Karol Efraim Sidon

Karol Efraim Sidon

Dramatik, scenárista, prozaik, rabín. Držitel Ceny Jiřího Koláře (1978). Jeho knihy vyšly v polštině či v holandštině. Narodil se 9. 8. 1942 v Praze.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Outsider Torst 2017
Puzzle Torst 2016
Malý pan Talisman Torst 2015
Piano live Torst 2015
Karol Efraim Sidon Galén 2014
Altschulova metoda Torst 2014
Brány mrazu a jiné prózy Akropolis 2013
Vzpoury II Galén 2012
Dramata Akropolis 2012
Labyrint. Shapira. Třináct oken (hry) Větrné mlýny, Brno 2005
7 slov Dokořán / Jaroslava Jiskrová - Máj 2004
Když umřít, tak v Jeruzalémě Mladá fronta 1997
Návrat Abrahamův Půdorys 1995
Evangelium podle Josefa Flavia Mladá fronta 1991
Boží osten Československý spisovatel 1991
Třináct oken Dilia 1990
Pohádky ze čtyř šuplíčků Panorama 1979
Sen o mně Československý spisovatel 1970
Starci a klarinety Orbis 1965
7 slov
7 slov
Když umřít, tak v Jeruzalémě
Když umřít, tak v Jeruzalémě
Návrat Abrahamův
Návrat Abrahamův
Evangelium podle Josefa Flavia
Evangelium podle Josefa Flavia
Boží osten
Boží osten
Třináct oken
Třináct oken
Pohádky ze čtyř šuplíčků
Pohádky ze čtyř šuplíčků
Sen o mně
Sen o mně
Starci a klarinety
Starci a klarinety
Z recenzí
[‚Altschulova metoda‘] mísí středověk, židovství, Mojžíše i tajná policie, cestování duší, vězeňské cely i návraty v čase. Něco mezi monstrózní konstrukcí Chiny Mievilleho a konspirační teorií vzešlou z kabaly.
—Klára Kubíčková
MF Dnes

Otec byl umučen v Terezíně, holocaust přímo poznamenal celou rodinu. Sidon vystudoval dramaturgii a scénáristiku na FAMU, pracoval v rozhlase a v řadě časopiseckých redakcí. Po roce 1969 v manuálních zaměstnáních, po podpisu Charty 77 musel i s rodinou emigrovat do Německa.

Debutoval autobiograficky laděnými sebetrýznivými prózami Sen o mém otci (Československý spisovatel, 1968) a podobně laděným románem Sen o mě (Čs. spisovatel, 1970), první z nich napsal v pouhých 26 letech. Jde o hledání vlastního místa ve světě pod dojmem tragické židovské zkušenosti. Zásadní byly i jeho divadelní hry. Několik českých scén uvádělo příběh židovského starožitníka Shapira (1972) či legendární Latríny (1971) z utečeneckého tábora, její legendární premiéra byla utajená ve studiu Rubín. Řada z nich pak byla uvedená ve formě rozhlasových her, celkem pět dramat v rozmezí let 1966 až 1970 včetně Samotky v režii Antonína Moskalyka. Jeho hry vyšly v několika souborech, například Labyrint, Shapira, Třináct oken (Větrné mlýny, 2005), kompletní pak jako Dramata (Akropolis, 2012). Brány mrazu a jiné prózy (Akropolis, 2013) pak předkládají soubor podstatných Sidonových próz.

Pod pseudonymem Chaim Cigan napsal tetralogii Kde lišky dávají dobrou noc, z níž zatím vyšly první tři díly Altschulova metoda, Piano live a Puzzle (Torst, 2014, 2015 a 2016). V ní předložil brilantní směs židovské nauky s filosofií, sněním, návštěvou mimozemšťanů, i bezmála detektivním pátráním. „Propojováním odlišných rovin, věcí tělesných i svrchovaně duchovních si každopádně zaslouží pozornost,“ píše o knize Jan Lukavec na iLiteratuře.cz.

Ukázka

„Jsem v tomhle liberálnější než liberální rabín,“ pokračoval pak Ruben u svátečně prostřeného stolu. „Světit svátek Sukot, který nám připomíná, že nás náš učitel Mojžíš vodil čtyřicet let za nos pouští, pokládáme s bráchou za vrchol absurdity! Kvák, kvák!“
„To bylo proto, aby vymřelo pokolení pouště, které Bůh vyvedl z Egypta a které pro svou malověrnost nechtělo dobýt Zaslíbenou zemi,“ postavila učená konvertitka Marta na stůl horkou polévku, „viď, Harry?“
„Jistě,“ přikývl její manžel a zmizel v kuchyni.
„To by mě zajímalo,“ ozval se Moše, „ve kterém městě může být člověk v předsednictvech ortodoxní a liberální obce současně?“
Od chvíle, kdy ve vlaku překročil hranice do svobodného světa, ho Němci poslouchali s chápavým úsměvem, ale po chvíli vždycky zjistil, že je svou školní němčinou unavuje. Nudil i vyšetřovatele ve Schwanndorfu, poněvadž až na Wagnera neznal jménem své pražské vyšetřovatele.
„S vámi konvertity je těžké pořízení,“ dobíral si Ruben Martu, když před ně pokládala talíře. „My rodilí Židé máme k zavrhovanému pokolení pouště blíž. Kdyby bylo po jejich a vrátili se zpátky do Egypta,
nepotřebovali bychom si klást otázku, kde byl Bůh, když jeho vyvolený 15 národ plynovali v Auschwitzu.“ Hostitelka však se švýcarskou svědomitostí trvala na svém, a tak se při hlavním chodu obrátil k Mošemu.
„V Ženevě, milý hochu,“ a přeskočil na poměry v Československu. Znal významné disidenty, kteří žili v emigraci, a z pražské židovské obce řadu lidí, které už Moše nepoznal, protože buď zemřeli, či emigrovali. Také znal řadu komunistických funkcionářů z padesátých let, předválečných přátel svého otce. Byli to tíž lidé, kteří pak otce vyhodili z práce a poslali ho do kriminálu. Netrvalo dlouho a sešel se s nimi jako s vězni v jáchymovských dolech. Harry byl takovou zradou konsternován. To by se ve Spojených státech nemohlo stát!

—Altschulova metoda (Torst, 2014)