Lukáš Marvan

Lukáš Marvan

Básník, prozaik, editor, dramaturg, mluvčí Hasičského sboru. Žil na Srí Lance. Jeho básně vyšly ve francouzštině či polštině. Narodil se 4. dubna 1962.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Cestovní básně Dauphin 2019
Záblesky svobody Druhé město 2014
Deník Avatára Druhé město 2010
Mnich Eminent 2004
Klášter v džungli Concordia 2004
Noční cesta denní krajinou Petrov 2003
Je to napsáno v čarách světa Petrov 2000
Stíny a příběhy Torst 1998
Levhart nebo leopard Český spisovatel 1993
Mnich
Mnich
Klášter v džungli
Klášter v džungli
Noční cesta denní krajinou
Noční cesta denní krajinou
Je to napsáno v čarách světa
Je to napsáno v čarách světa
Stíny a příběhy
Stíny a příběhy
Levhart nebo leopard
Levhart nebo leopard
Z recenzí
Své básně zabydluje básník Marvan přízraky a ději, které vytěsňují veškerou falešnou jistotu. Potud poselství, nikterak moralistní, spíše obsedantně, někdy až flagelantsky objevované. V Deníku Avatára se vyskytují tytéž motivy příběhů, jak je obeznalí čtenáři znají z předchozích Marvanových sbírek. Náznaky nočních můr, které vábí snícího přímo do chřtánu smrti, aby se poté probudil a zjistil, že tahle malá noční smrt znamená zažít vysvobození, posun k návratu a podstatě života.
—Dora Kaprálová
idnes.cz

Vystudoval Vysokou školu zemědělskou, pracoval jako laboratorní technik a programátor. Dvanáct let působil jako novinář v řadě deníků a týdeníků a poté jako dramaturg v České televizi. Debutoval časopisecky v Revolver revue a Literárních novinách, později psal do literárního magazínu Host a do revue Souvislosti. První kniha se jmenovala Levhart nebo leopard (Československý spisovatel, 1993), po pěti letech mu vyšel soubor Stíny a příběhy (Torst, 1998). „Básníkův prvotní útěk se proměňuje v zadumanou a soustředěnou chůzi či jen jednotlivé kroky po stezce, která se stáčí už takřka výhradně směrem k autorově vnitřní krajině,“ píše o něm Radim Kopáč. Následovala sbírka Je to napsáno v čarách světa (Petrov, 2000). „Zdá se, že Lukáš Marvan se postupně stává vůdčí básnickou osobností pokolení Kahudova, Topolova či Vieweghova: i to bývá psáno v čarách světa,“ chválí sbírku v recenzi Vladimír Novotný. I Noční cesta denní krajinou (Petrov, 2003) se dočkala kladných recenzí. Dora Kaprálová v MFDnes: „Operovat otevřeně se sněním a sny je přitom v poezii ošemetné a leckdy se nevyplácí. Snadno se může stát, že snový obraz sklouzne pod tíhou lyrismu stříbrného větru k sentimentu z ranku holčičích deníkových zápisků. Marvana před touto hrozbou většinou uchránil smysl pro pointu či melancholickou grotesknost. Jeho verše navíc nepřipomínají ani šepoty a výkřiky somnambula. Jsou spíše poklidnou řečí úzkostného komentátora lehce ujetých obrazů, jejichž nespojitelným spojením vzniká kostrbatě hravý povrch básně: Ráno jsem vytáhl z pusy tvůj vlas/ i když u mě dávno nebydlíš/ lidé v metru/ kousky trávy keřů v mlze/ voda za krkem/ měsíc je hvězda nespavosti/ chystám se někam na kole/ daleko do tmy/ „Nechceš tu přespat?“/ říkají lidé / „nechci “ říkám jim.“

Půlroční žití na Srí Lance zúročil ve knize Mnich – Deník ctihodného Mantakusaly (Eminent, 2004). V témže roce vyšla i básnická reflexe Klášter v džungli (Concordia, 2004). Následoval Deník Avatára (Druhé město, 2010). Autor o ní říká: „Před sedmi osmi lety jsem žil jako buddhistický mnich v cejlonských lesích. Odvedl jsem tam tvrdou práci na své mysli. Byly dny, kdy nahlížeje do tlamy šílenství jsem poznal, že přestože neexistuje cesta zpátky, není nutné zešílet. Pak jsem se vrátil do České republiky a postupně pochopil, že tu těžší část práce mám teprve před sebou.“ Poslední Marvanovou knihou je zatím Záblesk svobody (Druhé město, 2014). „V autobiografické knize reflektuje uznávaný básník a prozaik deset let svého života po návratu. Popisuje svou cestu k vnitřní svobodě a podává živé svědectví o úskalích, zkouškách, otřesech a pádech, jimiž procházel. Vypráví o nalézání moudrosti i odhalování vlastního stínu, vlastních limitů, slabostí a bolestí. Píše o míru, laskavosti k sobě, o nalezení vnitřního učitele a smíření se s otcem. Vypovídá o proměně, o cestě od sebe k druhému, od získávání k dávání,“ stojí v anotaci.

Ukázka

Tím údolím

tekla prudká studená řeka

v táboře nám říkali

že do ní nikdy nemáme vstupovat

že to nikdo nepřežije

dalo se jít po schodech

kamsi do sklepa kde měl

být přechod

…z řeky a lesa za ní

stoupal chlad jako mlha

vstoupil jsem do vody

díky

(2009)

—Deník Avatára (Druhé město, 2010)