Po maturitě na gymnáziu studoval ruštinu a latinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1987 se stal praktikujícím katolíkem, navštěvoval teologické a filozofické bytové semináře. Po Sametové revoluci (během ní byl jednou z vůdčích osobností na Filosofické fakultě Karlovy univerzity) vyučoval starší ruskou literaturu a vystudoval teologii. Je profesorem kulturní a sociální antropologie. V letech 2008 až 2011 byl ředitelem Knihovny Václava Havla.

Debutoval dvoudílnou prací Rusko mimo Rusko (Petrov, 1993, 1994) o třech vlnách ruských emigrantů: zejména spisovatelé odcházeli mezi léty 1917 až 1945, kromě nich i výtvarníci, hudební skladatelé či politici. Druhý díl končí až rokem 1991. Následovaly eseje My poslední křesťané (Hermann, 1994) a autobiografická Kniha Kraft (Torst, 1996), v níž autor střídá žánry od eseje po deníkové záznamy. V souboru Chvály (Petrov, 2001) pak Putna publikoval své fejetony zejména z novin. Hlavním dílem Putnova raného období je zmapování dějin katolicismu v české kultuře Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 (Torst, 1998). Druhý díl pak končí rokem 1945, vyšel až v roce 2010 v Torstu. Následoval Órigenés z Alexandrie s podtitulem Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím, nebo též Pokus o pohled do tváře (Torst, 2001) a monografie Jaroslava Durycha (Torst, 2003). K antice se Putna ještě vrátil v souboru Řecké nebe nad námi, aneb Antický košík: studie k druhému životu antiky v evropské kultuře (Academia, 2006) o inspiracích Řeckem a odkazech k antice v umění 19. a 20. století.

Dalším středobodem Putnovy práce je osobnost Václava Havla. Nejprve vydal knihu Spiritualita Václava Havla: české a americké kontexty (Knihovna Václava Havla, 2009), následovala práce na redakci a editaci dvou knih jiných autorů o Havlovi (Dopisy od Olgy Ivana Havla a Stříbrný vítr, výbor z tvorby Šestatřicátníků). A poté už titul Václav Havel: duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (Knihovna Václava Havla, 2011), za nějž Putna získal Cenu Toma Stopparda. „Toto není běžný životopis, faktický popis událostí. Putna rozprostírá před čtenářem svůj kultivovaný výklad smyslu kulturního prostředí, z něhož vzešel a v němž žil Václav Havel. Píše zasvěceně jako přímý účastník, avšak zároveň s nadhledem historika nabízí výklad toho, co popisuje,“ prohlásil o knize filosof Erazim Kohák s tím, že jde pravděpodobně o zatím stěžejní text o Václavu Havlovi a jeho odkazu. Putna je rovněž autorem esejů Homosexualita v dějinách české kultury (Academia, 2011) a studie Křesťanství a homosexualita: pokusy o integraci (Torst, 2012). Kromě jmenovaných oblastí odbornosti se Putna věnuje i starší české literatuře, napsal výklad nejslavnější Kollárovy básně Slávy dcera (Academia, 2014) a studie o motivu smrti v barokní hudbě O smrti i vesele (Malvern, 2013); Putna se hudbě věnuje i jako zpěvák, důkazem je přiložené CD. Své názory i dosavadní dílo komentuje v knižním rozhovoru s Václavem Bedřichem Vždycky v menšině (Portál, 2013).

Ukázka

—Vždycky v menšině (Portál, 2013)