Martin C. Putna

Martin C. Putna

Redaktor a editor, literární historik, komparatista, kritik, překladatel, pedagog, autor historických a religionistických prací. Je držitelem Ceny Toma Stopparda (2011). Narodil se 30. 5. 1968 v Písku.


Název Nakladatelství Rok Vybrané vydané překlady Ocenění
Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity Vyšehrad 2015
Písně pro Ježíše Malvern 2014
Slávy dcera Academia 2014
Martin C. Putna – Vždycky v menšině Portál 2013
Křesťanství a homosexualita. Pokusy o integraci Torst 2012
Homosexualita v dějinách české kultury Academia 2011
Václav Havel Knihovna Václava Havla, o.p.s 2011  2011 Cena Toma Stopparda
Česká katolická literatura 1918-1945 Torst 2010
Obrazy z kulturních dějin americké religiozity Vyšehrad 2010
Spiritualita Václava Havla – české a americké kontexty Knihovna Václava Havla 2009
Řecké nebe nad námi Academia 2007
Jaroslav Durych Torst 2003
Chvály Petrov 2001
Órigenés z Alexandrie Torst 2001
Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 Torst 1998
Kniha Kraft Torst 1995
My poslední křesťané Herrmann a synové 1994
Rusko mimo Rusko II (s M. Zadražilovou) Petrov 1994
Rusko mimo Rusko I (s M. Zadražilovou) Petrov 1993
Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity
Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity
Písně pro Ježíše
Písně pro Ježíše
Jaroslav Durych
Jaroslav Durych
Chvály
Chvály
Órigenés z Alexandrie
Órigenés z Alexandrie
Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918
Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918
Kniha Kraft
Kniha Kraft
My poslední křesťané
My poslední křesťané
Rusko mimo Rusko II (s M. Zadražilovou)
Rusko mimo Rusko II (s M. Zadražilovou)
Rusko mimo Rusko I (s M. Zadražilovou)
Rusko mimo Rusko I (s M. Zadražilovou)
Cena Rok Země
Cena Toma Stopparda 2011 Česká republika
Z recenzí
Kniha oplývá množstvím drobných, ale pozoruhodných postřehů, konkrétních pozorování podoby jednotlivých sakrálních prostorů i bohoslužeb, ale i zmínek o českých stopách v dějinách americké spirituality. Autor přitom rád přechází z roviny literárně historické k náboženství a obráceně a nachází tak překvapivé souvislosti.
—Jan Lukavec
Literární noviny

Po maturitě na gymnáziu studoval ruštinu a latinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1987 se stal praktikujícím katolíkem, navštěvoval teologické a filozofické bytové semináře. Po Sametové revoluci (během ní byl jednou z vůdčích osobností na Filosofické fakultě Karlovy univerzity) vyučoval starší ruskou literaturu a vystudoval teologii. Je profesorem kulturní a sociální antropologie. V letech 2008 až 2011 byl ředitelem Knihovny Václava Havla.

Debutoval dvoudílnou prací Rusko mimo Rusko (Petrov, 1993, 1994) o třech vlnách ruských emigrantů: zejména spisovatelé odcházeli mezi léty 1917 až 1945, kromě nich i výtvarníci, hudební skladatelé či politici. Druhý díl končí až rokem 1991. Následovaly eseje My poslední křesťané (Hermann, 1994) a autobiografická Kniha Kraft (Torst, 1996), v níž autor střídá žánry od eseje po deníkové záznamy. V souboru Chvály (Petrov, 2001) pak Putna publikoval své fejetony zejména z novin. Hlavním dílem Putnova raného období je zmapování dějin katolicismu v české kultuře Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 (Torst, 1998). Druhý díl pak končí rokem 1945, vyšel až v roce 2010 v Torstu. Následoval Órigenés z Alexandrie s podtitulem Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím, nebo též Pokus o pohled do tváře (Torst, 2001) a monografie Jaroslava Durycha (Torst, 2003). K antice se Putna ještě vrátil v souboru Řecké nebe nad námi, aneb Antický košík: studie k druhému životu antiky v evropské kultuře (Academia, 2006) o inspiracích Řeckem a odkazech k antice v umění 19. a 20. století.

Dalším středobodem Putnovy práce je osobnost Václava Havla. Nejprve vydal knihu Spiritualita Václava Havla: české a americké kontexty (Knihovna Václava Havla, 2009), následovala práce na redakci a editaci dvou knih jiných autorů o Havlovi (Dopisy od Olgy Ivana Havla a Stříbrný vítr, výbor z tvorby Šestatřicátníků). A poté už titul Václav Havel: duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (Knihovna Václava Havla, 2011), za nějž Putna získal Cenu Toma Stopparda. „Toto není běžný životopis, faktický popis událostí. Putna rozprostírá před čtenářem svůj kultivovaný výklad smyslu kulturního prostředí, z něhož vzešel a v němž žil Václav Havel. Píše zasvěceně jako přímý účastník, avšak zároveň s nadhledem historika nabízí výklad toho, co popisuje,“ prohlásil o knize filosof Erazim Kohák s tím, že jde pravděpodobně o zatím stěžejní text o Václavu Havlovi a jeho odkazu. Putna je rovněž autorem esejů Homosexualita v dějinách české kultury (Academia, 2011) a studie Křesťanství a homosexualita: pokusy o integraci (Torst, 2012). Kromě jmenovaných oblastí odbornosti se Putna věnuje i starší české literatuře, napsal výklad nejslavnější Kollárovy básně Slávy dcera (Academia, 2014) a studie o motivu smrti v barokní hudbě O smrti i vesele (Malvern, 2013); Putna se hudbě věnuje i jako zpěvák, důkazem je přiložené CD. Své názory i dosavadní dílo komentuje v knižním rozhovoru s Václavem Bedřichem Vždycky v menšině (Portál, 2013).

Ukázka

Václav Havel jednoznačně navazuje na masarykovský model, a i polistopadová publicistika tuto paralelu Havel–Masaryk hojně využívala. Havel měl jakožto dramatik mimořádný smysl pro práci s rolemi a symboly. V českém obrození byl důležitý symbol prázdného Hradu, v němž po většinu 19. století panovník nesídlil, a Masaryk se tam potom usídluje jako „navrátivší se král“. Havel pak pokračuje v této paralele jak jako „navrátivší se král“, tak i jako „navrátivší se Masaryk“. … A zase jde o problém legitimity. Masaryk čerpá svou legitimitu z revoluce, nikoli z volby – byl přece vůdcem odboje. Stejně tak Havel. Formálně ho sice zvolil socialistický parlament, kam byli narychlo kooptováni nějací nekomunističtí poslanci, ale ve skutečnosti jeho síla čerpala z listopadového dění, z té mimořádné situace převratu, revoluce, výbuchu, zázraku. V této linii je možné vidět i počínání současného vládce Hradu, který se neustále odvolává na přímou volbu, z níž vyšel vítězně, jako na zdroj jakési nové legitimity, „vyšší“, než je dána literou Ústavy. I on se tváří, jako by vzešel z revoluce, jako že „lid promluvil“ a Prozřetelnost skrze lid vyvolila zrovna jeho.
Na druhou stranu jsou to ovšem i sami lidé, kteří osobnost s „vyšší legitimitou“ hledají. Patrné to bylo v roce 2011, když krátce po sobě zemřelo několik osobností z disentu s vysokou morální autoritou, především Ivan Martin Jirous a na konci roku Václav Havel. Řada studentů, kteří je ani pořádně neznali, spontánně vyjadřovala své zděšení: „Co bude dál?“, „Co si teď počneme?“ Není asi náhodné, že právě tito studenti se pak o rok později upnuli na prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga jakožto na osobnost, která z jejich pohledu byla ještě nositelem této autority a této kontinuity. Konkrétně té, která plyne z protikomunistického odboje a z revoluce.

—Vždycky v menšině (Portál, 2013)
Z ocenění
 2011 Cena Toma Stopparda
Autorská práva v zahraničí
Dilia
W: http://www.dilia.cz