Jaroslav Kovanda

Jaroslav Kovanda

Básník, prozaik, publicista, malíř, sochař a redaktor, dlouholetý šéfredaktor básnického časopisu Psí víno. Byl nominovaný na Cenu Josefa Škvoreckého (2011). Narodil se 26. února 1941 ve Zlíně.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Lilly, letí rogalo! Meander 2020
Moje přítelkyně žížala Albatros 2019
Divadlo prchajících Jaroslav Kovanda - JáSám 2019
Cirkus Bruno Meander 2019
Třešňové týdny Jaroslav Kovanda - JáSám 2018
Marie McDonová a jiné básně Jaroslav Kovanda - JáSám 2018
Kufr z pískovce Kniha Zlín 2016
Jákobův dvoják Pulchra 2013
S jazykem od inkoustu Kniha Zlín 2010
Gumový betlém Torst 2010
Pulec šavlozubý. Reportáž psaná na zahrádce Artes Liberales 2009
Nejaký Jura Vičík Muzejní společnost ve Valašských Kloboukách 2008
Výlet na Kost Protis 2007
Žádný žebř Votobia 2005
Chlapec hrající si s krabem MaPa 2004
Nebe nad kantýnou Ottobre 12 2002
Odpolední klid Host 2001
Legenda o Svedrupovi Votobia 2000
Za oknem Erben Host 1999
Osiny vlastní náklad 1996
Zlínská osma ZUŠ 1995
Milý bratranče OKS 1990
Z recenzí
Gumový betlém vyžaduje od čtenáře pečlivější a pozornější čtení než obvyklá „příběhová“ próza. Hledáte-li knihu vhodnou pro ukrácení cesty v MHD, Gumový betlém nejspíš nebude ta správná volba. Jistě se ale vyplatí potřebný čas a úsilí dílu věnovat. Kdo do textu vstoupí, neprohloupí a jeho další cesta možná povede rovnou k autorově poezii, kde se může setkat s některými zmiňovanými událostmi i postavami z Gumového betléma.
—Iva Frühaufová
iLiteratura.cz

Pracoval jako učitel, vychovatel korektor i topič, od roku 1997 vedl časopis Psí víno. Poezii píše od šedesátých let, knižně však debutoval až sbírkou Osiny (vlastním nákladem, 1996). Následovala sbírka Za oknem Erben (Host, 1999) o níž Petr A. Bílek prohlásil: „Jako by autor pouze nezávazně promítal diapozitivy z let minulých, a svým postranním komentářem je ještě shazoval. Moudré, v celkovém vyznění vyrovnané říkání a příjemné, svou neotesaností oslovující čtení.“ Legenda o Svedrupovi (Votobia, 2000) a Odpolední klid (Host, 2001) jen potvrdily autorovu vyzrálost. Nejde přitom jen o líčení současné, nýbrž i o epické návraty do minulosti tak, jak je Kovanda slýchával od svých příbuzných nebo dohledal v archivech. Podobně vystavěl Nebe nad kantýnou (Ottobre 12, 2002). Do sonetů vtělil příběhy z let 1901 až 2001. V roce 2004 vyšel rozhovor Radima Kopáče s Jaroslavem Kovandou o jeho tvorbě (Jako kojený anděl, Ottobre 12, 2004), v témže roce vychází i sbírka Chlapec hrající si s krabem (Martin Stöhr, 2004). A pak už následují výbory z tvorby: Žádný žebř (Votobia, 2005), který obsahuje básně z let 1969 – 2004 a Výlet na kost (Protis, 2007), ten je zase ohraničený roky 1968 až 2005. „Kovandův výraz sice je definitivní coby permanentní očité svědectví kolářovského typu, na straně druhé básník v každém svém opusu je těkajícím a nervním pokušitelem básnických forem a možností jazyka,“ píše o autorově tvorbě kritik Radim Kopáč.

Kovanda se v té době už soustředil i na prózu, nejprve mu vyšel soubor smyšlených báchorek o valašském antihrdinovi pojmenovaný a psaný nářečně Nejaký Jura Vilčík (Muzem Valašské Klobúky, 2008, později Kniha Zlín, 2014), následoval soubor fejetonů Pulec šavlozubý, reportáž psaná na zahrádce (Artes Liberales, 2009). Za vrcholný román Gumový betlém (Torst, 2010) byl pak Kovanda nominovaný na Cenu Josefa Škvoreckého. Jde o fiktivní příběh jedné rodiny, o kroniku rozvětvené a vztahově propletené rodiny Filovy. Kovanda ústy vypravěče Jaroslava (i on je narozený v roce 1941) a zaznamenává dění mezi léty 1901 až 2010. „Gumový betlém se na první pohled tváří jako próza, ale podíváme-li se na jeho stavbu podrobněji, zjistíme, že vykazuje jisté rysy známé spíše z poezie… Vypravěč sám sebe nazývá básníkem, jednotlivé kapitoly básněmi a celek pak rytmizovanou prózou,“ píše o knize Iva Frühaufová na serveru iLiteratura.cz.

Kovanda zatím končí svoji prózu souborným vydáním svých fejetonů z let 1997 až 2009 S jazykem od inkoustu (Kniha Zlín, 2010) a Jákobovým dvojákem (Pulchra, 2014), přičemž dvojákem je skutečně myšlený žebřík, štafle. „Jaroslav Kovanda nechce a ani neumí svět zjednodušovat, harmonizovat či konejšit. Je obklopen nekonečnou složitostí všeho, co jej obklopuje, a jen ji, nezkomolenou, drásavou a nejednoznačnou, chce vyslovit,“ píše v charakteristice knihy Jan Šulc.

Ukázka

KDYŽ JSEM TUHLE LISTOVAL
ve sbírkách mladých básnířek,
jaký je to osud, být posouložena,
či jak místo vosku
po svíčkách jejího adventního věnce
stéká semeno,
nevybavilo se mně z mých erotických výzkumů
skoro nic.
Radost rozptylovat? Komu a nač?
A tak jenom opisem jsem si vzpomněl
na našeho Baryka,
když mu přivedli voňavou, vyšampónovanou,
s mašličkami–, jak s ní vymetl ten prašný dvorek.
A taky jsem si vzpomněl na hloupého Jaryna z naší kolonky,
když na rozvěšeném ženském prádle
mezi baťovskými půldomky
jednou zjara zubama vyškubával rozkroky…

—Výlet na kost (Protis, 2005)