105]

Breartonová a Quinn se namísto této všeobecně zažité „poetiky politické alegorie“ zastávali „mnohem komplexnějšího a zajímavějšího panoramatu rozličných literárních kultur, kterému v minulosti bránily různé formy politizace a které začalo prozkoumávat a znovu objevovat i jiné druhy poetiky.“ Zkrátka požadovali „opětovné přehodnocení, jež by uznávalo čistě mezinárodní mapu poezie, podle toho, jak je vnímána na národní úrovni, stejně tak jako v širším kontextu evropské poetiky“.[106] Vzhledem ke kontextu není překvapivé, že básníci, kteří se měli na antologii podílet, byli vybráni na základě národní příslušnosti, s jen nepatrnou snahou zaměřit se na multikulturní charakter soudobé Střední Evropy či úplný popis jednotlivých básníků. Nemohlo se dopustit, aby fakt, že například Ivan Blatný žil od roku 1948 až do své smrti v roce 1990 v exilu ve Velké Británii, (většinu času trávil v psychiatrických léčebnách), narušoval zjevně etnocentrický argument. Jednalo se o podobnou formu etno-„internacionalismu“, jakou David Černý ostře kritizoval svou plastikou Entropa, vystavenou v sídle Rady Evropy v Bruselu (od ledna 2009),.

6. Když v květnu 1998 zavítal do Prahy Robert Creeley, jeho návštěva umožnila znovu se zamyslet nad tím, co mělo na anglickou poetiku v Praze největší vliv, zda odkaz Ginsberga a beatníků na jedné straně nebo vliv básnického uskupení Black Mountain a jeho následovníků na straně druhé. Během předchozí roku vydal Alan Thomas Ward, redaktor Optimismu, svou první knihu Pampeliška: Roztroušené úvahy o Allanu Ginsbergovi (Dandelion: Scattered Reflections on Allen Ginsberg), zatímco v roce 1998 se jak Vincent Farnsworth, v časopise Exquisite Corpse, tak Louis Armand v Sulfuru vyjádřili ke Creeleyho tvorbě. Creeley na oplátku definoval Armandovu literární tvorbu jako „velkorysou a poutavou“.[107] (Creeley, který vždy podporoval začínající básníky, si také začal dlouze dopisovat s místním básníkem Alexandrem Jorgensenem, poskytl mu morální podporu i užitečné kontakty).[108] Koncem 90. let v Praze vzniklo důležité básnické uskupení, jejich dílo vyčnívalo z předchozí tradice a získávalo si stále více pozornosti a uznání, byli mezi nimi Gwendolyn Albertová, Laura Conwayová, Farnsworth, Armand, Michael Brennan, Jenny Smithová a Bil Brown.

První kniha Laury Conwayové Vrazit do něčeho potmě (To Knock Something Hard in the Dark) vyšla v sanfranciském nakladatelství Bench Press v roce 1981. Pražské nakladatelství Concordia v roce 2002 vydalo Stromovou abecedu (The Alphabet of Trees), na níž se podílela spolu s Kateřinou Piňosovou. V roce 2005 bylo její dílo vydáno souborně v antologii v New American Underground, San Francisco Chronicle její tvorbu popsal následovně: „zařadila se mezi Ginsberga, Ferlinghettiho a Corsa.“[109] Farnsworthovu první sbírku poezie s názvem Rozvířené maličkosti (Little Twirly Things) vydalo nakladatelství Norton Coker v roce 1992. Farnsworth rozvíjel koncept „hluboké poetiky“ a snažil se „spojit momentálně relevantní a politické pravdy s těmi nadčasovými“.[110] Farnsworthovo psaní se zalíbilo Tomu Clarkovi a Andrei Codrescuovi, kteří ho později nazvali „pražským mudrcem“[111] (Codrescu s Farnsworthem předčítal v Globe v červenci 1999). V roce 1998 se Farnsworth stal členem Vzpomínkové komise Alana Ginsberga (Alan Ginsberg Memorial Committee), jíž předsedal Amiri Baraka, a v roce 2000 s Thorem Garciou účinkoval ve filmu Vysoce nízko (High Low) Tally Mulligana.

V roce 1999 Farnsworth spolu s již zesnulým Igorem Tschaiem uspořádali Armandovu první sólovou výstavu v Praze s názvem Malby (Paintings) v galerii ArtNatura v centru Prahy. V příštím roce zařadili Michael Brennan a Peter Minter Armandovu poezii do své průlomové antologie Calyx: 30 současných australských básníků, kterou kritička Marjorie Perloffová pochválila slovy: „tyto básně si nikdo nemůže dovolit ignorovat“.[112] Brennan, jehož nakladatelství Vagabond Press vydávalo knihy Pierra Jorise, Charlese Simica a Jamese Tatea, byl také hostujícím redaktorem sedmého čísla Prague Revue. V roce 1999 do Prahy pozval Johna Trantera z časopisu Jacket (po své přednášce na Karlově univerzitě Tranter také předčítal v Globe). Brennanova první sbírka básní Svět bez obrazu (The Imageless World), kterou vydalo nakladatelství Salt v roce 2003, získala literární ocenění Dame Mary Gilmore Award.

V září 1998 založil Bil Brown, kdysi student Ginsberga a Stana Brakhage, spolu s Jenny Smithovou a Jenne Magnovou neziskovou Pražskou školu poetiky. Škola pořádala řadu festivalů a dvojjazyčných workshopů zaměřených na psaný a herecký projev a improvizaci, podíleli se na nich spisovatelé jako Anne Waldmanová, Jerome Rothenberg, Bernadette Mayerová a Lydia Lunchová. Jak dodává Magnová: „V té době pro nás Praha byla středobodem.“[113] Pražská škola úzce spolupracovala s vídeňskou Schule für Dichtung a někteří její autoři a herci také na Pražské škole hostovali, např. Nick Cave a Blixa Bargeld.

Jak hlásalo její heslo, hlavním cílem školy bylo „kultivovat zodpovědnou poetiku“ a propojovat ji s charitou a humanitární pomocí:

Poetika je skrytá věda, která zkoumá a rozšiřuje parametry kreativního vyjadřování. Americký básník Charles Bernstein ji popsal jako „pokračování poezie vyjadřované jinými prostředky.“ Pražská škola poetiky, nová mezinárodní škola poetiky se sídlem v Praze, podporuje toto prohlášení tím, že pořádá každoroční intenzivní programy zaměřené na vzájemnou interakci, invenci a divadelní představení, stejně tak jako celoroční aktivity s cílem vyvolávat dialog uvnitř mezinárodní spisovatelské komunity a pražské komunity celkově.[114]

Lawrence Ferlingetti Pražskou školu označil za „podstatnou pro vývoj a uznání české poezie,“ zatímco Anne Waldmanová, (která spolu s Allenem Ginsbergem založila Školu odosobněné poetiky Jacka Kerouaca v Boulderu v Coloradu), ji nazvala „unikátním vizionářským projektem, který podněcoval literaturu, psaní a uměleckou představivost napříč kulturními hranicemi … a vytvořil nové dialogy a možnosti pro nové tisíciletí“. Jak napsal spoluzakladatel vídeňské Schule für Dichtung Ide Hintz:

Střední Evropa vždy byla a vždy bude ojedinělým prostředníkem a překladatelem z různých jazyků a kultur (tradičních i utopistických). V Praze se vyskytuje a sousedí s ní mnoho jazyků (mluvených i psaných). Sametová revoluce, stejně jako ostatní post-stalinistické revoluce, byla dílem převážně básníků, umělců a intelektuálů.[115]

V průběhu téhož roku (1998), založili Bil Brown s Jamesonem Welshem nakladatelství Involute Press, které vydalo Egona Jenny Smithové, (před tím vycházel po částech v časopise Optimism). Brown, Smithová a Magnová spolu se členy skupiny Labyrint (Petrem Waughem a Karin Kaminkerovou) v témže roce účinkovali na vzpomínkových čteních Allana Ginsberga ve Vídni.

Koncem roku 1997 v pražské čtvrti Vinohrady vznikla další literární kavárna s názvem GplusG, jejími spolumajiteli byl bývalý slovesný disident Fedor Gál a jeho syn Róbert. Pod hlavičkou GplusG byly mezi lety 1998 a 1999 vydány čtyři knihy Paula Polanskeho: sbírk poezie, dva sebrané spisy básní a očitých svědectví Romů, kteří přežili holocaust, a román Bouře (The Storm), pojednávající o zločinech českých vládních špiček spáchaných na romské populaci. Román vyvolal v České republice skandál a byl hromadně stažen z knihkupeckých pultů, zejména kvůli provokativním poznámkám v předmluvě (které se týkaly Václava Havla a Karla Schwarzenberga).[116] Od roku 1999 se Polansky začal stále více zajímat o kritickou situaci, v níž se nacházeli kosovští Romové. V prosinci 2004 mu Výmarská městská rada (Německo) udělila prestižní ocenění za přínos jeho činnosti v oblasti lidských práv Human Rights Award (na cenu jej nominoval držitel Nobelovy ceny Günter Grass).

Mezi dalšími autory v edici GplusG byli Leslie Feinberg, Jorge Sempun a Jan Urban, ačkoli nikdo z nich nebyl s nakladatelstvím spojován tolik jako bývalý boxer a lovec divoké zvěře, Polansky, který se stejně jako Hemingway vehementně vyhýbal nástupu do vojenské služby. Jeho obhajoby Romů se nejvíce přibližují aktivitám Gwendolyn Albertové, která byla v tomto směru průkopnicí, v roce 2002 založila Nadaci pro uprchlé kosovské Romy (the Kosovo Roma Refugee Foundation) a v roce 2004 byla zvolena první ředitelkou české Ligy lidských práv.

V roce 1999 moderoval Theo Schwinke v kavárně GplusG  sérii mezinárodních čtení s názvem Mezinárodní Literární Večírek, podíleli se na něm členové spisovatelské komunity Farnsworth, Polansky, Albertová, nakladatel Howard Sidenberg, Jeri Theriaultová, John McKeown a Jenny Smithová (jejíž hra Vysoká bavlna (Tall Cotton) byla v témže roce v polovině září poprvé uvedena v Jazz klubu v Železné ulici, s Gregem a Andrewem Liningtonovými).

O sedm měsíců dříve, v únoru 1999, vznikl pod vedením Alice Whittenburgové a Grega Evanse nový dvojjazyčný internetový čtvrtletník. Tento nový časopis s názvem The Café Irreal se uvedl svým prohlášením o literatuře „irreálna“, Evans ji definoval jako literaturu zabývající se skrytými nemožnostmi obsaženými v zobrazeních skutečného světa, který se tak stává nepředvídatelným a zásadně nevysvětlitelným. Na rozdíl od svých předchůdců zůstal Café Irreal věrný jasně vytyčené estetické filozofii, která se odvíjela od myšlenek Pražského surrealistického hnutí 30. let. Během jedenácti let svého působení na internetu uveřejnil Café Irreal překlady Ewalda Murrera, Věry Chaseové, Jiřího Kratochvila, Ladislava Nováka, Michala Ajvaze, Pavla Řezníčka a Alexandry Berkové vedle prací Michaela Steina a Luciena Zella.

Rok bohatý na události uzavřela Jeri Theriaultová vydáním své první básnické sbírky Na východ od Monheganu, kterou přeložila Lída Sasková, zatímco se Bil Brown a Danika Dinsmoreová podíleli na vzniku pražské kapitoly měsíčního „3:15: Experimentu“ (srpen 1999).[117] Jak se ale rok chýlil ke konci, skončilo také jedno z nejdůležitějších místních zařízení. Protože mu nemohla být prodloužena nájemní smlouva, muselo knihkupectví a literární kavárna Globe změnit své původní stanoviště na protějším břehu Vltavy a přestěhovalo se na svou současnou adresu v Pštrossově ul. na Novém Městě. Z původních vlastníků zůstali pouze Scott Rogers a Markéta Janků, kteří Globe předělali na internetovou kavárnu a poskytovatele obchodních služeb (Globopolis). Nová služba dot.com, která obdržela největší rizikovou investici v české historii, se udržela pouhý rok. Rogers se přesunul na pozici hlavního řídícího pracovníka v novém vydavatelství kapesních průvodců In Your Pocket. Knihkupectví odkoupil německý investor Michael Homan a po letech finančních těžkostí a snižujícího se počtu zákazníku se v roce 2006 dostalo do rukou současného majitele, Michaela Sita z Moskvy.

6. Během druhého desetiletí po Sametové revoluci se začaly projevovat příznaky počínajícího úpadku. Zatímco se sektáři po celém světě zavírali do bunkrů ve strachu z jaderné apokalypsy a konce světa, který zažehlo hromadné selhání počítačových technologií, kulturní skeptici ohlašovali úpadek, konec nebo neexistenci pražského „Levého břehu 90. let.“ Krom toho, jak neustále zdůrazňoval Francis Fukuyama, jako by sama historie dospěla ke svému konci, internet v podstatě vymýtil knižní kulturu, a kultura jako taková měla nadále přežívat jen jako typ zpětného virtuálního pohledu v novém post-literárním věku. Jen nepatrnému zlomku těch, kteří se na místní literární scéně podíleli, toto ultimátum, jež se snažilo vymazat pražskou renesanci z mapy, vadilo. Jak vyjádřila básnířka Jenny Smithová v jednom rozhovoru: „Časopis Time prohlásil Prahu za mrtvou. To je tedy dobré.“[118]

Když Tonyho Blaira v Británii zvolili předsedou vlády a George W. Bush s výraznou převahou zvítězil v amerických volbách, působila atmosféra počátku 21. století velmi odlišným dojmem, než rozjařenost a optimismus, který uvítal pád Berlínské zdi o desetiletí dříve. Řada dalších válek, ekonomické krize, ztráta důvěry v demokracii napříč Evropou i anglofonním světem, klimatické změny a hrozící ekologická katastrofa společně vyvolaly vědomí úpadku a ztracených příležitostí. Zároveň se rozvinutým světem začala šířit vlna sociálního militarismu v reakci na výstřelky globalizace a v mnoha státech byl znovu nastolen rigidní polovojenský režim. V září 2000 se v pražském (původně komunistickém) Domě kultury konal summit Mezinárodního měnového fondu, který přilákal až 12 000 demonstrantů z různých zemí. Po dobu několika týdnů se město nacházelo pod přísným policejním dohledem, který poněkud připomínal předlistopadové události roku 89. O dva roky později, 4. března 2002, vydalo americké ministerstvo zahraničí svou výroční zprávu o dodržování lidských práv v České republice, která ostře kritizovala policejní brutalitu během těchto protestů. Stejná situace se opakovala v listopadu 2002, když se v Praze pouhé tři měsíce po ničivých povodních konalo jednání Severoatlantické aliance. Když parlament 28. února 2003 zvolil prezidentem republiky ekonomického racionalistu Václava Klause (i díky podpoře části komunistů), mnoho lidí začalo uvažovat nad tím, jakým způsobem se vyvinula česká politická kultura od dob revoluce. Jak poznamenala Gwendolyn Albertová: „rok 1989 sliboval určitou společnost a v tom slibu zůstala zet velká mezera.“[119]

Po útocích z 11. září na Světové obchodní centrum v New Yorku se v centru Prahy objevila obrněná vozidla a Americké velvyslanectví spolu se sídlem Rádia Svobodná Evropa (které byly označeny za nejpravděpodobnější cíle možných teroristických útoků) chránily betonové barikády a těžce ozbrojení vojáci. Podle jedné z dostupných informací, která se nikdy neprokázala, se jeden ze zářijových útočníků Mohammad Atta 8. dubna, tedy pět měsíců před událostmi 11. září, v Praze setkal s iráckými funkcionáři.[120] (Mnoho policejních zábran a kontrol bylo zachováno až do konce desetiletí). S rostoucí nevraživostí Američanů na Středním Východě se mnoho členů pražské literární komunity aktivně angažovalo v protiválečném hnutí: mezi nimi Gwendolyn Albertová, filozof Erazim Kohák, feminista Mirek Vondraška a novinářka Arie Farnamová, kteří protestovali proti americké invazi do Iráku a Bushově doktríně preventivní války.[121]    

6. března 2003 se student Zdeněk Adamec na Václavském náměstí, jen nedaleko od místa, kde se v lednu 1969 upálil student Filozofie Jan Palach, polil benzínem a zapálil (šest dalších studentů se během následujících měsíců řídilo Adamcovým příkladem). V článku s názvem Akce Pochodeň, který před svou sebevraždou zveřejnil na internetu a v němž odsoudil válku v Iráku, Adamec napsal:

Nic se tu nezlepšilo ani po Sametové revoluci … Takzvaná demokracie, které jsme tím dosáhli, není skutečnou demokracií. Jde jen o nadvládu úředníků, peněz a pošlapávání lidí.[122]

Ačkoli je přelom tisíciletí všeobecně považován za složité období pražské mezinárodní scény, zprávy o jejím zániku byly poněkud přehnané. Pražská škola poetiky pokračovala v plánované charitativní a humanitární činnosti a koncem roku 1999 zahájila dva navzájem se doplňující programy: Projekt 2000 a Prameni, oba pod vedením Jenne Magnové. Projekt 2000: „Rozvratný ve výrazu a verši“ sestával ze série workshopů a festivalů experimentální poetiky a divadla. Mezi spisovateli, kteří workshopy uváděli, byl Jerome Rothenberg, překladatel Vítězslava Nezvala a zakladatel etno-poetiky, a stále známější Anne Waldmanová. Festival Projekt 2000 se konal v galerii NoD od 10. do 28. listopadu 2000 s cílem „posouvat hranice slova, textu, výrazu a vize.“ Festivalu se účastnila Waldmanová, Kateřina Piňosová, Anna Vaníčková a Antonie Svobodová (se zaměřením na „bodytext“), Pavla (Slabá) Jonssonová, Iva Vodražková, Kateřina Kotková a Lydia Lunchová.

Projekt 2000 podporuje přehlíženou část umělecké komunity, a to tak, že vzdává hold experimentálním autorkám, umělkyním a herečkám. Nejen že jsou umělkyně v České republice přehlíženy, ale jen jejich nepatrná hrstka je překládána do angličtiny…stejně tak bylo jen velmi málo amerických autorek přeloženo do češtiny. Pro české ženy nastává společensky i politicky velmi důležité období. Festival se koná méně než šest měsíců poté, co byl v reakci na čistě mužské složení české vlády a poznámku jednoho jejího člena, že ženy do politiky nepatří, vytvořen stínový kabinet sestávající ze samých žen. Nejvyšší čas, aby o sobě silné, kreativní a nezávislé ženy daly vědět.[123]

Umělecké uskupení Prameni usilovalo o „vyjadřování poezie jinými prostředky“ v souladu s humanitárním programem Pražské školy. „Paralelní poetika: disent, diskurs a demokracie“ (2000) byl pokus vyvolat diskusi ohledně „důležitosti neoddiskutovatelného individuálního výrazu a paralelní umělecké kultury s cílem vytvořit a zachovat občanskou společnost“:

Věříme, že diskuse o roli básníků a umělců ve společnosti, důležitosti sebevyjádření s cílem přispět k rozvoji jednotlivce i společnosti jako celku, a vliv paralelních kultur na místní i globální změny, je pro Českou republiku nezbytně nutná.[124]  

Od září 1999 do června 2000 vytvořili Prameni v čele s Kateřinou Piňosovou „Básnický projekt živého slova“ (Living Word Poetics Project), jednalo se o sérii workshopů se studenty Romské střední školy sociální v Kolíně. Projekt sponzorovalo newyorské literární středisko Just Buffalo a jeho cílem byla vzájemná výměna básnické tvorby mezi romskými studenty a studenty školy rodilých Američanů, Magnet School #19, v Buffalu.[125] V roce 2003 vyšla pozoruhodná sbírka studentských prací s názvem Život fungoval a nakonec skončil, která vznikla během workshopů.

V roce 2003 se Pražská škola formálně začlenila pod Univerzitu Naropa/Školu odosobněné poetiky Jacka Kerouaca, pod vedením Anne Waldmanové, a zahájila krátkodobý festival poezie Šanalan, který spoluorganizovala Jenne Magnová. Festival probíhal od 11. do 18. května a účinkovali na něm Irina Andrejeva (ze skupiny alternativního divadla Novogo Fronta), zpěvačka Ida Kelarová, Jáchym Topol, Alexandra Berková, Rikki Ducornet, Anselm Hollo, Pavla (Slabá) Jonssonová, Ivan Klíma a Kateřina Piňosová. Zároveň s Šanalanem probíhal první pražsko-vídeňský „Básník-umělec-účinkující za mír,“ který sponzorovali Urbannomadmxs a Prameni, v kostele Sv. Martina ve zdi v Martinské ulici (16. května) a zúčastnili se jej Gwendolyn Albertová, Kristin Weightová, Ken Nash, Franz-Karl Prüller, Victoria Oscarssonová a Peter Waugh.

Během prvních tří let nového desetiletí vzniklo v různých částech města sedm nových pravidelných čtení: série čtení Fra ve vinohradské kavárně Fra (které moderoval Petr Borkovec, redaktor českého literárního časopisu Souvislosti, jenž byl kritiky považován za předního básníka své generace); „Poetry Jam“ a „Poetry in the Twilight“ (Poezie za soumraku) v Jazz klubu v Železné ulici v centru Prahy (pořádané Lucienem Zellem a Ryanem  Mergenem), „In One Voice“ (Jednohlasně) v Uni jazzu (moderované Edmundem Wattsem), čtení Jejune v klubu Clown&Bard v Bořivojově ulici na Žižkově (moderovaný Vincentem Farnsworthem), „Mr Hyde Park“ (Pan Hyde Park) v Literární kavárně Obratnik na Smíchově (probíhala v letech 2002-2003, moderovala je Kristen Weightová) a série čtení a představení Alchymie (the Alchemy reading) pořádaná v nově otevřeném knihkupectví a kavárně Shakespeare & synové ve Vršovicích (podle svého pařížského vzoru), která se později přemístila do kavárny Tulip a nakonec do Globeu.

Veřejná pravidelná měsíční čtení do éteru, Alchymie, vznikla v roce 2003 poté, co skončila čtení Beef Stew. Zpočátku je moderovala Laura Conwayová, později Ken Nash. Během čtení byly představeny nově vydávané tituly: Vídeňský pornograf (The Pornographer of Vienna, 2007)  Lewise Croftse a Nejhlasitější zvuk a nic (The Loudest Sound and Nothing, 2007) Clare Wigfallové. Čtení se účastnil Justin Quinn, David E. Oprava, Carrie Etterová, Holly Tavelová, Alistair Noon, Jeremy Saxon, Kateřina Rudčenková, Věra Chaseová, Richard Katrovas, Howard Hunt, Donna Stonecipherová, Louis Armand, Greg Evans, Alice Whittenburgová, Jorn Ake (Kluci, kteří hvízdají jako kanárci (Boys Whistling Like Canaries), 2009), Jeremiah Paleček, Jane Kirwanová, Jim Freeman, Joe Sherman, Thor Garcia, Vincent Farnsworth, Alan Levy, Róbert Gál, Myla Goldbergová, Gwendolyn Albertová, Lucien Zell, Gene Deitch, Šimon Šafránek (Ohnivá kola (Fiery Wheels), 2000), Jeri Theriaultová, Christopher Cook a Phil Shoenfelt.

V roce 2000 vznikly na nepříliš dlouhou dobu (celkem vyšlo šest čísel) literární noviny Plastic (Semtext), které redigoval Louis Armand. Semtext otiskl básně a eseje Justina Quinna, Marjorie Perloffové, Johna Kinsella, Petera Mintera, Juliany Spahrové, Lukáše Tomina, Briana Henryho, Johna Trantera, Susan M. Schultzové, Michaela Brennana, D.J. Huppatze, Sandry Millerové, Roda Menghama, Andreie Codrescu, Bruna Solaříka, Emmanuelle Pireyreové, Ethana Paquina, Nicole Tomlinsonové, Pam Brownové, Brendana Lorbera a Aleše Štegera.[126]  Semtext se stal vzorem Prague Literary Review, měsíčník založený v roce 2003 nakladatelem Romanem Kratochvilou (z knihkupectví Shakespeare & synové) a redaktorem Michaelem Levitinem. Od druhého čísla Review, známé pod zkratkou PLR, zaměřené na skupinu spisovatelů sestávající z Aleše Debeljaka, Joshuy Cohena, Travise Jeppesena, Drew Milneho, McKenzieho Warka a dalších, redigoval Armand.

Jak Cohen, tak Jeppesen byli dříve redaktory Prague Pill, bezplatných novin vydávaných Johnem Caulkinsem od roku 2002, které se věnovaly zejména kultuře a politickým kritikám. Pill se v určitých směrech podobal dřívější Prognosis, včetně jeho nepřátelského vztahu k Prague Postu. Když Pill v roce 2003 skončil, zůstali Cohen a Jeppesen na volné noze a příležitostně pracovali pro časopisy Think Again a Umělce – Jeppesen je autorem jedné z nejzasvěcenější anglické kritiky umění, které byly dosud vydány mimo akademické prostředí. Jeppesenovu knihu o středo- a východoevropském umění s názvem Dezorientace: umění na pokraji „současného“ (Disorientations: Art of the Margins of the „Contemporary“) v Británii v roce 2009 vydalo nakladatelství Social Disease.

Předtím, než se objevil v Praze, vybral si v roce 2003 Jeppesenův román Oběti (Victims) Dennis Cooper jako debut pro sérii Little House on the Bowery nakladatelství Akashic Books. Ve své recenzi Obětí pro PLR Tom McCarthy napsal: „tato kniha udržuje pozoruhodně přímočarý a dovedný kurz i ve složitých vodách, ponořuje se do nitra, vynořuje se na povrchu přímé řeči, a místy klouže po hladině skvostné prózy…“[127] Jeppesenův druhý román, Vlk u dveří (Wolf at the Door), vydalo nakladatelství Twisted Spoon Howarda Sidenberga v roce 2007. V Twisted Spoon také vyšla Cohenova první kniha, sbírka povídek s názvem Usnesení (The Quorum). Hrubá verze Cohenova knižního monologu, Kadence Schneidermannova houslového concerta (Cadenza for the Schneidermann Violin Concerto, vydal Fugue State Press, 2007), vyšla v časopise PLR číslo 2.2 (březen 2004). Jeho velkolepý román Witz (Vič) vydal Dalkey Archive v roce 2010 a Steve Erickson jej popsal takto: „stejně brilantní jako odvážný…ztrápený sen o novém Stvoření světa. Na úsvitu prózy 21. století, jedinou otázkou zůstává, zda je Cohenův román Archou či Potopou.“

7. V květnu 2004, v době, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie, Armand s Kratochvilou založili První Pražský mezinárodní festival poezie, čtení sponzorovaná PLR a nakladatelstvím Twisted Spoon, která probíhala týden.[128] Čtení v češtině i angličtině se konala na pěti různých místech po celé Praze, spojila se se čteními Alchymie Kena Nashe v kavárně Tulip a skončila v historické budově hudebního klubu Malostranská beseda. Festival svedl dohromady více než 40 básníků z Prahy i celého světa: Anselma Holla, Charlese Bernsteina, Trevora Joyce, Drew Milneho, Andrzeje Soznovskiho, Tomaže Šalamuna, „Kollaps“ (Jaroslava Rudiše, Alexe Švamberga, Pavlínu Medunovou), Lauru Conwayovou, Phila Shoenfelta, Travise Jeppesena, Šimona Šafránka, Vincenta Farnsworthe, Roda Menghama, Věru Chaseovou, Gwendolyn Albertovou, Róberta Gála, Stephena Rodefera, Fritze Widhalma, Nichita Danilova, Sándora Kányádiho, Munayema Mayenina, Cristinu Cirsteaovou, Martina Solotruka, Petera Šuleje, Víta Kremličku, Martina Zeta, Jeffa Buehlera, Jaroslava Pížla a Martina Reinera.

V bulletinu Poetry Society Newsletter Vincent Farnsworth poznamenal:

Nedávná smrt a nedávné zrození vyvolaly na tvořivé scéně anglické poezie v Praze jakousi novou realitu. Ta smrt, smrt Alana Levyho [2. dubna, 2004], místního novináře, který jako první nazval Prahu „Paříží 90. let“, byla doslovná. To zrození, zrození Prvního Pražského mezinárodního festivalu poezie, který ve vývoji pražské přistěhovalecké poezie nastolil novou fázi, bylo obrazné. Pokud si vypůjčím termín básníka a politického odborníka Petera Dalea Scotta „hluboká poetika“, pomocí kterého popisuje nejhlubší machinace a impulzy během světových politických krizí, Levyho smrt současně se zrozením Festivalu poezie podnítily posun v rozvrstvení pražské „hluboké poetiky“.[129]    

Knihy osmi z básníků, kteří se festivalu účastnili, vydalo nebo mělo v brzké době vydat nakladatelství Twisted Spoon. Od roku 1997 začalo nakladatelství, spolu s překlady současných středoevropských autorů, vydávat edici věnovanou nové anglické tvorbě z Prahy. Po roce 2000 získávalo nakladatelství Twisted Spoon jako jediné významné anglické literární vydavatelství v regionu stále větší mezinárodní uznání a zároveň vydalo knihy Milana Šimečky, Nataszy Goerkeové, Emila Hakla, Pavla Z., Andrzeje Stasiuka, Sørena A. Gaugera, Radu Andriesca, Iustina Panty a Cristiana Popescu.

Koncem roku 2004 Armand skončil ve funkci šéfredaktora PLR. Zbylá čtyři čísla společně redigovali Cohen, Jeppesen, Sidenberg a Róbert Gál. Během svého relativně krátkého života se PLR dožilo 14 čísel a otisklo práce celé řady vynikajících autorů: Karen Mac Cormackové, Allena Fishera, Petra Borkovce, Marjorie Perloffové, Rona Sillimana, Kestona Sutherlanda, Bruce Andrewse, Jáchyma Topola, Vladimíra Hulce, Sørena A. Gaugera, Jorna Akeho, Boba Perelmana, Kate Faganové, Johna Kinsella, Anselma Holla, Williama Allegrezza, Kevina Nolana, Petera Mintera, Michaela Rothenberga, Charlese Bernsteina, Petera Šuleje, Philipa Hammiala, Véronique Vassiliouové, Tomaže Šalamuna, Dennise Coopera, Alana Halseyho, Kateřiny Piňosové, Lukáše Tomina, Stephena Rodefera, Donalda F. Thealla, Lou Rowana, Václava Kahudy, Laury Conwayové, Ivana Blatného, Raymonda Federmana, Susan M. Schultzové, Evy Švankmajerové, D.J. Huppatze, Larryho Sawyera, Sandry Millerové, Tonyho Ozuny, Justina Quinna, Davida Seitera, Alana Sondheima, Gregory L. Ulmera, Clare Wallaceové, Danea Zajce, Clarka Coolidge, Nicole Tomlinsonové, Kena Nashe, Phila Shoenfelta, Gwendolyn Albertové, Jeri Theriaultové, Luciena Zella, Joe Shermana, Simona Critchleye, Pierra Daguina, Vincenta Farnsworthe a Jeremiaha Palečka.  

Po skončení PLR založili Jeppesen a Cohen, spolu s majitelem knihkupectví Anagram Miro Peraicou jako vydavatelem, časopis BLATT. BLATT pokračoval ve stejném formátu jako PLR, v roce 2006 vyšla tři čísla a Jeppesenovy Básně psané u televize (Poems I Wrote While Watching TV). Časopis také, až do Jeppesenova návratu do Berlína v roce 2007, pořádal sérii čtení a minifestival v kavárně Metropole na Vinohradech. Cohen se do New Yorku vrátil už o rok dříve, a proto nebyl na seznamu redaktorů posledního čísla BLATTu.

Když byla v Praze v polovině desetiletí druhá porevoluční literární renesance v plném proudu, přejásaná atmosféra 90. let pomalu upadala v zapomnění, ale až poté, co ji Nancy Bishopová v roce 2004 zpětně zhodnotila ve svém novém satirickém filmu Přestěhovalci (Rex-patriates), (v němž si krátce před svou smrtí zahrál malou roličku i Alan Levy). Bishopová popisuje svou zkušenost s tím, jak film vznikal, následovně:

Lidé se mě často ptají „proč jsi přišla do Prahy?“ Jak plynul čas, uvědomila jsem si, že by ta otázka spíš měla znít „proč jsi ještě tady?“ … Došlo mi, že v tom nejsem sama, když Alan Levy, šéfredaktor Prague Postu, vymyslel výraz „přestěhovalec, tzn. přistěhovalec, který se stále vrací, někdo, kdo tu žil, pak odjel zpátky domů, ale Praha mu zůstává hluboko pod kůží a on se k ní nedokáže přestat vracet“.

Tony Laue, scénárista Přestěhovalců, na tom byl podobně a tak jsme se dohodli, že máme příběh, který bychom mohli převyprávět. Dospěli jsme k tomu, že bychom svůj život v Praze mohli rozdělit na tři fáze: na začátku to jsou „líbánky“, když se člověk do Prahy zamiluje a všechno české se mu zdá kouzelné a fascinující. Druhá fáze je „únik z Prahy“, když se fascinace vytratí a změní na pocit osamělosti a nesnesitelné frustrace z propastných kulturních rozdílů. Když se přes tohle dokážete překlenout, aniž byste vzali nohy na ramena nebo vyskočili z okna, nastává třetí fáze „normalizace“. V téhle chvíli už na tom nejste ani dobře ani špatně, ale Praha se prostě stane vaším domovem, a ve své rodné zemi už se necítíte jako doma. Později jsme zjistili, že psychologové takto skutečně popisují jednotlivé fáze procesu emigrace.

Film vznikl jako parodie na dokument. Svůj příběh jsme vyprávěli skrze prototypy: spisovatele, umělce, herce, podnikatele a akademika. To, že Alan Levy hrál sám sebe, filmu dodalo punc skutečnosti. Chtěli jsme, aby nebylo úplně jasné, zda je postaven na skutečnosti nebo ne.

V Přestěhovalcích Levy vysvětluje, že i když ho po sovětské invazi roku 1968 přinutili Prahu opustit, vždycky tady chtěl zemřít, i kdyby to znamenalo, že jeho tělo nad Prahou vyhodí z helikoptéry. Alan zemřel v Praze tři dny před premiérou Přestěhovalců. Jeho popel byl vysypán do Vltavy.[130]

Podle Farnsworthe:

Pokud Levyho smrt znamená konec (či selhání) éry Levého břehu, pak jsou Přestěhovalci jeho filmovým epitafem. Úsměvná parodie prototypu pražského přistěhovalce … získala svůj název podle výrazu, jímž Levy označil Američana, který v Praze stráví určitou dobu, a když přijede do USA, zažije obrácený kulturní šok, a tak se vrátí do Prahy jako „přestěhovalec.“ Tím, že si zahrál ve filmu, který si dělá legraci z umělecké emigrantské scény, Levy přiznal, že se jeho kulturní předpovědi už nevyplní. Z pohledu Hluboké poetiky, když Levy v dubnu zemřel, nadobro vyřešil všechny ty hádanky okolo „Paříže 90. let“: vzal si je s sebou do hrobu.[131]  

Od roku 2005 do roku 2009 Bethany Shafferová  a Chris Crawford společně pořádali čtení „Poezie a Provokace“ ve vile Incognito na pražském Smíchově. Mezi autory, kteří zde předčítali ukázky ze své tvorby, byli francouzsko-americký básník Chris Tysh, řecký básník Dimitris Lyacos, Larry Jaffe (americký básník a aktivista), irští básníci Neil McCarthy a Stephan Murray, vedle Clare Wigfallové a „Starověkých šprtů“ (Ancient Geeks), Jane Kirwanové, Luciena Zella, Karla Körnera a Willie Watsona.

Ačkoli nakladateltví Litteraria Pragensia vzniklo v roce 2002, akademické tituly začalo pravidelně publikovat až v roce 2005, patří mezi ně práce Slavoje Žižeka, Rachel Blau DuPlessisové, Ivana Havla, Toma McCarthyho, Michala Ajvaze, Lisy Jarnotové, Grega Ulmera, Johanny Druckerové, Vadima Erenta a Bonity Rhoadsové, Christiana Böka, Kestona Sutherlanda a J.H. Prynnea. V roce 2007 vyšly ve spolupráci s redaktorkou Clare Wallaceovou dvě knihy dramatika Stewarta Parkera, včetně Parkerových dříve nepublikovaných televizních her. Nakladatelství bylo původně spojeno s časopisem Litteraria Pragensia, který v roce 1990 založil Martin Procházka ve spolupráci s českou Akademií Věd. V několika prvních číslech časopis otiskl práce Stephena Greenblatta, Jeroma McGanna, Marka Postera a Natalie Zemon Davisové. Jak časopis, tak nakladatelství jsou stále spojovány s odkazem pražského strukturalismu a mají svůj podíl na opětovném oživení Pražské školy literární teorie a poetiky.

Od roku 2008 do roku 2009 v Praze po krátkou dobu aktivně působilo nakladatelství Michaela Koshkina a Jennifer Rogersové, Hot Whiskey Press. V květnu 2008 uspořádali Stephan Delbos a Marika Leyová v kavárnách Chapeau Rouge, Popo Café Petl a Globe třídenní festival poezie, hudby a výtvarného umění od Prahy po Berlín s názvem Evropský Sen. Festivalu se zúčastnili: Catherine Halesová, Mathias Traxler, Josef Hrubý, Alistair Noon, Lucien Zell, Elizabeth Grossová a Christopher Crawford. Během téhož roku zahájily Natalya Dotsenková a Zuzana Hronková nepravidelné recitace básní v knihovně Anglo-americké univerzity, původně na Maltézském náměstí, (naproti pražskému „beatnickému“ hotelu v č. 8), později v Letenské ul. č. 1. Ukázky své práce na nich předčítali Joshua Mensch, Justion Quinn, Alexander Jorgensen, Lucien Zell, Delbos, Crawford a Armand.

 V dubnu 2009 zorganizoval Armand týdenní Mikrofestival Poezie, který se konal na třech různých místech v Praze (Shakespeare & synové, Globe, kavárna Fra) a jednom v Brně (Skleněná Louka), zúčastnili se jej místní i hostující spisovatelé: Petr Borkovec, Pam Brownová, Stephan Delbos, Vincent Farnsworth, Michael Farrell, Philip Hammial, Jill Jonesová, Trevor Joyce, Kevin Nolan, Justin Quinn, Martin Reiner, Maurice Scully a Tomáš Míka. V listopadu byl vydán Rakish Angel, první ze série básnických brožur, věnovaných novému pražskému psaní, skládal se z prací Gila Fleischmana, Jasona Mashaka, Sarah Borufkové a Kateřiny Rudčenkové, které redigoval Stephan Delbos. Koncem roku se vytvořilo volné básnické uskupení, jehož členové byli pravidelnými účastníky čtení Alchymie a od února 2010 také Poezie Suterén, týdenního kočovného fóra se zaměřením na básnické bádání a nové psaní v angličtině a češtině, zpočátku ve sklepě kavárny Ideal na Vinohradech, kde předčítali Scott Nixon, Joshua Mensch, Chris Crawford, Louis Armand, Stephan Delbos, Sylva Fischerová, Jaromír Typlt a Anne Brechinová.

Jak se další desetiletí chýlí ke konci, začíná se mluvit už o třetí „renesanci“ pražské mezinárodní literární scény. Z pohledu dvaceti let se pokušení periodizovat, dělit na různé skupiny a tendence, jeví v úplně jiném světle než v minulosti. Dostupné informace nicméně zůstavají nevyvážené a neúplné, historické hledisko, které utvářejí, by se v nejlepším případě dalo popsat jako mlhavé, i když se čas od času objevují zdánlivě ostřejší kontury a určující rysy. Z tohoto důvodu už nelze celou scénu souhrnně nazývat „Pražskou poetikou“, jak by to bylo možné u jiného zeměpisného území. A přesto, stejně jako tomu je u jiných spisovatelských komunit, úzce spojovaných s dalšími světovými městy a časovými obdobími, jako by Pražská škola (nebo školy) existovala. Ať už se spisovatelům, kteří společně pracují a žijí v určitém prostoru, připisuje jakákoliv kolektivně estetická ideologie, vždy je dobré mít na paměti povahu těchto míst, která přesahuje čistě zeměpisné souvislosti. „Náš“ prostor, jak kdysi napsal Henri Lefebvre:

je pod nánosy, které za sebou zanechala historie, vymezen akumulací a kvantifikací (které také vymezuje). Tyto zmiňované vlastnosti jsou vlastnostmi prostoru, nikoli v prostoru. Řekneme-li, že tyto kvality utvářejí „kulturu“ či „kulturní modely,“ na věcech to nic nemění.[132]

Jak se tento prostor v jazyce myšlenkově utváří, a jakým způsobem je jazykem utvářen, je zřejmě ta nejnaléhavější otázka většiny spisovatelů, obzvláště těch, kteří sídlí v prostoru převážně cizím, na nějž si nemohou klást svrchovaný nárok – „který si nasadil bláznivou korunu, jež hlásá: Dost pitomostí“,[133] který je především prostorem samotného jazyka. Pokud bych parafrázoval často zastávaný názor, jazyk utváří skutečnosti, které se historie musí pokusit vysvětlit. Název města, Praha, odráží význam slova práh. A skutečně jako bychom žili na prahu, nebo účinkovali v prostoru, který vzniká mezi tím, co nám je historie schopna vyměřit, a tím, co se nám její vykonavatelé pokoušejí předepisovat. Tento pocit života na prahu městu propůjčuje jeho charakter odcizení, kdy se na známé věci díváme v neznámých či cizích souvislostech novýma očima, jako v těch starých pražských černobílých filmech, v nichž je hlavní hrdina uvězněn za zrcadlem tváří v tvář dvojníkovi, o jehož vnitřním životě se snažíme něco pochytit.

Ať už po dvaceti letech pražskou scénu a její literární subkultury charakterizujeme jakýmkoli způsobem, nakonec nám zbydou jenom slova, s jejichž pomocí utváříme antologie a chápeme souvislosti. Jak řekl básník Barrett Watten: „Nakonec prostředníci mizí a jeden jazyk hledí na druhý.“

   

Louis Armand

Přeložila Eliška Mečířová

Originální verze úvodu v angličtině je k přečtení zde.