Jakuba Katalpa

Jakuba Katalpa

Jakuba Katalpa (1979) je spisovatelka a výtvarnice, vlastním jménem Tereza Jandová, držitelka Ceny Josefa Škvoreckého a Ceny Česká kniha, nominovaná na Magnesii Literu a Cenu Jiřího Ortena. Vystudovala bohemistiku, mediální studia a psychologii.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Zuzanin dech Host 2020
Doupě Host 2017
Němci Host 2012 IT | DE  2013 Cena Josefa Škvoreckého
 2013 Cena Česká kniha
Hořké moře Paseka 2008
Je hlína k snědku? Paseka 2006
Potměchuť Knihovna města Plzně 2003
Krásné bolesti: Sbírka povídek Kulturní zařízení města Valašské Meziříčí 2000
Jakubovi Knihovna města Plzně 2000
Potměchuť
Jakuba Katalpa
Potměchuť
Krásné bolesti: Sbírka povídek
Jakuba Katalpa
Krásné bolesti: Sbírka povídek
Jakubovi
Jakuba Katalpa
Jakubovi
Cena Rok Země
Cena Josefa Škvoreckého 2013 Česká republika
Cena Česká kniha 2013 Česká republika
Z recenzí
Katalpa přímo nelíčí ani válečné události, ani odsun. Velké dějiny vtěluje do konkrétních mikropříběhů na způsob rozvětveného eposu: každá postava, která se v románu objeví, je s kronikářskou pečlivostí uvedena na scénu a plně osvětlena, jako by v tu chvíli všechno ostatní bylo nepodstatné.
—Štěpán Sirovátka
Hospodářské noviny

Románový debut Je hlína k snědku? (Paseka, 2006) vypráví příběh mladé Niny svéráznou formou krátkých sekaných kapitol, z nichž každá má jiné časové zakotvení. Letmo nahlížíme do historie její rodiny, těžiště však leží v současném hledání hrdinčiny identity, v rozkročení mezi manželem, milencem a milenkou. Novela oscilující mezi erotikou, sebeironií a jemným humorem nadchla kritiky. V následujícím roce byla kniha nominovaná na Magnesii literu v kategorii Objev roku. Následovala kniha Hořké moře (Paseka, 2008) vyprávěná třemi ženami. Tok jejich vzpomínek, vizí či archetypálních líčení se skládá v nepřehlednou změť silných obrazů, které ovšem rámují knihu jen v hrubých obrysech. Je možné ji číst v dějové či ve snové rovině. Katalpa získala v roce 2009 za Hořké moře nominaci na Cenu Jiřího Ortena.

Následovala práce na rukopisu prózy Němci, která vyšla v roce 2012 v nakladatelství Host a stala se dosud nejúspěšnější autorčinou knihou. Získala za ni Cenu Josefa Škvoreckého a Cenu Česká kniha, která jí zaručuje překlady do několika evropských jazyků. Příběh se vrací k událostem druhé světové války, text se řadí k tematicky podobně zaměřeným knihám Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch či Hany Andronikové Zvuk slunečních hodin. Němci jsou nad očekávání čtiví, Katalpa záměrně nevyužila experimentální přístup, jako to udělala u svých předchozích knih, ale soustředila se na tradiční vyprávění. V jeho jádru stojí osud německé dívky Kláry, která se za války ocitne v sudetské obci Rzy jako učitelka. Silné ženy v centru autorčiných knih zůstaly bez ohledu na styl. Po Klářině osudu pátrá její vnučka, dcera Klářina syna, kterého matka odložila těsně po válce v Praze a nikdy ho už nespatřila, přestože mu a jeho rodině pak během celých čtyřiceti let komunistické totality posílala balíčky plné sladkostí a dárků. Málokdo dokázal často zpracovávaný námět vztahů mezi Čechy, Němci, válkami a totalitami Evropy posledního století podat s takovým citem pro osobní příběh, který nepůsobí jen jako obrys pro omalovánku dějin, ale jako důvěryhodná a velká kronika. Němci vyšly (i díky Ceně Česká kniha) v německém, slovinském, bulharském a makedonském překladu.

Ukázka

„Brzy ráno vedle nás zastavil vlak sestavený z vagónů pro dobytek. Jeden z mých spolucestujících poznamenal něco o slanině a pravé anglické snídani a všichni jsme se zasmáli. Seděl jsem u okna a měl jsem dobrý výhled ven. Vzpomínám si, že mě zarazilo, že úzká okénka ve vagónech jsou zajištěná ostnatým drátem. Napadlo mě, že je to kvůli tomu, aby nikdo nemohl zvířata ukrást, a představa, že někdo tahá tak malým okénkem býka nebo krávu, mě pobavila. Potom sebou náš vlak trhnul a ujel několik metrů. Zaradoval jsem se, že budeme konečně pokračovat v cestě, ale vlak opět zastavil. Opřel jsem si hlavu o okénko a zavřel oči. A najednou, jako by to byla součást nějakého snu, jsem si uvědomil, že z dobytčího vozu slyším lidské hlasy. Vzhlédl jsem a zjistil, že také mí spolucestující mají nastražené uši. Mlčky jsme na sebe hleděli, a nakonec se někdo zeptal, jestli si myslíme, že v tom vlaku jsou lidé.“
Melman si zamyšleně prohlížel čáry na svých dlaních.
„Věděli jsme, že někdy se k přepravě vojáků používají nákladní vlaky. Ale vlak, který stál vedle nás, byl něčím výjimečný, obklopovala ho spousta ozbrojených stráží. Občas některý z mužů prošel kolem vagónu a zabušil na něj pažbou pušky. Teprve později jsem si všiml, že ve skutečnosti tluče do rukou, které lidé zavření uvnitř vozu prostrkovali zadrátovaným okénkem.“
Klára ucítila lehké mravenčení v konečcích prstů.
„A kdo byl uvnitř?“ zeptala se.
„To nevím.“
Vzhlédl.
„Krátce poté se ten vlak dal do pohybu. Jel opačným směrem než my.“
Usilovně přemýšlela.
„Třeba —“ řekla.
Melman se pousmál.
„Také jsem hledal vysvětlení.“
„Byli to trestanci?“
Hleděli na sebe a jeho oči za brýlemi jí připadaly zlomyslné. Ano, dokázala si představit, že lidé převážení dobytčími vagóny se zamřížovanými okny jsou ti, kdo spáchali nějaký zločin.
„Přemýšlel jsem nad tím, přestože jsem to věděl,“ řekl Melman.
„Židé?“
Nikdo jiný ji nenapadl.

—Němci (Host, 2012)
Z ocenění
 2013 Cena Česká kniha
 2013 Cena Josefa Škvoreckého
Autorská práva v zahraničí
Dana Blatná Literární agentura
W: http://www.dbagency.cz
E: blatna@dbagency.cz