Radka Denemarková
Radka Denemarková

12. 9. 2022

 
Evropa s sebou vláčí vytěsněná, nedořešená traumata a otisky uplynulých století. Evropu dlouhá léta definovala jen spleť minulosti, zbytků starého bezpráví, dělby moci, kolektivních viníků a kolektivních obětí. Populismus je dnes politickým postojem, který se přizpůsobuje převládajícím pocitům, předsudkům a strachům obyvatel. Tato politika využívá frustrace a emoce, aby definovala politickou agendu, která slibuje jednoduchá a rychlá řešení všech problémů. Populistické naladění je dnes na vzestupu v mnoha zemích na celém světě, ať už v tradičních či nových demokraciích. Demagogové je hojně zneužívají. Avšak Evropa má i jinou tradici. V souvislosti s Českem si dnes už ani nedovedu představit, že byly časy, kdy neexistovala třeba Charta 77, kterou založil Václav Havel. Taková představa vyvolává pocit totální relativity hodnot. Charta 77 byla prvním významným aktem solidarity za éry komunismu, byla začátkem občanského napřimování. Připomněla také atmosféru rovnosti, solidarity, pospolitosti, sounáležitosti a obětavé ochoty navzájem si pomáhat. Rovněž Havlovu polemiku s Milanem Kunderou v letech 1968 a 1969 považuji opět za velmi aktuální. Kunderův a priori skeptický vztah ke všem občanským aktům, u nichž nelze doufat v bezprostřední efekt, Havel nesdílel. Cítil, že je třeba něco udělat z principu, například když jsou lidé neprávem zavření. Zdůrazňoval důležitost letité a pilné práce těch, kdo neváhají znovu a znovu například psát petice. A že to má smysl dokonce i tehdy, když při tom člověk vypadá směšně. Později, když se někdejší vězni vrátili, shodovali se v tom, že petice pro ně byla velikým zadostiučiněním. Díky ní měli pocit, že jejich pobyt ve vězení má smysl. Věděli totiž mnohem lépe než lidé „venku“, že význam petice přesahuje otázku, zda budou nebo nebudou propuštěni. Avšak vědomí, že se o nich ví, že je někdo na jejich straně a neváhá se jich veřejně zastat i v čase všeobecné apatie a rezignace, pro ně mělo nedocenitelnou hodnotu, jako v naší době mělo a má například pro tureckou autorku Aslı Erdoğan, kurdskou autorku a političku Hevrin Chalaf nebo čínského spisovatele Liou Siao-po.
 
 

Evropské společenství, suverenita a jazyk

 
Dnes se mluví o „evropském společenství a suverenitě“, a sice na mezistátní úrovni. Z 27 trpaslíků se ale nedá udělat obr, který by dokázal zastavit jiného obra. Každý z 27 trpaslíků mluví svou mateřštinou a projevuje vlastní mentalitu. „Francie je zemí módy, Španělsko zemí předků, Itálie zemí nádhery a Německo zemí titulů,“ napsal ironicky Immanuel Kant. A k tomu přidejme ještě aroganci na Západě a komplexy na Východě.
 
Obtíže při překladu národních a časově podmíněných zvláštností vyplývají už z toho, že nejde o uchopitelné a oddělitelné faktory, ale o specifickou kvalitu, která v různé míře prostupuje všechny prvky mluvy nebo literárního díla či politických projevů. Přeložit text znamená vyjádřit jej v jednotě obsahu a formy prostřednictvím jiného jazykového materiálu. Literární dílo nebo politické projevy jsou historicky podmíněná fakta, která jsou neopakovatelná. Mezi originálem a překladem nemůže existovat identita. Proto jsou v Evropě tak důležití překladatelé a překladatelky, tlumočníci a tlumočnice, kteří ovládají nejen různé jazyky, ale jsou také sečtělí a hluboce vzdělaní. Jejich práce znamená víc než jazykové znalosti: jde o to, aby se Evropa, která nemá žádný společný jazyk, dorozuměla. Pro intelektuály jako např. Susan Sontagovou byli Thomas Mann a Franz Kafka opravdoví velikáni, evropská kultura patřila k pramenům veškeré kultury. Z tohoto úhlu pohledu Sontagová vnímala Ameriku jako evropskou kolonii. Dnes je všechno jinak.
 
Srovnání Evropské unie se Spojenými státy pokulhává, schází nám společný jazyk a s jazykem spojené kulturní pozadí a myšlení. Jazyk je mimořádně důležitý. I tam, kde slovo pořád ještě něco vyjadřuje, přece může znamenat tolik různých věcí. V evropském kontextu nás zajímají především fráze a jejich významy. Žijeme ve světě, kde jsou jazykové interpretace mnohonásobně důležitější než skutečnost samotná. Samy se tak stávají hlavní skutečností, zatímco „skutečná skutečnost“ je jen jejím derivátem. Musíme se ptát, co je pravda jazyka. Václav Havel používal ve svých esejích pojmy, které si vymyslel, jako například „posttotalitní systém“ nebo „nepolitická politika“. Byly to však jen pomocné kategorie, jež zvolil za určitým účelem a v určitém kontextu. Slova jako například socialismus nebo komunismus pro něho neznamenala nic jiného než loajalitu vůči vládě. Potřebujeme tuto hlubokou pravdu v jazyce, jinak se sjednocování Evropy dosavadními metodami rovná pokusu usmažit omeletu, a nerozbít při tom jediné vejce.
 
 

Evropa, mentalita a hranice

 
Evropa je zvláštní prostor. Napínavý prostor. V Austrálii člověk urazí tisíce kilometrů, a nic se nezmění. V Evropě popojede pár stovek, v některých regionech dokonce jen několik málo kilometrů, a všechno je jinak. Nejen jazyk, ale i architektura, jídlo na talíři a především mentalita. A mentalita, to je sběrná nádoba, do níž se stéká mnoho pojmů 19. století, jako národ, nacionalismus, šovinismus. O tyto pojmy stále zakopáváme.
 
Na podzim 2010 během jedné diskuse o evropské literatuře, která se konala v New Yorku (pro Američany je Evropa malý, nutně jednotný prostor), vyvolala největší emoce poznámka jednoho francouzského autora: Evropa rovná se Francie, ti zbylí, to je samý zmetek. Silné emoce tato poznámka vzbudila mezi diskutujícími, nikoli v publiku, které si připadalo ve střetu Francouze, Němky, Polky, Češky, Španěla a Italky trochu ztracené, zároveň je ovšem nadchly myšlenkové turbulence. Celnice zmizely, hranice se ovšem hlásí samy: mateřština, mentalita a rozdílná minulost se vtiskly do krajiny a do chování, tváří a gest lidí. Svou roli hrají také lidské slabosti, sympatie a antipatie (např. Gerhard Schröder nemohl vystát Francouze a zemědělce, čili nejvíc zřejmě francouzské zemědělce; výčet toho, koho a co nemohli a nemohou vystát například Václav Klaus a Miloš Zeman, by byl marný a nekonečný). Mentalita souvisí s jazykem. A jazyk potřebuje svobodu názoru a svobodu projevu.
 
 

Evropa a boj o moc slova

 
V článku 19 Všeobecné deklarace lidských práv, přijaté OSN v roce 1948, se píše: „Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“ V době, kdy byl i mezinárodní rozhlas ještě v plenkách a ani autoři science-fiction si nedovedli představit internet, byla tato poslední věta průlomová: „bez ohledu na hranice“. Tak zněla původní verze. Svoboda projevu byla zpřesněna článkem 20. Ukázalo se, že je nezbytné, aby byla zákonem postižitelná válečná propaganda a obhajoba všech forem národnostní, rasové a náboženské nenávisti, která podněcuje diskriminaci, nepřátelství, nenávist a násilí. Jakmile je pakt ratifikován, stává se pro signatářský stát teoreticky právně závazný. To znamená, že jej stát musí začlenit do svého politického a právního systému a zaručovat práva, která jsou v něm obsažená. Co když to ale nedělá? Anebo ještě hůř, když diplomati sice na nekonečných mezinárodních konferencích halasně deklarují svobodu přesvědčení, ale v jejich zemi vládne represivní politika a cenzura a každý náznak svobody je trestán, umlčován, zardoušen v zárodku.
 
Jenomže praktická svoboda projevu těch, kdo dnes nemají vzdělání, peníze, zdraví, čas a přístup k internetu, je značně omezena také danými životními okolnostmi. Kde mluví peníze, mlčí pravda. Pro nás ostatní vymezuje nejdůležitější hranice svobody projevu stát, v němž se právě nacházíme, a podniky a organizace, jež ovládají naše komunikační prostředky. Svoboda projevu, kterou člověk reálně má, je produktem podmínek panujících v reálném státě, ale také podmínek, jež si kladou virtuální státy jako Facebook, Google, Twitter nebo další platformy, jako vydavatelé, rozhlas, noviny, univerzity a další instituce, které jsou relevantní tam, kde člověk žije. Kdo se vzdá svobod, aby získal jistotu, nedosáhne ani svobody ani jistoty. V globálním informačním a komunikačním systému se boj o moc slova stal také bojem o světovou moc.
 
 

Evropa a demokracie

 
Když se demokracie vytrácí, neděje se to náhle, ale centimetr po centimetru, a soustavně. Ukazuje se to na Východě stejně jako na Západě. Pozice, jež jsme si vydobyli směrem ke svobodě, musíme udržet. A to dnes opět vyžaduje mnoho sil. Zásadní otázka, jež nyní všechny sužuje, zní: individuum, nebo dav; uzavřená společnost, nebo otevřená demokracie; totalitarismus, nebo svoboda; rozum, nebo fanatismus; tolerance, nebo hysterie; kreativita a názorová svoboda, nebo cenzura?
 
Evropské země se radikalizují, některé razantně a děsivě jako Maďarsko, kde beznaděj jednotlivce už nikoho nezajímá. Proč dnes pro mnohé z nás v Evropě představuje sebeidentifikace takové utrpení? V demokracii se střídá pravice a levice jako kyvadlo na hodinách. V Čechách lze pozorovat zajímavý jev: namísto rozhodování mezi stranami, osobnostmi, myšlenkami se dnes mnozí rozhodují mezi politickým systémem a jeho absolutním odmítnutím. Řešením není volba mezi stranami, ale mezi morálkou a nemorálností.
 
Při pohledu na Evropu mě dnes děsí především vývoj právě v zemích střední a východní Evropy. Co bylo před několika málo lety ještě nepředstavitelné, se nyní stalo společenskou skutečností: opět tu bují nacionalismus, rasismus, antisemitismus, sexismus. Příliš rychle zapomínáme, že svoboda, tvrdě vybojovaná před třemi desetiletími, v žádném případě není samozřejmá. Zažíváme období ekonomického pragmatismu, který demokracií pohrdá a redukuje ji na obchod. Zaznívá dokonce volání po tom, že by se měla nově definovat lidská práva. Mnozí ve východní Evropě dnes rezignují, protože svoboda není taková, jak si ji představovali. Vyžaduje zaujmout k věcem odpovědný postoj. Dosáhnout toho jistě potrvá ještě několik generací. Východní Evropa totiž ze Západu převzala především konzumní chování a neoliberalismus. Demokracie přitom potřebuje jiné hodnoty a náš jazyk jiná slova.
 
Vzpomeňme si na Prahu v roce 1968 a na tehdejší idealismus. Panovala víra, že i jednotlivý občan může něco změnit. A té je třeba i dnes. Za Pražského jara byli lidé odvážní. Společenské realitě, s níž nebyli spokojení, se konstruktivně postavili na odpor, protože chtěli něčeho dosáhnout. Změna tenkrát přišla zdola. Všude bylo dokonce víc humoru, přímosti, naděje, lidé se něčeho zastávali, za něčím si šli, pro něco trpěli, Evropa se ještě nejevila zalitá lávou všeobecné lhostejnosti.
 
Co se pokazilo? Tehdejší témata jsou i dnes znovu vysoce aktuální, neboť v mnoha zemích východní Evropy je opět ve hře dokonce svoboda médií a nezávislost justice. Jedním z důvodů, proč přežívá totalitní myšlení minula, byla nedbalost vůči pachatelům z doby totalitních vlád, což se ukázalo jako zásadní chyba. Po politickém převratu 1989 bylo totiž důležité jasně pojmenovat viníky a přiznat spravedlnost těm, kteří zakusili tolik utrpení. Debata o chybách minulosti by umožnila, aby se naše společnost ozdravila a vyvíjela jinak. Před očima máme způsob přijetí minulosti v Německu (Západním), kde vyrovnávání s nacistickou diktaturou a jejími zločiny trvalo několik desetiletí. A šlo také o jazyk. Existuje tolik nebezpečných paralel s dneškem.
 
 

Totalitarismus, jazyk, propaganda

 
Vzpomínky a dopisy přeživších pojmenovávají věci pravými jmény. Avšak k popisu zvěrstev měli a mají k dispozici jen jazyk, a ten nestačí. Oběti se vracely do normálního života a starý jazyk se stal nepoužitelným. Jazyk je taky jen konstrukt, jazyk-hra, přizpůsobuje se společnosti. Jazyk sám sebe obelhává. Vyhlazení evropských Židů se oficiálně nazývalo „deportace“. O vyhlazení mluvili nacisti jako o „sebeočištění“, „ozdravování“, „zbavení se vředu na zdravém těle německého národa“, „očištění od židů“. Šéf oddělení pro národní hygienu na ministerstvu vnitra obhajoval národněsocialistickou vládu slovy, že jejich hlavním úkolem je „aktivní politika, která se důsledně snaží o ochranu rasového zdraví“. Je neuvěřitelné, kolik právnické akribie bylo vynaloženo na zformulování definice „Židů“, aby zbylá část obyvatel nabyla pocitu, že se jí opatření netýkají. „Čistí“ občané se cítili bezpečně a osudy druhých je nezajímaly. Žádná solidarita, žádná empatie, jen lhostejnost. Tím byla dlážděná cesta do koncentračních táborů. Hitler byl v osobním životě posedlý hygienou, používal srovnání s nemocí, epidemií, nákazou, izolací. Křesťanství a bolševismus připodobňoval k moru. Židy s bacily a dotěrnou havětí. Pro šéfa tiskového oddělení ministerstva zahraničních věcí byla „židovská otázka“ „otázkou politické hygieny“. Aby bylo možné Židy vyloučit, museli být zbaveni příslušnosti k německému národu a státní společnosti. Jakmile jeden úředník použil definici slova „neárijský“, byl osud evropských Židů zpečetěn. Sotva se „židovská otázka“ přesunula z kontextu sebeobhajoby „rasy“ do oblasti politické „hygieny“, proměnil se také jazyk a rétorika. Oddělení velitelství SS, pověřené likvidací evropských Židů, se oficiálně nazývalo Hlavní hospodářský a správní úřad SS. Tento jazyk, který Viktor Klemperer analyzoval jako jazyk třetí říše, přesouvá důraz na výkonnost. V jazyce byrokracie se činnost této sekce neodlišovala od jiných racionalizovaných činností. Byrokracie žádá jen efektivitu. Byrokratická racionalita vyvolává úděs. Jazyk odklání pozornost. Deportované odváděli do plynových komor s doporučením, že jsou to „umývárny“. Než nacisti se stavbou plynových komor začali, chtěli na Hitlerův příkaz zlikvidovat duševně choré a tělesně postižené krajany: říkali tomu „milosrdná smrt“. A naopak německou rasu chtěli „zušlechtit“ organizovaným oplodňováním „rasově kvalitních“ žen „rasově kvalitními“ muži. To vše je výsledek racionálního řízení společnosti a aplikované vědy. K „očistě národa“ vyvražděním jiných skupin se užívalo slov jako „redukce“, „aktivní řízení“ populačních trendů, „eliminace“ a „evakuace“. Ústavy, v nichž se prováděla eutanazie, nesly oficiální označení Obecně prospěšná nadace ústavní péče. Mezi zasvěcenými byla T4 (podle adresy úřadu, který vraždění duševně postižených koordinoval, tedy Tiergartenstraße 4) symbolem tohoto zabíjení. Na základě protestů několika významných představitelů církve byl tento „inženýrský projekt“ v roce 1941 přerušen. Proti projektu zvanému „konečné řešení“, který postihoval jinou skupinu (Židy), však tito lidé neprotestovali. Ještě dnes populisté na cestě k moci často používají rasistický jazyk, aby argumentovali ve prospěch segregace, získali na svou stranu bojovou náladu davu a upevnili národní společenství.
 
Existují však také slova, která byrokratický státní systém vůbec nepoužívá, například slovo morálka. Systém používá slova jako disciplína, loajalita, povinnost a poslušnost vůči nadřízeným, což jen usnadňuje usilování o autoritativní a totalitní společnost. Morální zohledňování dobra a zla je nepodstatné. Stačí, když se stát sjednotí pod jediným nadřízeným s totalitními sklony a vizemi. A jsou dodržována jen pravidla „jeho“ organizace. Podřízení a „poddaní“ se soustředí pouze na úkoly, které jim nadřízený uložil. I dnes se moderní společnost zaměřuje na efektivitu a je morálně slepá. Internet a moderní technologie vygumují lidskost těch, které chtějí tito mocní zasáhnout. Užijí násilí, aby ochránili hranice národního společenství, a své kritiky stát umlčí. Toto uplatňování násilí se příčí morálnímu uvažování. Je imunní vůči vlivům vzájemné pomoci, solidarity, respektu. Moderní byrokracie umlčuje morální cítění. Problém řeší racionálním způsobem.
 
Jenže: každý lidský život je svatý, i když si s tímto pojmem byrokracie absolutně neví rady. Princip kolektivní viny na základě náboženského vyznání, barvy pleti nebo pohlaví nevymizel. Stát dělí lidské životy na cenné a bezcenné. Těch druhých je třeba se zbavit. Druhá světová válka zviditelnila tendenci moderních a všeobecně rozšířených forem lidského soužití. Faktory, které umožnily holokaust, tu jsou nadále: mocná vláda, byrokratický aparát a mlčící většina.
Ano, debata o totalitarismu v Evropě a o chybách minulosti je důležitá. Ve střední Evropě má takový proces před sebou ještě hodně dlouhou cestu. Místo toho se ve většině zemí opět dostali k moci zástupci těch, kteří již před převratem v roce 1989 seděli na vlivných postech. Všude se znovu dostává do popředí stará hrůza. Východoevropská společnost je nemocná. A nejen to. Odmítá se léčit. A válka a genocida se v roce 2022 nazývá „speciální vojenská akce“.
 
 

Evropa a pravda

 
Už několik let mám v Evropě pocit, že mnozí by nejradši znovu postavili zeď nebo plot mezi Východem a Západem. V každém případě je v Evropě opět mentální hranice, která dodnes nezmizela. Vede také Německem, kde jsou rozdíly mezi Východem a Západem dodnes zřetelné. V roce 1989 jsem měla naději, že bychom si mohli z východní Evropy uchovat vše pozitivní a spojit s humanistickými hodnotami Západu. Stalo se něco jiného. Nově zbohatlí, jejich arogantní chování a jejich sklon ke korupci, se pro mnohé stali vzorem. Je přijatelné prostě jen chtít zbohatnout, jakýmkoli způsobem. Koresponduje s tím i fakt, že mnoha lidem dnes imponuje čínský model, který jsem během svých četných pobytů bezprostředně poznala: ekonomicky úspěšný, kapitalisticko-komunistický policejní stát, který slibuje blahobyt. V Číně se „políbilo“ to nejhorší z kapitalismu s tím nejhorším z komunismu a hospodářsky to báječně funguje – ovšem bez lidských práv. V dobách neoliberalismu mnozí velmi rychle zapomínají na pojmy jako lidská práva, demokracie, svoboda přesvědčení, právní stát, důstojný život pro každého; mnohým je dokonce jedno, že je cenzurován internet. Ale svoboda projevu je základem lidských práv, kořenů lidskosti, matkou pravdy.
 
A jazyk? V Evropě se čínský policejní stát označuje jako „harmonizovaná a stabilizovaná“ společnost. Boj o moc slova se může odehrávat v globálním informačním a komunikačním systému, začíná však v našem bezprostředním okolí.
 
 

Evropa. Dům bez střechy nebo střecha bez domu?

 
Na podzim roku 2011 jsem jela do Německa, do bavorského kláštera Andechs, jehož pivovar vaří sedm druhů piv. Konalo se tam setkání členů Panevropské unie, která byla založena v roce 1922, nacistický režim ji zakázal a znovu byla obnovena po druhé světové válce. Až do své smrti v roce 2011 byl jejím mezinárodním čestným předsedou Otto von Habsburg, mezi její členy patřili Franz Werfel, Albert Einstein, Konrad Adenauer, Charles de Gaulle. Účastnila jsem se intenzivní diskuse na téma „Evropa – dům bez střechy nebo střecha bez domu?“. Vděčná metafora. Všichni ji používali, a já sledovala putování této věty. Podnikatele zastupoval princ Wolfgang z Bavorska a Bernard Antony, světoznámý výrobce sýrů z Alsaska. Alsasko je oblast, která odedávna musí řešit problémy soužití Němců a Francouzů na malé ploše. Arcibiskup Jean-Claude Périsset chtěl dům renovovat na křesťanských základech. Co se ale stane, když přibereme muslimské Turecko? Hodně mluvil o tradiční rodině. Jak ale vypadá dnešní rodina? Jaké formy rodiny dnes existují? Politiky zastupoval jihotyrolský poslanec Evropského parlamentu Herbert Dorfmann, média Georg Paul Hefty, politolog a redaktor německého deníku FAZ. Co a koho jsem zastupovala já? Literaturu? Lidi? Jiný úhel pohledu? Evropu? Panika, jaká v Evropě panuje, je prý zbytečná. Krize, která nastala, není krizí Evropské unie, ale krizí jednotlivých zemí, tvrdil Hefty. V devadesátých letech jako první připustil možnost, že by se jednoho dne stala německou spolkovou kancléřkou žena. Jako vůbec první také použil slovo „spolková kancléřka“. Toto označení se stalo slovem roku. A kancléřka Angela Merkelová jako první připustila myšlenku, že by mohl být nějaký stát „vyloučen“ z Unie. Měla tenkrát na mysli zadlužené Řecko. Spustila lavinu. Definitivně tak vnesla do hry možnost, že vyloučit lze jakýkoli stát a jakýkoli stát může z EU vystoupit, pokud je například hospodářsky silný a nechce „doplácet“ na slabší země. Připomíná to vlak, který projíždí krajinou. Cestující přistupují a vystupují podle toho, jak je vlak pohodlný a rychlý. Ale Evropa je tady, krajina, země, lidé. Nehýbe se.
 
Mnozí si stěžují, že se mladá generace o Evropskou unii nezajímá, že považuje EU za uskupení vzniklé na základě hospodářských potřeb. O unii nepřemýšlejí, protože zkrátka Evropany jsou. Studují, cestují, učí se cizí jazyky, uzavírají přátelství napříč zeměmi a kontinenty. Je to pro ně zcela samozřejmé. Nejde o jednotu, ale o společný zájem. Jde vždy o sjednocenou Evropu na základě demokracie a přátelských vztahů, jde o duchovní dimenzi. K tomu je zapotřebí těch nejlepších překladatelů a překladatelek. K tomu je zapotřebí těch nejlepších tlumočníků a tlumočnic.
 
Cestou domů (i když jsem přece celou dobu byla „doma“, v Evropě) se mi myšlenky zatoulaly k obecným tématům. Po staletí to byly mužské hrátky, politické mocenské hry, které určovaly chod světa. Třeba se časy mění. I tak ale zůstává jediná cesta, nejstarší a nejobtížnější: vážit si ostatních a snažit se jim porozumět a brát je na vědomí. Nakonec existuje jen jediná hranice: hranice mezi jedním člověkem a druhým. Třeba je na čase tu metaforu v roce 2022 změnit: žádný velký dům, ale malé domky, jež budou vzájemně respektovat jak společný prostor, tak soukromí.
 
 

Evropa a jazyk jako třídění lidí

 
Když se v Berlíně jedna má známá, velmi dobrá spisovatelka, přestěhovala do nového bytu, zašla do květinářství. „A odkud jste? Z Francie?“ – „Ne, z Rumunska.“ – „Aha, nic si z toho nedělejte.“
 
Zažívám stejné reakce. „A odkud jste?“ – „Z Čech, z východní Evropy? Aha, z toho si nic nedělejte.“
 
Takové třídění lidí se učí děti od dospělých doma a ve škole, tento ďábelský začarovaný kruh nelze přetnout. Je přirozeností člověka, že své vnímání světa považuje za jediné možné a správné. Ale Evropa dokládá, že existuje bezpočet možností, jak svět vnímat, že slova, jimiž myslíme, můžeme „omýt“ a použít „jinak“, že můžeme žít „jinak“, že tvůrčí svoboda je bezbřehá. Boj za svobodu a svobodné, kritické myšlení je vždy namáhavý a nikdy nekončí. Pojmy „kolektivní vina“ a „kolektivní vítězství“ jsou monstrózní. A nacionalismus dnes v Evropě nabývá ještě monstróznějších podob, protože plive jedinou otázku: „A odkud jste?“ Položme si jinou otázku, daleko důležitější: „Kdo jsme?“
 
Jde jen o to, vydržet. Mladí lidé – a to jsem se naučila v posledních měsících – už toho mají plné zuby, když o Evropě mluví jen ti, kdo o ní mluví nadřazeně a špiní její vize. Nechtějí, aby je o jejich naději, jejich budoucnost okrádali populisté a populistky anebo je udusila všeobecná letargie.
 
 

Evropa 2022. Svoboda státu ještě není svoboda ve státě

 
Ještě krátce k evropské minulosti, která nás dodnes určujícím způsobem ovlivňuje. Z více než dvaceti milionů lidí, kteří byli zavražděni na Hitlerův příkaz, bylo šest milionů Židů, avšak jen Židé byli určeni k totálnímu vyhlazení. Zločin byl spáchán v srdci Evropy, jež byla pýchou moderní civilizace, měla k dispozici to nejlepší z vědy a techniky. Země uprostřed Evropy vyprodukovala hory mrtvol a morální zkázu. Zbytek Evropy mlčky přihlížel. Holokaust dodnes tematizuje právo silnějšího dělat si se slabším, co se mu zlíbí.
 
Národněsocialistická vláda je pryč. Její předsudky mrtvé nejsou. V 21. století bují v nových formách dál. Naučila totalitní státy na celém světě, jak vzít „narušitelům pořádku“ jejich lidský rozměr a jak zkazit jazyk.
 
V roce 2022 zažíváme válku. V době ekonomického pragmatismu jsme skutečně redukovali demokracii na byznys. Politici a komentátoři, kteří dlouhé roky podceňovali ruského prezidenta Putina, jeho vnitropolitické represe a zahraničněpolitické agrese, se nyní utíkají k tvrzení, že se prý radikálně změnil teprve nedávno. Přitom dlouhé roky víme o jeho pokusech obnovit prostřednictvím války a teroru rozpadlý Sovětský svaz. Už před lety začal usilovat o daleko větší cíl: rozdělit, rozštěpit, roztříštit Evropu a zřídit jinou (Eurasijskou) „unii“ pod vedením Moskvy, stejně jako čínský prezident usiluje o Asijskou unii pod vedením Pekingu. Lidé ve východní Evropě (též NDR), kteří po desetiletí zažívali sovětskou okupaci, vědí, že diktátoři Putinova ražení reagují jen na sílu.
 
Putin trestá Ukrajince za všechno, co se ve východoevropských zemích odehrálo po roce 1989. Nepochybně nás ve východní části Evropy sjednocuje společná zkušenost s totalitarismem, osobní a společenské zkušenosti s Ruskem, resp. Sovětským svazem. Paralely se současnou imperiální politikou Ruska jsou zjevné. Ukrajině stejně jako ostatním bývalým sovětským republikám je odpírána jejich samostatnost, Ukrajině pak navíc i vlastní kultura a jazyk.
 
Invaze Ruska na Ukrajinu mě ale také přivádí k vyprávění mých rodičů a prarodičů o národních povstáních v roce 1953 v NDR a 1956 v Maďarsku, které převálcovaly tanky. V létě 1968 viděli v Československu na vlastní oči invazi Sovětského svazu a států Varšavské smlouvy. Začalo deprimující období „normalizace“, jež se zdálo nekonečné. S protikomunistickým hnutím odporu v Polsku (v souvislosti se založením nezávislých odborů „Solidarność“) následovala opět naděje na zásadní změny a reformy. Zmínit musím i Gorbačovovu politiku „glasnosti“ a „perestrojku“.
 
Mnoha lidem přitom „speciální vojenská akce“ na Ukrajině připadala zdánlivě nepředvídatelná. Přišlo kruté probuzení. Příliš dlouho si mnozí na západě Evropy mysleli, že Rusko, že Putin žádnou válku nechce. Přitom existovalo dostatek důkazů imperiální, agresivní politiky Ruska dosažitelné jen vojenskými prostředky. Mám na mysli konflikt v Podněstří, Čečensko, Gruzii, Sýrii, okupaci Krymu, města Groznyj a Aleppo vyhlazená z povrchu zemského… Západ nejenže „nedocenil“ Ukrajinu, ale také naprosto špatně odhadl Rusko s jeho putinismem. Válka na Ukrajině je pro Evropu „precedens“, který hluboce otřese základy poválečného uspořádání Evropy. Nesmíme zapomenout, že v boji Ukrajiny proti agresivní imperiální moci jde nakonec také o naši svobodu, o demokracii v Evropě. V této situaci se ukázalo, že Východ ví o Západu víc než naopak.
 
Viděno psychologicky, mezi pachateli vždy panuje pozoruhodná solidarita: činy minulosti a přání uniknout trestu je svádí dohromady. A když jich je hodně, podlehnou dojmu, že tato mnohostranná svornost legitimizuje jejich kriminální jednání. Tak reagovali nacisti po válce, právě tak reagovali po roce 1989 stalinisti ze Sovětského svazu a východní Evropy. Jedenadvacáté století jejich řízený propagandistický podvod jen obohatilo o další technické prvky. Účinek na masy je spolehlivý. Ano, existuje bohužel tolik paralel.
 
 

Evropa, jazyk a „spolehliví“ svědci

 
22. června 1944 přijela do židovského ghetta v Terezíně delegace Mezinárodního Červeného kříže; svorně bok po boku nacistů a židovských starších kráčeli hlavní silnicí. Popírači holokaustu se ještě dnes odvolávají na „spolehlivé“ svědectví komise. Přitom bylo vše zinscenované. V kavárně seděli hosté u kávy a v horním sále tělocvičny se konala zkouška Verdiho opery (Requiem). V dolním sále tělocvičny zkoušely děti operu (Brundibár) a na pokyn režie měly v určitou chvíli radostně pozvednout přidělené rekvizity (sešity, tužky, knihy). Maurice Rossel ve své zprávě pro Mezinárodní Červený kříž popisuje, jak moc je udivilo, když v ghettu nalezli město, které žije téměř „normálním životem“, a že „kdo jednou do ghetta přišel, není poslán nikam jinam“. Přitom odsud v roce 1944 deportovali na východ 68 000 lidí. Koncem října 1944 počty vzrostly na 88 194. Touto dobou byla všude ve světě překládána a čtena zpráva Mezinárodního Červeného kříže. Šířili ji nejen nacisté. Tehdejší podvod a propaganda je vysoká škola dnešních PR agentur a vylhaných zpráv.
 
 

Evropa a trauma

 
Druhá světová válka je psychická rána pro celou Evropu.
 
Trauma nekončí odchodem z koncentračního tábora. Nekončí s koncem války. Nekončí smrtí posledního přeživšího. Trauma je vzduch, který Evropa dýchá. Je strašlivé, že přišlo o život tolik lidí. Ale naprosto skandální je, že se holokaust odehrál zde, v civilizované, kultivované, průmyslově rozvinuté Evropě, jež stojí na křesťanských základech a frázích o lásce k bližnímu. Je skandální, že v Evropě mohlo k něčemu takovému dojít. Že je něco takového vůbec možné. Že jsme něco takového dopustili. Protože my všichni jsme to dopustili. A má to následky, dodnes.
 
Neobstojí ani výmluva, že v dobách, kdy zuří válka nebo je společnost v hluboké krizi, mizí morální instinkt. Kdyby zvítězila nacistická moc, nepředstavoval by holokaust porušení zákonů ani zločin. Na Eichmannovu obhajobu uvedl jeho advokát v Jeruzalémě, že Eichmann spáchal činy, za které člověka vyznamenají, pokud jeho země zvítězí, a pošlou na šibenici, pokud prohraje. Je to cynické a triviální. Kdo má moc, je v právu? Slyším v tom varování pro naši současnost: moderní stát se svou byrokratickou kulturou nás nutí vnímat společnost jen skrze obchod, chamtivost, hon za penězi a jako předmět efektivní správy bez ohledu na konečný smysl. Moderní byrokracie umlčí morální cítění a vyřeší problém racionálním způsobem. Nebezpečí spočívá také v tom, že politici se dnes nechávají vést hospodářskými zájmy. Nikoli politickými. A každá možnost zničit nepohodlnou skupinu se může kdykoli stát skutečností. Problémem dneška je technický pokrok, bezcitnost, nedostatek empatie a chybějící solidarita s ostatními.
 
Morální člověk se nemůže uchýlit do role přihlížejícího diváka. Neukojené choutky jediného člověka stačí k tomu, aby se celý stát ponořil do chaosu. Minulá staletí se vkrádají do současnosti a připomínají lidi druhé třídy. Mohou se začít přišpendlovat nové fiktivní žluté hvězdy, modré kruhy, růžové trojúhelníky. Pro většinu lidí je to jen hra na sociálních sítích: s očima přilepenýma na smartphony vystupují z reality. Autoritářské a totalitní režimy měly a mají pro mnoho milionů lidí obrovskou přitažlivost. Život je ale dar a my s ním musíme zacházet jako s darem vzácným.
 
 

Svoboda je odpovědnost

 
Překládání a tlumočení je specifické a zodpovědné umění. A každé umění je také oázou humanismu, jež nabývá na významu v době, kdy vládne racionalita konzumu a luxus zvýšené lhostejnosti. Tento druh autentického, nesentimentálního humanismu má dnes velký význam. Je místem lidskosti bez politického škatulkování. Také literatura je nadčasový humanismus. Je to humanismus žité naděje. Oáza nezávislé manifestace života. Žijí v ní pojmy jako důvěra, kreativita, soucit, milosrdenství. Tedy pojmy, které jsou v moderní společnosti orientované na výkon jinak považovány téměř za sebevraždu. Je to oáza morálky, jež pramení z faktu, že jsme naživu a že tuto planetu sdílíme s ostatními. Neomezuje se na tvrzení, že síly, které určují podmínky našeho dnešního života, proudí globálním prostorem, a přitom instituce politického jednání zůstávají v principu takové, jaké byly předtím, tedy lokální. Skutečnost, že druzí s námi nejsou zajedno, tu není překážkou na cestě k lidskému společenství.
 
Sjednocená Evropa je zdařilou odpovědí na naši historii a naši geografii. Pokud z Evropy neučiníme plnohodnotného hráče na světové scéně, pak se jako jednotlivci všichni staneme míčem, jejž si budou přehazovat ostatní mocnosti. Momentálně potřebujeme chladnou hlavu, čistou mysl, kreativní myšlení. A ochranu lidských práv. Pravda je v této době tak zastřená a lež tak všeobecně rozšířená, že člověk pravdu nepozná, když ji nemiluje. V tom je role překladatelů a překladatelek, tlumočníků a tlumočnic důležitá ve všech směrech. Nesmějí myslet jen mechanicky. Pouze empirická doslovnost je nebezpečná. Empirická doslovnost je charakteristická pro překladatele a překladatelky, kteří překládají zcela mechanicky, bez jakéhokoli vlastního stanoviska a bez znalosti rozdílů mezi jednotlivými jazykovými systémy. Překladatelé a překladatelky musejí nakonec počítat také s tradicí, minulostí, mentalitou, traumaty své a kterékoli jiné země. V tomto ohledu existují velké rozdíly mezi jednotlivými kulturními oblastmi. Různost jazyků totiž není růzností zvuků a znaků, ale růzností světonázorů. Potřebujeme společnou vnitřní řeč. Všichni víme, že politika společného lidství stojí před nejosudovějšími ze všech osudových kroků lidstva.
 
 
Esej „Sedmadvacet trpaslíků ve společném domě“ napsala spisovatelka Radka Denemarková pro České literární centrum k příležitosti předsednictví České republiky Radě Evropské unie. Text přeložila z německého jazyka Jitka Nešporová.

 

[ ]

 

Radka Denemarková (1968) je česká spisovatelka, literární historička, scenáristka, překladatelka německých děl a dramaturgyně. Je jediná česká autorka, která obdržela Magnesiu Literu čtyřikrát – za prózu, za publicistiku, za překladovou knihu a hlavní ocenění Kniha roku 2019. Vystudovala bohemistiku a germanistiku na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Roku 1997 získala na FF UK titul Ph.D. za práci s názvem Sémiotická problematika dramatizací. Intersémiotický překlad na příkladech českých dramatizací 20. století. Problém intertextuality. Působila jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu AV ČR, pracovala též jako lektorka a dramaturgyně v Divadle Na Zábradlí. Od roku 2004 je spisovatelkou na volné noze.

Publikovala monografii o divadelním a filmovém režiséru Evaldu Schormovi Sám sobě nepřítelem (1998), studii Ohlédnutí za Milenou Honzíkovou (2003; in: Dopis zmizelému), redigovala sborník Zlatá šedesátá (2000). V roce 2005 vyšla její prozaická prvotina A já pořád kdo to tluče. Její druhý román Peníze od Hitlera (2006) získal Magnesii Literu za prózu a další ocenění v  zahraničí. Magnesií Literou byla oceněna také její románová monografie Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (2008) a překlad knihy Herty Müllerové Rozhoupaný dech (2011). V roce 2010 uvedlo Divadlo Na zábradlí její hru Spací vady, která vyšla v roce 2012 v knižní podobě. V roce 2011 vyšel její román Kobold: Přebytky něhy / Přebytky lidí a v roce 2014 Příspěvek k dějinám radosti. Za román Hodiny z olova (2018) už počtvrté obdržela Magnesii Literu, tentokrát v kategorii Kniha roku. Za Příspěvek k dějinám radosti získala švýcarskou cenu Spycher Literaturpreis Leuk (2019). Roku 2021 vyšla její esej o holocaustu v knize Jako by se to všechno stalo včera / Als wäre das alles gestern geschehen. Román Hodiny z olova ji v roce 2022 přinesl rakouskou Literární cenu Štýrska (Literaturpreis des Landes Steiermark) a německou Cenu za literaturu a překlad Brücke Berlin (Brücke Berlin Literatur- und Übersetzungspreis).

Díla Radky Denemarkové byla dosud přeložena do 23 jazyků.

Žije v Praze s dcerou Ester a synem Janem.