Jiří Suchý pracoval nejprve jako reklamní grafik a vystupoval v kapele manželů Sodomkových, v Redutě se potkal s Miroslavem Horníčkem a posléze i s Jiřím Šlitrem. Spolu vytvořili herecké a skladatelské duo a založili s Ivanem Vyskočilem nejprve Divadlo Na Zábradlí (1958), pro které Suchý napsal hru Kdyby tisíc klarinetů. O rok později ze Zábradlí odešli a spolu s Ferdinandem Havlíkem založili Divadlo Semafor. Pro něj Suchý napsal desítky her a stovky písní, většina z nich vyšla knižně jako básně. Suchého inspiroval Jan Werich a Jiří Voskovec, jejich politickou satiru v šedesátých letech však Semafor nekopíroval, vydal se cestou hudební komedie, byť s řadou protirežimních narážek. Zdrojem Suchého poetiky je hravý dadaismus, lehce surreálný svět snů a hra s jazykem, v němž míchá hovorové i lidové výrazy, čímž dokáže vykouzlit originální a humorný verš. Legrace, na tu se do Semaforu chodilo především. Suchý přiznává inspiraci Vítězslavem Nezvalem, ve svých pásmech používal básně Christiana Morgensterna, geniálně zparodoval Karla Jaromíra Erbena, vytvořil satiru a lá James Bond i protiválečný muzikál Kdyby tisíc klarinetů.

Jako první kniha mu vyšla sbírka Klokočí (Československý spisovatel, 1964), to už měl za sebou spolu s Ivanem Vyskočilem ale texty dvou her. Následoval Motýl (Čs. spisovatel, 1965) a Sto povídek (Čs. spisovatel, 1966). Do smrti Jiřího Šlitra v roce 1969 nachystal a vydal ještě pět sbírek složených převážně z jejich tvorby včetně knihy Med ve vlasech (Západočeské nakladatelství, 1970), kterou sám ilustroval. Následovala desetiletá pauza, Suchá nejprve nechtěl bez Šlitra v divadle vůbec pokračovat, nakonec našel Jitku Molavcovou, která s ním od té doby tvoří autorskou dvojici. V roce 1985 vychází Suchému Orchestrion z ráje (Český fonoklub/Jonáš, 1982) a pak Knížka, aneb co mě jen tak napadlo (Panton, 1986), o rok později pak soubor básní Kolik očí má den (Melantrich, 1987). Následovala Trocha poezie (Čs. spisovatel, 1989) nazvaná podle verše ze Suchého Písně o rose, kde se zpívá: Trocha poezie nikoho nezabije. Po sametové revoluci přišel příval Suchého knih, z jedné do druhé se přelévaly i jeho básně a nejslavnější texty. V témže období odstartovalo i vydávání Suchého tvorby pro děti knihou Dítě školou povinné (Albatros, 1991). Suchý je autorem celkem asi padesáti sbírek, vzpomínkových knih, kronik Semaforu či knižních rozhovorů o své tvorbě. Od lehkých dadaistických či rozverných veršů dospěl k potemnělé moudré poezii, nad níž se čtenář nostalgicky usmívá. Suchého dílo vyšlo ve dvaceti svazcích souborně jako Encyklopedie Jiřího Suchého.

Ukázka

—Motýl (Čs. spisovatel, 1965)