Kunsthistorička, překladatelka a spisovatelka. Získala Cenu Josefa Škvoreckého, cenu Český bestseller, dvakrát cenu čtenářů v soutěži Magnesia litera a Cenu čtenářů České knihy. Její knihy vychází v téměř desítce jazyků včetně němčiny či polštiny. Narodila se 31. října 1980 v Brně.
| Název | Nakladatelství | Rok | Vybrané vydané překlady | Ocenění |
|---|---|---|---|---|
| Hrdinky | Euromedia Group | 2020 | ||
| Vitka | Host | 2018 | ||
| Fabrika | Host | 2014 | ||
| Ivana Lomová | ARSkontakt | 2013 | ||
| Žítkovské bohyně | Host | 2013 | IT | HU | BG | DE | PL |
2013 Cena čtenářů České knihy 2013 Magnesia Litera – Cena čtenářů 2012 Cena Josefa Škvoreckého |
| Česká literatura pro děti a mládež (2000–2011) (Czech Literature for Children and Young People 2000−2011) | Ministerstvo kultury ČR | 2012 | ||
| Žítkovské bohyně | Host | 2012 | EN | ES | IT | HU | BG | DE | PL |
2013 Cena čtenářů České knihy 2013 Magnesia Litera – Cena čtenářů 2012 Cena Josefa Škvoreckého |
| Vyhnání Gerty Schnirch | Host | 2010 | EN | PL | DE | HU | IT |
2010 Magnesia Litera – Cena čtenářů |
| Vyhnání Gerty Schnirch | Host | 2009 | EN | DE | HU | IT |
2010 Magnesia Litera – Cena čtenářů |
| Můj otec Kamil Lhoták | Vltavín | 2008 | ||
| Montespaniáda | Větrné mlýny | 2006 |
| Cena | Rok | Země |
|---|---|---|
| Premio Salerno Libro d’Europa | 2018 | Italy |
| Cena čtenářů České knihy | 2013 | Česká republika |
| Magnesia Litera – Cena čtenářů | 2013 | Česká republika |
| Cena Josefa Škvoreckého | 2012 | Česká republika |
| Magnesia Litera – Cena čtenářů | 2010 | Česká republika |
Tučkové se podařilo vytvořit velmi působivý obraz konfrontace individuálního života s dějinnými událostmi, které se nedají ovlivnit a semelou každého bez ohledu na jeho provinění, potrestání, pokání či omluvu, o přáních a touhách ani nemluvě.
Vystudovala dějiny umění a český jazyk na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Je autorkou řady odborných publikací ať už z bohemistiky (studie díla Věry Sládkové) či z kunsthistorie (Můj otec Kamil Lhoták či katalogy výstav, které kurátorovala). Na poli beletrie debutovala v roce 2006 svěžím románem Montespaniáda (Větrné mlýny), v němž líčí příběh hrdinky Karin zamilované do ženatého muže. O tři roky později jí v nakladatelství Host vyšel první román Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2009) postavený na skutečných událostech. Na konci dubna 1945 byli z domovů v Brně vyhnaní obyvatelé německé národnosti, bez slitování je tehdy hnali přes Pohořelice směrem do Rakouska. Většinou šlo o ženy, děti a starce, aniž by jim někdo dokázal či vůbec dokazoval spolupráci s fašistickým Německem. Smyšlený příběh odsunuté mladinké Gerty otevřel dlouho zamlčovanou kapitolu (nejen) brněnských dějin. Kniha vyšla v několika dalších vydáních a získala nominaci na Cenu Jiřího Ortena pro mladé spisovatele. Spustila zájem o tento tragický a dodnes kontroverzně vnímaný historický moment, který vyvrcholil v roce 2015 politicky zformulovanou brněnskou Deklarací smíření. O rok dříve adaptaci knihy začalo uvádět HaDivadlo v režii Mariána Amslera. Autorka během práce na knize prošla mnohakilometrový úsek mezi Brnem a Pohořelicemi s batohem a dětským kočárkem, aby se zkušenosti odsunutých lidí alespoň trochu přiblížila.
Druhý román Kateřiny Tučkové nazvaný Žítkovské bohyně (Host, 2012) se rovněž vrací do minulosti a stojí na obsáhlých archivních rešerších a na osobních rozhovorech s pamětníky. Tentokrát se však autorka pustila do starší látky, zmapovala život takzvaných bohyní v oblasti Žítková v Bílých Karpatech. Bylinkářky a vědmy zde působily odjakživa, pronásledovali je už katolíci, až nacistická a posléze zejména komunistická totalita je však zcela zničila. Román vypráví příběh několika bohyní z pohledu hrdinky Dory, neteře poslední žítkovské bohyně Surmeny. Za román Žítkovské bohyně získala Kateřina Tučková Cenu Josefa Škvoreckého, cenu Český bestseller, cenu čtenářů v soutěži Magnesia litera a Cenu čtenářů České knihy. Román se stal nejpůjčovanější knihou českého autora v našich knihovnách v roce 2013 a ke konci roku 2014 se ho prodalo sto tisíc výtisků. Byl přeložený do patnácti jazyků včetně arabštiny, němčiny či polštiny. Zlínské divadlo má adaptaci románu na svém repertoáru od jara 2014, podle knihy se natáčí film. Tučková pracuje i jako překladatelka, do češtiny převedla slovenský román Místa v síti autorky Veroniky Šikulové.
Protože i její matka byla bohyně a žádná bohyně nemá lehký osud. Na druhou stranu, toto zřejmě překračovalo všechny meze, pochopila Dora, když jednou zaslechla, že pod sekerou neskončila žádná, co znala tajemství bohování, už víc než tři sta let. Tak proč její matka? ptala se pak pořád dokola, ale odpověď nedostala. Nikdo o tom nechtěl mluvit. Kdykoli na to zavedla řeč, každý se jen zděšeně odvracel, jako by se rouhala přímo před svatými ostatky. Mlčela i Surmena. A tak jí nezbývalo nic jiného než udusat to někde hluboko v sobě. Dospěla k tomu za několik měsíců a zabouchla za tou událostí dveře, rozhodnutá se k tomu už nikdy, nikdy nevracet. Ať už to začalo, kdy chtělo, a ať už to dopadlo jakkoli.
Ostatně, měla napilno. Musela se učit být andzjelem a pod přívalem nových, vzrušujících událostí se pomalu, postupně vytrácel i její žal. Ona — andzjelem! Předtím o nich jen slýchala. O dobrých andělech, kteří vodí potřebné k bohyním a při tom nikdy nepřijdou zkrátka. Nikdy ale žádného nepotkala, i když se kolikrát schválně zdržovala na stráních, ze kterých mohla vidět k Surmeně, k Irmě nebo ke Kateřině Hodulíkové.
— Ukaž mi svého andzjela, tetičko! Kdo ti ho dělá? chtěla vědět, kdykoliv tamtudy měly s matkou cestu. Surmena se tvářila, jako by o žádných andělech nikdy neslyšela, a její matka Irena se smála.
— Já jsem taky bohyně, a viděla jsi u mě někdy nějakého? ptala se. Jenže její matka byla jiná bohyně, taková zvláštní. Vlastně moc nebohovala. A andělé k ní proto nikoho nevodili. A teď to tajemství puklo, samo od sebe, otevřelo se jako přezrálý lusk a naráz vydalo všechny své plody — nejenže se dozvěděla, kdo jsou andělé bohyní, ale stala se jedním z nich.
