Vystudoval na Karlově univerzitě (obory filosofie, historie a kunsthistorie), pak odešel na roční stipendium do Francie. Po návratu vykonával řadu různých zaměstnání, publikovat nesměl, jeho práce (ať už odborné nebo básnické) vycházely jen samizdatově. Napsal tři desítky knížek, v nichž se věnuje literatuře, architektuře, designu malířství, fotografii i urbanismu nebo sociologii a psychologii kultury. Je odborníkem na historii plakátu a reklamy. Deset let působil na Uměleckoprůmyslové škole jako vedoucí oddělení užité grafiky a fotografie. Zabýval se dílem Vladimíra Boudníka, Josefa Váchala, Gustava Klimta, Egona Schieleho, českým kubismem, Karlem Hynkem Máchou či Jiřím Sopkem nebo Bohumilem Hrabalem. V knize Praha, město ostrých hran (1992) se esejisticky zabýval Prahou, podobně pojal esej Benátky, město kanálů, paláců, umění, kurtizán, karnevalů a koček (1992). Používal kafkovský pseudonym Josef K.

Debutoval v samizdatu, česky je jeho básnické i esejistické dílo zčásti vtěleno do výboru Fernety (Torst, 1998), jenž v téměř sedmi stech stranách shrnuje Kroutvorovu tvorbu 70. až 90. let. „Esej je výchozí bod. Kdysi jsem se pokusil esej definovat jako dobrodružství na pomezí několika uměleckých kategorií: literatury, dějin umění, historie, ale třeba i sociologie a psychologie. Zajímají mě poznatky z různých stran, ale vždy jsem se snažil jim dát určitou stylistickou kvalitu, nechtěl jsem sdělovat pouze fakta. V Čechách, kde převažuje pozitivistická tradice, se autoři na esej dívají trochu skrz prsty: není to pro ně ani literatura, ani věda. To mě vždycky mrzelo, protože ve světě je esej dosti oceňován a patří k uznávaným žánrům. Dokonce bych řekl, že ta nejzajímavější vědecká díla byla napsána formou eseje,“ vysvětluje autor v rozhovoru s Radimem Kopáčem pro Festival spisovatelů, jehož byl v roce 2008 čestným hostem. Je autorem souboru úvah Živly (Herman a synové, 1997) či črt Café fatal (Dauphin, 1998), v nichž se vrací k umění na ose Vídeň – Praha – Paříž. Jeho kritické eseje o výtvarném umění za posledních čtyřicet let byly sebrány do svazku Suterény (H + H, 2001). V nakladatelství Arbor vitae pak vydal knihu Města a ostrovy (Arbor vitae, 2002). „Číst Města a ostrovy znamená číst nejen dobře napsaného průvodce po evropských městech a přilehlých ostrovech, ale zároveň se ponořit o uhrančivého básnění, jež rozvíjí poetistickou tradici Nezvalovu, Seifertovu či Bieblovu,“ píše o knize Radim Kopáč. Čistě básnické jsou sbírky Pouštění papírových draků (BB art, 2002) a Rozsypaný čaj (Knihovna Jana Drdy, 2005), ve formě antologie pak Kroutvorova poezie vyšla v souboru Poezie režná i glazovaná (BB art, 2006). Ryze básnická je i poslední Kroutvorova kniha Popořádku (Pulchra, 2015).

Vydal soubor šesti esejů Klobouk, kniha a hůl (Pulchra, 2009) o sepětí tvorby a krajiny na příkladu tvorby konkrétních autorů (například Mácha, Váchal, Reydek Deml). „Kroutvorovy krajiny jsou spojeny s působením osobností, které stály osaměle v tehdejší lidské společnosti, ale zato v centru krajiny, kterou si oblíbily. Jsou to opět krajiny okraje, často hraniční nebo takové, ke kterým se musí člověk dopracovat přes jejich zpočátku drsné vrstvy: především je to Šumava, Novohradské hory a Vitorazsko a pak Vysočina, vnitrozemský kraj, ale s hraničním charakterem,“ charakterizoval soubor Jiří Peňás v Lidových novinách. Ve formě esejistických cestopisů (některé byly publikované už dříve) Nové cesty na jih (Pulchra, 2011) pak představuje místa jižní Evropy ve vztahu k sociologii, psychologii, geografii či kunsthistorii. Chvály, pocty i rozpaky – úvahy o řemesle, obyčejných věcech a krajině (Pulchra, 2015) pak glosují obyčejné věci a náš vztah k nim: lopatu, kamení, aleje, ruční papír či vůni terpentýnu.

Ukázka

—Klobouk, kniha a hůl (Pulchra, 2009)