Ludvík Němec

Ludvík Němec

Prozaik a básník nominovaný na Magnesii Literu. Také slovesný dramaturg pro Český rozhlas a literární redaktor. Narodil se 8. 7. 1957 v Kyjově.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Odpustky pro příští noc Druhé město 2015
Láska na cizím hrobě Druhé město 2013
Já jsem ta tma Mladá fronta 1996
Negativ Blok 1989
Průvodce povětřím a tmou Mladá fronta 1988
Hra na slepo Blok 1982
Nejhlasitější srdce ve městě Blok 1978
Negativ
Negativ
Průvodce povětřím a tmou
Průvodce povětřím a tmou
Nejhlasitější srdce ve městě
Nejhlasitější srdce ve městě
Z recenzí
Ludvík Němec patří k výrazným, stylisticky nezaměnitelným autorům. Jeho předností je jazyková suverenita, obraznost, silně vyvinutá potřeba fabulace, ale i jeho neochota k doslovnosti.
—Kryštof Špidla
Host

Po maturitě pracoval jako reportér a turistický průvodce v kasematech na Špilberku, většinu profesního života strávil v Českém rozhlase Brno – jako literární redaktor, redaktor zábavy a nakonec jako jeho ředitel. Debutoval prózou Nejhlasitější srdce ve městě (Blok, 1978), kterou napsal v pouhých dvaceti letech. Drama lásky se odehrává v Mikulově, kam Němec chodil na gymnázium. Následovala Hra na slepo (Blok, 1982) psaná formou šachové partie, hrdinou je ostatně talentovaný šachista Oto (podobný hlavnímu mužskému hrdinovi z autorova románového debutu), který pátrá po důvodech smrti své přítelkyně, s níž se nevybíravě rozešel. Průvodce povětřím a tmou (Mladá fronta, 1988) je odlehčenější verzí příběhů mladého muže, autobiograficky autor děj knihy situoval na Špilberk do kasemat. Fotograf okresních novin Rudolf je hrdinou příběhu s  detektivní a milostnou zápletkou Negativ (Blok, 1989). Jako pátý svazeček edice TVARy (přílohy obtýdeníku Tvar) vyšly v roce 1994 Němcovy povídky Já jsem ta tma s podtitulem Příhody; nic víc, knižně je pak v roce 1996 vydala Mladá fronta.

Po téměř dvaceti letech pak vyšel soubor Láska na cizím hrobě (Druhé město, 2013), za nějž byl autor nominovaný na Magnesii Literu v kategorii prózy. Jde o pět „románků“, spíš dlouhých povídek, které pojí postava hlavní hrdinky, lehké děvy Darji. „Při četbě Němcovy nové knihy ožívá pocit, který člověk má u starých dobrých krátkých próz Čechovových, Buninových, Hemingwayových, Hrabalových. A Kunderových Směšných lásek, jež zjevně stály u kolébky. Tedy próz ručně psaných, založených na vybrušování a cizelování. Také samotný žánr románku přichází z míst mimo dnešní čas a prostor,“ píše o knize Petr A. Bílek v Respektu. Němec se v povídkách dostává až na hranu líčení tělesné lásky, kritikové se však shodují, že není lascivní, jen se nehodí pro puritány. „Autor si hraje se slovy, převaluje je v ústech, rozkládá na prvočinitele („Jed-no-zna-čně, rozumíš? Jako značnej jed, chápeš?“ – s. 70) a poskytuje čtenáři potěšení ze setkání s kompaktním, řemeslně zvládnutým textem, kde mají veškeré součástky své místo a který se obejde bez zbytečných efektů a nadbytečných slov,“ zdůrazňuje Iva Frühaufová v recenzi na serveru iLiteratura.cz. Poslední Němcovou knihou jsou Odpustky pro příští noc (Druhé město, 2015). Opět milostné povídky, opět jazykově vybroušené.

Ukázka

A opravdu jde o postel, o postel jako nábytek. Kovová manželská postel Svelvik, černá se stříbrnými kulovými nákončími na mřížovaných čelech, trochu secesní, jak mi ji popisuje František, trochu perverzní, jak míní Evita. Vybírali si ji pečlivěji než auto, snad že do ní vkládali naděje na mnohem zajímavější výlety. Manželé Horoščákovi totiž měli skoro po celé manželství oddělené ložnice: tak honosně nazývali z nouze ctnost, že řadu let byl Evitinou postelí rozkládací pohovka v obýváku a Františkovou starý gauč v kuchyni. Teprve když se dcera konečně osamostatnila, pořídili si svou první manželskou postel. Ke dvacátému výročí svatby, jen považte! Nápad sdílet lože manželské jim zprvu připadal prostě úžasný. Romantický. Vzrušující. Snad to dá našemu manželství nový impuls. Ani v nejmenším nedbali na radu starého rodinného přítele, ať radši koupí postele dvě; jeden z nich mě nazval žárlivým škarohlídem, druhý dokonce kazimrdem. Úžasné, opravdu úžasné. Až do první noci, kdy do té obrovské postele poprvé ulehli, kdy se v ní poprvé pomilovali a kdy se v ní vedle sebe poprvé probudili – ne však za slunečného rána, ale právě uprostřed noci. Přesněji: když Evita probudila svého manžela.

„Hrozně chrápeš,“ řekla. „Nemůžeš se otočit na bok?“

„Promiň. Takhle?“

„Ne. Zadkem ke mně, ať to neslyším.“

„Tak jo. Víš, co nemá rád chlap při souloži zezadu?“

„Co?“ řekla Evita, třebaže ten vtip znala.

„Když je vpředu.“

„Ráda bych se zasmála – ale moje máma takhle mlaskala na tátu celej život. Jožko, otoč se na bok, Jožku, tssss, no tak, Jožko – kdybych je slyšela šukat, bylo by to pro můj sexuální vývoj mnohem lehčí. Protože tohle chrápání je pro mě zlý sen celýho manželství…“

—Láska na cizím hrobě (Druhé město, 2013)