Pracoval jako učitel, vychovatel korektor i topič, od roku 1997 vedl časopis Psí víno. Poezii píše od šedesátých let, knižně však debutoval až sbírkou Osiny (vlastním nákladem, 1996). Následovala sbírka Za oknem Erben (Host, 1999) o níž Petr A. Bílek prohlásil: „Jako by autor pouze nezávazně promítal diapozitivy z let minulých, a svým postranním komentářem je ještě shazoval. Moudré, v celkovém vyznění vyrovnané říkání a příjemné, svou neotesaností oslovující čtení.“ Legenda o Svedrupovi (Votobia, 2000) a Odpolední klid (Host, 2001) jen potvrdily autorovu vyzrálost. Nejde přitom jen o líčení současné, nýbrž i o epické návraty do minulosti tak, jak je Kovanda slýchával od svých příbuzných nebo dohledal v archivech. Podobně vystavěl Nebe nad kantýnou (Ottobre 12, 2002). Do sonetů vtělil příběhy z let 1901 až 2001. V roce 2004 vyšel rozhovor Radima Kopáče s Jaroslavem Kovandou o jeho tvorbě (Jako kojený anděl, Ottobre 12, 2004), v témže roce vychází i sbírka Chlapec hrající si s krabem (Martin Stöhr, 2004). A pak už následují výbory z tvorby: Žádný žebř (Votobia, 2005), který obsahuje básně z let 1969 – 2004 a Výlet na kost (Protis, 2007), ten je zase ohraničený roky 1968 až 2005. „Kovandův výraz sice je definitivní coby permanentní očité svědectví kolářovského typu, na straně druhé básník v každém svém opusu je těkajícím a nervním pokušitelem básnických forem a možností jazyka,“ píše o autorově tvorbě kritik Radim Kopáč.

Kovanda se v té době už soustředil i na prózu, nejprve mu vyšel soubor smyšlených báchorek o valašském antihrdinovi pojmenovaný a psaný nářečně Nejaký Jura Vilčík (Muzem Valašské Klobúky, 2008, později Kniha Zlín, 2014), následoval soubor fejetonů Pulec šavlozubý, reportáž psaná na zahrádce (Artes Liberales, 2009). Za vrcholný román Gumový betlém (Torst, 2010) byl pak Kovanda nominovaný na Cenu Josefa Škvoreckého. Jde o fiktivní příběh jedné rodiny, o kroniku rozvětvené a vztahově propletené rodiny Filovy. Kovanda ústy vypravěče Jaroslava (i on je narozený v roce 1941) a zaznamenává dění mezi léty 1901 až 2010. „Gumový betlém se na první pohled tváří jako próza, ale podíváme-li se na jeho stavbu podrobněji, zjistíme, že vykazuje jisté rysy známé spíše z poezie… Vypravěč sám sebe nazývá básníkem, jednotlivé kapitoly básněmi a celek pak rytmizovanou prózou,“ píše o knize Iva Frühaufová na serveru iLiteratura.cz.

Kovanda zatím končí svoji prózu souborným vydáním svých fejetonů z let 1997 až 2009 S jazykem od inkoustu (Kniha Zlín, 2010) a Jákobovým dvojákem (Pulchra, 2014), přičemž dvojákem je skutečně myšlený žebřík, štafle. „Jaroslav Kovanda nechce a ani neumí svět zjednodušovat, harmonizovat či konejšit. Je obklopen nekonečnou složitostí všeho, co jej obklopuje, a jen ji, nezkomolenou, drásavou a nejednoznačnou, chce vyslovit,“ píše v charakteristice knihy Jan Šulc.

Ukázka

—Výlet na kost (Protis, 2005)