Literární teoretička, básnířka a prozaička, překladatelka. Držitelka Státní ceny za literaturu (2011), Ceny Franze Kafky (2012) a Magnesie Litery za knihu roku (2016). Její knihy vyšly v angličtině, francouzštině, bulharštině či polštině. Narodila se 5. 7. 1946 v Praze.
| Název | Nakladatelství | Rok | Vybrané vydané překlady | Ocenění |
|---|---|---|---|---|
| Ta blízkost | Malvern | 2019 | ||
| Co se vyjevuje; Eseje o Adrieně Šimotové | Malvern | 2015 | ||
| Točité věty | Malvern | 2015 |
2016 Magnesia Litera – Kniha roku |
|
| Román zasvěcení | Malvern | 2014 | ||
| Chvála schoulení: Eseje z poetiky pomíjivosti | Malvern | 2011 | ||
| Vyvolávání | Malvern | 2010 |
2011 Státní cena za literaturu |
|
| Město vidím... | Pavel Mervart | 2009 | PL | EN | IT | FR | |
| Citlivé město | Akropolis | 2006 | ||
| Komedie | Torst | 2003 | ||
| Trýznivé město | Hynek | 1999 | ||
| Ztracené děti | Hynek | 1997 | ||
| Místa s tajemstvím | Koniasch Latin Press | 1994 | ||
| Perunův den | Hynek | 1994 | ||
| Román zasvěcení | H+H | 1993 | ||
| Město vidím... | Euroslavica | 1992 | PL | EN | IT | FR | |
| Podobojí | Severočeské nakladatelství | 1991 | HU | EN | IT | PL | DE | FR | |
| Kukly | Práce | 1991 | FR | DE | |
| Théta | Československý spisovatel | 1991 | FR | DE | |
| Hledání románu | Československý spisovatel | 1989 |
| Cena | Rok | Země |
|---|---|---|
| Magnesia Litera – Kniha roku | 2016 | Česká republika |
| Ceny Franze Kafky | 2012 | Česká republika |
| Státní cena za literaturu | 2011 | Česká republika |
Byla by škoda bát se Daniely Hodrové. S jejími prózami se čtenář vnoří do příjemného stojatého bezčasí. Pro spisovatelku je mnohem důležitější zachycení pocitů postav než se podřídit přísnému odtikávání hodin. Nejen v tom pak může připomínat anglickou autorku Virginii Woolfovou, pro niž byla inspirací jiná halasná evropská metropole, Londýn.
Vystudovala češtinu, ruštinu a francouzštinu. Pracovala jako redaktorka v Odeonu a v oddělení teorie literatury Ústavu pro českou literaturu ČSAV, které řadu let vedla. Její dílo se pohybuje mezi beletrií a literárněvědným esejem, píše pro náročné čtenáře. Každý její román rozšiřuje a zpřesňuje její bádání z děl předešlých.
Debutovala časopisecky básněmi už v šedesátých letech, knižně literárněvědnou prózou Hledání románu, který stojí na jejích dřívějších teoretických pracích, v nichž zkoumala hranice, limity a možnosti románu. K jejím nejpodstatnějším dílům patří Román zasvěcení (H+H, 1993) a trilogie Trýznivé město: Podobojí, Kukly, Théta (Hynek, 1999), v níž putuje Prahou napříč prostorem i časem a kromě literárních a historických odkazů se zde vyrovnává se smrtí svých blízkých, zejména dvou manželů.
Román Komedie (Torst, 2003) na trilogii navazuje, místem setkávání s lidmi jejího života se tu autorce staly Olšanské hřbitovy, naproti kterých autorka v dětství bydlela. Podobně je laděné i Vyvolávání (Malvern, 2010): „Vyvolávání je textem, který nelze žánrově jednoznačně zařadit. Rozhodně nemůžeme mluvit o klasickém románu, narativní složka zdaleka nehraje ústřední roli a čtenář se žádného celistvého příběhu nedočká. Románový žánr se zde prolíná s jinými a text lze do jisté míry označit i za esej či dokonce paměti. Obvyklá dějová linie tak chybí a nahrazuje ji jakási pestrá mozaika, kterou tvoří menší útvary, krátké příběhy, scény či pouhé slovem zachycené myšlenky a vzpomínky,“ píše o knize Ladislav Nagy na serveru iLiteratura.cz. Zatím poslední prózou Daniely Hodrové jsou Točité věty (Malvern, 2014), i v nich autorka tematizuje román, tvorbu či smrt; k zesnulým blízkým přibyla výtvarnice Adriena Šimotová a spisovatelka Bohumila Grögerová.
Z esejů a teoretických prací jmenujme soubory Poetika míst (H+H, 1997) v nichž spolu se svými kolegy zabývá výraznými místy literatury 19. a 20. století, jakými jsou hrad, chaloupka, hospoda, škola a prostor výchovy, vězení, chrám a prostor víry, továrna, věž či pokoj v české literatuře, kterou však konfrontují se světovým literárním kontextem. Kniha …na okraji chaosu… (Torst, 2001) je opět dílem Hodrové a jejích kolegů, na téměř devíti stech stranách analyzují krajinu moderního evropského románu. Eseje z poetiky pomíjivosti Chvála schoulení (Malvern, 2011) ohledávají duchovní horizonty současného západního člověka. Obsáhlé eseje z mytopoetiky nesou název Citlivé město (Akropolis, 2006) vnímají Prahu jako vlídný labyrint podobný mandale.
Židle má usnadnit jednu ze základních lidských poloh – sezení, učinit ji pohodlnou tím, že tělu poskytne oporu – nohy nemusí plně nést váhu těla a má-li opěradlo, uleví také zádům a páteři. Zároveň, podobně jako postel, tělo odděluje od země, přinejmenším částečně – dotyk chodidel namnoze zůstává. To vše se jeví jako nesporný zisk, ale současně to představuje ztrátu, jejíž důsledky můžeme pouze tušit. Rozdíl mezi situací těla sedícího na židli a na zemi je ohromný, podobný rozdílu mezi tělem ležícím na posteli a na zemi. Netkví pouze v civilizačním stupni (je ostatně sporné, zda sezení na židli představuje vyšší stupeň) a v odlišnosti západní a mnohem starší východní kultury, kterou charakterizuje právě i odlišný způsob sezení, nýbrž spočívá v samém životním stylu a filozofii. Ty jsou se způsobem sezení, zdá se mi, těsněji svázány, než by se na první pohled mohlo zdát. Západní způsob se tím, že dal před sezením na zemi přednost sezení na židli, lehkovážně vzdal kontaktu se zemí, s živlem země. Tělo sedící na židli se také zřeklo svých přirozených opor, které v sedu na zemi, zejména v sedu se zkříženýma nohama, zajišťují rovnoměrně zatíženému tělu přirozenou stabilitu, bezprostředně související s tělesnými i duševními procesy, s prouděním energií, s homeostázou.
