Básník, prozaik, překladatel, publicista, redaktor. Držitel Ceny Jiřího Ortena (1998) a Magnesie Litery za poezii (2005). Narodil se 23. 3. 1975 v Polském Těšíně.
Bogdan Trojak
| Název | Nakladatelství | Rok | Vybrané vydané překlady | Ocenění |
|---|---|---|---|---|
| Safíroví ledňáčci a Glutaman | Baobab | 2020 |
2021 Magnesia Litera – Kniha pro děti a mládež |
|
| Nok a Knedlíček; Básně o baštění | Host | 2016 | ||
| Nok a knedlíček aneb Dobrodružství Safírových ledňáčků | Host | 2014 | ||
| Brněnské metro | Host | 2007 | ||
| Kumštkabinet | Host/Petrov | 2005 | ||
| Strýc Kaich se žení | Petrov | 2004 |
2005 Magnesia Litera – Poezie |
|
| Jezernice | Větrné mlýny | 2001 | ||
| Pan Twardowski | Host | 1998 |
1998 Cena Jiřího Ortena |
|
| Kuním štětcem | Host | 1996 |
Jezernice
Pan Twardowski
Kuním štětcem
| Cena | Rok | Země |
|---|---|---|
| Magnesia Litera – Kniha pro děti a mládež | 2021 | Česko |
| Magnesia Litera – Poezie | 2005 | Česká republika |
| Cena Jiřího Ortena | 1998 | Česká republika |
Z recenzí
Novou sbírkou Trojak upevnil svou pozici na současné básnické scéně. Svět jeho knih si přes postupnou proměnu udržuje stálé rysy, které z něj tvoří kompaktní celek. Je to jakési "dávno a starosvětno" vyvěrající mezi skutečností, která v autorových očích rozhodně není prosta tajemství. Přesto Trojak není básníkem tradicionalistickým. Naopak! O tom svědčí například jeho práce s jazykem. Jako sečtělý autor si je ale vědom tradice, na kterou navazuje.
—Pavel Kotrla
Týdeník Rozhlas
Už za studií spoluzaložil v roce 1995 v Brně básnickou skupinu a magazín Weles, která vychází dodnes. Debutoval časopisecky, knižně sbírkou Kuním štětcem (1996). Za sbírku Pan Twardowski (Host, 1998) získal Cenu Jiřího Ortena. „Srovnávat lze, v souvislosti s Polskem a polskou literaturou, k níž se autor často hlásí a ze které také překládá, například s lingvistickou poezií Ryszarda Krynického, intelektuálními verši Stanislawa Barańczaka nebo také s Vladimírem Holanem,“ píše v recenzi sbírky Dalibor Dobiáš.
Následovala sbírka básní a pohádek Jezernice (Větrné mlýny, 2001). A pak Strýc Kaich se žení: memorabilie a komorní horory (Petrov, 2004). „Všechno to je uhlazené, (ta)jemné, na třicetiletého autora až starosvětské; přidá-li se k tomu stylové patriotství, invenční krajinomalba a tajnosnubnost, je Trojak, jako básnická individualita, poznatelný. Ale nadsázka a humor jsou tu nové, odlišují sbírku od předchozích (černou grotesku slibovanou na zadní záložce zastupuje nejspíš zmiňovaná balada, která si nezadá s filmovým ztvárněním Svatebních košil z Kytice),“ píše o ní Olga Stehlíková v Lidových novinách. Magnesia Litera za poezii pro rok 2005.
O rok později Trojak shrnul a doplnil svoji dosavadní tvorbu o skladbu Otto Lillienthal do knihy Kumštkabinet (Host, 2005) a přidal sbírku próz Brněnské metro (Host, 2007). Pak se odstěhoval na venkov a založil Komorní vinařství Trojak. Víno pěstuje a dál zpracovává podobně, jako píše básně. S pokorou a až starosvětskou úctou k půdě a tradici.
Ukázka
Bylo to 10. srpna 1999. Do Města Vjela Speciální Pozlacená Tramvaj, Která měla místo oken vitráže s náboženskými motivy. Před tramvají jelo blikající doprovodné vozidlo, jehož kola kryly disky s mnišských tonzur. Uvnitř tramvaje trůnil největší (a možná jediný skutečný) moravský básník Jiří Kuběna. Seděl v bílé laminátové labuti a svíraje jantarový knypl se zataveným slavičím pařátkem, sám tramvaj řídil. Jeho tramvaj byla ve skutečnosti pojízdnou kaplí i rozmarně zařízeným budoárem. S sebou si vozil dokonce blok sprašové zeminy s Metodějovým hrobem.
Kuběnův vjezd se podobal korunovační jízdě. Požíval totiž poct jako skutečný markrabě moravský. Toho dne bylo v Brně pod pokutou zakázáno používání výrazů jako šalina nebo šmirgl, na což dohlíželi pochůzkáři ve slavnostních uniformách obutí do sandálů s křidélky. Ostatně každý kulturní Brňan toho dne nazul okřídlenou obuv, aby uctil příjezd nesouměřitelného básníka, jenž sám sebe považoval za posla antických bohů. Limitovanou sérii tzv. hermovek dodal zlínský Svit. (Mimochodem – hermovky mu později načas pomohly z ekonomických potíží a staly se nepostradatelným atributem tzv. úleťáků.) Pouze Antonín Přidal boty s křidélky neobul. Již deset let totiž chodil po Brně s netopýrem zakousnutým do achilovky.