Scénáristka, publicistka, básnířka a prozaička. Narodila se v roce 1964 v Příbrami. Od roku 1976 žije v Praze, absolvovala gymnázium Nad štolou a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Právnické profesi se ale nikdy nevěnovala. Vystřídala různá zaměstnání, většinou související s novinařinou, nyní je na volné noze a věnuje se psaní. Její knihy vyšly také v angličtině, němčině, maďarštině, polštině či slovinštině.
| Název | Nakladatelství | Rok | Vybrané vydané překlady | Ocenění |
|---|---|---|---|---|
| Rakvičky | Druhé město | 2018 | ||
| Napůl ve vzduchu | Druhé město | 2016 | ||
| Medvědí tanec | Druhé město | 2014 | HU | |
| Darda | Druhé město | 2011 | ||
| Oněgin byl Rusák (audiokniha) | Supraphon | 2009 | ||
| Bez Karkulky | Druhé město | 2009 | ||
| O bílých slonech | Druhé město | 2008 | DE | |
| Goldstein píše dceři | Druhé město | 2006 | ES | |
| Oněgin byl Rusák | Druhé město | 2006 | EN | PL | |
| Čím se liší tato noc | Petrov | 2004 | ||
| Hrdý Budžes | Petrov | 2002 | MK | EN | PL | DE | |
| Doktor Kott přemítá | Petrov | 2002 | ||
| Někdo s nožem | Hynek | 2000 | ||
| Hrdý Budžes | Hynek | 1998 | EN | PL | DE | |
| Goldstein píše dceři | Melantrich | 1997 | ES | |
| Pražský zázrak | Pražská imaginace | 1992 |
Dousková [je] opět sarkasticky vtipná, nejenom vůči ostatním, ale hlavně vůči sobě. Sestřeluje na potkání, ale ani trochu zle, spíš z pudu sebezáchovy.
Debutovala jako básnířka spojená s literárně-dramatickým spolkem LiDi, který vystupoval ve Viole, jako první jí vyšla sbírka básní Pražský zázrak (1992). Próza Goldstein píše dceři z roku 1997 zpracovává vztah dcery a otce, který, stejně jako otec Ireny Douskové divadelní režisér Petr Freistadt, odešel do Izraele. Dopisy z Tel Avivu do Prahy chodí mezi roky 1988 a 1991, stárnoucí unavený režisér v nich své dceři vysvětluje své důvody k emigraci a k opuštění rodiny, stejně jako temnou rodinnou historii. Vyzrálý debut sice nezapadl, mnohem větší pozornost na sebe ale strhla následující próza Hrdý Budžes, která vyšla jen o rok později. Příběh autorčina dospívání v komunistickém Československu (i s dětskou zkomoleninou z jednoho z nejvěrnějších komunistických veršotepců Stanislava Neumanna „A hrdý buď, žes vytrval!“) nadchnul svojí tragikomikou nejenom čtenáře, jeho divadelní zpracování přesáhlo 600 repríz. Dousková stvořila postavu žačky druhé třídy Helenky Součkové, na jejímž příběhu a lehce naivním přístupu zobrazuje nesmyslnosti husákovské normalizace. Kniha vyšla poprvé v nakladatelství Hynek v roce 1998, o čtyři roky později v nakladatelství Druhé město. To vydává Douskovou dodnes. V roce 2006 napsala Dousková pokračování úspěšného Hrdého Budžese nazvané Oněgin byl Rusák. Helenka Součková v něm dospěla a i přes špatný kádrový profil se dostala na gymnázium. Mapování socialistické absurdity tak může pokračovat. Závěr trilogie nazvaný Darda pak Dousková napsala v roce 2011, Součková je v ní vdanou (a rozvádějící se) dospělou ženou, matkou dvou dětí a manželkou Jindřicha Dardy. Citlivá i cynická hrdinka dokáže vzdorovat i dál – už ne totalitě, ale rakovině.
V roce 2002 vyšel Douskové soubor dvanácti povídek Doktor Kott přemítá. I v ní dokáže pointovat „obyčejné“ vztahové příběhy a vnést do všedních postřehů cynický humor. O dva roky později vtělila naopak pochmurnou až baladickou atmosféru do devíti povídek vydaných pod názvem Čím se liší tato noc. A rovněž povídky, tentokrát náladově někde mezi oběma póly, byť spíš vychýlené k melancholii, nazvané O bílých slonech, vyšly v roce 2008. Dousková se vrátila i k poezii, v roce 2009 jí vyšel soubor Bez karkulky.
Zatím poslední a nejrozsáhlejší dílo Ireny Douskové nese název Medvědí tanec (2014). Román mapuje poslední etapu života Jaroslava Haška na Lipnici, je za ním ale spíš detailně propracovaný obraz prostředí české vesnice, v němž Hašek dopisoval svého Švejka. Maloměšťáctví bohéma ničí, reaguje sice pábením i vzpomínkami na mládí, spíš ale pokračuje v sebedestrukci. Hospodské publikum mu už není protivníkem, stalo se smutným svědkem konce velkého buřiče. Jeho tvář, jak si všímá jeho ruská žena Šura, má v některých momentech už jen výraz vyděšeného dítěte.
Nejlepší ze všeho je výtvarnej kroužek u pana Pecky v kulturáku, tam se mám dobře. Tam kreslím a maluju a hlavně modeluju. Pak se to vypálí v peci a je socha. Taky tam chodily jiný děti, jenže panu Peckovi se líbilo, co maluju a co mluvím, a přemluvil Kačenku, aby mi dovolila chodit večer, když choděj dospělý lidi. Tak teď dělám sochy se starejma malířema místo s dětma, a s Nečkou Pacákem, to je taky malej kluk, co ho pan Pecka chtěl mezi sebe. Pan Pecka má gramofon, a když se maluje, tak pouští Mozarta, to prej je nejlepší skladatel hudby ze všech, co jsou na celým světě, něco jako Bedřich Smetana, ale ještě mnohem lepší. A je to vopravdu moc hezký. I když Andrea Kroupová, co je taky herečka z divadla od Kačenky a je Kačenky kamarádka, říkala, že to není pravda, že úplně nejlepší je nějakej jinej od b. Myslím, že Bachoven. Taky si tam povídaj zajímavý věci a já myslím, že já budu sochař, až budu velká.
Včera pan Pecka říkal, že slyšel, že se teď budou nosit kalhoty jako zvon, nahoře úzký a tenký a dole široký a hodně barevný. Taky říkal, že on ze sebe kašpara dělat nebude a ty kalhoty, že bude nosit jen přes mrtvolu. A mně se to taky nelíbí a pan Pecka je z Prahy a je to sochař. Andrea Kroupová už takový kalhoty nosí a je velice krásná, ale Kačenka je stejně mnohem hezčí. Andrea mi říkala, že ženská nikdy nemůže bejt sochař, ale pan Pecka říká, že chytrá ženská může bejt všechno, co chce.
