Jiří Suchý

Jiří Suchý

Básník, autor písňových textů, divadelních her a krátkých próz, herec, zpěvák, režisér, autor takzvaných text-appealů. Zakladatel slavného divadla Semafor. Držitel mnoha hudebních, divadelních i literárních ocenění včetně Ceny Jaroslava Seiferta (2005). Narodil se 1. 10. 1931 v Plzni.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Černá vzducholoď Teapot 2014
Vzpomínání Galén 2012
Nahá a další povídky Supraphon 2012
Kaluž Nakladatelství Pavel Mervart 2007
Encyklopedie Jiřího Suchého I-XXI Karolinum a Pražská imaginace 1999
Z recenzí
Pepíci, frajeři, pardálové i fuchtle všeho druhu, jakož i oklamaní páprdové figurují v nové semaforské revui Slečinky a lupiči, v níž Jiří Suchý šťastně propadl kouzlu pražské periferie dvacátých let a především jejímu odrazu v městském písňovém folklóru.
—Radmila Hrdinová
Právo

Jiří Suchý pracoval nejprve jako reklamní grafik a vystupoval v kapele manželů Sodomkových, v Redutě se potkal s Miroslavem Horníčkem a posléze i s Jiřím Šlitrem. Spolu vytvořili herecké a skladatelské duo a založili s Ivanem Vyskočilem nejprve Divadlo Na Zábradlí (1958), pro které Suchý napsal hru Kdyby tisíc klarinetů. O rok později ze Zábradlí odešli a spolu s Ferdinandem Havlíkem založili Divadlo Semafor. Pro něj Suchý napsal desítky her a stovky písní, většina z nich vyšla knižně jako básně. Suchého inspiroval Jan Werich a Jiří Voskovec, jejich politickou satiru v šedesátých letech však Semafor nekopíroval, vydal se cestou hudební komedie, byť s řadou protirežimních narážek. Zdrojem Suchého poetiky je hravý dadaismus, lehce surreálný svět snů a hra s jazykem, v němž míchá hovorové i lidové výrazy, čímž dokáže vykouzlit originální a humorný verš. Legrace, na tu se do Semaforu chodilo především. Suchý přiznává inspiraci Vítězslavem Nezvalem, ve svých pásmech používal básně Christiana Morgensterna, geniálně zparodoval Karla Jaromíra Erbena, vytvořil satiru a lá James Bond i protiválečný muzikál Kdyby tisíc klarinetů.

Jako první kniha mu vyšla sbírka Klokočí (Československý spisovatel, 1964), to už měl za sebou spolu s Ivanem Vyskočilem ale texty dvou her. Následoval Motýl (Čs. spisovatel, 1965) a Sto povídek (Čs. spisovatel, 1966). Do smrti Jiřího Šlitra v roce 1969 nachystal a vydal ještě pět sbírek složených převážně z jejich tvorby včetně knihy Med ve vlasech (Západočeské nakladatelství, 1970), kterou sám ilustroval. Následovala desetiletá pauza, Suchá nejprve nechtěl bez Šlitra v divadle vůbec pokračovat, nakonec našel Jitku Molavcovou, která s ním od té doby tvoří autorskou dvojici. V roce 1985 vychází Suchému Orchestrion z ráje (Český fonoklub/Jonáš, 1982) a pak Knížka, aneb co mě jen tak napadlo (Panton, 1986), o rok později pak soubor básní Kolik očí má den (Melantrich, 1987). Následovala Trocha poezie (Čs. spisovatel, 1989) nazvaná podle verše ze Suchého Písně o rose, kde se zpívá: Trocha poezie nikoho nezabije. Po sametové revoluci přišel příval Suchého knih, z jedné do druhé se přelévaly i jeho básně a nejslavnější texty. V témže období odstartovalo i vydávání Suchého tvorby pro děti knihou Dítě školou povinné (Albatros, 1991). Suchý je autorem celkem asi padesáti sbírek, vzpomínkových knih, kronik Semaforu či knižních rozhovorů o své tvorbě. Od lehkých dadaistických či rozverných veršů dospěl k potemnělé moudré poezii, nad níž se čtenář nostalgicky usmívá. Suchého dílo vyšlo ve dvaceti svazcích souborně jako Encyklopedie Jiřího Suchého.

Ukázka

Motýl

Někdy si myslívám, že láska je mi vzdálená,
nejím a nezpívám a třesou se mi kolena,
ten pocit však se jako dým rozplyne, když tě zřím
a do duše mi padne klid.

Zdá se mi, že jsem motýl, který si vzal do hlavy,
že lítat z kytky na kytku ho vlastně nebaví,
a proto rozhodl se hned pro nejkrásnější květ
a jenom pro něj hodlá žít.

Snad řek jsem víc, než chtěl jsem říct,
to už se stává,
bude to tím, že dobře vím, že jsi ta pravá.

Že se mi hlava točí za to může šeřík snad,
a tužkou na obočí chtěl bys zkusit verše psát,
to všechno bude jenom tím, co dávno dobře vím,
že láska nedá lidem spát.

—Motýl (Čs. spisovatel, 1965)