Anna Zonová

Anna Zonová

Prozaička, recenzentka. Narodila se 24. 4. 1962 v Nižném Komárniku na východním Slovensku, původem je Rusínka. Její román Lorenz, zrady byl nominovaný na Magnesii Literu a na Cenu Josefa Škvoreckého. Její dílo vyšlo i v němčině.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Lorenz, zrady Větrné mlýny 2013
Boty a značky Torst 2007
Za trest a za odměnu Torst 2004 DE | DE
Červené botičky Petrov 2001
Za trest a za odměnu
Za trest a za odměnu
Červené botičky
Červené botičky
Z recenzí
Zonová promýšlí své prózy do nejmenších detailů, jak formou, když třeba vynechává slova či skrývá podměty, aby tak provedla malou zradu na čtenáři, tak obsahem. Neříká všechno, nebo alespoň ne jednoduše a úplně srozumitelně. Její texty je nutné dešifrovat, oddat se jim. Odměnou je účast na dokonalé analýze aktu zrady. Zradou lidí počínaje a zradou vlastních vzpomínek konče.
—Klára Kubíčková
iDnes.cz

Zonová působila jako kritička výtvarného umění a jako kurátorka, literárně debutovala až na prahu čtyřicítky souborem povídek Červené botičky (Petrov, 2001), které se odehrávají v bývalých Sudetech na Jesenicku. „Smysl těchto stroze vyprávěných příběhů ani trochu nespočívá pouze ve vykreslení atmosféry, jež panuje či jež se vyskytuje v jednom polozapomenutém kraji. Jistěže jeho reálie a jeho rázovití obyvatelé, nejednou lidé poznamenaní tragickými nebo tragikomickými osudy, vtiskují jednotlivým scénám nenapodobitelnou atmosféru, obecně vzato však v žádném případě nejde o pouhou regionální ani regionalistickou literaturu,“ píše o knize Vladimír Novotný.

Následoval román Za trest a za odměnu (Torst, 2004), který nadchl kritiky. „Je velkým historickým plátnem, v němž spisovatelka na osudu čtyř národně, sociálně i generačně rozdílných postav zobrazuje tragédii 20. století tak, jak se odehrála na pozadí moravských Sudet od 2. světové války až do současnosti. Vztahy česko-německé, osobní, erotické, sociální i rodinné líčí autorka s mistrovstvím, které z ní činí jednu z nejvýraznějších osobností současné české literatury.“

Román Boty a značky (Torst, 2007) charakterizuje Vladimír Karfík v Respektu jako „přes veškeré řvaní vlastně kultivované povídání“. Centrum knihy tvoří výpověď zklamaného, unaveného a opuštěného muže. „Vzhledem k neustávajícím retrospektivám a nahodilým asociacím je třeba, stejně jako u zbylých autorčiných knih, dávat nepřetržitě pozor. Jinak by vám totiž tahle kvalitní spisovatelka a její nová knížka plná perverzí, ale i osamělosti a nepochopení mohla nepozorovaně uniknout,“ varuje čtenáře Michaela Hečková v Reflexu.

Zatím posledním románem Anny Zonové je Lorenz, zrady (Větrné mlýny, 2013) líčí vzestup a pád jednoho vládce v jasně nedefinovaném lesním společenství. „Zonová promýšlí své prózy do nejmenších detailů, jak formou, když třeba vynechává slova či skrývá podměty, aby tak provedla malou zradu na čtenáři, tak obsahem. Neříká všechno, nebo alespoň ne jednoduše a úplně srozumitelně. Její texty je nutné dešifrovat, oddat se jim. Odměnou je účast na dokonalé analýze aktu zrady. Zradou lidí počínaje a zradou vlastních vzpomínek konče,“ píše Klára Kubíčková v recenzi v MFDnes. Mrazivá ironie dává tušit podobenství našeho prostředí s tím románovým.

Ukázka

ŘVANÍ

42 Edda
Nikomu jsem o mém věznění nevyprávěla. Propustili mě po polovině trestu. Za slušné chování, jak se to dělává. Nežádala jsem o žádné úlevy, to Albín. Asi ho již unavovalo dojíždět za mnou v návštěvní dny. Dokonce mi do vězení psal dopisy. Podezřívám ho, že se pod vytištěné stránky pouze podepisoval a ani je nediktoval. To, že objednal úklidovou firmu, mohla vymyslet jeho sekretářka sama. Rovněž jsem mu nepsala nic osobního, nechtěla jsem, aby jeho zaměstnankyně četla o mých úzkostech. O výchovné terapii jsem se mu zmínila při jeho první návštěvě. Při následujících raději ne, protože byl vystrašený popisem atrapy auta. Pouze jedné poloviny, do níž se učíme znovu nastupovat a především dodržovat všechna nařízení podle vyhlášky. Naše oddělení má k výcviku určenu pravou půlku auta. Nevím, jestli je to někde jiné. S volantem uchyceným nad skříňkou u spolujezdce točit nemohu, ani se o to nesnažím. Sedím na místě své matky a mám sledovat cestu před sebou.
„Jste pasivní,“ slyším dozorkyni.
„Tady se zlepšíte,“ ještě dodává.
Neptám se, koho zranila nebo zabila další vězenkyně, která řve, že neřídí a do auta si nikdy nesedne.
„Takhle se domů nedostanete,“ převychovává ji dozorkyně.
„A kdo říká, že chci?“ ječí žena. „Nechci,“ směje se.
Za týden, nanejvýš za tři si stejně sedne a bude řídit.
Vsunu se za ni a připoutám se. Ze všeho nejvíc nesnáším ty kovové šlapky přivařené k podlaze půlky vozu. Naštěstí se neutahují a jsou bez kovových hřebů.
Nazout se do nich musím. „Abyste si uvědomily, kde jste,“ ječí po nás dozorkyně.
Poslušně si sundávám pionýrky a nazouvám se do kovových bot. Převychovaná už určitě jsem, alespoň částečně. Ze začátku jsem se totiž proti tréninku v autě bouřila. Po léčbě nenacházím žádný důvod ke vzpouře. Potřebovala jsem se jen uklidnit.

—Boty a značky (Torst, 2007)